Demian
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31962/bmid_demian-KZR-31962.jpg
4
437
437
Jeden z nejvýznačnějších románů nositele Nobelovy ceny za literaturu vznikl pod vlivem psychoanalýzy, Nietzscheho myšlenek a východní filosofie. Výjimečný text o složitém hledání sebe sama, o rozpolcenosti vlastního Já nachází stále nové generace čtenářů.
Přidat komentář
No to byl porod! Takhle moc jako při čtení této knihy se mi netáhl čas snad od dob legendární jízdy autobusem ze Znojma do Českých Budějovic, kdy se mi už od Dačic chtělo čůrat a kadět. V obou případech jsem naštěstí vydržel až do konce.
Demiana napsal Hermann Hesse, což byl němec, pokud se nepletu. Bože, já jsem hotová wikipedia. Kniha sleduje dospívání mladého němčoura, který je prvně svatoušek, ale pak mu internát otevře oči jako každému z nás a jelikož tehdy ještě nebyl perník, začal si jet v chlastu, ženách a malování divnejch obrazů. No a celou tu dobu vzpomíná vcelku dost filozoficky a homosexuálně na Demiána, kterej mu v mládí vytrhl trn z paty, a čumí do ohně s ožralým varhaníkem, což je tedy taky dost gay.
Hesse celou tuhle odysseu docela kočíruje v mezích nudy a zádumčivosti sem tam nadhozenou nějakou vábnou myšlenku, povětšinou o síle ducha, osudu a dalších takových těch hlemzách, které frčí v poněkud redukované formě v Sama doma, a i když se po většinu knihy prakticky nic nestane, zdárně dofinišuje do konce, ve kterém se stane SPOILER hovno KONEC SPOILERU.
Takže napsaný to bylo hezky, ale myslím, že teď, když už máme Starbucks, tablety a Kardashianovou, je na nějaký filozofický moudra docela pozdě.
Dobrá kniha, asi Hess v dnešní době není moc čteným autorem, možná se mýlím, ale každá knížka dle mého názoru k Vám přijde v pravý čas.
Kvůli tomu, že tomu všichni (no, skoro všichni) moji kamarádi jsou z Hesseho úplně na větvi, se nebudu tvářit, že to bylo kdovíjaké veledílo. Ne, že by mě to vůbec nebavilo, ale četl jsem už řadu stravitelnějších věcí.
Číst Hesseho je vždycky svátek. A ani u Demiana tomu nebylo jinak, ačkoliv z mystických Hesseho knih je podle mého Demian (stejně jako třeba Narcis a Goldmund) pořád jen jakýsi předstupeň ke Stepnímu vlkovi a Siddhártovi, ve kterých Hesse dosáhl vrcholu své tvorby věnované duchovnímu hledání sebe sama. Snad mohl být děj přece jenom trochu více rozvinut, zvlášť když popisuje poměrně dlouhou dobu, každopádně Demian i jeho matka působí dost odtažitě a spíš připomínají polobohy, než obyčejné smrtelníky. Také mi nesedělo, že někdo kdo se tak důkladně zdržuje stádnosti a zakládá si na svébytné osobnosti je ve skutečnosti povoláním voják, tohle mi úplně neštimuje dohromady. I když kdo ví jaké důvody ho vehnaly tam kde je, to už Hesse nepopisuje. Co je však na tomto dílku úžasné jsou stejně jako u Stepního vlka možnosti výkladu. A to mám rád, když autor nechává "pracovat" i čtenáře. Co když nakonec ani žádný reálný Demian nebyl? Ne, tentokrát se nedá operovat s možností snu jako u Stepního vlka, ale nebyl nakonec Demian jen projekcí Sinclairovi duše? Jednou z několika bytostí, které mu pomohli vypořádat se sám se sebou, se svým osudem, odlišností? Když se zraněnému Sinclairovi na konci knihy naposledy "zjeví" Demian říká mu totiž toto: "Musíš se obrátit do sebe a naslouchat a zjistíš, že jsem v tobě uvnitř."
A nebyl tam nakonec vždy?
Jeho texty jsou zajímavé tím že nejsou dlouhé, ale jsou hutné a prosycené jako nejsou ani některé romány. Jeho vytříbený, jemný až galantní styl zachází s každým slovem tak obratně a tak láskyplně jako by to bylo něčí nemocné srdce. Z mého pohledu Demian přesáhl Stepního vlka, a to čímsi vlastním, je více obatnější a obraznější.
Tak já jsem Demiana v MHD (i meziměstské HD) četla a prostor si na něj udělala. Stačí pár slov a jsem uvnitř. Je pravda, že s odtupem (nechávám) času - po Stepním vlkovi - se mi D. četl lehčeji a zároveň (snad) důkladněji...
"Co není v nás samých, to nás nevzrušuje." str. 123
"Všude totéž! Všude hledají "svobodu" a "štěstí" někde za sebou, ze samého strachu, že by je někdo mohl upamatovat na jejich vlastní odpovědnost a připomenout jim jejich vlastní cestu." str. 150
"Ano, musíme nalézt svůj sen, pak se cesta usnadní. Avšak neexistuje žádný trvalý sen, každý je vystřídán novým, a žádný nesmíme chtít připoutat." str. 155
Dva úryvky od konce zastupují kritiku a řešení v návaznosti na sebe. Jedno těžší než druhé.
Hermann Hesse toho jistě měl mnoho co sdělit, zvláště když dokázal napchat poměrně úzkou knížku tolika myšlenkami. Jak zde zmínil JP, opravdu je lepší knihu nezbiflovat na jeden zátah, ale jen pomaloučku si ji vychutnávat, aby člověk sebou nechal všechny myšlenky v poklidu projít a doznít. Spíše jsem si liboval v první části knihy věnované dětskému myšlení a smýšlení, kdy pro mě bylo snažší vcítit se do hlavní postavy Sinclaira. Období dospívání mi přišlo myšlenkově podstatně hutnější a složitější (jak objevné:), ale o to méně protínalo můj pohled vnímání života, světa, nebo společnosti. Možná je to však dáno i tím, že co se filozofického vzdělání týče, jsem na tom podobně jako přibližně desetiletý Sinclair. Na druhou stranu je občas příjemné, když si kniha sama šáhne někam hlouběji, než kam by mi moje smýšlení samotnému dovolilo. Navíc po přečtení cítím podivné svrbění v zátylku, že na cestě sám k sobě jsem opravdu téměř na začátku...anebo je to tím podzimem?
Opravdu nádherná, naprosto mě okouzlila. Teď váhám, jestli ji mám ukradnout z knihovny nebo ji tam poslušně vrátit (aby si ji mohlo přečíst co nejvíce lidí) a koupit si ji. Ale co ve mně tenhle příběh vyvolal se dá těžko popsat slovy; už se těším, až si ji přečtu podruhé (potřetí, podesáté...) a najdu v ní zase něco nového. Ne nadarmo má Hesse Nobelovku, jeho knihy jsou vážně mistrovské dílo. Demian není výjimkou.
Nevinnost dětství se střetává s nárazem dospělosti a hrůzami, které přináší a musí se po úderu otrkat a vyvinout, aby mohla dál existovat. Citlivé, skromné, pravdivé, křehké, čisté a přitom už s náznakem onoho "rozkolu duše", o němž se naplno píše teprve ve Stepním vlkovi. Demian je jako esence božství. V tomhle si to svoje každý musí najít sám. Čím pomaleji čtené, tím víc procítěné. Dle mě Hesseho nejlepší kniha. Takto lehce a jednoduše bych si přál umět vyprávět.
V záplavě oddechových detektivek a humorných románů působí Demian jako velmi náročné čtení. Není příliš vhodná do MHD, chce to klid, pohodu a čistou hlavu ochotnou rozjímat a ponořit se do myšlenkového světa Hermanna Hesse. Spousta pasáží ve mně vyvolala reminiscence z období dospívání. Při tak vysokém zdejším hodnocení jsem se téměř obával dát "pouhé" čtyři hvězdičky.
podla wiki prej ovplyvnene Jungom :) svojho casu vacsi orgazmus jak u stepneho hafana
Štítky knihy
německá literatura hledání smyslu života psychologické romány sebepoznání, sebepoznávání intelektuálové romány o umělcích (tzv. Künstlerroman)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Na Hesseho knihy musím mít vždycky tu správnou chuť. Vždy se na ně těším, až mě vytrhnou z práce a shonu. Demian je taková směska různých filosofií a vlastní autorovy cesty. Je moc dobře, že to autor takto zachytil. Mnohdy si člověk musí projít všemožnými naukami aby si pak našel tu svou. O čemž je vlastně i Siddhártha.