Deník japonské manželky
Veronika Ageiwa
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367551/bmid_denik-japonske-manzelky-Gpv-367551.jpg
4
549
549
Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“... celý text
Přidat komentář
Mám moc ráda Japonsko a ráda se o něm dozvídám nové věci. Teď poprvé jsem si přečetla něco od někoho, kdo není rodilý Japonec a navíc je to Češka. Ze spousty postřehů a zkušeností jsem byla prekvapena. Třeba celkově zážitek s porodnici nebo příprava na jednoduchou práci v obchodě, vztah japonských můžu k ženám, žebříček hodnot, pracovní nasazení v zaměstnání....Jsem moc ráda za tyto postřehy a až se snad někdy podívám do mého vysněného Japonska, těším se na setkání s realitou. I když jak autorka píše, už např.Tokio není to, co bylo ještě před deseti patnácti lety, stává se, tak jak spousta jiných metropolí, kosmopolitnim, už se nemůžu dočkat, až ho uvidím na vlastní oci
Velmi zajímavé svědectví. Jak sama autorka říká, je to neobvyklé spojení - muž Japonec a žena Češka. Pro mě to bylo jako nahlédnutí za oponu.
Odpočinková kniha psaná formou deníku, což je v tomto případě výborná volba díky krátkým kapitolám a možností vyobrazit vícero názorů - Veronika x Kóta.
Ve výsledku bych určitě ocenil více příspěvků ze strany Kóty ať z Japonska či Česka a také mě silně zamrzelo, že pobyty v jiných zemích byly téměř vynechány - to by pro mě osobně učinilo knížku ještě zajímavější. Některé události pak byly jenom nakousnuty a čtenář se detaily nedozví.
Autorka má můj obdiv, že se provdala do Japonska a zvládla se začlenit do tak rozdílné kultury. Její postřehy byly většinou zajímavé a týkaly se běžného života, kterému se turista jen těžko přiblíží.
Neseděla mi však osobnost autorky - některé popisy mi připadaly dost sebestředné, povýšené a až přehnaně kritické. Také mi přišlo škoda, že z Ameriky a Francie nebylo v deníku popsáno nic.
Hvězdička navíc za manželovy příspěvky a japonský (a mužský) pohled na situace.
Já osobně jsem od toho čekala trochu víc, nějaký zvrat, ale četlo se to dobře.
Citově ploché, studené čtení. Jakoby ho psala autistka. Těšila jsem se na barvité popisy japonského prostředí, místo toho jen úsečné věty, nespokojenost, strohé odstavce. Více kritiky, než obdivu. Vlastně se divím, proč to všecko?
Zajímavá sonda do japonského života českýma očima. Jelikož plánuji cestu do Japonska, beru tuto knihu i jako průvodce do různých zvyklostí a odlišností. A nepřijde mi, jak tu někdo zmiňoval, že by spisovatelka hanila Česko a vyzdvihovala Japonsko. Je to fifty fifty, docela objektivně. :)
Čtivý deník o česko-japonském manželství, který čtenáři popíše některé detaily ze života na ostrově vycházejícího slunce z pohledu středoevropanky. Mám radost že proti slovenské alternativě, dopadlo toto manželství zdárně a ukázalo že i lidé tak rozdílných kultur spolu dokážou žít. I když věřím, že k tomu bylo potřeba mnoho trpělivosti, empatie a odvahy.
Příjemná oddechovka. Čte se rychle a lehce. Deníková forma se mi líbila. Ocenila bych , kdyby se autorka o popisovaných tématech více rozepsala. Snad nejzajímavější část je ta, v níž popisuje práci v obchodě.
Poutavý deník, dozvěděla jsem se hodně zajímavostí ze života v Japonsku, které bych se v cestopisech asi nedočetla. Autorce určitě nechybí odvaha a dobrodružná povaha. Hezky se četlo, zajímavé bylo porovnávat ženský a mužský pohled.
Knížka mě moc bavila, z 95% je tvořena deníkovými zápisky Veroniky, ale pár jich napsal i Kóta. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí o Japonsku a Japoncích, o způsobu jejich života, o tradicích. Za mě to bylo velmi příjemné čtení.
Zajímavý pohled na život Japonců. Neobsahuje nic veleobjevného, ale spousta malých postřehů.
Vždycky jsem si myslela,že Japonsko je pro Čechy asi nejpodivnější země,ve které bych žít nechtěla ani za nic. No a myslím si to stále.
Nenáročný příběh, které Vám nabízí pohled na běžný život v Japonsku. V knize jsem se dozvěděla mnoho nového, zajímavého a docela i poučného. Je pravda, že dnešní Japonsko bude zase o trochu jinde než v roce 2010/11, ale i tak vám kniha rozšíří poznání ohledně této země.
Byla jsem docela zvědavá, jak se Češka popasuje s přechodem do úplně jiné kultury. Na to já bych asi odvahu neměla, ovšem je fakt, že s cizincem jsem nikdy ani nechodila. Deníkové záznamy se čtou hezky, ale postupem času jsem se nemohla zbavit pocitu, že s uplývajícím časem se Veronika začala nad Čechy "ofrňovat". Přístup jejího manžela k naší zemi a kultuře mi přišel odsuzující už od začátku. Já jsem Japonec a kdo je víc. Už třeba jen narážka na to, že se u nás učí ve škole stylem Evropa je celý svět a kolem je vzduchoprázdno. Přitom on sám neměl ani tušení, kde je Česká republika a jako dárek matce v hostitelské české rodině vezl punčochy...
Samozřejmě jsou v deníku vtipné okamžiky, plynoucí z odlišnosti obou světů, někdy hořkost, smutek, vyčerpání. Autorku obdivuji za odvahu odjet žít na druhý konec světa.
ALE, co mě dostalo nejvíc - oba se styděli za vzhled svého novorozeného dítěte? Moje děti taky nepobraly po narození krásu všehomíra, ale ani by mě nenapadlo se za ně stydět! Manžel radši hrál na mobilu, narození dítěte ho nudilo? A poté neměl ani chuť ho pochovat? Tohle bych asi nezkousla.
Kniha mě zaujala obálkou, ale vím jedno, že skutečné příběhy nic moc. Vzhledem ke splnění čtenářské výzvy jsem nakonec knihu koupila, přečetla hodně rychle a od začátku mi nesedla.
V Japonsku jsem byla na pár dní a vím jedno, že i za těch pár dní by se dalo napsat tolik zajímavých věcí, že by to čtenáře potěšilo a ne otrávilo. Kniha se měla jmenovat Deník věčně nespokojené ženy. Ale protože lidi si hodně a rádi stěžují, určitě se najde spousta těch, kterým kniha sedne - viz komentáře níže.
Deník japonské manželky
Velice se mi kniha libila. Ty kulturni rozdily. Bylo to pro mě moc zajimave.