Čtyři západy slunce
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230576/bmid_ctyri-zapady-slunce-230576.jpg
4
160
160
Skvělá milostná novela, v níž Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , HejkalOriginální název:
Neljä päivänlaskua, 1949
více info...
Přidat komentář
Hlubokomyslná filozofická alegorie, plná symbolů, imaginárních vzruchů, snů a fantazií, které se už svou podstatou bouří proti všednosti, jednotvárnosti a nudě, představuje Mika Waltariho ve výsostně poetické formě. Čtyři západy slunce mají podtitul Román o románu a odhalují v jednom monumentálním básnickém obraze všechno to, co se odehrávalo při psaní slavného Egypťana Sinuheta, snad nejslavnějšího Waltariho románu. Ale pozor, pokud by někdo očekával kurz tvůrčího psaní, byl by vedle jak ta jedle. Tady se ztrácejí srdce, leží se na dně studny, pije se čarodějný nápoj, tančí se s vílami, zpívá se s ptáky, líbají se podzimní macešky a také se zcela bezostyšně rozmlouvá se psy, kočkami, králíky, kachnami, dokonce i s býkem, který se utrhl ze stání. Tahle kniha je tak mimo běžný rámec klasické literární tvorby, že je až zajímavá a dost možná i nadčasová. Člověk se doslova propadne do Waltariho světa za zrcadlem, do té kouzelné představy, že uskutečnit lze cokoli a všechno, že i smutek může těšit, že světlo i krása jsou tu pro každého. Ani se odtud nechce odcházet. Čtyři západy slunce dokážou pohladit…
Nejnezajímavější kniha, kterou jsem zatím od Waltariho četla. Zaujal mě ale překlad M.Hellmtuhové. Jsou tam takové slovní hříčky, že si říkám, jestli to je v originále stejně... Jako třeba, že hřebíkář pověsí řemeslo na hřebík... Ale bylo toho tam víc, a vzhledem k tomu, jak je finština vzdálená češtině...
Takže jsem se vždycky nad něčím zamyslela a přestala úplně vnímat samotný text, abych se za chvíli zase "probudila", zjistila, že jsem pravděpodobně nic podstatného nezmeškala, a chvilku zas vnímala.
Za mě zatím nejslabší, co jsem od Waltariho četla. Místy mi přišla kniha zajímavá, ale místy jsem měla tendenci přeskakovat.
Vlastní autorova výpověď o zrození knihy, co vše spisovatele v tomto bouřlivém a bolestném období provází . Přesto působí tato útlá knížka poeticky roztomile. Nádherný jazyk
Moc roztomilé čtení, trochu jako Vančurovo Rozmarné léto, také tak rozmarné, není-liž pravda! Waltari byl pěkné kvítko, co říkáte? Pátral jsem, kde se o něm můžete dozvědět víc a našel jsem jeho první biografii, a to překvapivě z pera Češky! (Finové prý k němu vždycky měli výhrady "kvůli nefinskosti námětů" haha - kolik "nečeských" Čechů bylo takto odsuzováno!) Zde je ta kniha:
Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2007, 200 stran.
Tam se snad dozvíte o tomto v Čechách oblíbeném autorovi a jeho divokém srdci více. O Románu o románu tu už řekli všichni všechno přede mnou. Byla to lehká oddechovka mezi tučnými bichlemi, které rád čítávám!
"Byl jsem přesto hluchý k výsměchu svého srdce, protože již po mnoho let jsem žil bez jeho neustálého rušivého vměšování do mých hovorů, do psaní i do myšlenek."
"Proto jsem řekl šoférovi : "Ležel jste někdy na dně studny a cítil jste, že život víří mimo vás nenávraně , a marně jste natahoval ruce, a cítil jste, že máte žízeň, kterou nemůžete uhasit, a hlad, který žádné jídlo neutiší ?"
Mika Waltari nás nechává nahlédnou do svého nitra. Poznat své démony. Poznat sebe, v pisatelském rozmaru, ve své holé podstatě. Bez příkras. Zadýchaného, otylého, opilého. Kterého srdce pořád zrazuje. Experimentujícího s láskou, se ženami, s důvěrou, s alkoholem. Pasáž s divokou kočkou, muchomůrkou, koňakem ...nemá chybu.Naprosto procítěný popis halucinací a následků...jako by jsem taky byla promočená v tom zabláceném pyžamu, dořezaná od vodních trav...A ačkoliv knížka nemá vysoké hodnocení, mně se líbila. Poznala jsem Miku takového, jaký byl. A ještě více smekám před jeho tolerantní a vyrovnanou ženou (snad taková opravdu byla). Kamarád z mokré čtvrti, ale zároveň filozof, naházející v zdánlivě obyčejných věcech tu pravou podstatu. Citlivý a přímočarý. Zábavný opilec i pan spisovatel. Děkuji za tuto zpověď.
"Prostě býk na mě zapomněl a vrhl se a mé zavazadlo, porazil jej a vymrštil na střechu stáje, rozházel moje věc do bláta a odběhl směrem ke chlévu, ocas jako přímku, a zajisté doufal, že tam najde zajímavější pobavení ve svém jednotvárném životě. Chápal jsem dobře jeho city, není jistě nic milého stát po celé dný až do pozdního večera připoután za nosní kruh k sloupku u cesty a dívat se po kolemjdoucích a přežvykovat, ačkoliv my všichni vlastně máme takový nosní kruh, jenž nás poutá, i když jej mnozí lidé za celý svůj život nezpozorují, nýbrž se domnívají, že jsou svobodní a že dělají, co sami chtějí."
Spočiatku to vyzerá ako také tliachanie pri LSD, ale časom tam je vidieť celkom peknú romantiku, len škoda že to nakoniec zabije ta blahosklonnosť stereotipu. Celkom zaujímavý úlet, možno to chce prečítať ešte jeden raz.
Velmi zajímavá kniha. Líbila se mi myšlenka se zlomyslným srdcem, kdy je můžete dát pryč, a přesto žít podle libosti. Že ono srdce může jednat a tropit neplechy. Také bylo zajímavé sledovat autorovy myšlenky, trošku k zamyšlení. Ale přestože se kniha četla dobře, hodnotím ji jako průměr.
Citáty, které mne oslovily:
Přátelství je řídké a vzácné slovo, a jmenovitě mezi mužem a ženou je to křehký klenot, který se rozbije prudším dotykem.
Když si člověk jednou umíní napsat knihu, tak mu nic jiného nezbývá než začít psát. To je jediný prostředek, jak se kniha může udělat. Zná-li někdo lepší, jsem vždy ochoten dát se poučit.
Psaní je totiž práce bezohledná a krutá a zatvrdí člověka a změní jeho touhu po společnosti v žízeň po samotě a jeho nepatrné radosti v utrpení.
Člověk totiž nikdy není spokojen s tím, co má, ale dychtí vždy stále po dalším, a jestliže je člověku dobře, pak dychtí po tom, aby to své štěstí rozbil, a nikdy není spokojen svým údělem, nýbrž vytváří, jak nejlépe dovede, zármutky a komplikace, jen aby mohl být neklidný a rozrušený a tak poznal, že žije přirozený život člověka.
Napsal i lepší knihy. Chápu, že měl Waltari potřebu osvětlit čtenářům, jak žije a pracuje, ale mě to neoslovilo.
Potěšilo mě, že je tato kniha psaná stejný jazykem Egypťan Sinuhet nebo Jeho království. V žádné jiné knize jsem se s tímhle stylem nesetkala a doufám, že bude ještě nějaká další Waltariho kniha takhle psaná. Nevíte náhodou někdo, jestli je psaná tímto stylem i v originálu, nebo jestli je takhle vyznívá jen překlad?
Jinak jsem se těšila, že tam bude o Sinuhetovi víc mluvit, i o samotném psaní té knihy, bohužel to tam vždy jen zmínil a konec.
Jinak je samotná kniha zvláštní tím dobrým způsobem. Kdy čtete, čtete, nevíte, co si o tom myslet, ale pak najednou cítíte, že si vás atmosféra knihy docela podmanila. Moc se mi líbila pasáž s ochutnávám muchomůrky naloženou v koňaku, ten si tedy dopřál. :-))
Jinak nevím, co si myslet o těch poznámkách, kterými Waltari tu knihu doprovodil. Poznámky se vydávají za poznámky nakladatele, jenže jsou psány samotným autorem a to ještě takovým způsobem, že shazuje sám sebe a celou tu knihu, jako by sám sebe tvrdě ironizoval.
Kniha se zdá být jako pohodové čtení, ale skrývá toho v sobě celkem dost, o čem může člověk přemýšlet.
Místy velice čtivé a poetické,to když autor promlouvá se zvířaty a někdy jsem to trochu nepobral,to byly pasáže o srdci a třínohém muži.50%.
Četla jsem v červenci 2008. Podle mých poznámek:
Snové, romantické, s využitím rozmluv se zvířaty a ptáky. O srdci, které autor ztratil, o tom jak psal o Egypťanech, a jak ho ovlivnilo setkání a přátelství s krásnou ženou (i když má šťastné manželství) a také prostředí venkovské chaty, kde od jara do podzimu pracuje - píše.
V ich formě.
Hezké.
Milá knížka na pomezí reality a fantazie. Přechody mezi tím nejsou až tak podstatné pokud přijmete autora takového jaký je. Byť chvílemi uvažujete jestli přebral, jestli mluví o tom o čem si myslíte že mluví a nebo že je z podivem, že vůbec experiment přežil ....
Pokud Váš výtisk obsahuje Nezbytné poznámky tak prosím považujte je za zcela a úplně zbytné :-)
Pro mě jedna z nejkásnějších knih, ke které se často vracím. Zajímavé je, že si na ni vzpomenu pokaždé na podzim - a to už tady někdo psal. :)
Autor na sto deseti stránkách sděluje, že když psal Egypťana Sinuheta, tak mu to moc nešlo, ale nakonec to zvládl.
Waltari byl věčně mladý člověk. Kéž bych si také dokázala udržet podobnou duševní svěžest, aby kolem mě nikdo necítil ''podivný pach mrtvoly''.
Ne všechno jsem pochopila... Ale to, co ano, se mi velmi líbilo. Takové jiné... příjemně a nečekaně milé... :)
Vhled do života spisovatele, při psaní knihy. Asi si ji budu muset přečíst znovu. Zatím mě z toho vyšlo že pan Waltari byl na ženský a občas použil něco na inspiraci. Nic mystického jsem na knize neobjevila.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Tady by se dala napsat slohovka ty jo.. Ve zkratce za me: Naprostej ulet, kterej rozhodne stoji za precteni. Waltari je genius!