Den Trifidů
John Wyndham (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/197/bmid_den-trifidu-65e21a7d53c5a.jpg
5
5757
5757
Když v roce 1951 vyšel poprvé Den trifidů, měl autor John Wyndham za sebou už řadu románů a povídek, s nimiž však literárně příliš neuspěl. I Den trifidů vycházel původně jen časopisecky na pokračování. Velký zájem čtenářů si však vynutil několik knižních vydání a způsobil, že se Wyndham věnoval již nastálo vědecko-fantastickému žánru. Román o tom, jak neznámý jev na nebi způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny „trifidi“, které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvků neobvyklostí, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen wellsovský obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1999 , BB artOriginální název:
The Day of the Triffids, 1951
více info...
Přidat komentář
Tu knihu jsem dostala (sama bych si ji nikdy nepořídila, už na základě názvu, obálky a zařazení do sci-fi žánru) a myslela jsem, že se u ní unudím k smrti. Připadalo mi to neskutečně naivní, slabomyslné, banální, na sci-fi i dosti nudné. "Koukněte, ty květiny CHODÍ!" :) Ale uznávám, že já sci-fi nerozumím, ostatně, nikdy mě (kromě pár skvělých výjimek) ani nebavilo.
Jedna z knížek, kvůli které jsem zase jednou nespala, nejedla a jen jsem četla. Mnozí autoři podobných žánrů by se mohli inspirovat.=)
Moje oblíbená knížečka,mám to nejstarší vydání(1972) ,je v polorozkladu,ale mě to nevadí...příběh mě zaujal hned od začátku. Nijak zvlášť scifi neholduju,ale skvělý příběh a dokonalý konec.Určitě doporučuji..:)
Je to dlouho, co jsem tuto knihu četla. Moc se mi líbila. Jsem zvědavá jak se mi bude líbit Noc trifidů, když její hodnocení je slabší.
Kniha sama o sobě je vcelku výborná. Prokreslené postavy a dobrý děj. Ani tak moc nevypráví o trifidech samotných. Je to prostý boj o holý život, když lidstvo postihne velká skáza.
Vůbec mi nevadil sdlouhavější začátek, kdy hrdina vypráví o tom, jak se trifidi dostali na Zemi.
Po čase mě ale kniha začala trochu nudit.
Pak se ale objevilo další překvapení a kniha znova nabila dobrý spád.
Takže dobrá kniha pro čtenáře science fiction.
Na postkatastrofických příbězích je něco, co mě nikdy nepřestane přitahovat a děsit zároveň. Vždy mě donutí si uvědomit, jak jsme díky své závislosti na technice ztratili určitou dávku soběstačnosti a schopnosti přežít. Možná by nebylo na škodu na nás vypustit pár komet a trifidů, abychom se zase sebrali a zesílili, abychom opět dokázali, že jsme pány tvorstva. Také mě to ale vždy donutí se zamyslet nad svou vlastní šancí na přežití a dojít k závěru, že by byla menší než mizivá...
Den trifidů mi v mnohém připomínal Wellsovu Válku světů a to nikoliv jen tématikou, ale hlavně i stylem vyprávění a důrazem na morální poselství, které ve srovnání se současnějšími knihami působí až téměř plyšově.
Jedna z najlepších kníh, ktoré som čítala. A som rada že ma manžel vtiahol do sveta sci-fi a fantasy. K tejto knihe sa človek vždy rád vráti :)
Četla jsem ji někdy před lety. Pamatuji si, že byla celkem napínavá, ale hlubších dojmů ve mě nezanechala. Asi na takový styl literatury nejsem. Bohužel.
Skvělý příběh, mohl mít ale klidně mnohem víc stránek. Ke konci už to bylo bráno dost "hopem".
Jedna z prvních sci-fi hnih,kterou jsem četla.Myslím,že je velmi vydařená a ráda se k ní vrátím.
Docela chápu, proč kritika Den trifidů ve své době moc nebrala: on totiž nese místy až nesnesitelně moc prvků romantizujícího šestákového braku (hrdinný Bill a sexbomba Josella jsou už svými jmény předurčeni k rozmnožování řad lidstva usilovným pářením). Neff se při psaní Tmy asi hodně inspiroval Wyndhamovými naturalistickými popisy dezorientované společnosti. Na o 50 let starší Válku světů to nemá ani omylem (i když myšlenka, že k rozvratu naší křehké společenské struktury stačí pouhá ztráta zraku, je převratnější než Wellsův předpoklad, že i troubící Marťani jsou na nás krátcí), ale postapo je to stále luxusní. A hlavně je to důkaz, že dílo o vzbouřených kytkách nemusí být automaticky dementní (zdravím Shymalana).
Řekl bych, že jde o knihu silně nadhodnocenou, což je pravděpodobně dáno samotným jménem knihy, které je dnes pro sci-fi fanoušky poněkud kultovní. Já zde ale nechci hodnotit děj knihy, který dnes, v jednadvacátém století je neskutečně známý z jiných filmů či knih zabývajících se postapokalyptickým stavem tohoto světa. Co se poselství, které nám kniha přináší, týče, musím uznat, že tu určitě je, nejde však o poselství samé, ale o jeho podání. Celá kniha se mi jeví spíš tak, že jsem se ji měl přečíst zhruba v rozmezí mezi patnácti až osmnácti lety, tehdy by mě bavila a připadala by mi i nadmíru moudrá a inteligentní. Dnes jsem však uvyklý na určitý literární standard a kvality, takže se mi dnes kniha jeví poněkud "dětská". Autorský styl není ničím zajímavý ani překvapivý, psychologie postav není dobře vykreslená, jak je zde mnohokrát zmíněno, spíš naopak jsou postavy plitké a neskutečně mě iritovaly rozhovory mezi vypravěčem příběhu a Josellou, které byly neskutečně kýčovité, naivní a příliš vykonstruované. K tomu všemu ono poselství, které kniha nese, není příliš šokující, a to jsem tak trochu čekal, takže shrnuto a podtrženo je kniha velkým zklamáním.
[095/11] Vždy mě hrozně bavilo listovat klasikami horory nebo science fiction a hledat základy dnešní trapné vykradačské americké kinematografie spadající převážně do žánrů katastrofických (atd.) a hororových/thrillerových. To co se zdá hloupé a absurdní v samotných snímcích pak působí vcelku logicky v tematicky podobné literatuře a rozhodně to v ten moment nechcete autorům omlátit o hlavy. To, čemu se na filmových plátnech vysmívám a dává mi záminky házet popcorn na rozsvícené plátno a důvody proč tento rozhýbaný žánr považovat za tvorbu lidí z jiné planety, se na papíře dokáže velmi dobře obhájit samo a já už nevidím jenom povrchní choré zelené mozky a prsaté krasotinky s vyteklou šedou kůrou mozkovou a absencí podprsenky pod roztrhaným bílým tričkem, nejlépe mokrým a špinavým.
Když si člověk uvědomí, že kniha byla napsána v první polovině dvacátého století a převede děj do relativní přítomnosti, zjistí, že je příběh do jisté míry naprosto nadčasový. Jistě, zbraně proti trifidům by musely mít daleko více vychytávek, aby to na nás působilo více autentičně vzhledem k tomu, že lidská fantazie se od té doby zase s hranicemi posunula dál, až někde na druhý konec vesmíru, ale stejně to nic nemění na tom, že tento příběh svůj zamýšlený účel naprosto splnil. Dnes sice není zrovna v popředí téma celosvětové slepoty, která dohání lidi k šílenství a páchání násilností na těch šťastnějších z nich, ale nahraďme to zombie estrádou a běháním nahatých nemrtvých po lesích, luzích a hájích, kteří na sebe přenesou i zabijáckou funkcí trifidů a máme tu ‚28 dní poté‘ se skupinkou vojáků místo přeživších civilistů.
Tento příběh je ale mnohem lepší, protože veškerý děj nestaví jen a pouze na jediné hrozbě. Máme tu trifidy, kteří klamou svým stonkem, ale máme tu i lidskou psychiku, která pracuje jako zběsilá. Otázky morálky a cti. Otázky platnosti a funkčnosti výchovy za kritických situací. Otázky lidské společnosti tak typických pro vyspělé země. Samé otázky, na které si odpověď každý musí zvolit sám i přes fakt, že to rozhodnutí se ne vždy může shodovat s ubíjejícím stresovým pocitem v srdečních chlopních a že každého jedince to může pronásledovat až do konce svých dnů. No, ale každý jednou za čas dělá rozhodnutí, které se mu sice nelíbí, ale nic s tím nenadělá.
Když postavy přemýšlí, je to logické a realistické. Když mluví, je to přirozené. Když jednají, mají pro jednání dostatek argumentů a umí si vše odůvodnit. Nikdo příliš nevyšiluje, ale při tom to stále páchne stresem a nervozitou. Líbilo se mi to. Prostě se mi to líbilo a jak. Základní pilíře science fiction mají něco do sebe a rozhodně se to nedá považovat za četbu lacinou, ne-li nehodnotnou. A může to znít hloupě, ale nejděsivější byla představa problematiky opětovného zalidňování planety. Každých cca deset měsíců (berme v potaz i zotavování) rodit malého pazgřivce pro zachování lidstva a nemít pořádná sedativa… No… to by bylo na dlouhou polemiku a možná šílenství.
Naozajstná lahôdka zo žánru klasického sci-fi. Túto knižku som už raz čítal pred viacerými rokmi, teraz s odstupom toľkých rokov som ju zdolal opäť, nové dojmy, nová kvalita. Niet asi už viac čo dodať. Hlboko sa skláňam pred týmto majstrovským dielom a vrhám sa na voľné pokračovanie Noc Triffidu, tentoraz z pera Simona Clarka... Pevne dúfam, že to bude stáť zato...
Tuhle knihu miluji již od doby,kdy jsem jí prvně četl někdy v sedmdesátých letech.Děj je napínavý a strhující a pokud se nad ním člověk zamyslí,není tak nereálný,co se týká zničení lidstva.Mám i film,který ale bohužel nedosahuje knize ani po kolena.
Sci-fi moc nemusím a přesto je tohle má nejoblíbenější kniha. Absolutní bomba, doporučuju přečtení víc než stoprocentně!
Jedna z nejlepších science fiction knih a zasloužená legenda. V dnešní době bombastických akčních příběhů a vykonstruovaných dějových zvratů je radost dostat do ruky knížku, která vás strhne atmosférou. Ve Dni Trifidů skoro vůbec nejde o nějaké chodící vraždící rostlinky, ale spíše o psychologii postav, lidské hodnoty a chování přeživších. Právě těm klade autor mimořádný důraz a asi i proto se mi román tolik líbil. Je to hluboká a působivá kniha, která v sobě skrývá více myšlenek, než se na první pohled může zdát. A taky nutí k zamyšlení. Ke kladům bych navíc přidal skvělý vypravěčský styl a působivé popisy pustnoucí Země.
Těžká klasika.
Štítky knihy
boj o přežití zfilmováno klasicismus invaze slepota rozhlasové zpracování sci-fi zfilmováno – TV seriál postapokalyptická sci-fi
Wyndham předložil nezapomenutelnou a dnes už kultovní ukázku toho, jak se může to, co lidstvo jeden den krotí, ovládá a považuje za neškodné, stát druhý den naprosto nekontrolovatelnou katastrofou.