Dej mi své jméno
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426436/bmid_dej-mi-sve-jmeno-JOK-426436.jpeg
4
1029
1029
Dej mi své jméno série
1. díl >
Příběh nečekané a silné lásky mezi dospívajícím Eliem a o pár let starším Oliverem, odehrávající se ve vile na jednom útesu italské Riviéry. Ani jeden z nich není na následky vzájemné přitažlivosti připraven, oba proto nejdřív předstírají lhostejnost. Jenže v průběhu následujících neklidných letních dnů jejich vášeň nesená neúprosnými proudy posedlosti, strachu, fascinace a touhy vzrůstá a oba mladíci začínají opatrně prozkoumávat své pocity. V hloubi jejich duší se zrodí láska trvající šest týdnů a přinese jim zkušenost, která je poznamená na zbytek života. Ti dva totiž na Riviéře a během jednoho dusného večera v Římě objeví něco, co možná už nikdy znovu nenajdou: naprostou důvěrnost. André Aciman zachycuje ve své upřímné, nesentimentální a srdcervoucí elegii na lidskou vášeň psychologické manévry doprovázející přitažlivost tak bravurně jako málokdo. Román Dej mi své jméno se čtenářem nezachází v rukavičkách, nedělá si žádné iluze a je zcela nezapomenutelný.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno:
2019
,
Slovart (ČR)
Originální název:
Call Me by Your Name, 2007
více info...
Přidat komentář
Nejprve jsem viděla film. A i v tomto případě opět platilo, že kniha je lepší. Ale zcela jiným způsobem. Knihu jsem četla téměř měsíc, avšak ne proto, že by mě nebavila. Protože jsem nechtěla, aby ta romance skončila. A ačkoliv jsem věděla jak skončí (nebo to alespoň tušila), stejně mě konec knihy neuvěřitelně zasáhl. Jako by se můj život rozdělil na "před Oliverem a po Oliverovi".
Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.
"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.
Začátek mi přišel trochu až moc opakující se ale hned jak se dali dohromady tak mě to opět začalo bavit. Celkově to byl další naprosto nádherný, ale srdcervoucí milostný příběh u kterého jsem na konci vzlykala a ptala se sama sebe proč je láska všechno, jen ne snadná. Těším se teď až se podívám na film.
Ještě jsem v žádné knize neviděla tak autenticky popsaný cit k druhému člověku, to šílenství a zbláznění. Myslím, že mnoho lidí se v tom najde a pak to prožije s tou knihou znova. Přečetla jsem to jedním dechem.
Rok 1983, Itálie, letní prázdniny. Kdo zažil letní lásku, chápe, jak bolí odloučení a pocit, že už toho druhého pravděpodobně neuvidí. Kniha byla plná touhy, zranitelnosti, radosti i smutku. Nechyběly ani filosofické úvahy. Sice mě mrzelo, jak se Elio zachoval k Marzie, ale i to se v životě stává. Nejvíce se mi líbil a dojal mě proslov Eliova otce po odjezdu Olivera:
„Většina rodičů na mém místě by doufala, že to přejde, nebo se modlila, aby jejich syn zase brzy stál nohama pevně na zemi. Já ale takový rodič nejsem. Pokud ve své situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, nebuď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rychleji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se vyhnuli veškerému citu – to je plýtvání!“
přiznávám, že i přes naprosto úžasnou atmosféru filmové adaptace, kterou jsem nikdy nezhlédla do konce, jsem si knížku koupila a moc od ní neočekávala. nicméně jsem se do knížky i stylu jakým je napsána okamžitě zamilovala a patří k nejlepším které jsem kdy četla. nemám slov, vepsala se mi do srdce.
Širokou škálu hodnocení chápu. Někoho příběh a způsob psaní osloví, někoho vůbec. Buď s hlavními postavami souzníte, nebo ne.
Láska, touha, v té chvíli se nám nezdá nic divné, nepatřičné, či dokonce za hranou, aspoň pro mě to tak je. Kdo nezažil, nepochopí… Tohle se nedá číst moc rozumem, spíš se ptáme, nepřipomíná nám ten příběh něco z našeho života? Nemáme i my někde schovaný nějaký tajný, možná zakázaný příběh, který nás ovlivnil na celý život? Kdy nám rozum říkal, takhle ne, ale ono nešlo jinak?
Ze stejného důvodu se mi nezdá moc vhodné označit tuto knihu za četbu pro dospívající, nepředpokládám, že by ji autor psal cíleně pro náctileté. Celý příběh je vzpomínka na dávno minulou, pohledem mnohých nepřípustnou lásku, která teprve prověřením času a odstupem získala pro vzpomínajícího tu pravou sílu a hodnotu.
Eliovo počáteční tápání, trápení, toužení i sblížení, pozdější loučení, a nakonec přijetí a smíření mě chytlo za srdce víc, než bych čekala. Snad k tomu přispěla i ta téměř idylická atmosféra italského Středomoří, slunce, olivových a cypřišových hájů, cikád, mořského příboje a teplých večerů, kdy se zdá, že je dovolené toužit po čemkoliv.
„Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu, ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelníku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku. Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl.“
Film se mi moc líbil, proto jsem se rozhodla sáhnout i po knize. Bohužel to pro mě bylo velmi obtížné čtení. Myšlenkovým pochodům Elieho jsem nedokázala porozumět.
Kniha mě ničím nepobouřila, i když mě celkem překvapilo, jak moc je nemravná.
Poté, co jsem zhlédla film s úžasným Timothéem Chalametem v roli Elia, jsem měla obří nutkání si přečíst knihu. Film ve mně nechal intenzivní pocit něčeho nenaplněného. Doufala jsem, že kniha mi vyprázdněná místa zaplní. Místo toho mi rozcupovala srdce na atomy. Úžasný příběh, úžasný jazyk, úžasné postavy. Zamilovala jsem si to líné tempo vyprávění, ty detaily. Místy jsem se i zasmála, většinu času jsem ale měla pocit, jako by to byl můj příběh a příběh mnohých dalších lidí, kteří prožívají to samé, co Elio. Kéž bych mohla restartovat život a přečíst si tuhle knihu znovu, aniž bych věděla, jak to skončí.
Call Me By Your Name pro mě byla knížka, kde jsem téměř každou druhou větu četla tak třikrát, protože jsem se toho nemohla nabažit. Doporučuju čtení v originále, protože to, jaká slova André Aciman vybíral a pak je skládal, je nádherné. Zároveň mi bylo moc příjemné to prostředí italského bezstarostného léta. Narozdíl od spousty lidí se mi vztah Elia a Olivera nehnusil a cítila jsem tam tu lásku, provázenou stovkou dalších emocí. Je to zároveň jediná knížka, kterou jsem si přečetla, i když už jsem viděla film (protože ten film, to je něco). Při čtení jsem si přehrávala v hlavě - a občas nahlas - CMBYN soundtrack a bylo to prostě boží. Taky bych chtěla vyzdvihnout monolog otce Elia (který byl zároveň mojí velmi oblíbenou postavou) na konci, protože to byla asi jedna z nejhezčích částí celé knihy. Chápu, že to není kniha pro každého, ale pokud vás zrovna zaujme, tak věřte, že to bude stát za to.
Tahle kniha se hezky čte, mnoho hlubokých myšlenek ale dost připomíná lolitu. Nezdravi až závislí vztah či posedlost na starším "muži". Někdy dost zvrácené a jindy depresivní. Není to oddechové čtení ale stojí za zamyšlení
Velmi nepříjemná a místy nechutná kniha o chtíči, nezdravé posedlosti a vztahu nezletilého kluka s o sedm let starším mužem; ať se na to dívám jak chci, lásku v tom prostě nevidím.
Jazykově mi to taky nesedlo, text se navíc jenom hemží pseudohlubokými úvahami á la John Green a i samotné postavy jsou správně greenovsky ploché a nevýrazné (a k tomu stokrát tak nesympatické).
Nedočteno.
Na tuhle knihu jsem si dávala s recenzí trochu na čas. Jak jsem ji dočetla, tak jsem si tak sedla a přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo kdybych jsem se tak cítila já, přemýšlela jsem o těch "paralelních životech" které všichni nevědomky máme a máme jich spustou,jeden zastrčený pod tím dalším nebo hned vedle něj. Přemýšlela jsem o autorovi ‐ André Acimanovi, věřím že on něco takového také prožíval. Také píšu, a vím že když se píše kniha nebo příběh, tak ten autor tam pokaždé dá kousíček sebe, třeba aniž by si to uvědomoval.
Do knihy jsem šla minulý rok s tím že to bude nějaký "obyčejný", obvyklý Young Adult LGBT příběh. Teď jsem přečetla knihu po druhé. Není to kniha zaměřená jen o tom lgbt, to vůbec ne, myslím že autor nám tím vlastně ukazuje, jak žijeme, jak se díváme na čas a na smrt, na přátelství a lásku, touhu a to všechno. A to proč právě ty lidi, na kterých mám nejvíce záleží, necháme z našeho života odejít.
100% empatie vůči hlavnímu hrdinovi Eliovi.
Kniha vlastně nemá žádný děj, je plná zajímavých myšlenek, pocitu, emocí., Stále jsem si tam musela něco zvýrazňovat :D
A ještě k tomu to prostředí tam ! Připadalo mi jako kdyby jsem tam byla s nima, někde uprostřed severní Itálie, teplé neklidné večery, plavání v řece, broskeve, apod. Skvělé. Obdivuju jak to André tak ohromně všechno vylíčil.
Kniha ale určitě nesedne každému, kdo četl tak ví..
Film taky moc doporučuji, první si ale přečtěte knihu, aby jste tomu lépe porozuměli :‐) Herci úžasní ! Těším se na druhý díl toho filmu, jestli vůbec vyjde.
"Nebo proto, že pokud už nějaké podezření má ‐ a každý, kdo má podezření, musí být nevyhnutelně na stejné vlně ‐ , mohl by být v pokušení podle toho jednat ? Chtěl jsem, aby jednal ? Nebo bych raději celý život jen toužil, za předpokladu, že oba nadále budeme hrát tuhle přehazovanou: neví; neví, že neví; neví, že neví, že neví ? Prostě jen mlčet, nic neříkat, a když nemůžeš říct "ano", neřekneš "ne", nýbrž "zatím ne". To proto lidé říkají "možná ", když vlastně myslí "ano" ? Doufají, že si to ten druhý vyloží jako "ne", i když doopravdy tím myslí: ,,Prosím, zeptej se mě ještě jednou a potom znovu ?"
Knížku jsem přečetla anglicky a tím můj čtenářský zážitek trochu utrpěl protože moje angličtina rozhodně není dokonalá .
Stejně se mi ale knížka líbila a zvažuji i přečtení v češtině.
Knížka je taková přemýšlivá? Dalo by se asi říct, chvíli mi trvalo než jsem se sžila s autorovým stylem ale povedlo se mi to.
Elio je dobrý hlavní hrdina a líbil se mi jeho přístup k situacím ikdyž občas se choval trošku zvláštně. Olivera jsem si také oblíbila a k jeho postavě mám pár otázek které se mi za celou dobu nezodpověděly.
Celkově mi všechno v knížce nebylo úplně jasné ale věřím tomu že je to právě čtením v angličtině.
Celý děj byl pomalejší ale za to plynulý. Líbilo se mi, že se autor vyhýbá momentům kde by se dalo lehce sklouznout ke klišé (jako loučení Elia a Olivera na letišti).
Celá romantická linka se mi líbila a svým způsobem se mi líbil i konec. Já to tak nějak čekala ikdyž ke konci knihy jsem se bála úplně jiného závěru.
Trochu mi nevyhovovala absence kapitol a občas jsem se trochu ztrácela v čase, který hlavně ke konci dost rychle skáče.
Celkem by mě zajímal i druhý díl podle anotace a protože se mi postavy nechce opouštět. Celkem 4/5*
Ufňukané, nudné, protrpěla jsem se do poloviny knihy, dál ji jen prolistovala. Většinou rozumím tomu, proč se ostatním líbí kniha, která mne neoslovila. U této knihy to nevím.
Kniha, která je plná emocí, krásný letní příběh o bezpodmínečné lásce a moje čtenářská lahůdka. A protože dobře znám její skvělé filmové zpracování, provází mne při čtení ozvěna některých melodií s obrazem Elia u klavíru...zážitek na hranici dokonalosti.
Štítky knihy
homosexualita umění láska zfilmováno 80. léta 20. století Itálie posedlost léto pro dospívající mládež (young adult) bisexualita
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
(SPOILER) Od začátku se mi to četlo velmi špatně, bylo to až moc hutné a přemýšlivé - ačkoli to mi nikdy dřív nevadilo, tady u tohoto autora mi to prostě nesedlo. Kolikrát jsem se musela vracet na začátek odstavce, i když to byla možná moje chyba, četla jsem vždy před spaním, kdy už se mi oči zavíraly únavou. Ale i tak - jakmile jsem se dostala do bodu, kdy se spolu poprvé milovali, nebylo už nic, co by mě nutilo číst dál, absolutně mě přestalo zajímat, co bude následovat, takže jsem knihu nakonec odložila…