Náklaďáky Volvo
Erlend Loe
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332054/bmid_nakladaky-volvo-2Ty-332054.jpg
4
109
109
Mladý muži, říká von Borring, vy máte problémy. Máte ochablý stisk ruky. Vodnaté oči. Potřebujete pomoc. Nevím, co potřebuju, odpovídá Doppler. Ale pomoc, to zní jako dobrý začátek. Do värmlandské krajiny přichází muž. Jmenuje se Doppler. Andreas Doppler. Je to Nor. Má s sebou ročního losa Bonga. A syna Greguse. Los kráčí v jeho stopách po stezičce a syn spí na potahu taženém losem. Ačkoli je pozdě večer, nic nenasvědčuje tomu, že by Doppler brzy hodlal někde složit hlavu. Co dělá ve švédských lesích? Těžko říct. Možná mu bylo Norsko příliš těsné a potřeboval se trochu porozhlédnout po světě. Rozhodl se opustit oslavu, zatímco ostatní se u stolu ještě bujaře veselili. Brzy se bude podávat káva a doutníky, ale Doppler se zvedl a šel. Cosi hledá. Hledá dobré lidi. Hledá souvislosti a spořádanost. Náklaďáky Volvo jsou pokračováním úspěšného románu Doppler a líčí osudy stejného hlavního hrdiny a stejného losa na cestě Värmlandem. Doppler se tu setkává se skautem, který prospal venku dvacet pět tisíc nocí, a se stařenkou holdující marihuaně, která chce změnit svět.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Kniha ZlínOriginální název:
Volvo lastvagnar, 2005
více info...
Přidat komentář
Doppler se mi líbil mnohem víc. Toto volné pokračování mě zklamalo.
Originálně psaná kniha, přímá řeč bez uvozovek, "komunikace" s autorem. Styl psaní prvního dílu mi byl ale bližší. Knihu doporučuji, skvělý námět.
Na to jak je to krátké, jsem to nevydržela dočíst. Doppler se mi líbil, měla jsem ho půjčeného, a tak jsem si koupila další díl. Ale tohle jsou pro mě vyhozené peníze. Vydržela jsem půlku a odkládám nedočtené. A eknihu bohužel nemohu poslat ani dál.
Voľné pokračovanie Dopplera. Veľmi dobrý štýl písania, absurdné situácie vykreslené s humorom. Koniec ako z filmového plátna. Prečítajte, neoľutujete.
Zbožňujem Erlendov štýl písania, mám rada jeho príbehy .. a tento tu patrí medzi tie najlepšie.
Po Dopplerovi jsem se bála pokračování. Říkala jsem si, že to autor už nemůže posunout. No Maj Britt tyhle myšlenky popřela na plné čáře. A ten konec? Wow.
Nedávno jsem se bavila se starší paní, co k nám chodí plavat na bazén, ptala se co čtu a shrnula to slovy, že mám skvělý smysl pro nesmysl. Evidentně asi proto se stal Erlend Loe mým oblíbencem.
Tleskám a už teď se těším na poslední díl.
V tomto měsíci jsem přečetl knihu Doppler, což je první díl z této volné trilogie. Nutně jsem potřeboval oddechovou knihu, u které bych si odpočinul a zasmál se. Knihu, která by mne přivedla na jiné myšlenky. Musím říci, že tato kniha moje očekávání splnila a líbila se mi jako 1. díl. Opětovně jako v 1. díle autor nepoužívá uvozovky v přímé řeči. V knize nalezneme rozšiřující poznámky, které jsou v textu označeny hvězdičkou *.
Opětovně jako u knihy Doppler nalezneme humor, absurdní situace. V knize se Doppler seznamuje se skautem a se stařenkou. Kromě humoru, který nemusí každému čtenáři sednout, obsahuje kniha různé myšlenky. Jak charakterizovat Dopplera? Je to muž, který hledá sám sebe, který si neví rady se životem. Ačkoliv se chce odpoutat od konzumního způsobu života, chce žít život jiným způsobem než v minulosti, stále však při bližším pohledu do jeho nitra můžeme zpozorovat, že neví, jak naložit se svým životem, jakoby se ocitl v jakési mezifázi a rozhoduje se, kam jeho kroky budou dále směřovat. Nikam nespěchá (byl moc pilný a už nechce být), nechá se ovlivňovat lidmi, se kterými se seznámil.. Nevěří v Boha, nemá rád běh. Jako v prvním díle ho doprovází losí mládě..
Zajímavé a úsměvné zároveň byly pro mě rozvory na téma, co je lepšího v Norsku a ve Švédsku, líbila se mi různá přirovnání, zasmál jsem se nad jedním receptem - KOS NA PIVU. Zvažoval jsem, jestli by tento recept mohl být skutečný, ale spíše se přikláním k tomu, že si autor dělal legraci. :) :) :) Autor navazuje kontakt se čtenářem, svěřuje se mu, jakým způsobem píše a podává mu k tomu různá vysvětlení, což se mi líbilo.
Škoda, že tato kniha má poměrně nízké hodnocení. Podle mě by si kniha zasloužila mnohem vyšší hodnocení. Příběh beru s nadhledem, s mnohými zjednodušeními, Dopplera určitým způsobem chápu, ačkoliv ne všichni čtenáři se s ním dokážou sžít a pochopit ho. Jako oddechové čtení je kniha fajn a jako přídavek se v knize objevují pasáže na zamyšlení o životě.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Mimochodem, to, že dům potřebuje lidi, je blbost. Dům nepotřebuje vůbec nic. Lidi nepotřebuje absolutně nic a nikdo, snad leda kromě lidí samotných.
Nemám rád lidi. Ale nevím ani, co rád mám.
… protože v knize není nejdůležitější, co se děje, nýbrž jak se to děje, a také jazyk, kterým se ono jak popisuje.
Nejsem tím typem spisovatele a nemá smysl přelistovávat na poslední stránku, abyste si zjistili, jak to dopadne, protože jak to dopadne - a říkám to skoro s lítostí -, není vůbec důležité. Není to tak, že by se všechny nitky splétaly až do finále, kde by se krásně a impozantně propojily, spíš se věc má tak, že fascinující jsou samy nitky, každá nitka je důležitá, ale konec důležitý není, a důležitá je také cesta k onomu nedůležitému konci.
… avšak Dopplerovi se celý Bůh jeví jako očividná konstrukce, jíž se chytají povětšinou ubožáci, kteří nejsou vlastně schopní myslet samostatně a pro které by život jinak byl příliš drsný.
Mě osobně typický, jednoduchý styl Erlenda Loeho baví. Ale věřím, že není pro každého. Kdo má rád propracované a složité, seriózní nebo smysluplné příběhy, tak pro toho to rozhodně nebude "to pravé ořechové". Kdo má rád "něco jiného", stylem jednoduchého a trochu absurdního, tak toho kniha může bavit.
Pozor! Oproti Dopplerovi, zde zvolil Loe trochu jiný styl psaní. Často mluví přímo ke čtenáři a hodně pracuje i se svou osobou autora.
Co se týče děje, tak mě strašně pobavila situace se synem Dopplera, kdy v první knize syn Dopplera doprovází při jeho útěku z domu a nyní si najednou uvědomí, že Doppler není žádný hrdina, ale - řekněme - "blbec", který neví, co vlastně chce, okamžitě se od něj odvrací a jede zpět domů.
Když jsem knihu četla, říkala jsem si, že sám Loe se mimochodem psaním prostě baví a nebere to až tak moc vážně. Přitom kniha sděluje hlubší myšlenku.
Velice oceňuji (já jako čtenář) Loeho styl vyjádřování. Chápu, že v tom někdo může vidět pouze prostě a jednoduše napsanou knihu, ale v tom já právě vidím osobitost, která mi sedne.
Zároveň i příběh, který může působit prostě a jednoduše, mě celkem zaujal. Je originální, má hloubku, opět ukázkově kritizuje společnost.
Do toho všeho vyjádření spektra lidství, od hulení trávy, po skauting, přes výrobu nákladních automobilů...
Oceňuji, že kniha není jen pouhý text, ale obsahuje i ilustrace.
Fuck you, I won't do what you tell me.
Tahle kniha pro mě spadá do kategorie standardní spotřební literatury. Přečteno jsem měla za chvilku, ale nemohu říci, že by mě kniha nějak zvlášť zaujala nebo pobavila. Koncept byl poměrně zajímavý, ale to je tak celé. Za chvíli ani nebudu vědět, že jsem to četla.
Dopplera jsem nečetl. A i tato kniha by mne možná minula. Trochu na mne dýchá svět Arta Paasilinny, zřejmě je to tím severským vlivem. O děj nejde, o trávhu také ne. Že by o hledání způsobu, jak přežít dnešní svět a skautský pohled má své místo? Nebo o přírodu a její napodobování? Četby nelituji, i když jsem zmaten.
Úplně jiné než Doppler. I když má kniha stejného hrdinu a dotýká se podobných témat, stylově jde o text, který neuznává žádná pravidla žádného žánru, kde se vedle románových postav dostává ke slovu přímo autor, chvíli komedie, chvíli drama, chvíli tragédie. Nemohl jsem při čtení nemyslet na svého oblíbence Toma Robbinse.
Tohle fakt můžu. Ale nemusí to být pro každého.
Při čtení Dopplera jsem vnímala, jak se s autorem neustále lehce míjíme a po dočtení ve mně Loeovo absurdní vyprávění o muži s obřím přirozením, jenž nečekaně prchá do lesů, aby tam žil s losím mládětem, zanechalo rozporuplné emoce - veškerá satira a kritika společnosti na mě fungovala a nefungovala zároveň.
Náklaďáky jsem proto dlouho obcházela a snažila se odolat vábení jejich překrásného přebalu (protože na tom, že mají všechny tři knihy překrásný přebal*, se určitě všichni shodneme, že ano? *Ono je vcelku obdivuhodné, že si grafik troufl vsadit jen na jméno autora - jež nebude mnohým nic říkat - a název - jenž neznalého čtenáře může spíš odradit, než nalákat.), protože jsem se bála, že mě čeká dvě stě stránek míjení. A bohatě stačí, že se většinu času míjím s většinou lidí, kteří mě svým chováním a myšlením přivádí v němý úžas, nemusím to absolvovat ještě v exilu na planetě Čtení* (*jsem nějaká poetická, asi bych toho měla nechat).
A tak přišel den, kdy bylo zapotřebí na odchodu shrábnout nějakou útlejší knihu na recyklovaném papíru (aby se mi neutrhlo už dost načaté ucho kabelky - což se stejně o pár dní později stalo) a došla řada na Náklaďáky.
Nejdřív jsem měla pocit, že si ze mě autor onoho textu dělá srandu.
Pak, že si dělá prdel.
Pak mi došlo, že to tak opravdu je.
A začala jsem se bavit.
Kolegové hodnotitelé, tohle NENÍ o příběhu - možná by to mělo stát někde na přebalu jako varování na krabičce cigaret. Tohle je o vyprávění samém. Ruku nahoru, kdo v poslední době četl něco, co plynulo rychleji. (A pak napište, co, protože mě nic nenapadá.) Nejde tu vůbec o Dopplera, o Bonga, o Greguse, nejde tu ani o nové postavy a to, co dělají. Bizarní filmový konec jako příslib Konce světa, tak jak ho známe, je jen tečka skoro tak sladká, jako německé kolečko.
(KK opět v plné formě. Palec hore!)
Jako oddechovka dobré. Přečetla jsem to za jeden den a párkrát jsem se u toho opravdu pobavila.
Hodně jiné než Doppler, ale opět skvělé. Tentokrát méně nihilismu a o to víc absurdity. Teď mě ovšem omluvte, jdu zahulit, řádně zapařit a sehnat Konec světa, tak jak ho známe.
PS: A samozřejmě opět brilantní překlad Katky Krištůfkové!
Tak si myslím (já, čtenářka této knížky), že si u náklaďáků autor trochu zchladil žáhu na kriticích, ale protože mě (čtenářku této knížky) u toho velmi dobře pobavil, nemám mu (autorovi této knížky) to za zlé vůbec a postupuje dál bez ztráty hvězdičky. :) Snad jen to, že pracuji ve školství, způsobilo, že se mi ten konec slohové práce zdá tak nějak useknutý. :-D
Já mám Erlenda ráda... Náklaďáky byly jiné než Doppler ale také mě bavily. Líbí se mi ty úvahy - např: Pokud člověk píše každý den, může napsat maximálně dva vykřičníky za život:)
Doppler zklamán Norskem míří do Svédska. Spolu s ním los a syn. Nakonec zůstává sám a v nové zemi ztrácí bohužel i sám sebe. Hrdiny knihy se stávají stařena Maj Britt se svou vášní v marihuaně a její soused, přestárlý skaut von Borring. Doppler je jimi vláčen po neuvěřitelných zápletkách, do nichž promlouvá i sám autor knihy, aby nakonec pochopil, že není žádná možnost ůniku a ná namířeno domů. Dokonce se těší na vše, co dobrovolně opustil. Druhý díl Dopplera je ůplně jinou knihou. Humor se vytratil a filozofující myšlenky téměř vypařily.... Objevují se dlouhé pasáže s recepty, automobilové historie a ornitologie, přesně tohle nemám v knížkách vůbec ráda, Celkově trošku zklamání... Za mě ale pořád dobrá knížka, jenom prvním Dopplerem hodně vysoko nasazená latka.
Štítky knihy
norská literatura hledání smyslu života člověk a příroda otcové a synové
Autorovy další knížky
| 2007 |  Doppler |
| 2005 | Naivní. Super. |
| 2017 | Náklaďáky Volvo |
| 2009 |  Ryba |
| 2009 | Fakta o Finsku |
První díl mě nadchl, nad druhým jsem byla místy rozpačitá, chtěla jsem knihu nedočíst, ale nakonec jsem ji ze zvědavosti dotáhla do konce a dobře jsem udělala. Doppler je neuchopitelný.