Daisy Jones & The Six

08.10.2020

Tak jo, přiznávám se bez mučení. Byla jsem skeptická. Nemyslela jsem si, že se mi bude kniha líbit tolik jako ostatním. Ale spletla jsem se. Úplně jsem ji žrala! Dokonce mi náramně sedl styl vyprávění, který mě při otevření knihy překvapil. Ani mi nevadila absence popisů.
Zamilovala jsem si tu atmosféru, myšlenky a hlavně tu hudbu. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad původem textu a rozebírat ho větu po větě. Teď to asi dělat budu.

07.10.2020

Tuto knihu jsem "četla" na Audible a myslím, že právě audiokniha (spolu s oblíbeností Sedmi manželů Evelyn Hugové) je jedním ze zásadních důvodů, proč se kniha stala takovou senzací. Kniha se skládá z výpovědí postav a v audio knize má každá postava vlastního interpreta, přičemž všichni interpreti jsou skvěle vybraní a boží! (Daisy chrapláček je láska!).

Každopádně nechme audio audiem a pojďme k samotnému příběhu.
Postavy jsou zajímavé. Ze začátku jsem občas zapomínala, že neposlouchám výpovědi členů nějaké reálné kapely, ale že to je všechno jenom fikce. Daisy Jones je klasická femme fatale, což je místy otravné, ale celkově jsem ji milovala. V polovině mě to už pomalu přestávalo bavit a ptala jsem se sama sebe - proč vlastně poslouchám nějakou fiktivní historii fiktivní kapely? A i kdyby to byla reálná kapela, tak proč by se celý tento memoár zaměřoval na to, na co se zaměřuje? Úplně na konci jsem odpověď dostala, ale vůbec ve mně nevzbudila pocit "Aha chápu, za tohle to stálo." Přesto nevylučuju, že si to někdy neposlechnu znovu. Vlastně jsem v situaci, kdy jsem si oblíbila postavy a většinově mě zajímají, ale raději bych o nich přečetla jinou biografii :D

Podle knihy vyjde seriál. Doufám, že sestaví epik kapelu, která nahraje všechny písničky a bude to boží. PROSÍM!
3.5/5

02.10.2020

Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost si přečíst recenzní výtisk. Je to něco úplně jiného, pokud potřebujete vypnout od všech detektivek, historických románů a sladkých romancí na jedno brdo - tohle bude to pravé ořechové. Čte se to dobře, prožijete nespoutaná 70. léta. Sex, drogy, alkohol, ještě víc drog a hlavně hudba. Chtěla bych aby ta kapela doopravdy byla, takže vnímám knihu jako úspěšnou, už jen proto, že jsem si po přečtení hledala kapelu na Spotify a světe div se nebyla jsem jediná - vniklo spoustu alb s podobnou hudbou, nesoucí název Daisy Jones & The Six. Možná to nebude pro každého, ale mně se to líbilo a těším se až Netflix dotvoří seriál :)

25.09.2020

Překvapení roku !
Na začátek musím napsat: Páni, reálnější a uvěřitelnější fikci jsem snad nikdy nečetl. Autorka píše příběh fiktivní kapely formou ,, rozhovorů,, tak věrohodně, že máte pocit jako by prožila celou tu dobu někde kolem nich a zapisovala si všechna tahle slova hned jak je někdo vypustil z pusy.
I když víte, že kapela je fiktivní, prostě se vám nechce věřit, že neexistovala.
Knížka ale rozhodně není jenom o kapele. Je o osudech lidí, formou krátkých útržků a střípků z několika životů, nám autorka dá nahlédnout překvapivě hluboko do jejich duší. Sledujeme jak se kdo vyvíjí, ať už k lepšímu nebo horšímu. Jaký vliv mají rozhodnutí na život člověka, a opět ať už ta dobrá nebo špatná. Sledujeme prostě osudy lidí, kteří se snaží žít svůj zivot se vším všudy, plnit si své sny, rvát se se svými problémy a prostě být. Žádní přehnaní hrdinové ani padouši, jednoduše lidé. Mimo to všechno je taky zajímavý pohled na dobu divokých sedmdesátých let v americkém hudebním průmyslu.
Tahle knížka toho prostě skýtá víc než by se na první pohled mohlo zdát. A i když tohle rozhodně není můj žánr, knihu mužů doporučit snad každému. Taylor Jenkins Reid má pro mě neuvěřitelně skvělý styl.
Ps: Děkuji Katce Valterove za neúnavnou propagaci a za to že jsem díky ní vystoupil ze své své knižní bubliny a objevil tenhle skvost.

23.09.2020

Většinou se knihám, kolem kterých je strašný hype, vyhýbám, ale tohle jsem pracovně přečíst musela. Za sebe mohu napsat, že kniha není špatná, ale není ani tak mimořádná, aby z ní kecla na zadek pomalu celá republika.

Není to kniha, kterou by si měl přečíst každý. Není to ani kniha, kterou bude každý opravdu číst. Ačkoli ji tak prezentují, myslím, že to chce velmi specifický okruh čtenářů. Dlouho mi trvalo, než jsem překonala averzi ke stylu, jakým je kniha psána. Překonala jsem to až za polovinou a jen proto, že jsem četla celý den. Když jsem předtím četla dva dny s pauzami kvůli práci, často jsem se vztekala, že zase nevím, kdo je kdo, kdo je ten člověk, který tam byl jen jednou, tak jak si mám sakra pamatovat nějakého recepčního? Upřímně, nakonec jsem to vzdala a některá jména jsem už nechala tak, prostě jsem jen vzala jejich komentář na vědomí, ale už jsem se nepídila po jeho pozici, protože listovat pořád na začátek je otravné. Ale jakmile to člověk čte v jednom zatáhu, tak se to dá.

Daisy Jones mi lezla neuvěřitelně na nervy. Přestože měla možnost vyjádřit se ke všem situacím a popsat své pocity a konečně říct, jak to tehdy bylo, nedokázala jsem ji litovat, sympatizovat s ní, soucítit. Mě naopak spíše zajímaly pasáže o The Six, protože chemie mezi tolika lidmi je velké téma. Nejvíce jsem chápala a rozuměla Billymu. Všichni udělali špatné věci, nezachovali se v určitých chvílích špatně, ale vlastně tohle samo o sobě taky není špatně. Neudělat ty chyby, člověk se nepoučí a nezmění se. A o tom pro mě celá kniha je. Je to kniha o tom, že člověk dělá špatná rozhodnutí, která se snaží napravit a už je znovu neudělat. Je to o sebekontrole každého z nás. Také o tom, co já sama sobě říkám už dávno: každý člověk, kterého potkáme, v sobě skrývá svůj vlastní příběh, který my neznáme, takže nemáme právo nikoho soudit nebo odsuzovat, protože netušíme, čím si ten člověk prošel, co má za sebou a jaké problémy zrovna řeší. Především pro mě ale v této knize vynikala skutečnost, která je psána hned na obálce - všichni tam byli, ale každý si to pamatuje jinak. Pro mě tady nejvíce vynikalo právě to, že každý člověk si dané situace pamatuje jinak. Někdo je sám na sebe mírnější a řekne, že tomu druhému prostě vrazil prášky do ruky a odešel. A přitom je po dotyčném hodil. Někdo si myslí, že jedná s kapelou tak, aby všichni byli spokojení, vychází všem vstříc, aby z toho nakonec vzešlo to nejlepší a když odporuje, dělá to jen pro dobro všech. Přitom ale netuší, že to druhé zraňuje a cítí se upozaďovaní, nevyslyšení, jako kdyby jejich názor nebyl dost dobrý a hodnotný.

Tohle si z celé knihy odnáším já. Atmosféra drog, chlastu, divokých let dávno minulých, vlastně to na mně ani nijak silně nezapůsobilo. Větší cenu podle mě má to skryté poselství mezi řádky. Daisy Jones & The Six podle mě není kniha, která by atakovala cenu za nejlepší knihu roku, největší jízdu roku apod. Není to ani příběh pro všechny. Ale v podstatě v sobě nese skryté poselství, které by si měl uvědomit každý z nás. Ne každý ho tam ale najde. Jenže...ani to vlastně není špatně.