Dom na pobreží
Daphne du Maurier
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/118106/bmid_dom-na-pobrezi-cAm-118106.jpg
4
324
324
Román spojujúci fantastické a historické motívy opisuje príbeh muža, ktorý sa pomocou drogy prenáša do 14. storočia, kde sa stáva svedkom dobrodružného života na cornwalskom panstve. Intrigy, neveru, násilnú smrť mnohých ľudí sleduje pomocou sprievodcu po tomto svete - Rogera.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Slovenský spisovateľOriginální název:
The House on the Strand, 1969
více info...
Přidat komentář
Knihy od Daphne du Maurier mě baví čím dál víc...Začínala jsem románem Mrtvá a živá, potom následoval Únik a teď jsem dočetla Dům na pobřeží. Autorka opět nezklamala a napsala úžasný příběh, který vás chytí a už nepustí. Ke knize Dům na pobřeží se zcela určitě časem vrátím a s chutí si ho přečtu znovu a na další knihy od této spisovatelky se už moc těším :-)
Opět brilantně napsané, nenápadně napínavé. Žádná kliše, žádný přehnaný sentiment. Po přečtení pocit uspokojení, že příběh byl přesně takový, jaký být měl. Přičemž by se dal jen těžko označit jako předvídatelný.
Du Maurier je moje oblíbená autorka, tenhle román mám brožovaný ještě z dávné totality, stejně tak Mrtvá a Živá a Králův generál. Tyhle tři jsou moje nejlepší od ní a Dům na pobřeží jsem četla fakt hodněkrát. No už je to asi dlouho , zrovna teď jsem na ni dostala chuť.
Tak nevím, jestli jsem četla jinou knihu než ostatní, ale začátek mi rozhodně nepřišel nudný, spíš naopak, čtenář vpadne rovnou přímo do děje a autorka ho nenechá vůbec vydechnout. A konec byl pro mne taky naprosto jasný a jednoznačný. Daphne Du Maurier je zkrátka úžasná vypravěčka. A pořád mě překvapuje, že jako autorka má i dnešním čtenářům co říci, což se o některých z tehdejší doby říci nedá.
Abych parafrázovala Exupéryho: prostor, život, štěstí... se nehledá, ale buduje.
Velmi názorná kniha o tom, jak lákavé je vykašlat se na budování.
Slabý rozjezd, na Daphne až moc, ale jakmile jsem měla pocit, že jsem se trochu zorientovala, kniha byla super. Asi mě také víc bavila dějová linka ze současnosti, i když hlavní hrdina byl teda pěkné číslo, zejména ke vztahu ke své ženě, která mi časem začala být vlastně sympatická. Nerozumím tomu, že si někdo stěžuje na otevřený konec, nevím, jak lépe mohl být příběh uzavřen. Třetí zkušenost s autorkou, potřetí naprosto jiný příběh a opět spokojenost.
Čtenář tohoto románu se dostává blízko k pochopení osobnosti samotné autorky. Dcera Daphne du Maurier si na matku vzpomíná jako na někoho, kdo se často propadal do svého vlastního světa fantazie, pro koho byly děti a rodinné povinnosti často rušivým elementem, spíše než životním posláním (viz Můj život s Daphne du Maurier). U ženy se takový postoj stále ještě odsuzuje. S hlavní postavou románu (Dickem) ale čtenář sympatizuje – je to muž, který pomocí určité drogy podniká výlety do minulosti a pozoruje osudy lidí, kteří žili ve 14. století. Dick - stejně tak jako Daphne du Maurier - střídá existenci ve dvou realitách: v jedné být musí (unylá současnost) a ve druhé být chce (pro Dicka minulost, pro Daphne svět jejích románových postav).
Kniha opravdu zajímavá s určitými nečekanými zvraty a čím dál poutavějším dějem... zajímavé je i vyobrazení 14. století a putování v něm. Charaktery nejsou nijak zvláště barvitě popsány, možná vyjma Dicka a průvodce Rogera. Ale naprosto mě zklamal konec knihy. Nesnáším otevřené konce... Připadá mi, že je kniha nedotažená do konce. Nedozvím se, co přesně se stalo hlavnímu hrdinovi, jak skončil jeho vztah s Vitou, k čemu dospěl doktor a zda byla poslední lahvička zničena nebo nikoliv. Kvůli tomu o hvězdu míň, 4/5
Páni..!!! Tak to bylo počteníčko.... Uau, vlastně ani nevim, co napsat, snad jen to, že zatímco rozjezd byl pomalejší, tak závěr byl strhující... Tohle je jedna z těch knih, o které budu ještě dlouho podvědomě přemýšlet...
Cestování časem je určitě velmi atraktivní téma a tato kniha to dokazuje. Hlavní hrdina podstupuje experiment a za pomoci jakési drogy podniká "výlety" do minulosti, při nichž se stává pozorovatelem událostí, k nimž došlo v místě jeho pobytu před více jak šesti sty lety. Takové výlety jsou sice velmi zajímavé, ale také nebezpečné...
Strašně zajímavá knížka, i když se tak na první pohled nejeví. Po překonání trochu chaotického a chvílemi nudného začátku mě knížka chytla natolik, že jsem se od ní skutečně nemohla odtrhnout ... trvalo to den a půl ;-), každou volnou chvilku jsem četla.
Joj, to je zajímavá kniha! Četla jsem ji v době, kdy jsem neměla o drogách ani páru, takže jsem se pro ně nadchla :-). Protože dostat se do minulosti byl vždycky můj sen.
Daphne du Maurier mě jako autorka překvapila. Dům na pobřeží je první knížka, co jsem od ní četla a po dočtení vlastně ani nevím, co napsat. Není to žádná přeslazená knížka, romantika je tam spíše jen naznačená, v příběhu jde o samotný děj a ne o lásku na celý život. Prvně mě zaujala anotace příběhu, rozděleného na dvě linie. Je tu současnost, ve které hlavní hrdina pomáhá svému příteli vědci s experimentem. Odjede na prázdniny do vědcova venkovského domu a zkouší na sobě vliv zvláštních kapek, které mu vyvolají zvláštní halucinogenní stav, díky kterému se přenese do minulosti 14. století. Pohybuje se po té samé zemi jako v současnosti jen o pár století dříve, a jako nezávislý pozorovatel zažívá osudy kdysi dávno žijících postav. Nezasahuje do dění, minulost jen pozoruje a je tím světem čím dál více okouzlován. V současné linii, se musí vždy po návratu ze svého středověkého výletu vyrovnávat s přítomností, s všedními záležitostmi jako je tlak jeho ženy, ať příjme práci, kterou nechce, s jejími výkyvy nálad, s přáteli, které zajímají spíše jen povrchní záležitosti a také se zdravotními následky a změnami, které se s každým dalším „výletem“ na něm začínají více projevovat. Posléze dojde k události, která ovlivní značně jeho přítomný život a on sám poznává, jak je droga nebezpečná, začne mu splývat minulost s přítomností a několikrát se octne v nebezpečí života, ale přesto nebude mít klid dokud nezjistí, jak příběh jeho přátel z historie skončil a je pro to ochotný riskovat cokoli.
Zezačátku jsem měla problém se začíst hlavně do minulé linie. Bude to asi tím, že rozjezd v ní byl pomalejší a historické postavy byly na první pohled nesympatické. Taky jsem měla v těch rodových vazbách, kdo byl čí bratr, švagr či bratranec zmatek a ten přetrval. Nicméně postupně se jejich příběh i povahy odkrývali čím dál více a musím uznat, že minulá linie se mi nakonec líbila. Přítomná linie mě chytla hned od začátku a bavila mě ale mnohem víc. Autorka do ní dala více napětí a čtivosti. Konec byl zvláštní, ale k příběhu se hodil, nechával čtenáři prostor pro vlastní představy, co bylo s hlavním hrdinou dál.
Co se stylu týče, tak musím uznat, že autorka nepíše špatně. Ke konci jsem se nemohla od příběhu odtrhnout a stránka míjela stránku. Začátek byl ale pomalejší, a než jsem se začetla chvilku to trvalo. Obě linie byly dobře zpracované, i když současnost se mi překvapivě líbila víc (obvykle mám raději historické části).
Když se čtenář do této knihy začte, nechce se od ní odtrhnout. Pro mne je to kniha, ke které se ráda vracím.
Zezačátku jsem měla problém se orientovat ve skocích mezi přítomností a minulostí, ale nakonec jsem si zvykla a tuto knihu považuji za jeden z pokladů mé knihovny. Už jsem se k ní několikrát vrátila a určitě to brzy zase udělám.
Tady je snad určitá spojitost a anglickým gotickým románem nejvíc patrná - i když má pochopitelně oblečený jiný, modernější kabát a tudíž se mnohem lépe čte.
Štítky knihy
Anglie cestování časem prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
| 2019 |  Hospoda Jamajka |
| 2019 | Mrtvá a živá |
| 1972 | Dům na pobřeží |
| 1991 | Únik |
| 1995 | Má sestřenka Rachel |
Další ze skvělých knih Daphne du Maurier, co se čte přímo sama. Ani mi nevadilo, že jsem po celou dobu nebyla schopná zapamatovat si jména většiny postav ve druhém světě, protože tamní zápletka je celkem jednoduchá a tyto postavy se časem zredukují jen na několik nejdůležitějších, co se dají snadno rozlišit podle kontextu. Napadalo mě, jak by příběh mohl skončit, ale samozřejmě skončil úplně jinak. A zpětně mi do něj zapadá i ten otevřený konec, i když přiznávám, že mě nejdřív pěkně naštval.
Kniha je psána z mužského pohledu, který je nejen velmi uvěřitelný, ale v kontextu dalších děl Daphne du Maurier také obdivuhodný pro svou variabilitu a přizpůsobivost povahám hlavních postav. Zkrátka zasloužených pět hvězdiček.