Doktor Faustus

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím...

Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou.

Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal.

Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti.

Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil.

Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál.

Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.

17.08.2023

Do svého komentáře z 18.4.2022 dopisuji odstavce očíslované 7. a 8.. Opakuji, že není možno zde psát dizertační práce, ani uvádět všechny myšlenky. Nicméně po seznámení se s komentáři uzivatel5137 a hanpari pokládám za žádoucí ještě dvě z četných dalších myšlenek vyplývajících z románu Doktor Faustus doplnit.

16.07.2023

Pokud si dobře vzpomínám, T. Mann na mne udělal jakýs takýs dojem svou prvotinou a povídkami. Přesto Doktor Faustus patří k mé oblíbené berličce, když chci demonstrovat, co znamená literární onanie.

Odpusťte mi prosím můj slovník, ale představuji si Manna, jak píše ty své duchaplné žvásty a kroutí se rozkoší nad pomyslným čtenářem, který oceňuje jeho nekonečného génia.

Bohužel, tento čtenář nedospěl velikosti autora. V rockové hudbě by pak mohl Mannovi konkurovat jistý Yngwie Malmsteen.

Výsledek? Nafouknuté ego a nezájem širší veřejnosti.

Ale proboha, nemyslete si, že proto obhajuji soudobou popkulturu. T. Mann je prostě extrém z opačné strany, kde proti němu sedí Padesát odstínů šedi.

Je to asi tak, jako když se hádá Čech se Slovákem, kdo je nejlepší - a Moravák jim říká, že pravdu bude někde uprostřed.

31.10.2022

achjo... škoda, že teď budu trošku za blbce. Sám jsem skladatelem vážné hudby. Tomu, co se píše v románu samozřejmě rozumím. Těšil jsem se na knihu, že když je to z prostředí progresivně smýšlejícího skladatele, bude to pro mě přece strašně poutavé, ne? Ono to tak ale není. Hudební rozbory jsou sice odborné, ale kvůli tomu si nemusím, jako odborník, číst román. Podat modernistického skladatele jako někoho, kdo se zaprodal ďáblu je bullshit jak prase. Chápu, že se to leckomu líbí a vidí paralely, hodnotí kvalitu literatury (o tom se vůbec nepřu, takové to opravdu je). Mám prostě problém s tím, že místo toho, aby člověk četl ságu o nešťastném životě moderního skladatele, se akorát dozví, že takový umělec je zaprodanec. Děkuji nechci.

29.05.2022

Namáhavé, ale kvalitní čtení.

18.04.2022

Náročná, skvělá kniha se spoustou originálních myšlenek. Píši zde s pocitem, že když rozvedu jednu, ošidím tu, kterou jsem neuvedl. Nicméně není možno zde psát dizertační práce, takže skutečně jen několik dílčích poznámek k usnadnění a vysvětlení:
1. Důležitou podmínkou toho, aby si čtenář tuto knihu oblíbil je láska k hudbě, a asi vůbec nejvíc k Beethovenovi. Pokud nemáte rádi hudbu (myslím tu, které se dost nešťastně říká "vážná hudba"), budete zde mít velké potíže.
2. Do Karlachova překladu jsem jen nahlédl a zůstal jsem u Eisnerova, Karlachův překlad nemohu hodnotit. U Eisnera jsem totiž ocenil kapitolu, kde jsou popisovány dojmy z Beethovenovy hudby, konkrétně poslední klavírní sonáty op. 111. Tam totiž je dáván melodii druhé věty (Arieta) pomyslný text. Thomas Mann zde výslovností textu dodržuje rytmus Beethovenovy hudby, což v překladu Pavel Eisner respektuje (a pokud si vzpomínám tak Hanuš Karlach ne). Textem " luh i háj" skutečně můžeme podložit Beethovenovu melodii - rytmus hudby i slov je zde totožný. V autorově knize "Jak jsem psal Doktora Fausta" Thomas Mann uvádí slovo Wiesengrund - což má stejný rytmus, a toto slovo je v německém originále zde uvedeno. Jedná se o nepřímé poděkování hlavnímu Mannovu hudebnímu poradci při psaní této knihy, který se takto jmenoval.
3. Závěrečný dovětek, jakési P.S. o tom, že dvanáctitónová soustava je ve skutečnosti principem skladby Arnolda Schönberga, byl autor nucen dopsat právě z popudu Arnolda Schönberga, jinak by byl obviněn z plagiátorství. Hlavně kvůli tomu napsal Thomas Mann knihu "Jak jsem psal Doktora Fausta", kde tuto záležitost uvádí a okolnosti vysvětluje. Zde bych dodal, že tomu kdo slyšel dodekafonickou Schönbergovu hudbu by mělo být jasné, že Thomas Mann popisuje oněch dvanáct tónu chromatické stupnice jako čistě literární princip, který nemá s Schönbergovou dodekafonií nic společného. Neexistující hudba Adriana Leverkühna je líčena tak, že kdyby skutečně zněla, tak bude znít zcela jinak, než dodekafonické Schönbergovy skladby.
4. Pro reprodukční umění (hudba a herectví) podává kniha velmi důležitý pokyn - i ty nejsložitější hudební pasáže nebo dramatické texty je třeba interpretovat tak, že v reprodukovaném díle vyzdvihujeme prvky primitivismu. Čili i nejkomplikovanější Bachovu fugu hrát s podobným pocitem, jako kdybychom si zpívali tu nejjednodušší lidovou písničku. Skutečným interpretačním talentům je toto dáno, vůbec o tom nepřemýšlejí. Pro přemýšlivé hledače způsobu interpretace tento nedostatek primitivismu (Thomas Mann: "Nebylo jí dáno v oblasti primitivní...") může být hlavním důvodem jejich neúspěchu. Pro mnohé to může být dosti šokující informace, když se nad ní zamyslíme, tak s překvapením zjistíme, že vysoce pravdivá.
5. Z duchovního hlediska přináší tato kniha nesmírně optimistickou myšlenku: Kdo miluje, nedostane se do pekla, protože ďábel lásku nesnáší. Během celé knihy je Adrian Leverkühn líčen jako vysoce inteligentní člověk, který žije v oparu nadřazenosti, zaujat hlavně sám sebou a svým dílem. Ďábel si ho získá hlavně tím, že mu pomůže v jeho umělecké tvorbě rozřešit otázku rozpornosti mezi citovou a racionální složkou díla (co je emocionální bývá často primitivní a plytké, co je racionální postrádá emoce). Má ale podmínku, jeho "klient" nesmí milovat. Kdo pozorně knihu četl až do místa, kdy Adrian s ďáblem hovoří, tak ví, že s touto podmínkou nebude problém. Najednou se ale objeví postava chlapce Nepomuka (Echo) - nepochybně symbolická - evokuje malého dětského Ježíše - kterého si Adrian skutečně zamiluje. Více nebudu prozrazovat, snad jen to, že v málokteré knize je možno najít tak fascinující vyvrcholení, jako když krátce před závěrem knihy po ďáblovi Adrian doslova zařve.
6. Ve vydání překladu Pavla Eisnera z r. 1961 je v kapitole věnované hudebním přednáškám Wendella Kretzschmara vynechána důležitá stať Beethoven a fuga. Proto pokládám za lepší prvé české vydání z r. 1948, kde tato stať je.
7. Přestože se v knize pojednává hodně o hudbě, tak stěžejním tématem knihy není hudba, ale pýcha s pocitem nadřazenosti a opovrhování okolím. Tyto vlastnosti dovedly Německo v letech 1933 až 1945 tam, kam ho dovedly. Adrian Leverkühn je vlastně symbolem Německa. On žil pouze rozvíjením svého talentovaného ega, to ho dovedlo až do smlouvy s ďáblem. Ale nakonec si své omyly po poznání lásky uvědomil a ďábla odmítl, za což se mu ďábel pomstil tak, že od tohoto okamžiku až do ukončení smlouvy ho nechává ochrnutého na těle i na duchu. Opravdu v tom vidím symbol pro Německo, které svou "smlouvou s ďáblem" se dostalo tam, kam se v r. 1945 dostalo. A závěr Leverkühnova života symbolizuje, že přechod do normálního stavu bude bolet. Jelikož Thomas Mann zjevně rád (a dobře) psal o hudbě, tak si ochotně pro příklad pýchy vzal člověka, který je pyšný na svůj hudebně skladatelský talent.
8. Jazykově je tato kniha velmi bohatá, což krásně vystihl bilingvní překladatel Pavel Eisner (v románu najdeme úseky psané staroněmčinou, což je přeloženo barokní češtinou). Vnímavý čtenář najde v některých částech zdánlivé složitosti s jakou se mluvčí Dr. Serenus Zeitblom vyjadřuje rozpačitost skromného inteligentního člověka, který si jakoby neví rady s vyjadřováním svých velmi smíšených pocitů, se kterými píše to, co píše. Jinde tato rozpačitost mizí v úspěšné snaze vyjádřit co nejpřesvědčivěji dojmy z přednášek Wendella Kretzschmara, k čemuž je složitější způsob mluvy dost nutný. Příklad pseudointelektuálního blábolu najdeme ve 14. kapitole v diskuzi studentů teologie, na což ovšem čtenář není předem upozorněn, ale během čtení mu to může dojít. A pokud náhodou ne, tak mu to Serenus Zeitblom krátce před koncem kapitoly vysvětlí sám.

13.04.2022

Adrian Leverkühn je geniální muž. A tento génius představuje celý národ (Německo), který se skrze šílenství snaží "napravit" svět v krizi. Vidíme jeho vzestup a následný pád, což je opět paralelou k oné hrdé evropské zemi. Už jen z názvu je patrné, že se v díle pracuje s faustovskou tématikou, kterou zde nepředstavují kouzla a nadpřirozené bytosti, ale i tak je patrná. Na slavné dílo a folklor je samozřejmě taktéž odkázáno. Osobně jsem si celkem oblíbil chudáčka Echa, který na scéně moc dlouho nepobyl, ale takový už je osud postav, když v okolí řádí Ďábel a to nemusí být ani magický.

26.12.2021

Knihu jsem měl v knihovně 39 let, než přišla ta správná nálada a asi i věk. Nečetlo se to snadno, má-li z textu člověk něco mít, pak to příliš "neodsejpá". A po přečtení se jen člověk utvrdí v tom, jak skvělá je to kniha a jak velký Thomas Mann spisovatel. Výborné,
prokousat se tím stojí za to....

12.12.2020

Přehnanou úctu vůči dílu Thomase Manna už asi nikdy nepochopím. Je-li jedním ze základních předpokladů dobrého prozaického řemesla učinit téma románu uvěřitelným pro laika a neurážlivým pro odborníka, přijde mi, že Thomas Mann se proti tomuto pravidlu prohřešuje kde může.
Odmyslíme-li si stokrát provařenou legendu o Doktoru Faustovi, zde podanou v typicky nabubřelém, zastaralém a mrtvolně veletoporném Mannově podání, zbude nám odbornické profesorské rozumování o hudbě, které bohužel člověk, který nevystudoval hudební teorii, nemá šanci pochopit. Čtenář tak musí přetrpět dlouhé pasáže nesrozumitelných odborných výkladů apod., prokládané nikterak zajímavým příběhem hudebníka-symbolu, jež má ztělesňovat duchovní vývoj Německa od raného novověku až po katastrofu Třetí říše (netřeba dodávat, že Mannova symbolika je pro moderního čtenáře povětšinou zcela nesrozumitelná).
Otázkou tak zůstává, jestli se vyplatí číst 700 stránkovou knihu kvůli filosofickým úvahám a postřehům, které jsou, to Mannovi nelze upřít, jako vždy na vysoké úrovni. Mann prostě ztělesňuje to nejlepší i nejhorší z klasické německé literatury: na jedné straně zastaralost stylu, těžkopádnost, profesorské mudrování, na straně druhé nezpochybnitelnou hloubku, která se dnes už nevidí. Mann v tomto dost připomíná Kunderu, oba spisovatelé by podle mého udělali nejlépe, kdyby se vykašlali na beletristickou formu a věnovali se pouze eseji a literatuře faktu, co jiného jsou jejich romány, než filosofická pojednání, takto ovšem v dost bezkrevné románové formě.
Pro sebe tak nechávám "Mannovskou" otázku, totiž byl-li spisovatel ve své podstatě nudným měšťáckým profesůrkem, či přece jen jakýmsi těžkopádným géniem, navždy záměrně nezodpovězenou.
Mimochodem: Shadwell (překladatel Alan Beguivin) z ČSFD (kdo ho zná, pochopí jak to myslím), tvrdí, že Doktor Faustus je jedním z největších románů, jaký byl kdy napsán, a doporučuje Eisnerův (LOL) překlad jako nejlepší.

13.07.2020

Velmi náročná četba. Přiznám, že v mnohých autorových odskocích a klikatých myšlenkových pochodech jsem se ztrácel, nehledě na dlouhé popisy vyžadující po čtenáři hudební vzdělání, nebo alespoň velkou (hudební) představivost. Příběh skladatele Adriana Leverkühna, jeho geniality, vzestupu a pádu, jež je paralelou k vzestupu Německa. Vzestupu, který logicky vede k pádu, a tímto pádem je druhá světová válka (respektive porážka v ní) - arogantně započatá díky představě vlastní síly a nadřazenosti (zde akcentována nejvíce kulturní), avšak taková nemůže končit jinak než chaosem a bídou. Thomas Mann jde však ještě dál a počátek pádu země nachází už dávno, dávno ve středověku... A obě tyto spjaté linie jsou pak parafrází faustovského příběhu, neb Leverkühn i Německo upsali se Ďáblu. Mnohovrstevnatý román, u kterého jsem se - pravda - místy nudil a někdy nedokázal textu věnovat tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Ač v závěru mě odměnil pocitem, že tohle bylo brilantní a veliké dílo! Ale přiznám, že znovu, znovu bych to už číst nedokázal a vzdávám se tak možnosti pochopit různé pasáže, při jejichž čtení moje pozornost skomírala, stejně jako těch, nad kterými bych se potřeboval zamyslet déle, než kolik času jsem tomu věnoval.
Jsem rád, že jsem tuhle cihlu přečetl a musím říct, že po stránce stylu i různých myšlenek jsem velmi spokojen a zároveň velmi unaven. Asi to teď budu muset rozředit nějakou "jednodušší knihou" :-).

28.06.2020

Při začátku čtení mě trochu odrazovala vazba, kdy otevřít knihu a neztratit ani jedinou stránku bylo náročné, ale prostředek držel a konec to stejné co začátek. Knihu jsem četla přesně tři měsíce, protože to nebylo úplně lehké čtení. Po náročném a sebe přemlouvání jsem se zaslouženě dočkala závěru. Vazba mi sice nevydržela, proto jsem ji musela slepit izolepou abych neztratila listy. Myslím si, že jsou určité díla, která stojí za přečtení, i když jsou náročná a třeba i nezáživná, a DOKTOR FAUSTUS od THOMASE MANNA je jedním z nich.

28.05.2020

Nutno přiznat, že dospění na konec knihy si čtenář musí zasloužit. Cesta to je totiž nesnadná. Alespoň pro mě, jakožto neintelektuála bez klasického hudebního vzdělání. Mnohé pasáže jsou tuze náročné, komplikované. V celkovém vyznění samotného díla však vynechat nejdou. Román je to natolik náročný, jak je geniální.

25.04.2020

Hodně náročný román, kterým se člověk musí tak trochu potrápit, aby si ke konci uvědomil a vychutnal literární zážitek. Takže ve výsledku jsem rád, ze jsem vydržel až do konce.

Při četbě v politicko-historickém kontextu zarazí, že Mann líčí cestu Německa do záhuby, jako by byla plynulá někdy od konce středověku, a přitom nástup nacismu přeskočí... Ale jako román skvělé, typický Mann. Karlachův překlad je podle mne o hodně lepší než Eisnerův (a to je co říct).

15.02.2019

Pěkný hudební román. Obdivuji oba bratry Mannovi.

06.11.2018

Pro mě jedinečná kniha, jelikož byla mou první, u které jsem se opravdu bála, běhal mi mráz po zádech a cítila jsem se doslova slabá, nemohouc se odtrhnout od textu. Vypravěč popisující okolí a postavy mne doslova vtáhnul dovnitř děje. Byla jsem tam, stála v šeru mistrovy pracovny a cítila jeho páchnoucí dech z úst se zažloutlými zuby - nejsilnější scéna - pocit strachu a úzkosti, bezmoci.

12.08.2018

Po mnoha letech přečetl jsem podruhé (nebo potřetí? - už úplně nevím); a je to skutečně výjimečná kniha. Není to lehce stravitelné čtení, ale když se člověk dostane dovnitř tak je vlastně kniha psaná velice čitelně a okouzlujícně. Pro mojí slabost - dlouhé, rozvětvené věty, myšlenky na pokraji pfilozofie, bezelstně naivní vyprávěč a Adrian samotný, jakožto prototyp osamoceného, úzkostného umění. Samotné popisy děl, v člověku vyvolávají chuť si jeho hudbu pustit - což, žel, nejde. A část s malým Nepomukem, mě téměř donutila k slzám. Přesto, i nadále (a byť na mě teprva druhé čtení čeká) je pro mě nejlepší Mannovou knihou - Kouzelný vrch.

28.06.2018

I kdyby mi zdravotní komplikace neznemožnily čtení, tak bych tuto knihu četl déle než jiné. Jazyk je opravdu výjimečný, věty opravdu dlouhé a příběh opravdu složitý. A tím nemyslím, že by byl hodně rozvětvený.

18.04.2018

Tak tohle mě minulo.