Další báječný rok
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77003/dalsi-bajecny-rok-77003.jpg
3
149
149
Po pětiletém odstupu se nejpopulárnější český spisovatel Michal Viewegh opět vrátil k žánru deníku. Na otázku Proč znovu deník? výmluvně uvádí: „Za prvé doufám, že kromě nevyhnutelných banalit obsahují moje deníky i nějakou tu nebanální myšlenku, pravdivý postřeh, vtip, slovní hříčku, zajímavou situaci, autentický cit, otevřené doznání, nevšední setkání, veselou historku a tak dále. Za druhé: i já coby náruživý čtenář rád čtu deníky spisovatelů; kdyby vyšel v českém překladu například deník nejprodávanějšího současného španělského nebo norského spisovatele, rozhodně bych si ho přečetl. A do třetice: i kdyby nakrásně můj život banální byl, nemá snad čtenář právo mé deníky ignorovat?“ Další báječný rok je zajímavou osobní kronikou roku 2010, přinášející nebývale detailní portrét nejznámějšího tuzemského autora.... celý text
Přidat komentář
Horší než první deník, ale pro mě stále nadprůměrná kniha ze současné tvorby Michala Viewegha. S některými jeho názory se ztotožňuji, s některými zase rezultně nesouhlasím. Nicméně mě kniha přiměla se nad některými věcmi zamyslet a to je určitě plus:)
Přehlídka dnů vyplněná dovolenými, přátelskými obědy, množstvím vypitého vína, něco málo kocovin a manželských hrátek, čí hrátek sám se sebou (přiznává to jako chlap, ale je to nutné?, nejspíše má vyzkoušeno, že to působí), autorských čtení a tvůrčího psaní. A taky přehlídka přečtených či nedočtených knížek. Pár slov o přátelích, nepřátelích, politicích, svých dětech, manželce, která k biomanželce tvoří reálnou předlohu, nakladatelích a honorářích. Prostě přehlídka všedních dnů prodávaného spisovatele. A pravda, taky pár myšlenek, které stojí za zapsání si do deníčku mouder dne, ikdyž je otázkou, čí moudro to je. Ale moudro je nakonec moudrem, ať je jeho autor kdokoliv a má především omoudřit druhé.
Poučné, porovnám-li se svým denním režimem boje o práci, mzdu a přežití v dnešní době krize, do které nás zavlekla doba bez vlastního přičinění. Asi bych uměl napsat podobnou přehlídku svých denních prožitků. Koho by ale zajímalo, že jsem na dovolené nikde letos nebyl, do sauny a fitka nechodím, neb nemám čas a nakonec ani peníze nazbyt, zaměstnavatel mne ždímá až na dřeň, neb snižování nákladů je nutné a tak práci pro tři dělá jeden - já, zatím co na trhu práce ostatní marně hledají uplatnění.
Denní stress, vytloukání klínu klínem a denní řešení problémů, které měly být dávno vyřešeny, kdyby se neřešily problémy, které měly být vyřešeny ještě dříve. Přesčasy, práce o víkendu - samozřejmě v pracovní smlouvě ošetřeno - bez příplatků a desetihodinová pracovní doba je nepřímo nutností. Pracovní kolektiv záměrně rozeštváván proti sobě, kamerový monitoring zcela běžný. Nelíbí se ti, můžeš jít. Vše řídí nezdolné mládí, povrchnost a práce na 20 ti projektech zároveň s myšlenkou - hlavně tam něco odevzdej, ať se dodrží termín, že je to blbost, vím, oni to vrátí a my to pak doděláme = předěláme = odevzdáme další paskvil. Využít příležitosti - to je to hlavní - něco dotáhnout do konce - to je to poslední. To je dnešní generace mladých managerů devadesátých let.
Ale ke knize.
Jako sonda do života člověka "za vodou", který umě využil společenské poptávky - po otevřeném slovu, sexu a politice v době, kdy to v naší literatuře nebylo běžné, je to dost vypovídající. Těžko říci jestli závidět, litovat a nebo se jen usmát, jak rozdílné jsou naše životy = život na vyšší noze versus život na vesnici, kde Praha je daleko a nebe vysoko. Každopádně znám hodně lidí, které podobná kniha dost "nasere" !
A přijde mne, že pan Viewegh si řekl, proč nevydat svůj monitoring dne - vždyť jak sám praví, sám by si hrozně rád přečetl denní režim svého oblíbeného autora. A na druhou stranu, zase se něco vydá, prodá a na konto přibývají honoráře - vždyť pár let staré Volvo je třeba vyměnit za lepší model.
Kolik dát hvězdiček? Za sebe tři. Zase jsem se dozvěděl, jak hloupý jsem byl, když jsem neprivatizoval, netuneloval, nebral úvěry s cílem je nikdy nesplatit, nedělal politiku a nekupoval nemovitosti či pozemky za peníze jiných, ale jen chodil do práce a věřil, že bude líp.
Že to není o knize? Přátelé, je to ze života a ta kniha je taky ze života. Akorát ze života horních desetitisíc. Nicméně do nich se pan Viewegh dostal vlastním přičiněním a poctivým psaním, budiž mu to přičteno k dobru, na rozdíl od jiných, kteří jen brali.
Takže pokud se chcete dozvědět, jak se žije s kontem milionáře, čtete!
První deník jsem nečetla, nevěděla jsem tudíž, co bych měla čekat. Po knize jsem sáhla jako po novince, hlavně jako po novince od Viewegha. Nejsem jeho fanatická fanynka, nicméně některé jeho knihy mě velmi zaujaly. Takže proč se nedozvědět pár drbů z autorova života?
Samotná forma knihy přímo nabádá k tomu číst dál, všechno co je nějak členěné a má řád, se mi čte pěkně a rychle. Tudíž deník jsem měla přečtený za pár dní.
Druhá věc je samotný obsah. V podstatě nevidím nic špatného na to, když má někdo peníze, že si je umí užít. Viewegh není evidentně ani držgrešle, v nouzi rád pomůže. Co bych ale nemusela vědět, jsou přesné částky, které nechal v restauraci, v baru či jinde. Přijdu si pak méněcenná a chudá. :-D Celý deník ve mě vyvolal pocit, že je pan autor vcelku zdařilý pijan, se ženou má asi velmi upřímný a zvláštní vztah, když jí nevadí, že se rozněžňuje nad každou prdelkou, která kolem něj projde, a každé roční období si užije minimálně 2 dovolené, což ve mně vyvolává vlnu závisti. :-) To je ovšem můj problém... Místy jsem se trochu ztrácela ve všech těch víc nespecifikovaných jménech, se kterými Viewegh trávil volný čas. A jsem ráda, že trochu vím, jak vznikala Biomanželka, co je práce s korekturou a jaké další akce obnáší povolání spisovatele. Asi si radši vyberu jiný job, piju málo alkoholu :-D Nadhled, se kterým Viewegh snáší kritiku, mi přišel velmi příjemný, pokud teda jen nekecal do deníku.
Pro spoustu lidí to bude ztráta času, pro mě příjemný výlet do života spisovatele, i když bez některých detailů bych se obešla... (kupříkladu kdy mistr spí se ženou a kdy masturbuje :-D). Toť asi vše, vykecala jsem se až dost.
Michal Viewegh ve svém druhém deníku píše, že kromě toho, že si jej jistě koupí lidé, kteří jej mají rádi, přečtou si jej i ti, kteří jej skutečně nesnáší. V tom případě by se po jeho přečtení chtělo zvolat: „ještě větší blbec, než jsme doufali!“ Aby bylo jasno, nepatřil jsem a nepatřím mezi vieweghobijce, jeho osobnost je mi víceméně lhostejná a jeho dílo mě zajímá jako společensko-literární fenomén. Právě z těchto důvodů, ze zájmu o jisté fenomény, jsem se rozhodl si jeho nový deník přečíst a byl jsem poněkud udiven. Četl jsem doposud několik Vieweghových knih a i když mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavý nebo snad hodnotný autor, považoval jsem jej za zdatného řemeslníka, za obstojného i když poněkud nudného vypravěče a za poměrně sčetlého intelektuála, který nepostrádá nadhled. Ovšem právě nadhled je to, co panu spisovateli zřejmě zcela chybí, dalo by se říci, že až přímo patologicky.
Nemá smysl se zabývat tím, zda je Viewegh povrchní osobnost (deník je především výčtem toho, kde Viewegh byl a kolik za to a za ostatní zaplatil) - jeho peníze a úspěch mu nezávidím, ba mu je jako spisovateli ze srdce přeji (nevěřím, že peníze takto ničí charakter, ten musel být zničený už dávno před tím). Nemá ani smysl zabývat se tím, zda je Viewegh umělec nebo řemeslník, zvláště ne v dnešním literárně vědném diskurzu, který vnímá tyto otázky když ne jako irelevantní, tedy takto globálně postavené alespoň jako značně rozmlžené a problematické. A nemá ani smysl zabývat se tím, jak se Viewegh chová ke svým blízkým. Přečtěte si ten text ostatně sami. Problém s Vieweghovým deníkem je ten, že se po jeho přečtení pravděpodobně zhrozí i většina jeho věrných fanoušků, „co že to je za člověka“.
Pokud ovšem nechcete brát vydaný „deník“ jako svého druhu fikci. V tom případě se ovšem jedná o fikci nevyváženou, jelikož vzhledem k celému rázu vyprávění bych v rámci jeho fikčního světa předpokládal, že krajně nesympatický, nepříjemně sebelítostivý a k ostatním lidem (alespoň k těm, kteří kritizují jeho texty a snižují tak jejich potenciální prodejnost) dost agresivní hrdina, který neustále myslí na smrt, na konci svého vyprávění logicky zemře. K tomu tedy text zřejmě směřuje, pokud jej chceme brát jako fiktivní vyprávění - vypravěčovo „přežití“ je pak reflektováno jako poněkud frustrující. O fikci se ovšem pravděpodobně nejedná...
To, jak nepřiměřeně, lacině a hloupě Viewegh reaguje na kritické články Hejdové, Horáčkové a Kadlecové, ukazuje na jeho ubohost a nízkost jeho osobnosti. Jeho povrchní chvástalství a sebestředná rozmazlenost v mnohém paradoxně připomíná právě styl jeho největšího „soka“ Václava Klause. Vlastně není příliš jasné, o co autorovi jde - jeho nejpalčivější konflikt, že jej kritická a akademická obec povětšinou moc nepřijímá coby umělce, v něm zřejmě rozjel těžkou neurózu, která se projevuje právě v naprosté ztrátě nadhledu. Buď je autor, jak neustále tvrdí, skutečně přesvědčen o svém uměleckém významu a navíc je za své dílo i patřičně finančně ohodnocen, pak ale nemůže než být spokojen a jeho potřeba dětinského urážení kritiků je nepochopitelná, nebo sám Viewegh ve skrytu duše nahlíží nedostatečnost a povrchnost vlastní literární práce a jelikož se s tímto vědomím ve svém egoismu nedokáže smířit, obsesivně se oddává všemožným žabomyším půtkám, které jsou navíc ze strany jeho kritických protivníků spíše přehlíženy jako otravná manýra nevyspělého autora. Jak píše Josef Chuchma: „Je to silnější než on.“ Viewegh se tedy ve svém deníku jeví jako tragická nešťastná osoba, trpící komplexem méněcennosti a nepochopení, vzbuzující především soucit.
Autor si v jedné části zahloubán do úvah o smrti a sebevraždě představuje vlastní optimálně důstojný odchod ze scény: sedl by si prý na pláž v Hvaru, popil by, poplakal by, počkal by až zapadne slunce, vstoupil by do moře a pak plaval a plaval. Inu po dočtení Dalšího báječného roku se chce říct: „Už plav, Michale, už plav.“
O poznání horší, než první deník. Vcelku zbytečná kniha, kterou si stejně přečtou všichni autorovi příznivci, jako jsem já. Nic se z ní nedozví, kromě toho, jaké bere honoráře, kam jezdí na dovolenou, kam lyžovat, co si dává k jídlu v luxusních restauracích a s kým se tam stýká a kolik panáků nebo lahví vína vypije. Večná nespokojenost s kritikou a prezidentem mě až otravovala. Přijde mi, že je pryč doba vynikajících knih jako jsou Báječná léta pod psa nebo Výchova dívek v Čechách. Poslední roky se autorova díla ztenčují, začínají být nudné a časté používání vulgárních slov už snad nemůže bavit nikoho.
Přiznám se, že prvních asi dvacet stran jsem byl hodně naštvaný, a to je u mě nezvyk, protože patřím dlouhodobě mezi Vieweghovy příznivce a bráním jeho dílo. Postupně jsem se ale opět začetl a s mnoha myšlenkami a postřehy naprosto souhlasil. Vadí mi pouze jeho kritika Paula Coelha a Haruki Murakamiho, avšak později to napravil chválou Stiega Larssona a Nicka Hornbyho. Nejdůležitější pasáž, kterou by si všichni kritici měli přečíst, se nachází v druhé půli knihy. Peníze, které vydělal, nikde neukradl, nic nevytuneloval narozdíl od jiných darebáků, jimž naši novináři a televize věnují daleko více prostoru a někdy i nekritické přízně. Kdo jej nemá rád nebo jim pohrdá, ať jej sakra nečte a nenaváží se do něj. Já se na Ordinaci v růžové zahradě či Ulici taky nedívám a nepranýřuji herce, kteří v tom hrají a diváky, kteří se na to dívají. Každý má právo věnovat se tomu, co jej baví. Na závěr - domnívám se, že třeba Vybíjená je jedna z nejlepších českých knih posledních let a v ČR se zkrátka úspěch příliš neodpouští.
Vieweghův Deník mě opět nezklamal. Kdo má rád pikantní a intimní detaily ze života slavných,si přijde na své. Já bych si zase ráda přišla na páně spisovatelovy peníze :).
Při čtení se střídaly okamžiky zaujetí i rozčílení. Upřímně řečeno nechápu, proč takovou knihu Viewegh píše. Potřebuje si něco dokazovat (kolik má peněz, kolik ctitelek, kde byl na jídle, vyrovnávání se s kritikou, manželskou krizí)? Nechápu, jestli může člověka po dvaceti letech rozčilovat negativní literární kritika. Čekal bych nadhled, který ovšem nepřichází. Navíc mi přijde, že kniha je tak trochu variací na Biomanželku, kterou psal víceméně souběžně. A začít kritizovat mého oblíbence Murakamiho, to už je vážně mimo mísu. Viewegha uznávám jako čtivého autora, rozhodně se nenechávám strhnout rádoby určováním, co je umění a co ne. Tato kniha mi ovšem vyloženě nesedla.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Kniha je zajímavým pohledem Viewegha na rok svého života. Podobnou knihu by mohl napsat kdokoliv, nechci tím tvrdit, že nebyla zajímavá, ale naopak, že každý člověk má svým způsobem zajímavý život. Kniha Další báječný rok popisuje, jaký zajímavý život má úspěšný český spisovatel. A co z tohoto deníku vyplývá? Autor hodně cestuje, autem jezdí často nepovolenou rychlostí, dost pije, nezájmem žen o svoji osobu netrpí, peněz má dostatek, a přesto se o ně bojí, má rád exotické dovolené a svoji rodinu, naopak nemá rád české publicisty, kteří píší o jeho díle, ale rád si je čte, nemá rád Klause, Béma a další povedené politiky a umí si užívat luxusu, kterého se mu dostává, jo a dost běhá a píše. Snad bych ještě dodal, že si i v deníku asi občas rád vymýšlí a zážitky si přibarvuje. Z lidského hlediska si proto u mne moc sympatií nezískal. Jeho deník byl zajímavý, přesto v něm mohlo být víc úvah a myšlenek, ale pochopil jsem, že chtěl deníkem své čtenáře především pobavit, a to se mu, myslím, povedlo.
K této knize jsem se dostal přes Knihoběžníka, rozhodl jsem se najít nějakou zajímavou knihu, nakonec jsem narazil na tuto, která je s věnováním pro "Světoběžníka"!!! :-) od autora, viz. video: http://goo.gl/cBDSI . Knihu teď někam uložím a přes web www.knihobeznik.cz bude k dispozici.