Děda
Jan Novák
Nová kniha autora románu Zatím dobrý (Mašínovi a největší příběh studené války), za který obdržel cenu Magnesia litera za nejlepší knihu roku 2004. V této próze popisuje životy své rodiny v totalitních režimech 20. století.
Přidat komentář
Když jsem začátkem roku četla Milionový jeep Jana Nováka, bylo mi jasné, že budu v autorově tvorbě pokračovat
I Děda je naprosto skvělá knížka. Autor v ní svým nezaměnitelným stylem vzpomíná na svého dědu "betonové srdce", babičku "kobru královskou", strýce "pýchu rodiny" a další rodinné příslušníky. Rodina si prošla těžkými zkouškami - nejdřív Němci, potom komunisti.
Autor nastiňuje důvody, proč byl k němu děda odtažitý, čím vším si musel projít, a co formovalo jeho "betonové srdce".
Příběh je psán laskavě, místy s humorem, místy je opravdu smutný. Novák má úžasný pozorovací talent a všechny postavy polabské vesnice i města M. jsou skvěle vylíčeny.
Já můžu jak Milionový jeep, tak Dědu moc doporučit. (Jen škoda těch pár chybek.)
"Teď, když toho o betonovém srdci vím mnohem víc než tenkrát, se jeho astronomickému odstupu už nedivím. Jeho životní zkušenost byla téměř biblická..."
"Poprvé si uvědomila, že peníze nejsou jenom potištěné kousky papíru, že dokážou proměnit i hodnou maminku v prolhanou saň a že si na jejich moc musí dát veliký pozor."
"Poslední podivnost, kterou mi rozmlácené okno odhalí, je, že první strašný zločin vám nesmírně usnadní každý další."
Hrozně milé čtení, ač se nejedná o žádný veliký román s oslnivou zápletkou. Postava dědečka, který nebyl vůči autorovi nijak citově nakloněný, přesto si ho Novák očividně silně vážil a neváhal o něm napsat knihu. V jejím průběhu se prolínají i příběhy zbytku rodiny a postupně se poodkrývají různé situace a doplňují se navzájem. Styl psaní s kratšími kapitolami mě zde bavil. Padesátá léta byla vůči zemědělcům nedůstojná.
I když jsem měl dědy s jiným osudem, byl mi ten autorův sympatický. Celá složitost druhé poloviny minulého století, i když vychýlená na jednu stranu. A tím pádem i chápu autorův pohled na svět. I když bych mu rád dodal jiné barvy. Máme-li přežít, musíme dát Josefum nějakou perspektivu a šanci. I když občas máme pocit, že o to ani nestojí. Zajímavá byla i babička a strýc.
Děda je dalším z knih s autobiografickými prvky autora, který s rodinou emigroval do Ameriky. Tentokrát vzpomíná na svého dědu, kterého komunisté nešetřili... Já se pobavila, protože se román odehrává v mém rodišti - Kolíně, tady uvedeno jako město M.
Děda byl neústupný pařez. Byla to zlá doba. Něco budujete vytváříte a pak vám to seberou. Vyprávění očima kluka o autorově rodině a kolektivním hospodářství. A jak to nandal Josefovi, to mě rozesmálo.
Autor i jeho rodina prožívali naplno většinu dramatických přemetů minulého století. Doma i v emigraci. Jeho knihy mají většinou autobiografické rysy, a pokud ne, pak píše hutnou literaturu faktu. Díky „Dědovi“ jsem pochopil i temný podtón, který se dá najít v každé jeho knize. Takový chmurný předek, drcený porevolučními pořádky, který byl pro autora v dětství nedostižným vzorem, musel v jeho dospělém životě a následně i v jeho textech nechat obrovskou zlověstnou šlápotu.
85 % (aktuálně 40 hodnotících s průměrem 85 %).
Moc pěkné počtení o nepěkné době.Lidská surovost a lidská blbost nemají meze a když se spojí dohromady tak to je konečná.
K přečtení této opomíjené knihy mne nasměrovala svým komentářem Rihatama.
Výsledek ? Kniha nemá odpovídající název. Mohla by se možná jmenovat "Jeden rok Honzíka Nováka".
Alexandr Isajevič Solženicyn napsal knihu "Jeden den Ivana Denisoviče", kde vylíčil hrůzy prožité jeden den v sovětském koncentráku. Tam ovšem nikdy koncentráky nemohly být i zrodil se název gulag.
Při čtení této knihy mi velmi brzy zablikala kdesi v hlavě ona pomyslná bílá žárovka. Jak víme, tak musí být bílá (historicky je to prokázáno), černá žárovka propagovaná senilním starcem za "velkou louží" je blbost.
Najednou mi začalo docházet (dosti pozdě), že i u nás byly po vzoru ES ES ES ÉR cosi jako malé československé gulagy. Tedy i v měste M. či vesničce, kde bydlel děda Honzíka, zvaný "Betonové srdce" a babička, čili dle Honzíka "Kobra královská". Stařečkové, kteří prožili podivný život. Přes období kdy se šikovným sedlákům dařilo, přes Protektorát až k době malých, ale našich českých gulagů Výborně napsaná postava analfabeta, ožraly, původně pohůnka, později zakladatele JZD a šéfa MČVG. Nejvíce se mi líbil strýc Honzíka, byť s dřevěnou protézou si stačil přes tanec namluvit krásnou holku, přežít koncentrák, jen ten český malinkatý gulag již nepřežil. Ani blbý obyčejný telefon mu místní bařtipáni nedali.
Ta kniha by se mohla propagovat mezi inteligentními čtenáři všech generací. Není tomu tak .
Lze snadno odvodit proč.
Na nemnoha stránkách se Jan Novák podělil o historii své vlastní rodiny odehrávající se v Československu v době násilného znárodňování a bezohledné kolektivizace. Čtenáři se dostává nikterak dramatizovaný autobiografický příběh, spíše popis každodenního, nesnadného života v polabské vesnici v 50. letech 20. století očima malého kluka, který je však dokonale výmluvný. Rodinné trampoty v nelehkých podmínkách s dokonalým puncem autenticity jednoho prostě musí zaujmout. Už samotný moment osvobození Sovětskou armádou zde pro rodinu představuje traumatizující zážitek, když špinavý Rudoarmějec, Mongol - jak jinak, nakráčí do statku a dědovi ukradne jeho nejmilejší a nejlepší koně.
Novák má schopnost svým poutavým vyprávěním oslovit. Na životě jeho pradědy kulaka a jeho rodiny, jedné z mnoha postižených té doby, nenásilně, lidsky a laskavě, byť vlastně dost smutně, nastiňuje dobu nám vzdálenou, o které slýcháme a čteme v podstatě jen samé hrůzy. A přece se muselo žít. Jako musely žít naše rodiny. Já sama přitom ani moc nevím, jak se v té době žilo mým prarodičům. Umřeli dříve, než jsem skutečně dospěla na to, abych se zajímala. Babi byla nesmírně zbožná, děda, myslivec, zase nesmírně miloval svou vinici a víno ;-). Ovšem dětí mnoho, peněz málo, na školy pro děti tak nebylo pomyšlení. Družstvo mělo velký chřtán a velký hlad.
Historie rodiny nás zavádí i do Podkarpatské Rusi a koncentračních táborů. Nejzajímavější postavou je pochopitelně děda "betonové srdce", který svého vnuka nikdy nepohoupal na kolenou, který se nakonec stal zaměstnancem na svém vlastním statku, avšak nikdy se nesmířil s totalitním režimem, který jeho vesnici po válce zcela zdecimoval. Nemálo mě však zaujali i další členové rodiny. Strýc "pýcha rodiny" a student teologie poskytl pohled na církevní represe té doby. Při čtení o babičce, které Honzík Nováků přezdíval "kobra královská", se mi pak před očima zhmotnila postava mé vlastní babičky, její po zadek dlouhé, bílé vlasy, které si kartáčovala a splétala do tenoučkého copu, aby jej pak smotala do úhledného drdůlku a skryla pod loktušku. Vydařený román! V závěru jsem měla na krajíčku.
"Pak své miláčky zahnal do stáje a zabouchl dveře na celý svět."
Autobiografický příběh o druhé polovině 20.století v české vesnici.
Politické události i soukromé životy.
Pacholek Josef potentátem v JZD. Kobyla na jatkách.
(2006)
Mé oblíbené téma. Od autora jsem četla Zatím dobrý a byla jsem nadšená. Tady nevím. Asi jsem čekala více.
Knihu jsem měl v povinné četbě a tešil jsem se na ni. Ovšem částečně mě zklamala.
Asi znám hodně podobných příběhů z této doby a určitě i zajímavějších, přesto dávám čtyři hvězdičky a to díky čtivosti a jakési možnosti považovat ji za jednu z jakýchsi zastupitelek takovýchto příběhů.
Přestože jde v podstatě o životopis, jímž se autor zároveň snaží ilustrovat problémy a situaci dané doby, je kniha celkem čtivě napsaná. Co bych snad vytkla, je až příliš časté v čase, kdy se v té mozaice čtenář nutně několikrát ztratí a přemýšlí, co bylo před a co potom.
Poslouchala jsem audioknihu velmi pěkný přednes pana Pavlaty.Příběh statkářské rodiny několik generací,problémy s kolektivizací.Určitě doporučuji k přečtení.
Nekolikrat jsem brecela. Ano, jsem u knizek dost citliva, ale tahle v sobe ma cosi opravdu silneho. Dlouho jsem se k ni v myslenkach vracela, k osudum zminenych clenu rodiny.. Rozhodne teto knize venujte tech par hodin k jejimu precteni.
Krásné memento pro dědečka betonové srdce, sedláka, kterému znárodnili louky, pole, maštale s koňmi, které miloval a rád je alespoň hřebelcoval, všechen majetek, který zdědil a o který se dobře staral. Musel se dívat, jak ho spravují lidé, kteří zemědělství vůbec nerozumí, jak mu ho przní. Zároveň krátký pohled do života dalších příbuzných vypravěče, možná autora: druhého dědečka s číslem na ruce, strýčka bez nohy, který si také prošel koncentrákem, nebo strýčka, který byl pravděpodobně homosexuál. Vyprávěno pohledem věrným věku pěti až osmi let vypravěče, ve kterých dědečka ještě zažil, obohaceným o poznání z dospělosti.
Skvělé nejen obsahově, ale také po jazykové a stylistické stránce.
Moc pěkná knížka. V době kolektivizace jsem ani nebyla na světě, a tak je o to zajímavější sledovat, jak tu dobu vnímali statkáři, kterým sebrali, co šlo.
A poslední odstavec strany 216 - tak to je pro mě LÁSKA.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zatím dobrý: Mašínovi a největší příběh studené války |
| 2016 | Zátopek ... když nemůžeš, tak přidej! |
| 2020 |  Kundera: Český život a doba |
| 2007 | Děda |
| 1994 | Co já vím? Autobiografie Miloše Formana |
Výborně zpracovaný příběh o pohnutém osudu prostého člověka, sedláka a hospodáře, který zažil válečné útrapy, "radosti" osvobození Rudou armádou i děsivá padesátá léta - kolektivizaci. Hořkosladký humor. Opět přivádí k zamyšlení nad tím, jaké krutosti a absurdity si lidé na sebe dokázali vymyslet. Jak museli trpět sedláci, kteří do svých statků dávali svou těžkou práci i srdce, milovali svá hospodářská zvířata (koně), když přicházeli o všechno. Kniha má i výbornou audio-podobu v podání Michala Pavlaty