Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Tento snad nejslavnější román ruské literatury 20. stol. vyšel poprvé r. 1957 v Itálii, až r. 1988 v SSSR a u nás oficiálně r. 1990. Pasternakovi (1890–1960) byla r. 1958 udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout. Román zachycuje mezníky života Jurije Živaga, spojené s významnými událostmi v Rusku: revoluce 1905, 1. světová válka, rok 1917, porevoluční vývoj. Mísí se s lyrickým líčením osobních vztahů i úvahami o smyslu života a umění; milostné peripetie Jurije, Toňi a Lary jsou děsivé i nádherné zároveň. Velkou roli sehrává osudovost, která vstupuje do životů postav a vzájemně je propojuje.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
více info...
Přidat komentář
Četl jsem už asi osmkrát, vždy po pár letech. A nevím jak se na knihu dívají ostatní, ale pokaždé mám pocit, že ke trochu jiná. Člověk si prostě něco odžije a najednou z knížky vycítí něco, co tam dřív nenašel. Je nádherná. Patří do mé desítky.
A Moskva dole v dálce,rodné město autora a poloviny toho,co se s ním přihodilo,jim teď připadala nikoli jako město těchto událostí,ale jako hlavní hrdina dlouhého příběhu,k jehož konci tento večer dospěli se sešitem v rukou.80%.
Ruská literatura je trochu jiná než evropská. Je to asi dané tou širokou a smutnou ruskou duší.
Jeden z nejvelkolepějších pokusů a musím říct velmi zdařilých pokusů o dokonalý obrys dějin, národa, krajiny, společnosti a dokonale rozdílných jedinců v jednom díle. Nádherná atmosféra a úžasná ukázka novodobých ruských dějin, zejména srovnání velkoleposti carského Ruska se svou inteligencí a kulturou ve srovnání s následnými lety vleklých občasných válek o kterých se často nehovoří.
Přestože jsem se ze začátku ztrácela ve velkém množství postav, do knihy jsem se dobře začetla. Kniha popisuje život Jurije Živaga, jeho úvahy, názory a také to, jak se postupem času jeho názory vyvíjí a "obrušují". Řekla bych, že vztah s Larou není v knize ten hlavní a nosný prvek. Tedy pokud nebudeme uvažovat, že Lara představuje Rusko, jak jsem se dozvěděla v doslovu.
Trochu odbočím: viděla jsem zfilmování z roku 2002 - tam byla láska Jurije a Lary v popředí a mnoho postav i událostí bylo z filmu (vzhledem k jeho délce celkem logicky) vypuštěno, ale je to podle mého názoru zdařilé zpracování.
V knize mě okouzlily popisy počasí, přírody, měst, ulic. Přijde mi až neuvěřitelné, že autor uměl tolika různými a stále nápaditými slovy a přirovnáními znova a znova vystihnout třeba sníh a zimu.
Část úvah v knize šla mimo mě, část mi přišla hluboká nebo i aktuální. A doba to musela být strašně drsná.
Předmluva a doslov knihy - (tradičně) zklamání. Něco z toho bylo zajímavé, ale celkově mi to přišlo s prominutím jako nabubřelé kecy. Evidentně vůbec nerozumím literární kritice.
Abych to shrnula - Doktor Živago není žádná odpočinková kniha a je možná až moc spletitá, ale rozhodně doporučeníhodná.
Velkolepá freska, zachycující nejdramatičtější období novodobých ruských dějin, především pak první světovou válku a bolševickou revoluci, skrze osudy lékaře Jurije Živaga, muže s duší básníka, kterého víc než politické události zajímal obyčejný člověk, jeho bolesti, utrpení a cesta k lidskosti. Román je oslavou lásky k rodné vlasti, kterou hlavní hrdina miluje, přes všechny její nedostatky a ztráty, stejně jako miluje ženu, která příležitostně prochází jeho životem, aby zde nakonec zanechala trvalou stopu. Ne nadarmo se Živagova životní láska jmenuje Larisa – její jméno je přímo zpodobněním milované vlasti - La Russia.
Román svému autorovi vynesl v roce 1958 Nobelovu cenu za literaturu, ale také takový odpor sovětského režimu, že toto ocenění pro jistotu odmítl.
Zvláštní kniha, která mne tak do poloviny svojí poetičností velice otravovala, ale došlo ke smíření a přijetí tohoto stylu.
Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích.
V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí.
Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.
Kniha, která se hodí spíše na dlouhé zimní večery než k vodě uprostřed léta. Přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Velké množství postav s propracovanými, složitými charaktery. Několik prolínajících se dějových linií. Stránky filosofických úvah na rozličná, ne vždy s dějem plně související témata. Dlouhá a komplikovaná souvětí plná složitých vět.
A to vše souběžně s mnoha významnými událostmi ruských, a někdy i světových dějin, se spoustou odboček k místům a osobnostem té doby, s automatickým předpokladem čtenářovi zasvěcenosti k tématu. Opravdu intelektuálně velmi náročná kniha.
Přesto všechno - a možná právě kvůli tomu - ale poutavý osobní příběh Jurije Živaga, Lary, Toňi a mnoha dalších vystoupil ze stránek knihy, a udržel si svou napínavost až do konce.
„Životy jsou jako sněhové vločky, tvoří vzory, které jsou podobné a přeci nejsou nikdy stejné ... zůstáváme na svých ostrovech, protože tam nás nemůžou ty druhé příběhy ranit ...“
Životní příběh Jurije Živaga se mnou hluboce otřásl, ještě dlouho po dočtení mi rezonoval v mysli, ... byl to příběh o muži který byl hodný, podle jeho vlastních měřítek, ale i podle měřítek ostatních lidí, ... byl to příběh o muži, který miloval svou rodinu, svého syna, svou zemi, svou práci, poezii ... ale taky Laru ... „ a jeho srdce dostalo hlubokou ránu, příliš hlubokou“ ...
Jak v transu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o lásce, bolesti, zradě a naději ...
... ale taky jsem si nechala vyprávět ten velký příběh ... o manipulaci, příběh o Rusku, válce a o revoluci, příběh o utrpení, odvaze, vině, které je provázely,
... a to nebylo vše, bylo tu další vyprávění, ... šeptané něžnými slovy básníka Živaga ... o úchvatné, nádherné, nebezpečné, divoké, fantasticky pohádkové a tajemně krásné ruské krajině, popisované tolika rozmanitými slovy ... „jen vposlouchej se do hovoru, tajících kapek na střechách“ ... slyšíte to taky? ... to jaro přišlo do Varykina ...
„s jinými dny pak přišly žaly
Nebesa zřítila se z výšky těžká ...
Lhostejně stály hvězdy na obzoru“
V úžasu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o tom, jak válka, a pak hned revoluce prošly krajinou, tam a zpět a zničily co se dalo ... o tom, jak lidé, hodili osobní svobodu za hlavu a zničili a zpustošili tak sami sebe, protože prodali svou duši ... „je to naše prokletá schopnost trpět ... nemusíš se ani moc rozhlížet ... v Rusku najdeš utrpení, kam se podíváš, Rusové umí trpět ... a být přitom tvrdí“ ...
A pak už jsem jen s porozuměním sledovala Jurije a Laru ... „cítil vůni jejího parfému, opojnou směs jasmínu, zimolézu a ženské pleti ... rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem ... a odpolední slunce ji vytvářelo z vlasů svatozář“ ...
... přiznávám, básník Živago mě okouzlil :-), a to ve své knižní, ale i filmové podobě, protože svou zásluhu na tom má i Omar Sharif :-) ...
„Kdekdo tě zbožňuje a uctívá,
neboť jsi líbezná a milá – chápu...
Nám tajemství je plachou úlevou
a nekonečnost je nám stejně známá ...
Je bílá noc, za městem slavíci
rozezvučeli dřímající vřesy ...
Noc tulačka jde tomu zpěvu vstříc,
podél zdí bloudí její nahá pata
a za ní z otevřených okenic
vyposlouchaný šepot tiše chvátá.
Ozvěny našich vyzrazených vět
přelézají přes bílé ploty v sadech ...“
„Život se vrátil stejně bez příčiny,
Jak podivně byl kdysi přerušen.
Zas v tamté dávné ulici jsem nyní ...
Nás dva – ať nechcem sebevíc –
vždy zas to k sobě vrátí ...
Na kouzlo dlaní jsem si zvyk
a ramen, zad a šíje také.
Ženských krás věčný služebník
chvěju se jako před zázrakem.“
Jako jeden z kladů této knihy musím přiznat to, že jsem si otevřela wikipedii a začetla se do dějin Ruska první čtvrtiny 20. let. Z knihy jsem totiž moc moudrá nebyla. Byla plná různých postav,popisů prostředí, situací, dlouhých přebujelých dialogů, milostný motiv, který byl tak výrazný ve filmu, se tady úplně vytrácí. Závěr, kdy Živago už jen přežívá s Marinou, jsem dočítala jen silou vůle. Pro mne další ukázka toho, jak někdy filmové zpracování může knize pomoct.
Z této knihy mám opravdu smíšené pocity.
Z desítek postav mi šla hlava kolem, některé se objevovaly a mizely, některé by tam být nemusely a dopadlo by to stejně.
Doktor Živago pri svojej životnej púti stretol mnoho ľudí s rôznymi problémami. Zaujímavé je, ako sú jednotlivo poprepájaní a navzájom sa stretávajú v rôznych dobách na rôznych miestach.
Hlavná postava ako "tínedžer" stretne za hrozných okolností Laru, do ktorej sa vlastne zamiluje a neskôr ho táto láska núti rozmýšľať nad ťažkými rozhodnutiami. V prostredí Prvej svetovej vojny, revolúcie a občianskej vojny v Rusku nadobúda príbeh na sile. Niekedy boli monológy o náboženstve a politike otravné ale autor nimi určite niečo chcel dosiahnuť - aby ľudia premýšlali. V prvých sto stranách som sa strácal v osobách ale potom to už šlo doslova na jeden nádych. Postava Komarovského mi prišla až groteskná, nemôžem si pomôcť. Myslím, že zaslúžená nobelovka
Pasternakův Živago není pro každého. Není to typ literatury, která se čte snadno a zhltnete ji za jeden večer. Naopak donutí přemýšlet.
Spletitost postav, náročnost dialogů, dlouhé popisy krajiny, vojny, pasáže filozofické, historické i náboženské, vším tím je okořeněný silný milostný příběh.
Knize neubírám literární ani historické kvality, ale celkově se mi nečetla zrovna lehce, což se patrně dá u ruských autorů předpokládat...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armádaAutorovy další knížky
2005 | Doktor Živago |
1976 | Pieseň lásky |
2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
1987 | Na křídlech revoluce |
1989 | Hvězdný déšť |
Má druhá ruská kniha po Anně Karenině. Nečetla se snadno, ale s potěšením. Čekal jsem podobný styl dlouhého opisu. V Karenině se o vztahu Anny a Vronckého mluví s takovým taktem, že si člověk není jistý, jestli jsou opravdu milenci nebo jen na dobu až nevhodně důvěrní přátelé, dokud se nezjistí, že je Anna těhotná. Pasternak některé pasáže opisuje podobně rozvláčně, ale pak najednou přijde blesk z čistého nebe, a děj se posune o celé míle v jediné větě. Kniha si mě tím naprosto získala.