Devadesát tři
Victor Hugo
Barvitý historický román klasika francouzské literatury 19. století se odehrává v bouřlivé době vrcholící francouzské buržoazní revoluce v roce 1793. Román je osobním dramatem tří lidských osudů, z nichž každý je ztělesněním určité soudobé společenské ideje. Lantenac, starý šlechtic a vůdce povstaleckých královských tlup, ničí a vraždí vše, co stojí v cestě znovunabytí jeho šlechtických výsad. Jeho protivník Gauvain, velitel republikánského vojska, doplácí nakonec na zásady lidskosti, jimiž se i v boji řídí a podléhá tvrdému a nesmlouvavému Cimourdainovi, který dává příkaz k jeho popravě. Román, napsaný v roce 1871, zaujímá v autorově tvorbě výjimečné místo pro odvahu a zasvěcenost, s jakou odkrývá revoluční problémy v širokém spektru.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1955 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Quatrevingt-treize, 1874
více info...
Přidat komentář
Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.
Nejraději mám ty knihy, které mě donutí svým krásným vyprávěním nastudovat si nějakou historickou událost, nějaký filozofický postoj, či třeba jenom mytologii, která je uzavřena v dalších knihách autora. V tomto případě se jedná o první variantu.
Hugovo vyprávění v této knize je podle mě tak poutavé a fascinující, že mě donutilo studovat. Ještě nyní, několik měsíců po přečtení, ve mně některé části této knihy doznívají a já se nemohu zbavit pocitu, že tato knihy je prostě dokonalá.
Konkrétně na mě silně doléhá rozhovor Marata, Robespierra a Dantona, který velice dobře vystihl jejich charaktery, tak jak vyplývají z jejich historických činů. Autorovi se podařilo nádherně začlenit vlastní příběh do politické spletitosti Velké francouzské revoluce a za to musím vyjádřit veliký obdiv. Je zde několik pohledů na dějinné události a to je skvělé.
Dalším momentem je jeden z proslovů markýze Lantenaca, který se dosti neobdivně vyjadřuje k Volatirovi a dalším, což opět poskytuje mnoho materiálu k zamyšlení.
Co považuji za velikou výhodu této knihy, je její krátkost. Ne, že by Hugo úplně odpustil dlouhé popisy, to ne, ale je jich zde celkem málo a kniha krásně utíká.
A asi poslední co bych chtěl říci, je to, že souhlasím s lidmi, kteří obdivují popis zápasu s utrženým dělem na lodi. Tato část knihy je naprosto geniálně napsaná. (Celá kniha je geniálně napsaná, ale tato část se ještě maličko vyvyšuje.)
Nechtěl se mi číst Zvoník od matky boží ... chtěla jsem se jako náctilená vyhnout "dramatu lásky" (samozřejmě směšné a zcela mimo mou úroveň), tak jsem sáhla po 93 :) To byl teda hukot. Pokud si žijete v míru a komunismu tak tento skok do minulosti je fakt "saltem mortale". Skládám hold autorovi, protože mě "otrlou puberťačku" dokázal vyšokovat a "citově" otevřít. Děkuji :) Nehledě na to, že jsem si i jako milovník historie "užila" tehdejšího "aktuálního" dění francouzské revoluce :)
Túto knižku som len nedávno objavila v našej rodinnej knižnici a tak som sa prvýkrát od strednej školy zas začítala do jedného z Hugových diel. Niekedy to bolo náročné čítanie, ale oplatilo sa. V knihe sa nachádzajú pasáže, ktoré sa "čítajú akoby sami od seba" a potom opisné, ktoré vyžadujú viac času a trpezlivosti.
Ani heslo Veľkej francúzskej revolúcie "sloboda, rovnosť, bratstvo" neznamenalo vždy spravodlivosť. Početné postavy románu na oboch stranách barikády ukazujú svoje dobré aj zlé vlastnosti, máloktorá je čierno-biela. Morálne medzi nimi vynikajú hlavne obyčajní dedinskí ľudia, ktorým sú myšlienky veľkej politiky vzdialené a idú mimo nich. Spomenula by som jeden príklad za všetky keď žobrák Tellmarch pomohol markýzovi Lantenacovi na úteku keď bol postavený mimo zákon. Ich časť rozhovoru:
"Ku ktorej strane patríte? - spýtal sa markýz. - Ste republikán? Ste rojalista?
- Som bedár.
- Ani rojalista, ani republilán?
- Myslím, že nie.
- Ste za kráľa alebo proti kráľovi?
- Nemám na to kedy.
- Čo si myslíte o tom čo sa teraz deje?
- Nemám z čoho žiť.
- A jednako mi chcete pomáhať?"
Ďalšou postavou z ľudu, ktorej sú myšlienky revolúcie či monarchie srdečne ukradnuté je mladá žena - vdova a matka troch malých detí. Jej materská láska a neúnavné až živočíšne hladanie stratených detí napriek hladu a vyčerpanosti je vykreslené úplne dokonale.
Určite má kniha čo povedať aj dnešným čitateľom, či už sa zaujímajú o Veľkú francúzsku revolúciu alebo nie. Nebyť nezaujímavých dlhších častí (podľa mňa) určite dám za 5*.
Krásně napsaný román o francouzké revoluci - 1789 - a o následcích v kritickém roce 1793. Revoluce požírá sama sebe! Barevný pohled na dějiny a závěreční slovo kaprála má co říci i dnes.
Jak už to bývá u Victora Huga zvykem, některé popisy prostředí byly přeci jen trochu zdlouhavější (nepočítám do toho naprosto geniálně popsanou nehodu s dělem), jinak ovšem dokonalá kniha, plná neuvěřitelné obrazotvornosti a hlubokých myšlenek, které i po tolika letech zůstávají živé a dokážou se člověku vrýt pod kůži. Nechtějme akční historický román z období Francouzské revoluce a dostaneme příběh o souboji povinnosti a milosrdenství, zápase lidskosti s krutostí a boji pokroku proti temnotě. Vive la Révolution!
Klasika, která stojí za přečtení a neználci přiblíží pád krále, vznik francouzské republiky a dramatický rok 1793. Detailní, až přehnaně podrobný popis událostí, míst či osob. Třeba situace s utrhlým lodním dělem je mistrovsky popsána na více než 8 stránkách. Nebo citové a duchovní myšlenky válečných protivníků, stavební popis kamenné věže Tourgue, barvité líčení krás krajiny či zoufalé matčino hledání ztracených dětí.
V bohatém a výstižném textu jsem si našla a oblíbila tento citát:
„Za mrakem, který na nás vrhá svůj stín, je hvězda sesílající na nás svůj jas. Nemůžeme se vyhnout ani jasu, ani stínu.“
Ach Victor Hugo a francouzská revoluce. Pro mě dokonalost sama , čtenářovo potěšení. V té obrovské spoustě francouzských jmen, které neumím přečíst , ve vší té krvi , zraněních ,, přítomnosti smrti a hladu tudy jde matka a hledá své tři děti . Matka, která skoro vstane z mrtvých jde hladová a neumytá, jde bosa bez oddechu jen aby našla děti. Nebavily mě boje a politika , láska a lidský cit zvítězily nad revolucí. Moje vydání z roku 1967 má ohavné ilustrace a pár nepotištěných stran.
Zde je vidět jak byl Victor Hugo silně ovlivněn francouzskou revolucí ve své tvorbě. Sice Devadesát tři nemá tak dobré charaktery postav jako Bídníci, ale svou dokonalost má v historickém vyprávění, které je lepší a naučí víc jak hodina historie ve školách. ..
Leč trochu jsem doufal v Bídníky :)
Nádherná a silná kniha. Od Huga jediná, která mě chytla za srdce. Francouzská revoluce pro mě byla vždy lákavé téma, a toto zpracování je skvostné. Není to děj, který by mě tak strhl, že zde knihu vychvaluji, jsou to popisy. Ožívají, žijí svůj vlastní příběh. Pro mě nejsilnější kapitola VI: Duše země se vtěluje do člověka.
"Krajina značně určuje jednání člověka. Je větší spoluvinicí, než si myslíme. Při pohledu na některé divoké kraje jsme v pokušení omluvit člověka a obvinit dílo Stvořitelovo, cítíme tu temné volání přírody, pustina bývá někdy nezdravá lidskému svědomí, zvláště svědomí málo osvícenému, svědomí může být obrem,pak stvoří Sokrata nebo Ježíše, ale může být také trpaslíkem a stvoří Atrea nebo Jidáše. Člověk s omezeným svědomím se stává rychle plazem, neustálý pobyt v příšeří hlubokých hvozdů, v trnitých křovinách a houštinách, v bažinách ukrytých pod větvemi je mu osudný, podléhá tu tajemnému vlivu zlého našeptávání. Zrakové přeludy, nevysvětlitelná zrcadleni, náhlé úleky způsobené neobvyklým osvětlením nebo nezvyklým místem vrhají člověka v jakousi zpola nábožnou a zpola zvířecí hrůzu, jež v klidných dobách plodí pověru, v pohnutých dobách pak surovost. Halucinace nesou pochodeň, jež svítí na cestu vraždě. V banditovi je kus šílenství. Zázračná příroda je dvojznačná: velké duchy oslňuje, primitivní duše oslepuje. "
"Některé skály, rokle, houštiny, průseky, jež se zjeví náhle za večera mezi stromy, pudí člověka k šíleným a ukrutným činům. Mohlo by se skoro říci, že jsou na světě zločinná místa."
"Velkorysé myšlenky jsou nenáviděny myšlenkami omezenými - v tom je sama podstata boje o pokrok.
Kraj a Vlast, tato dvě slova jsou obsahem celé války vendéské, spor místní myšlenky s myšlenkou všeobecnou. Sedláci proti vlastencům."
Znovu se neubráním několika citátům, Hugo byl genius...
Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. (s. 147)
Revoluce....
Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem; ale Desmoulins, danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a veliký autor těchto stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v boha. Jistě!
Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co se na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost.
Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč?
Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno.
Tváři v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnost. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi. (s. 150)
Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. (s. 187)
A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: to se tě netýká! A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodování znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží , než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec! (s. 317)
Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného; obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím; rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího. (s. 322)
Výborná kniha s pěkným závěrem!
Možná se mi kniha líbila i proto, protože se zajímám o dějiny.
Pohled na Velkou francouzkou revoluci očima Victora Huga.
Kritizuje Dantona, Marata i Robespierra . Je zde jak kritika republikánů tak i zastánců monarchie. Barevný pohled na dějiny a závěreční slovo kaprála má co říci i dnes.
Hned na začátku jsem měla pocit, že už jsem knihu četla, ale kdybych ji četla, tak bych si to přece pamatovala?! První polovina knihy mě vůbec nebavila... samá jména a jejich výroky a popis toho komu, který les patřil. Druhá polovina už byla o poznání lepší... můj dojem, že jsem knihu četla zesílil a ke konci jsem si už byla jistá, že tomu tak je. Kdyby nebylo začátku, byla bych z knihy nadšená...popis bitvy a celé vyústění děje se mi moc líbilo, ale podle mě ji první polovina zabíjí.
Človek, ktorý sa smeje. To je najlepšie jeho dielo, ale pre mňa osobne je Zvoník najbližší, keďže ma zasiahol ešte v detstve. Hugov cynizmus, ako bolo povedané A. Hlinkom sa oplatí čítať.
Devadesát tři nepatří k nejznámějším Hugovým dílům a asi je tomu tak i dobře při srovnání s jeho ostatními velkými opusy, ale to neznamená, že by se jednalo o opomíjení hodný kus. Ba právě naopak. Nelze sice k němu přistupovat s očekáváním velkého děje, to by se pak čtenář mohl i nudit. Ne. Síla téhle knihy je v něčem naprosto jiném. Je uložena v dokonale zachyceném konfliktu doby, konfliktu idejí. Ty jsou hlavními nositeli děje, postavy jsou pak už jen jimi smíkány...možná že vám žádný z hrdinů nepřiroste k srdci, ano, nejsou příliš životní, jsou spíše symboly, titány, nositeli idejí, chcete-li...ale rozhodně se přiblížíte k chápání doby velké francouzské revoluce, tak jak ji prožívali mnozí, lépe, než po přečtení všech učebnicí dějepisu světa!
Mám tu knihu ráda, nejen kvůli kraji jako je Vendéé, protože on a ve své době trpěl jakousi razancí, stejně dobře bych ji mohla obdivovat jen pro dokonalý popis takového utrženého děla na lodi, ale mě nadchla tím, že srozumitlně převádí to jak vše s odstupem času skutečně viděl, vnímal a cítil sám Viktor Hugo. Je v ní jakési přiznání.
Štítky knihy
18. století Francie francouzská literatura Velká francouzská revoluce (1789-1799) historické rományAutorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
V knize se objevuje hodně jmen a historických událostí a místy jsem se trošičku trápil, ale jinak jsem nadšen! Neznám moc spisovatelů, kteří umí vyprávět přiběh tak jako Hugo.