Domov
Mats Strandberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398955/bmid_domov-BnK-398955.jpg
4
98
98
Syrové vyprávění o lásce, přátelství a nejhorší noční můře: ztrátě kontroly nad sebou samým. Joel se vrací na maloměsto, kde vyrostl. Okolnosti ho donutily začít se starat o svou matku Moniku, kterou se rozhodne umístit do domova Tallskuggan, určeného pro pacienty trpící stařeckou demencí. V domově pracuje Nina, Joelova kamarádka z dětství. Od chvíle bolestného rozloučení však spolu nepromluvili jediné slovo. Po přemístění na oddělení D se Moničin stav dramaticky zhorší. Prodělává čím dál těžší záchvaty. A zdá se, že ví o věcech, o kterých by neměla mít ani tušení. Jako by ji měl v moci někdo cizí. Joel a Nina se musí opět semknout, aby ochránili Moniku i sami sebe.... celý text
Přidat komentář
Mě se to líbilo a dost :-) měla jsem ji přelouskanou za sobotu. Bylo pršavo, ideální počasí na tuto knihu. Severskou literaturu miluju, mám pro ni slabost a trošku hororového nikdy neuškodí. Za mě toho bylo tak akorát. Pořád mě TO nutilo číst dál a dál. Za mě super. Doporučuji jako Trajekt.
Přítomný čas, už ten mě dokáže spolehlivě odradit. Dost nechutné popisy, ačkoliv vím, že tak to v pečovatelských domech skutečně chodí, zdálo se mi leccos zbytečně opakované a protahované. Ta knížka mě nebavila a byla jsem ráda, když jsem jí dočetla.
Mats Strandberg mě překvapil už knihou Trajekt. I proto jsem si v půjčovně vypůjčil právě jeho novinku Domov. Tušil jsem skvělou atmosféru a té jsem se také dočkal. Originální nápad domova důchodců se nedokázal nečíst na jeden zátah. Autor knihu píše tak, že kapitoly pojmenovává po osobě, které se zrovna týká. A v tomto případě jsou osoby prakticky dvě a obě příběhové linky jsou víceméně zajímavé. Nehledě na to, že se vzájemně provázejí. Myšlenka je super, ale už od začátku je patrné, že to neudrží drajf až do samotného konce. Ostatně takových nápadů tu bylo například v seriálové struktuře celá řada. Jeden příklad za všechny mě napadá třeba seriál Ztracení. Atmosférou, prostředím a postavami jste nadšení, ale čím více se dostáváte do příběhu, tím víc to prvotní nadšení klesá. Každopádně čtivost skvělá, to autor prostě umí. A tak minimálně z toho důvodu tato kniha za přečtení rozhodně stojí.
Tak tohle byla super kniha.
Od Kinga jsem četla zatím jen dvě knihy (Carrie a řbitov) a musím říct, že toto se mi líbilo mnohem víc. Na severské literatuře si vážně ujíždím. Strašně mi sedí.
U knih se nebojím, ale u této jsem měla ze začátku takový zvláštní pocit. Sice to nebyl úplně strach, ale něco tam bylo. Měla jsem ji přečtenou za chvilku a už mám i půjčenou knihu Trajekt od autora a moc se těším až se do ní pustím.
Oceňuji krátké kapitoly a střídání pohledu hlavních postav, které nutí číst dál a dál.
Rozhodně knihu doporučuji a ode mě má plný počet.
No rozhodne to neni Švédský Stephen King,ale mrazivou atmosferu autor s prehledem zvladl. Bohužel příběh je nedotazeny a ma dost much, tak třeba,tam kde by měl gradovat příběh spíše upadá, konec trosku neochopitelny a spoustu dalšího. Je to strašná škoda,protoze kniha je čtiva a leckdy nechutné popisky obyvatel jsou super,ale jako celek je to průměrné čtení.
Nenazývat autora Stephenem Kingem, tak to možná bude lepší, protože Stephena Kinga neviděl ani z rychlíku. Nepochopím, že tyhle dva autory mohl vůbec někdo porovnat.
Ta kniha vůbec neumí pracovat s emocemi čtenáře. Já se těšila už na samotný domov, jelikož jsem očekávala, že budu z nemocných seniorů, kteří již neovládají svoji mysl, psychicky na dně a kniha mě hodně zasáhne a vlastně mě nezasáhla skoro vůbec.
Vlastně ani pořádné napětí tu nefunguje, celkově to působí docela ploše a odflákle. Myslím, že se z příběhu dalo vytřískat mnohem, ale opravdu mnohem více.
Když se do knihy „Domov“ začtete, dokáže vás pohltit. Je zde mnoho, co zůstává nevyřčeno, a tak se těšíte na to, jak se to bude odhalovat. A ono je co odhalit. Jenže Mats Strandberg v jednu chvíli dojde do momentu, kdy už není moc co zajímavého odhalit a děj je potřeba ukončit. To se mu nakonec povede, ale jednoznačně ne způsobem, který by se jevil jako uspokojivý. Jeho hlas najednou zní vyšeptaně a trochu prázdně. Je to škoda, protože většinu knihy se mu daří držet napětí.
Kniha měla rozhodně svoji tajemnou atmosféru a vyvolala ve mně řadu otázek, nad kterými se ještě nějakou dobu budu pozastavovat. Autor píše neuvěřitelně čtivě a má smysl pro fantazii. Ve srovnání s jeho knihou Trajekt, která se mi strašně moc líbila, je Domov trochu slabší a "něco" tomu chybělo, abych z toho byla naprosto odvázaná. Bohužel jsem se tolik nebála, jak bych čekala u hororu a ten konec byl trochu předvídatelný. Ale líbilo se mi to. Bylo to čtivé, napínavé, se zajímavou zápletkou a odehrávající se v neobvyklém prostředí. A i když to není úplně top hororová kniha, co jsem kdy četla, i tak jsem si to vcelku užila.
Hurá, opäť som stihol prvý koment. Priznám sa, ku kúpe tejto knihy ma navnadili komentáre na zadnej obálke, ktoré boli veľmi sugestívne, spomínali, že vraj ide o švédskeho Kinga.... Tak nekúp to, kua.... Ale neľutujem, bolo to dobré, temná atmosféra, bezútešnosť staroby v domove dôchodcov, postihnutých začínajúcou alebo pokročilejšou demenciou.... Chvíľami mi z toho bolo dosť úzko. A k tomu mysteriózna linka. Prezrádzať nič nebudem, čítajte a pridávajte pozitívne komentáre, jasné?! Do toho!!!
Kniha Domov od Matse Strandberga mě oslovila. Nejedná se o psychologický horor, ani thriller, spíše o klasický horor, jehož děj se odehrává v individualizovaném prostředí. Hororový začátek je pozvolný, využívá prvků nadpřirozena, tajemna, napětí, vyvolává pocit strachu a u mě v případě posledních 40 stran pocit děsu. Mats Strandberg zapojuje lidskou fantazii a schopnost představivosti a hravosti; tím propojuje existenci nadpřirozených sil s lidskými schopnostmi a povahou, např. pohybující se stíny, přesouvající se skvrna, démon, který je schopen převzít nadvládu nad lidským tělem a mluvit běžným jazykem. V hororové extenzi, v žáru nadpřirozena, v myšlence zabývat se ďáblem a v jeho pojetí spočívá klad celého příběhu. Ze začátku se příběh odehrává ve dvou dějových liniích, jednak ze života Joela a jednak ze života domova v Tallskugganu. Obě od sebe odtržené (poté pozvolna přibližující se a nakonec propojené) dějové linie považuji za nedopatření, protože pro zajímavost knihy a tedy žánru, který chtěl Strandberg v příběhu představit, by bylo zajímavější, kdyby se Joel objevil až v příběhu vztahujícím se k domovu v Tallskugganu. Myslím si, že pestrá drogová minulost Joela není pro koncepci tohoto hororu nijak důležitá, naopak si myslím, že důležitější by bylo, kdyby byla více propracována psychika postav, tedy to, jak situaci jednotlivé osoby vnímají, jaké je jejich psychické rozpoložení, uvažování, očekávání, jejich naplnění/nenaplnění, vnitřní rozbroje, zvažování možností v situaci. Autor se tedy měl více zabývat duševním světem obyvatel domova, vždyť se jednalo o hospic pečující o staré nemocné občany stižené zejména duševními poruchami, včetně stařecké demence, kterou tyto poruchy často provázejí. V tom spatřuji tolik materiálu k použití, vždyť tento na první pohled ponurý svět může být v příběhu tak barevně pojat. Vždyť smyslové vnímání je opatřeno takovou dávkou představivosti, obraznosti a prostoru, v nichž se mohou všechny tyto funkce projevit. Tolik by si to zasloužilo více pozornosti, větší hloubku včetně propojení všech stařeckých nemocí a změn osobnosti s realitou. Ta je v příběhu trochu odtržená, proto má-li se jednat o posedlost ďáblem, zcela evidentně by přišly vhod prvky (výrazy) z psychiatrického prostředí, které by byly promíchány s ďáblovým poselstvím. Používala bych třeba iluzí. Patří ďábel do reality, nebo do iluzorního světa?
Je to výborný příběh s vlastnostmi hororu, myšlenka, že horor bude uvržen do prostředí starých a nemocných lidí je skvělý nápad, koncepce začátku i konce příběhu je absolutně dovršená. Posledních 40 stran knihy jsem dočítala v sobotu večer (za tmy), což nevím, zda to byl dobrý nápad (za iluzorní existence pohybujících se stínů v knize a skutečné existence naštěstí nepohyblivých stínů u mě v pokoji). Tolik pro slabší povahy. Na druhou stranu, kdybych věděla, že v této téměř končící fázi knihy bude Mats Strandberg v příběhu vykreslovat pohybující se stíny, sedící stíny, plíživé stíny, o to více bych se nechala strhnout četbou a donutila bych se knihu přečíst. Knihu doporučuji. PS: "Něco tam je, něco co nevidíte, ale co vidí vás."