Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536535/bmid_doktor-zivago-661e7d21e085c.jpg
4
664
664
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Velkolepá freska zachycuje nejdramatičtější období novodobých dějin Ruska, první polovinu dvacátého století, tedy ruskou revoluci a stávky dělníků v roce 1905, ale především první světovou válku a bolševickou revoluci. V těchto těžkých a krvavých časech hledá svou cestu životem titulní hrdina, lékař s duší básníka Jurij Živago. Nezajímá ho politka, pouze lidská individualita. Je povolán k tomu, aby pomáhal raněným a trpícím. Svým profesním posláním si je jistý, avšak o to méně má jasno v citech k ženám. Zatímco k sestřenici Toně jej poutá manželský slib, stvrzený dítětem, ke křehké dívce Laře jej přitahuje porozumění a milostná touha. Jeho cestu navíc kříží všeho schopný právník Viktor Komarovskij, Lařin bývalý milenec, jenž je schopen přežít za každého režimu a jenž se nemíní Lary vzdát... Jako červená nit se tedy románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byly natočeny dva mimořádně úspěšné filmy - v r. 1965 v režii Davida Leana, ověnčený pěti Oscary, a v r. 2002 v režii Giacoma Campiottiho. MP3 ke stažení (1284 MB)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2022
,
Audiotéka
Originální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
Interpreti: Martin Preiss
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha, plná filozofických úvah i pohledu na destrukci ruské inteligence té doby.. Diamant
Další z klenotů ruské ( sovětské ) literatury, kdy postupně na stránkách této knihy proplujeme revolucí roku 1905, první světovou válkou a následně válkou občanskou, to vše z perspektivy humanitního intelektuála...jedná se o poměrně náročnou četbu, v porovnání s podobně tématicky laděným Tichým Donem méně čtivé, přesto se však jedná o velice silné dílo
Dvakrát jsem se snažil tuto knihu přečíst, ale ani jednou jsem to nezvládl. Hodně komentujících si tady stěžuje na prvních 60 obtížných stránek knihy, no upřímně, já došel na stranu 190 a nepřišlo mi, že by se ta nuda nějak lepšila...za mě velká nuda a potřetí pokoušet nebudu.
Hodně těžko jsem se prokousával prvními tak asi padesáti šedesáti stránkami (zvládl jsem to až na druhý pokus). Pak to ale celé zapadne do sebe a další stovky stran jsou strhující. A Jurij Živago je postava, kterou bych rád sám byl - pokud bych na to měl koule :-)
Co se týče filmového zpracování, asi bych postavil výše to klasické ze šedesátých let s Omarem Sharifem, Julií Christie a Geraldinou Chaplinovou a krásnou, nezapomenutelnou hudbou od Maurice Jarra. I když v tom posledním zpracování zase Laru hraje Keira Knightley, takže speciálně pánové budou mít těžkou volbu a radno asi vidět obojí :-)
Co mne ještě na knize zaujalo, jsou časté a ohromně atmosférické popisy přírody, jež se prolínají celou knihou a nikdy se ani náznakem neopakují! To mi přišlo úplně nepochopitelné, jak to Pasternak může dokázat, vymyslet tolik variací a všechny skvělé. Inu, básník...
nazor na tuto knihu mi uplne zmrzacil film, ktory som videla pred tym, ako som zacala citat. preto nehviezdickujem.
zivago nie je lovestory, zivago je o cloveku, ktory velmi intenzivne vnima zivot so vsetkym, co mu priniesol. nie je idealista, ani hrdina, obcas ho to zlomi, ale potom pokracuje vo vnimani toho zivota o to intenzivnejsie.
Hluboce filozofická, náročnější četba. Její lyričnost je ale krásná a na základě autorova jazyka jsem si dokázala dokonale představit přírodu a prostředí příběhu celkově.
Knžikou som sa prelúskavala niekoľko týždňov (ba mesiacov), odložila som ju, potom sa s k nej o niekoľko dní opäť vrátila. Ale rozhodne prečítanie neľutujem- filozofické myšlienky autora a jeho do knihy prenesený svetonázor sú hotovým skvostom. Ech, tí ruskí minulí spisovatelia mali niečo do seba...
Videla som obidva americké filmy, knihu som už dávno čítala, preto som si chcela oživiť dej a situácie v ktorých sa odohráva.
Filmy nie sú presným obrazom knihy, sledujú hlavú líniu diela. Kým David Lean sa sústreďuje na lyriku, Giacomo Campiotti prežívanie postáv.
Kniha nie je víťaznom výstrele z Aurory a následných výdobytkoch robotníckej a roľníckej triedy ale o ťažko skúšanom národe v chaose a nedostatku
Moja najväčšia chyba bola, že som kedysi videl film, americký. Myslím, že s Omarom Sharifom. No a to bola taká americká soap opera, len happy end tomu chýbal. Proste o ničom. Tak som nemal chuť to ešte aj čítať. Odsúdené. Trvalo veľmi dlho, kým som sa prekonal. Nechcem tvrdiť, že dej nie je podstatný, ale keby sme ho vyabstrahovali, tak z neho bude trošku chaotická milostná dráma. Ale Živago je úplne o niečom inom. Pasternakova poetika, zasadená do historického kontextu toku udalostí na začiatku 20. storočia v Rusku, určite stojí za prečítanie.
Dej ma nezaujal, vyjadrovanie autora bolo ťažkopádne, dialógy ešte väčšmi, čitateľ sa tu potkýna na každom kroku. Chýbalo mi prežívanie citov postáv, buď bolo veľmi nevýrazné alebo nebolo vôbec. To, čo sa dialo, mi pripadalo, akoby sa postáv vôbec netýkalo. Hlavný hrdina sa mi nepáčil - pôsobil nemastno-neslano, akoby nemal vlastnú vôľu, čo aj bolo viackrát povedané v knihe. A že sa tak hlúpo rozhodol, keď Larisu oklamal, že ide hneď za ňou, ale pritom nešiel a nechal ju odcestovať s Komarovským, pričom vedel, čo ten Larise spôsobil a že bude pri ňom znova trpieť, to mu bolo asi jedno, hoci láska to bola preveľká, ale som to nepochopila, ako tak mohol konať, keď ju vraj tak veľmi miloval. Aby sa mala zdanlivo lepšie? To bol absolútne hlúpy nápad, aby takto zmýšľal a konal jeden taký dospelý, zrelý, vzdelaný a vraj múdry muž, ako bol doktor Živago. Skutočne múdrou osobou bola len Sima, ktorú paradoxne považovali za šibnutú. To bolo jediná osoba, ktorej som rozumela a súhlasila s ňou.
Nemám však výhrady voči básňam na konci knihy. Taký priemer, ale zrozumiteľný. Pasternak ako básnik sa mi páči oveľa viac ako spisovateľ prózy.
Nemám rád ruské turisty. Nemám rád ruskou politiku a to zvláště v dnešních dnech, kdy probíhá ruská okupace Krimu. Nemám dobrý pocit z geografické blízkosti Ruska a nemám lautr dobrý pocit z naší surovinové závislosti na této zemi. Mám ale rostoucí slabost pro ruské autory a Boris Leonidovič Pasternak byl mým dalším skvostným douškem z poháru ruského literárního nadšení.
Pasternak je básník. Živago je básník. Doktor Živago je tedy kniha básníka o básníku a tak je psána výjimečným slohem, při kterém stojí za to zpomalit. Zpomalit stejně, jako to musíme udělat při čtení poezie. A ačkoliv je cítit, že se Pasternak skrz Živaga vypisuje ze své komplexní životní filozofie a např. že postava Simušky Tunceové se zde jeví, jakoby měla svou epizodní roli sehrát jen za účelem prodání jedné z Pasternakových myšlenek, přesto má kniha potenciál čtenáře uhranout, a to především nádhernou, barevnou a živoucí jazykovou výstavbou, které je schopna jen ruka velkého a pečlivého pozorovatele proudu života, jemuž bylo do vínku dáno umění jej zaznamenat v jeho průzračné podobě. Něco mě však nutí zde poznamenat, že v jednu chvíli jsem měl sto chutí Živagovi nafackovat. Proč se, kurde, tak chytrej chlap musí zachovat tak iracionálně? Ale odpověď je nasnadě. Aby mohla vyniknout nit osudovosti, která chce ještě chvíli knihu protkávat.
Pročítám Živagovi básně uvedené na konci knihy, a připadám si, jako bych se společně s Larou prohrabával jeho písemnostmi, jež každá odkazuje na určitou epizodu Jurečkova života. Doktorova postava je tak ještě více živoucí. Hluboké knihy snad potřebují složitější koncept, proto je zde poměrně velké množství postav, jejíž identifikaci vám autor stěžuje různými familiárními podobami ruských křestních jmen, které v kombinaci s otčestvími můžou na nerusky uvažujícího čtenáře působit zmatečně. A protože znám sebe a svou paměť, kreslil jsem si důsledně mapu postav a jejich relace (to co jsem už měl kdysi udělat při čtení knihy Sto roků samoty) a vyplatilo se. Možná to pomůže i některým z vás, kteří se do knihy právě pouštíte.
Ťažšie čítanie.. Cez prvú časť knihy som sa dostávala naozaj ťažko, aj som myslela, že ju odložím, ale nestalo sa.. Druhá časť sa čítala oveľa jednoduchšie, dej sa rozbehol a konečne ma to začalo baviť.. Čítala som po prvýkrát, moje dojmy sú všelijaké, ale rada by som si ešte pozrela film..
Dojmy z Živaga jsou doslova nesmrtelné, to co napsal tak zvláštně, tak svěže, osobitě a svým způsobem prudce vydává neobyčejně křehké svědectví. V momentě kdy jsem roztočila pár stran se z knihy stala událost, která až dokonce žila a existovala ve všech slovech a gestech a dosti svérázných vyjádření.Člověk zde vypadá neobyčejně pravdivě.
Líbilo se mi to, hodně se mi to líbilo, ale nějak nevím, po všem, co jsem o tom slyšela, jsem asi čekala trochu víc...
Jeden z pokladov v mojej knižnici - vydanie z 1969, ktoré bolo v predaji iba pár týždňov, kým ho stiahli. Prekladatelia Zora Jesenská a Laco Novomeský odviedli úžasný výkon. Kniha zodpovedá slovám autora: "... tie roky sú už dávno za nami, ale ešte vždy nad nami visia."
Jako by Jurij Živago nebyl jen náhodnou a nicotnou maličkostí ve velkých a člověka tolik "milujících" ruských sovětských dějin, ale zpřítomněním Pasternaka samotného v nich. Zpřítomněním tichého hlasu svědomí volajícího po člověku. Po člověku nekonečném, jenž není jen náhodným shlukem hmoty, ale nesoucím vlastní vesmír a vlastní dějiny, které rozhodně nekončí připsáním "pod nějakým bezejmenným číslem v seznamech, které se později ztratily". Jurij Živago tak brzy není jen nadšeným materialisticko-pozitivistickým studentem medicíny, ale do dálky smířeně a s očekáváním hledící, metafyzikou naplněný básník, který se stává nadbytečným a nepohodlným. Básníkem, který umírá na okraji a v zapomnění, však s básní "Noc v Getsemanech" v ústech.
Úžasná kniha. Nesnadné čtivo, ale jak už to bývá, právě proto ve vás zůstane. A k četbě si pusťte filmovou hudbu, kterou složil Maurice Jarre. Nemá to chybu.
Jedna z nejkrásnějších knih, ke které se budu stále vracet. Několik citátů z ní mám i vypsaných. Klasika, která stojí za přečtení a zamyšlení.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 | Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“
I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.