Deník japonské manželky
Veronika Ageiwa
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367551/bmid_denik-japonske-manzelky-Gpv-367551.jpg
4
549
549
Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“... celý text
Přidat komentář
Po přečtení některých komentářů jsem měla strach, jestli je knížka dobrá volba. Nakonec jsem ale ráda, že jsem si jí přečetla. Řekla bych, že jde autorce spíše o poukázání na rozdíly v obou kulturách než o příběh samotný. A že se toho člověk dozví opravdu dost. Japonsko je zajímavá země a doufám, že se tam jednou podívám. Autorce děkuji za rozšíření obzorů. :)
(SPOILER)
Tedy toto bylo něco na moje nervy....
Nejdříve tedy pozitiva knížky, protože těch bude podstatně méně, krásná obálka, která mně v momentě přenesla do Japonska a spoustu zajímavostí japonské kultury, kterými jsem popsala celou stránku v mém sešítku o přečtených knížkách.
Tyto podrobnosti o této kultuře se jistě budou hodit, pokud se mi splní můj životní sen a to podívat se právě do Japonska.
Docela mně dostalo, že manželé zde od manželek dostávají kapesné...To jako vážně? To jsou japonci snad nesvéprávní?
Kóta mi byl vzdálený, nevím zda ho tak nešťastně vylíčila Veronika nebo se projevil kulturní rozdíl myšlení, ale byl nesympatycký, ovšem na Veroniku neměl... Věčně ufňukaná, nespokojená panička co si to že svého vlastního rozhodnutí přihasila do Japonska a myslela si, že si tam z ní všichni sednou na zadek. Když zijstila, že ne začala si stěžovat jak na Tokio, tak na Čr a nevěděla v té své znuděné hlavince co, že by to vlastně chtěla...
Byt na který její manžel těžce vydělal nazývá s pohrdáním krabicí, za což bych jí nejraději profackovala, protože mnoho lidí nemá kde být a jsou vděční za cokoliv a ona která nepracovala a jen žila z manželovi výplaty kritizovala jako divá.
Byla naprosto citově plochá, narození svých dětí přešla jako, že nic, žádná radost, láska, vděčnost za dvě krásné zdravé děti....
No bylo mi z nich zle....
Ještě se tam potom panička vzteká, že po zemětřesení nestihla nastoupit do vládního speciálu Čr pro české občany v Japonsku a to tam toho manžela chtěla nechat a frčet domů? Nevím já bych měla strach, chtěla bych být s ním a bála bych se, že přijdu o kontakt s ním a nebudu vědět co s ním je...
Mám pocit, že tato dáma myslí stále jen sama na sebe a manžela si vzala aby mohla psát knížky a byla zajímavá a lidé jí obdivovali, že se za ním vydala chudinka sama do cizí země. Z knihy zůstal divný pocit, tíseň a znechucení.
Knihu moc doporučuji lidem, kteří mají v plánu do Japonska jet. Dozvíte se v ní poměrně dost praktických informací. Nevím, zda bych knihu doporučila někomu, kdo se o Japonsko vůbec nezajímá, protože se nejedná o literární počin roku a jde právě o popis rozdílů dvou kultur, navíc ryze prakticky (úřady, mateřské školy atd.) Nicméně se kniha čte velice dobře a za mě není ani patrné, že autorka není spisovatelka. I když knihy s toutou tématikou vyhledávám, dozvěděla jsem se spoustu nových informací. Dávám 4* - jde o moc fajn čtení.
Docela zajímavé čtení, skoro spíš deník "japonských manželů", protože i autorčin muž hlavně v první půli má své deníkové záznamy ukazující stejné situace z druhé strany (nevím, zda schválně vzhledem k jazyku jen stručné, skoro holé věty, ale budiž.)
První část seznamování se s cizí kulturou (obousměrně) byla nejzajímavější, pak už se hodně věcí opakovalo, zdlouhavé bylo povídání o brigádě v obchodě se šatstvem a o jazykovce. Závěr byl už hodně stručný, do pár stran se vešly cesty do Texasu, porod, cesty do Čech a Francie, porod, to vše už bylo jen letmo zmíněno.
Autorka se často nevyvarovala typicky české kritiky cizího a opakovaně vyjadřovala celkově nechuť k tamnímu životu, ale nakonec nežila jen v Japonsku. Není to cestopis, jen málo míst je zmíněno (a žádné fotky), což je dost škoda. Čtivé to je a spousta informací ze zákulisí zejména byrokracie a každodenního života třeba v nájemních bytech překvapí.
Velmi zajímavé vyprávění české ženy, která se provdala za Japonce a po několika letech se s ním odstěhovala do jeho vlasti. Popisuje své nelehké sžívání s odlišným způsobem života v naprosto jiném kulturním prostředí, kdy z neznalosti tamních zvyků a jazyka vznikají úsměvné a někdy i mírně trapné situace. Trochu podobně byl na tom i její manžel při pobytu v Čechách, který do knížky také přidal své zkušenosti a podiv nad zvyky a obyčeji , které mu byly těžko pochopitelné.
Ze začátku jsem byla z knihy nadšená. Líbilo se mi vykreslení kultury, kterou znám opravdu jen okrajově. A také se mi líbilo, že byl dán prostor i manželovi, který popisoval události zase ze svého pohledu. Ovšem postupem času začala být autorka méně okouzlená a více naštvaná na odlišné chování Japonců. A manžel se téměř odmlčel. Takže hodnotím tak 3,5*
Kniha se mi moc líbila, i jsem se při čtení nasmála. Pěkně popsané odlišnosti našich kultur, jen ten konec už mi přišel trochu zrychlený
Je to super legrace. Zamereno na kulturni rozdíly Japonce a Cesky podano velmi odlehcenou formou. Moc jsem si knizku uzila!
(SPOILER)
Kniha je o Veronice, která se zamiluje do spolužáka z Japonska a o několik let později se s ním přestěhuje do jeho země, kde musí čelit mnoha kulturním odlišnostem. Asie se od Evropy dost liší takže Veronika ze začátku dost tápe, protože musí měnit svoje způsoby myšlení, rutiny a zvyky. Kniha je deník a je tak i psaná, tudíž je s datumy a ty jsou skvělé pro orientaci čtenáře po časové lince příběhu.
Moc se mi líbily stránky od Kóty, které byly z jeho pohledu.
Kóta, 9. 7. 2013 (Manželé jsou v porodnici, Veronika rodí):
„...Z té nudy dostanu skvělou myšlenku natočit na mobil video Veroniky, jak se strašně snaží a je v bolestech. Tu to ale přehnaně rozčílí, takže s tím raději rychle přestanu a rozhodnu se, že si budu tajně hrát hry na mobilu, abych se tak příšerně nenudil. I to ale Veronika odhalí a zase ji to naštve, takže musím skončit i s touhle zábavou...“
(Úryvek z knihy, moje nejoblíbenější část)
Autorka má odhodlání a dost ji obdivuju. Přistěhovala se tam v době, kdy v Japonsku cizinci nebyli tak častí, takže to pro ni i obyvatele v jejím okolí muselo být těžké.
(SPOILER) V knize pro mne bylo několik zajímavých momentů. Začátek mi připadal vtipný, pak jsem myslela, že jsem asi skončila, protože už mne popisy přestaly bavit. Deník se ale začal věnovat dění v Tokiu po tsunami ve Fukušimi. To mne vtáhlo zpět. Chápu, že někomu připadá, jako by si stěžovala na obě země, místy mne to také mrzí. Protože ale kritizuje obě a současně je považuje za svůj domov, který má ráda, brala bych to spíše jako uvědomění si, že to, co miluji, není perfektní, ale je to součástí celku.
Tahle kniha mě neskutečně bavila. Líbily se mi hlavně popisy odlišností a toho, jak to v Japonsku funguje. Tím, že je vše popsané z pohledu Češky, mohla jsem do hlavní postavy lépe vcítit než kdyby šlo o zahraniční publikaci, jsem nadšená. Je to tak jiná krajina plná odlišných zvyků, že jsem si tento titul prostě nemohla nechat ujít.
Pohodová deníková oddychovka, kterou jsem objevila díky čtenářské výzvě. Autorka má můj obdiv, přestěhovat se do takhle odlišné země.
Vcelku zajímá sonda do života Japonců pohledem Evropanky. Odlišnější kultury aby člověk pohledal.
Kniha je psána formou deníku z několika let života Veroniky. Dost mne pobavily odlišné pohledy manželů na stejné dny.
Trošku jsem očekávala podrobnější a obsáhlejší informace (vzhledem k počtu stran) o životě v Japonsku, ale i tak jsem se dočetla nové informace.
Jedná se o Veroničiny vzpomínky a zážitky, které se jí nejvíce vryly do paměti. Klobouk dolů, před Veronikou, muselo být opravdu těžké se přizpůsobit. Ne nadarmo se říká, že láska i hory přenáší.
Kniha mě zaujala, a do dvou třetin určitě pobavila. Tolik odlišností mezi našimi kulturami, že pobavit musí, což se neděje ploše, nejedná s o nějaké nastrojené smyšlené konstrukce. Střípky z života, které nás občerství. Pokud nejsem úplný trotl, musím se i zamyslet. Proč a jak, jestli bych TO takhle chtěla, jestli bych TO takhle zvládla, uměla, naučila se, měla odvahu... A co mi pak vyjde - aha?
Cekkem povrchní vhled do Japonska. Nebylo to špatné, ale čekala jsem víc.
Kniha mi trochu poodhalila svět Japonska a hlavně japonců. Ze začátku jsou to spíše jen krátké zkazky o jednotlivých "zajímavostech" či "podivnostech", které člověk nemá šanci si všechny zapamatovat, ale pomalu si z nich může skládat celkový pohled na tuto tak jinou společenskou kulturu. Později se zápisy i propojují tématem školy japonštiny nebo práce. Na to že je kniha psaná jakoby deníkovou formou mám pocit, že jsem sice trochu poznala japonce, ale vůbec ne autorku a jejího manžela ... i když možná to byl záměr autorky.
Nasmála jsem se a po kulturní stránce rozdílů mezi námi a Japonci, mnoho dozvěděla.
Deník japonské manželky
Knížka vypráví příběh Veroniky, která se zamiluje do svého japonského spolužáka, vezme si ho a pak se musí popasovat se střetem dvou úplně odlišných kultur. Čtivou vtipnou formou dostanete naservírovaný příběh jednoho páru, který se snaží sžít s novou rodinou toho druhého.
Jak už název napovídá, je knížka psaná deníkovou formou, ale několik záznamů je i očima japonského manžela, který pro změnu bojuje s českou kulturou, kterou vůbec nechápe.
Zatímco Japonci mají ve zvyku naservirovat k obědu všechny chody najednou, Češi začnou polévkou a teprve pak pokračují. Což když netušíte, snadno to vede k nedorozumění a ke snězení hektolitrů polévky. A takových vtípků přináší česko-japonský životní styl spoustu. :)