Železný půlměsíc
Juraj Červenák
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/237978/mid_zelezny-pulmesic-a5u-237978.png
4
283
283
Dobrodružství kapitána Báthoryho série
< 4. díl >
Léto 1663. Osmanská říše sahá až k Dunaji. Mírová rokování selhala a k pohraniční Ostřihomi přitáhlo obrovské turecké vojsko pod velením samotného velkovezíra. Má v plánu znovu se obořit na Vídeň, ale v cestě mu stojí moderní, dokonale vyzbrojená hornouherská pevnost Újvár - Nové Zámky. Velitel pevnosti Adam Forgáč dostal od panovníka jasný rozkaz: za žádnou cenu nesmí pustit mohamedánské hordy přes Dunaj. Křesťanští válečníci však stojí proti mnohonásobné přesile a ztrácejí síly ve sporech mezi vídeňskou vrchností a uherskou šlechtou. Zdá se, že pro útočníky budou snadnou kořistí. Mezitím kapitán Báthory pátrá po synovi Michalovi a zachrání před tureckým otroctvím mladou zemanku Julianu. Má až nad hlavu vlastních starostí, přišel o někdejší bojovou zručnost a vojenské řemeslo by už nejraději pověsil na hřebík. K výzvě, aby se připojil k obraně křesťanského světa, však nemůže zůstat lhostejný.... celý text
Přidat komentář
Dal som si to ešte raz, aby som sa spätne dostal do obrazu pred Hradbou Západu. Svoj názor, že dej je tu na vedľajšej koľaji, nemením. Predpokladám však, že sa Ďuro potreboval rozcvičiť pred veľkým finále a jednoducho musel nejako rozmiestniť figúrky na šachovnici. Zvolil k tomu nadmieru akčný spôsob. Jeho hrdinovia idú z bitky do bitky, najmä Báthory. Až som mal občas pocit, že sledujem Johna Wicka. Šak a teda, nech... :))
Tak, co o tomto díle. Opět svižně napsaný příběh. Celá kniha obsáhla jenom pár dnů, ve kterých naši hrdinové bojují o své životy. Ale hlavní je zde strategie bojů a války. I tak se čte dobře.
Vím, že se jedná o fantasy román, ale možná by tento díl mohl být spíše sci-fi. Dost často jsem u čtení totiž nevěřícně kroutil hlavou. Hlavně když se Báthory zase dostal do zajetí. A pak, když v jednu chvíli byl umlácen skoro k smrti, aby hned druhý den byl schopen pracovat a třetí utíkat ze zajetí a znovu bojovat. Tento díl mi přišel jen takový překlenovací, bez nápadu.
Kornel sa konečne vrátil do rodných končín, kde mu však nie je dopriate dlho zotrvať. Osmanské vojsko je už len čo by kameňom dohodilo od Nových Zámkov a kapitán sa, aj vďaka synovi Michalovi, ktorý je na zboji neďaleko Dunaja, dostáva do vojenskej vravy.
Celý dej sa odohráva v podvečer jednej z kľúčových bitiek, ktorá by mohla rozhodnúť o osude celej monarchie. Autor celý dej vpasoval ozaj len do pár dní, počas ktorých došlo ku katastrofálnej porážke Forgáča pri Párkane. Boj o Nové Zámky začína.
Takhle si Báthory návrat domů určitě nemaloval. Turci se valí přes Dunaj jako hejno kobylek a kapitán se, víc než kdykoliv dřív, pouze dostává do vleku událostí, aniž by je mohl (nebo chtěl) významně ovlivnit. Vedlejší linky nabízí spoustu dalších intrik a zápletek a všechno nakonec směřuje k velkému vyvrcholení při obraně Hradby Západu.
Ďalší kvalitný príbeh od Červenáka. Tentokrát prebiehajú neľútosné krvavé boje s Turkami. Tretí diel sa mi páčil viac, ale je to len osobný dojem.
Aj keď v tejto časti je menej fantasy prvkov a Báthory už nemá nadprirodzené schopnosti, stále je to výborné čítanie. Nechýba história, dobrodružstvo, napätie.... - vždy sa niečo zomelie a vtiahne ho do víru udalostí. Koniec knihy je otvorený, pripravený na ďalšie pokračovanie.
Kapitán Báthory si v štyroch objemných knihách prešiel kus cesty. Pobil mnoho Turkov, našincov aj démonov. Spoznal rôzne kraje i zvyky ľudu. Priučil sa mnohým magickým praktikám, rozšíril si obzor o drsné okultistické tajomstvá a naučil sa, že dôverovať sa musí ostražito. Napriek tomu sa ešte jeho dobrodružné ťaženie neskončilo. Či sa vôbec nejako skončí, sa všetci dozvieme už tento mesiac, kedy má vyjsť piata časť, ktorá nás opäť privádza k obliehaniu Nových Zámkov. Práve táto nedobytná mestská pevnosť predstavuje ďalší zlom v živote toho najobávanejšieho Turkobijcu všetkých čias!
No já si nemůžu pomoci, ale Juraj mě nepřestává překvapovat. Toto byla opět typická jízda kapitána Bathoriho. Jo, opravdu se s ničím moc nemaže a má ke všemu hned jasný názor. Bohužel se zdá, že kam šlápne, tam na něj něco čeká, ale to přece mi čtenáři chceme. Čekáme kde na něj co vybafne, kde jaký poturčenec, nebo neschopný, do sebe zahleděný velitel a vládce přikáže. že se dívá pouze na dva metry před sebe, a nedokoukne za roh, to už je úděl, těch, kteří si nechtějí ověřovat pravdu. Od toho mají přece kapitána, kdyby ho poslouchali..
Pro mě to byla opět super jízda, a jenom mě rzí, že budu muse víc jak dva měsíce čekat na rozuzlení bitvy u Nových Zámků.
Za mě jednoznačná pecka a k tomu ještě fešná vdova, no uvidíme jaké bude rozuzlení..
Priznávam sklamanie, postava Bathoryho sa knihou ťažkopádne pretĺka v predôdchodcovskej depresii, Čelebi pôsobí ľahko retardovane a toľko túžobne v troch predchádzajúcich dieloch hľadaný Miško je protivný puberťák urazený otcovou prítomnosťou...
Zdalo sa mi, akoby dej chvíľami nevedel kudy-kam. Alebo som sa ja občas úplne nesústredil? No, uvidíme, čo bude ďalej...
Ach, Korneli, snad sis nemyslel, že najdeš Miška, zalezete někam do tepla ke krbu, budete klábosit o životě a Voronin vám k tomu bude broukat ty svoje dumky? Možná v jiné době a na jiném místě... ale když stojí na prahu po zuby ozbrojený Turek, volky nevolky musíš vydolovat zbytek sil a zase bojovat.
Ve čtvrtém díle tu máme trochu jiného Báthoryho, než v předchozích dílech - bez nadlidských schopností, vyčerpaného, chtělo by se říct vyhořelého. Už nemá chuť nastavovat krk pro nafrněné panáky, kteří si sotva umažou ruce, leč osud tomu chce jinak. Nadpřirozena je v tomhle díle poskrovnu (jen něco málo té duchařiny), v popředí je především válka ve vší své krutosti a syrovosti (pozn. po čarou - nečtěte knihu při jídle, některé výjevy jsou příšerné). A i když už je Báthory bez svého svatého ochránce, stejně na něj asi pořád jedním očkem dohlíží, protože je až z podivem, že se z takové řeže opět dostal živý.
Z knihy si odnáším jeden hlavní dojem - měli bychom více číst takovýchto historických románů, založených na skutečných dějinných událostech. Více si budeme vážit toho, co máme tady a teď...
Kapitán Báthory prostě pořád jede.Sice už nemá neuvěřitelné smysly a sílu,ale duší je to pořád on.Jeho sarkastické poznámky,a smysl pro čest nás provází touto knihou..Voronin je taky dobrý chlapák,který nás krásně baví v celém příběhu.Sice našel Kornel svého syna,ale zase ho ztratil,a teď jen čekat,až vyjde další díl a mi se dozvíme,jak to bude dál..
Čtvrtá kniha cyklu nabízí opět plnokrevnou válečnou řežbu a to v duchu prvního dílu. Tedy minimum magie, maximum dějin. Tentokrát ale na mě tahle kombinace nefungovala úplně dokonale. Zatímco dříve měla fantastika nějaký význam, byť třebas jen okrajový, tady mi přišla už vysloveně z donucení. A to čistě proto, že zápletku ovlivní asi na pět vteřin. První housle má na starosti historie a všechno ostatní jsou jen cingrlátka na stromečku. Podobně je to i s hrdiny, kteří jsou prakticky od začátku ve vleku událostí, než že by je mohli aktivně ovlivnit. Ostatně vinu na tom má sama zápletka, která se ani nesnaží překvapit něčím komplikovaným, nehledě na nečekaně urychlené znovushledání otce a syna. Na druhou stranu obsahuje všechny ty podstatné ingredience dobrodružné zábavy, takže proč plakat nad mlékem, co se ani nerozlilo. Snad jen, že pár myšlenek, scén a obrazů tu už bylo a recyklovat se dá jen do určité doby. Ale nechat se musí jedno - bitva u břehů Dunaje stála za to všema deseti.
Páči sa mi, ako sa postavy krásne vyvíjajú. Kornel aj ostatní. Kniha je napínavá a nemá hluché miesto. Ale kedy bude pokračovanie! Ach Juraj.
Hurá další dobrodružství kapitána Báthoryho je tady, jako vždy parádní jízda . Takže, vzhůru do sedel a hurá na Turka . Pro mě další krásné čtení od Juraje. Tuhle celou sérii hodnotím vysoko, plný počet hvězd. Už, aby vyšla Hradba západu.
Konečně zase parádní Báthory.
Moc jsem se bavil. Rozmáchlý, spíš historický, než fantasy román se četl jedna báseň.
Postavy nejsou tak černobílé, což prospělo věci, střetů, šarvátek a bitev máme v ději ažaž. Báthory se nám také povahově posouvá, což je zase plus.
No prostě musím chválit.
Už se těším na další díl.
Tato kniha mi přijde jako takový mezičlánek, jako návnada na něco většího. Kapitán Báthory se konečně setkává se svým synem, bohužel jejich setkání není přesně takové jaké si ho vysnil, aneb další bitva na obzoru. Autor umí skvěle popisovat krvelačnost bitev a jednotlivých vojáků, což předvádí i v tomto díle, bestiálnost některých postav je někdy až velmi nepříjemná. Ale i tak nám dává nadějí na vítězství a hrdinství. Báthory v tomto díle již není nesmrtelný a nezranitelný turkobíjec, ale stárnoucí a zraněný válečník, který chce pouze přežít a já doufám, že další díl je již na cestě.
Báthory opět nezklamal, pěkně vykreslné bitvy. Doufám ,že autor už píše další díl.
Štítky knihy
17. století Slovensko, Slovenská republika Uherské království Osmanská říše Turci v Uhersku války s TurkyAutorovy další knížky
| 2013 |  Mŕtvy na Pekelnom vrchu |
| 2009 | Strážcové Varadínu |
| 2006 | Ocelové žezlo |
| 2015 | Ohnivé znamenie |
| 2017 | Vlk a dýka |
(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Byl skutečně krásný letní den…
Po prvním čtení toho ve mně z knihy moc nezůstalo, což bylo valem dáno tím, že jsem četla s velkým rozestupem od předchozích dílů. Jak Červenák přesedlal na Steina s Barbaričem (a Jarošem, že jo), časová prodleva byla větší. A protože čtu opravdu hodně, jiné knihy a příběhy mi Báthoryho trochu zastřely. Při čtení jsem tak neměla návaznost, a kdyby se mě pak někdo zpětně ptal, o čem 4. svazek byl, řekla bych jen to, že Báthory našel syna, potkal vdovu Beličovou… a šlus.
"Velkovezír má dva cíle. Vídeň a hornická města. V obou případech musí nejdříve dobýt Nové Zámky. Ví, že je to naše nejlepší pevnost, Hradba západu. Dokud mu bude překážet, na Vídeň se neodváží."
To, že jsem zcela opomněla Horní chlapce není žádný div, ti se v knize mnoho neohřáli, ale co hůř, ani jsem si nezapamatovala, že se tam hovoří o dobývání Ujváru - Hradby západu, která pojmenuje pátý svazek. A že v knize je i docela dost významná bitva u Parkánu. Stejně tak se mi zcela vykouřilo z hlavy, že se ke slovu dostanou staří známí z dílu prvního, zejména Vlčice. O to víc jsem si nyní užívala druhé čtení a těšila se z toho, že jak se autor vrátil kruhem do Uherska, spojil zdánlivě ukončené nitky vyprávění a znovu na ně navázal. Jen to setkání se starým známým, který byl v prvním díle ještě nezkušeným uchem, nebylo moc příjemné. A protože mám aktuálně z velké části pětku přečtenou, jsem zvědavá, co ještě Iskender spáchá. Zajímavé, jak jeho skutky dokážou čtenáře, který si ho nějak zapamatoval a zafixoval si jeho obraz, zabolet.
Protože v hodinách českého dějepisu se hovoří vlastně jen o obléhání Vídně, Uhři jsou zmiňování jen jako ti zpupní, co se proti mocnářství stále bouřili, o slovenském výseku dějin boje s Turkem nevím ani zbla. A tak vše, co Červenák popisuje, baštím i s navijákem. Od doby, co jsem se začala hlouběji vrtat v Angelice a odkrývám, nakolik jde o propracovaný historický román, přemýšlím i u jiných autorů, kolik času asi strávili nad rešeršemi a hledáním informací. Nakolik je vyprávění jejich licencí a nakolik je postavěno na základech z pramenů. Proto bych si moc přála vědět, zda průběh bitvy u Parkánu skutečně zvrátili splašení velbloudi. Nebo odpovídá-li popis osobností jejich dobovým portrétům a popisům. Třeba jen setkání s Forgáčem je čtenářskou lahůdkou:
Hraběti Adamu Forgáčovi z Gýmeše a Haliče, generálovi císařských vojsk, vrchnímu veliteli Nových Zámků a hlavnímu kapitánovi hornouherských hornických měst, bylo šedesát pryč, ale ze všech sil se snažil nepůsobit jako stařec. Precizně zastřižené kníry a bradku si nechával barvit, aby skryl šediny, řídké vlasy si nechal narůst a učesat na stranu, čímž jakž takž zamaskoval lysé temeno. Přestože mu revma vráželo neviditelné klíny do kloubů, na veřejnosti nikdy nesténal, nestěžoval si, zaťal zbylé zuby a hrdě zvedl hlavu. To patřilo k jeho obvyklému postoji - nikdy se nehrbil, nekulhal, nešoural chodidly, hovořil vždy zvučně, artikuloval zřetelně. Při podání ruky sevřel dlaň tak, až to bolelo.
Kromě zápasu s neúprosným stářím ze všech sil čelil i cejchu venkovana. Ve Vídni nebo Prešpurku panstvo ohrnovalo nos nad hornouherskou šlechtou, vnímalo je jako divochy v dolomanech, kterým trčí sláma z bot, jako nevzdělané věrolomné hrdlořezy, kteří se proti habsburským pánům ochotně spolčí i s ďáblem, nebo ještě hůř, s Turkem.
Forgáčové ale patřili k tvrdým katolíkům, přímo fanaticky oddaným vídeňské civilizaci, a o to více se snažili odlišit od zpupných krajanů. Proto se hrabě i teď, na válečnou výpravu, oblékl do nejdražšího sukna a nejjemněji vypracovaných kůží, do brokátu, bagázie, guziru a kordovánu, na karmazínovém dolománu se vyjímaly zlaté knoflíky, šňůry, střapce a skvostně tepané spony. (…) /Následuje podrobný popis Forgáčova outfitu./
Autor historického románu stojí před těžkým úkolem, jak do svého vymyšleného příběhu zakomponovat historickou realitu a jak prodat to, co vše při přípravách k psaní zjistil a objevil. U Červenáka jsem nenašla jediné místo, kde by mi připadalo, že by se nějak kasal, aby na čtenáře udělal dojem, všechny vsuvky a vysvětlivky působí naprosto organicky a věrně, ať je předkládá vlastními ústy nebo v rámci dialogů postav. Líbí se mi i zahrnutí pohledu z druhé strany, kdy se Čelebiho očima dozvídáme o dvorských intrikách a různých proudech v rámci tureckého vojska. Tak, jako se v dějepisu učíme o mocenských zájmech jednotlivých šlechtických rodů a o pohnutkách jednotlivců, ani Turci netvořili jednolitou masu vedenou jediným cílem svaté války, ale i mezi vyznavači islámu bylo mnoho větví a skrytých toků. V tomto případě příběh Kadizade Ibrahima paši a zájmů jeho tchána, ale i zmínky o jiných muslimských vůdcích a složkách vojska.
Když jsem dočítala třetí díl, v němž Čelebi (nebo Báthory?) ironicky pronáší, zda se ještě někdy setkají, bylo mi zcela jasné (i když jsem to mezitím zapomněla), že si autor tuhle příležitost nenechá ujít. A v tomto kontextu se mi líbí ona v předmluvě avizovaná „družnost mužná“, která prokáže, že osobní přátelství někdy stojí nad zájmy války i víry.
Tak trochu mne napadá, zda se s ohledem na formu předmluvy nakonec nedozvíme, že celý ten epos nám vlastně neservíroval Červenák, ale Čelebi ;-). Na závěrečný díl jsem věru natěšená, jen se bojím o některé své oblíbence, zda s nimi autor nezatočí. Pokud to bude ku prospěchu věci, obětuje samotného ústředního hrdinu? A nebo jeho pravou ruku a mého oblíbence ostrostřelce Voronina, který si občas zabrouká melancholickou dumku a jinak hází hláškami na všechny strany?