Dcera sněhu
Eowyn Ivey
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136747/bmid_dcera-snehu-G5i-136747.jpg
4
623
623
Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají. Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů – Jacka a Mabel – jsou naplněny těžkou prací. Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je však sněhulačka pryč – a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech Jack a Mabel několikrát z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese – ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě… V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2012 , Fortuna Libri (ČR)Originální název:
The Snow Child, 2012
více info...
Přidat komentář
Absolutně nedokážu říct, jak tenhle příběh zařadit, protože to bylo smutný, lehce nadpřirozený, kouzelný, o přírodě a zvířatech na Aljašce, o dvou nešťastných lidech, kteří nemůžou mít dítě, ale věří na zázraky, a zároveň to bylo tak realistický....
Příběh plyne hodně pomalu, je hodně popisný, dialogy jsou někdy až moc jednoduché, ale celé to má prostě svoje nepopsatelný kouzlo.
Za mě krásná knížka, která se dobře četla, protože měla spád. Byla dost zvláštní, kvůli té zvláštní dívce. Jednu chvíli se zdálo, že je skutečná, jednu chvíli mi připadalo, že je to spíš duch nebo pohádková bytost. A co mi, jako obrovské milovnici zvířat, dost vadilo, bylo to permanentní lovení a vraždění zvířat.
(SPOILER) Do půlky knihy jsem byla nadšená. Líbil se mi popis divoké a surové přírody, čistota a neposkvrněnost malé holčičky. V další časti knihy, kdy už se z ní stává žena, ztratil pro mě příběh kouzlo, onu magickou pohádkovost. Kdyby v dětství kniha skončila, nevadilo by mi to. Potom už bylo jasné, že v dospělosti přicházejí potíže a čím dál tím víc šlo o sci-fi.
"Člověk nemusí chápat zázraky, aby v ně věřil"...
Nádherná a magická kniha !
Pro Aljašku musíte mít srdce, aby jste přežili v takových podmínkách a skvělé sousedy.
Spisovatelka pěkně popisuje osudy a soužití dvou rodin nejen v krutých podmínkách krásné přírody. Přidává do příběhu velkou fantazii. Ale je mi smutno z konce.
Do poslední věty jsem doufala...
Tuhle úžasnou knížku jsem jako mám několikrát obrečela, určitě doporučuji, je to něžné, láskyplné, zoufalé, s krásnými popisy přírody i zoufalstvím obyvatel, kteří žijí v nehostinných místech...
Dočetla jsem, přesto bez hodnocení. Nemůžu napsat: špatná kniha. To jistě není.
Zjišťuju, - a vlastně nedovedu úplně formulovat proč -, že mi určitý způsob zpracování příběhu (a cosi i v něm) připadá nestravitelný. Nedotkne se mě, nedojme mě, jenom mě štve. Čtu ho „zvenčí“, spěchám ke konci, chci ho „mít z krku“.
Tak jako u knížky Kde zpívají raci, se kterou jsem měla podobný problém, mě ale bezpodmínečně vtáhlo prostředí. Tam bažina, pobřeží a oceán. Tentokrát Aljaška.
Úplně mě to pohltilo, psala jsem po pár stránkách kamarádce. Předčasně.
Nakolik věrohodná, co se způsobu života na Aljašce týče, pro mě byla spřátelená rodina Jacka a Mabel, natolik nereálně na mě působili výběrem odlehlého nového domova i naivitou oba podivně pozdní osobní ztrátou zkrušení padesátníci, vícečetně sami sebe označující za „starého muže“ a „starou ženu“. (Jakkoliv taky moje oblíbená Betty McDonald měla s farmařením zkušeností, asi co by se za nehet vešlo, přece byla o mnoho mladší, stejně jako její muž, který rozhodně věděl, do čeho jde).
Nevěřila jsem na mnoha místech, i když mám velký respekt k zázrakům, jež dokáže přátelství, k síle lásky, k odvaze nevzdávat se. Nedovedla jsem si třeba představit – ne, že by Mabel nemohla objevit radost, a třeba i netušenou fyzickou výdrž ke spoluúčasti na farmaření, ale – že vedle toho stejnýma rukama kreslila drobnokresby, šila náročné oděvy, filigránsky vyšívala...
Celé mi to nějak nedávalo smysl, vč. toho, že co začalo jako křehký příběh o Sněhulce a prolínalo něžnými záchvěvy tajemna příběhem lidské holčičky, které se upil táta a jí se podařilo nějakým zázrakem přežít, začalo brzy ztrácet jakékoliv reálné rysy (které třeba v Racích byly aspoň jakž takž zachovány), až se mi vše propadlo do přemrštěné a násilné paralely s pohádkou.
Vlastně jsem úplně neporozuměla tomu, kam takový děj žánrově zařadit. Magický realismus? Není pro mě. A i když nejsem... muž, pro které ho jsou pohádky, kouzla a poetičnost ztráta času... (jak níže píše Josh), :) mé srdce posud neokoralo a představivost běžně nenosí „jézéďácký holínky“, musím svá snění zjevně sytit jinde.
Nádhera... Eowyn Ivey je úžasná vypravěčka.
Manželský pár zklamaný z nenaplněné touhy po dítěti přichází z pohodlné civilizace žít a farmařit na Aljašku. Vždyť kde jinde než v drsné zemi se dá lépe zapomenout na bolest duše... S příchodem zimy, s prvními padajícími vločkami, se objeví malá holčička se zlatými vlásky a modrýma očima a začne je navštěvovat... Zní to jako pohádka pro dospělé a přesně tak to na mne působilo.
Přidanou hodnotou je zde prostředí - nebezpečná a zároveň krásná Aljaška. Většina děje se odehrává v zimě, takže tu působí i kouzlo zasněžené divočiny. Příběh je z počátku minulého století, není tedy rušený telefonem, internetem a dalšími "výdobytky moderní civilizace", ovšem o to tvrdší život hlavní hrdinové mají.
Je to podmanivé, úchvatné, kouzelné... Je to jeden z těch příběhů, které většinu čtenářů potěší, příběh, na který se nezapomíná. Moc jsem si to užila, tento až poetický láskyplný příběh ráda doporučuji.
Jen k naprosto výjimečným knihám se vracím, tuto k takovým řadím :-).
Mrazivá a magická nádhera. Neviem ako inak a vhodne opísať túto úžasnú knihu, ako jednou z najsilnejších viet z knihy: "Člověk nemusí chápat zázraky, aby v ně věřil"
Ano, nemusí a občas stačí jedna skvelá kniha a možno uverí.
Velice dobře čtivá kniha, což dokazuje, že jsem jí přečetla s nachlazením pod peřinou za jednu sobotu.
(SPOILER) Překrásná kniha o Jackovi a Mabel, kteří se odstěhují na Aljašku a snaží se uživit farmařením a přežít tuhé zimy. V lesích začnou vídat holčičku, která by dost možná mohla být jen holčičkou, ale člověk má tak trochu pocit, že je něco víc. Působí jako skřítek, jako víla, jako oživlá sněhová vločka. Krásná a záhadná, jako příroda sama.
Zvláštní čtení, první polovinu knihy jsem tak nějak přeskákala. Ale pak mě to celkem bavilo.
Zimní pohlazení pohádkou. Autorka skvěle popisuje drsnou zimu a milostivé, ač krátké léto na Aljašce.
Znáte ten pocit, když je knížka výborně napsaná, má fantastickou atmosféru, ale přesto vás nechytne tak, jak by měla?
Tak přesně to se mi stalo s Dcerou sněhu.
Je to taková vyprávěnka s pohádkovými prvky, notně připomínající Knihu džunglí (jen s rozdílným podnebím)…, krásná, podmanivá…, ale sedla mi asi tak, jako když chci poslouchat Depeche Mode a místo nich se z rádia ozve Nick Cave.
Zimní pohádka pro dospělé čtenáře. Krutá, studená a přesto nádherná Aljaška, nekonečná touha po rodině splněná malou sněhovou dívenkou. Trochu netradiční, ale krásná kniha.
Krásná petická pohádka pro dospělé. Prostředí Aljašky se mi hodně líbí. V příběhu je krásně cítit romantická i drsná atmosféra této části světa. Ideální čtení na zimní období.
Zajímavý příběh, krásně popsaná aljašská příroda a život i s jeho drsnou tváří, jen některé pasáže s Fainou mi přišli opravdu jak pohádky o Sněhurce, takové nereálné a místy až děsivé
Moc hezký příběh, krásně napsaný, lehce čtivý.. Bude vám u něj veselo, ale bude vám i smutno. Budete zvědaví, jak to celé dopadne. Budete obdivovat život v drsných podmínkách, ale i si občas přát, aby to zabalili a odjeli někam, kde bude život snažší.
Pro mě velké ponaučení, co se týče partnerského života a lásky jako takové.