Dvě uši, dvě svatby
Milan Kundera
Zápletka divadelní hry (známé spíše pod názvem Ptákovina) je jednoduchá: ředitel školy nakreslí na tabuli kosočtverec, který představuje ženské pohlaví, nechá tuto událost vyšetřovat a sarkasticky se baví reakcemi svých kolegů. Vyšetřovací komise křivě obviněného žáka, snaživě přiznávajícího neprovedený čin, odmění údělem fízla. Ředitel, opojený svou mocí, však nerozvážně přiznává manželce předsedy vše, co si doopravdy myslí o jejím muži a tím spadne do pasti, takže se stane proti své vůli jakýmsi sexuálním otrokem. V závěru hry zazní z úst vítězné nevěrné chlípnice zásadní sdělení: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“... celý text
Přidat komentář
veskrze zajímavá zápletka, humor mi zas tak humorný nepřišel, silným dojmem na mě zapůsobily poslední stránky
kunderu-prozaika mám nepopsatelně raději :-)
Vypálenej nebo nalitej v divadle bych se u toho asi bavil o level výš, ale i tak je to slušné, i navzdory žánru z toho jde pořád cítit Kundera.
Kunderovi se v této klasice podařilo na pozadí naprosto absurdního námětu a směšných postav rozehrát román, který je ve svém nitru daleko hlubším, než by se mohlo zdát. Opravdu originálním způsobem rozebírá stinné stránky lidské povahy, především pak opojení mocí. V knize navíc nechybí humor a autor ukázal svoji genialitu, když dokázal čtivě na základě banálního námětu vytvořit takové dílo...
Čteno do letošní výzvy
Nečekal jsem, že mě Ptákovina bude bavit, ale příjemně mě překvapila svou absurditou, satirou a humorem
Moc se mi líbil rozhovor s autorem, kde vysvětluje, proč hra nebyla v zahraničí nikdy uvedena
A přitom je to taková pí**vina:)
Dramaticky absurdní, slizce zvrhlé, bizarně ujeté, ostře satirické... prostě naprostá ptákovina. Postavy jsou směšné i tragické zároveň a odporně (ne)sympatické stejně jako jejich repliky. A všechno to začalo jedním – do ciziny "nepřeložitelným" – kosočtvercem, aby to u jedné takové pí** zase skončilo aneb moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená – když blbec vládne moudrému.
Motiv pomsty skrze ženu asi rozpracoval pečlivěji v Žertu, bylo na to víc místa. Tady ale použitá žena nebyla bezduchou závislou obětí, což mě vlastně potěšilo. Co se sem ještě všechno nevešlo? Špiclové legrační. Slaboduchý, nesamostatný vůdce, trhlé tresty, jejich pitomé přijímání, snad touha po závislosti, moc matky. Chtěla bych vidět verzi s Milošem Kopeckým.
Život dvojí tváře, poslušnosti, přetvářky, únavy z toho všeho. A to vše, abys nakonec slyšel pointu: "A moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému." (str.133). Socialismus? Svět? Život? Prostě ptákovina!
Nedařilo se mi do knihy začíst. Asi jsem jako čtenářka moc rozmazlená a pohodlná, ale chyběla mi dějovost. Výrazy a styl krásné.
Super, mám ji "jen" naposlouchanou v audiotéce jako divadelní záznam s Milošem Kopeckým v hlavní roli, ale určitě si ji chci ještě vychutnat v písmenkové formě. Musím knihu sehnat a uložit mezi své poklady v knihovně.
Růženka: moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená - když blbec vládne moudrému...
Můj patrně největší problém s touto hrou je ten smutný fakt, že jsem ji nečetl. Nečetl, ale viděl. A ano, jsem takový rebelant, že i přes tento pobuřující fakt si ji dávám do přečtených. Bohužel mám v poslední době na volnočasové čtení tak málo času, že to až pěkné není. Mno, ale abych se vrátil, některá dramata, leckdo by dokonce tvrdil, že všechna, je lepší vidět, nežli pouze číst. Ne. Rozhodně ne. A zrovna v tomto případě bych si to opravdu raději přečetl. V inscenaci kterou jsem viděl některé monology vyznívaly snad ještě patetičtěji, než to sám autor zamýšlel (předpokládám) a to už ten původní (předpokládaný) úmysl byl více než patetický.
O čem ta hra vlastně je? To je relativně těžká otázka. Tak v prvé řadě patrně ukazuje pokrytectví a ubohost hierarchizované společnosti, do které je, byť z části, zakomponován vůdcovský princip. No a nejen tato Kunderova „parodie“, ale i reálný komunismus (říkejte si tomu socialistická diktatura, nebo stalinismus a pozdní stalinismus, jak se říká, de gustibus non est disputandum) v sobě měly prvky vůdcovství, možná méně než fašistické režimy (včetně toho nacistického), ale přesto velice silně. Ono pokrytectví, podlézání režimu, slizká flexibilita a každá další společenská demence, jaká vás jen napadne, včetně zmíněného vůdcovského principu dle mého názoru do značné míry vystihuje věta „Vaše chuť nechat se tlouct je tisíckrát větší, než moje chuť tlouct.“ To se povedlo.
Hra je samozřejmě plná i dalších druhů pokrytectví. Klasicky zmiňme všudypřítomné filosofování idiotů, úchylů a prasáků, zakrývané za rádobyintelektuální projevy s hloubkou čajové lžičky. Sadismus se maskuje za spravedlnost, perverze za pravdu a debilita za intelekt, filosofii. Konec konců, jaká urážka vyznívá ve hře nejsilněji? Sókrate!
Ale když to vezmu kolem a kolem nejsilněji na mne působil tento poslední faktor: Patrně je to tím, že jsem před Ptákovinou četl Zneuznávané dědictví Cervantesovo, ale nemohu se zbavit pocitu, že Ptákovina je vlastně jakýmsi divadelním představením Švejka, jakožto parodie na hrdinství. Jak říká sám autor, Řekové šli do války pro krásnou Helenu, ruští vojáci ve Vojně a míru alespoň za vlast, matičku Rus. Ale Švejk a jeho přátelé? Pro nic. Oni šli do války, oni umírali ve válce – pro nic. A co se řeší v této hře? Polovina hry je vyšetřování toho, že někdo (my víme kdo) nakreslil na tabuli kosočtverec s vyznačeným středem. A to je drama? A to je řešený problém? A o čem je druhá polovina? O pomstě. O pomstě za vraždu otce, jako v Hamletovi? Ne. Za to, že nějaký úchyl dal někomu na zadek rákoskou. A jaká je pomsta? Vražda, likvidace? Ne. A raději se ani neptejte jaká ta odpověď je. A ještě k tomu to podělal…
Kundera mě opět nezklamal. Typické postavy, humor i zápletka. Výborně jsem se bavila a závěr byl skvělý.
Jen opravdu dobrý spisovatel by dokázal napsat Ptákovinu tak, abych to nebyla jen ledajaká ptákovina. Ano, na první pohled se zdá být. Ale není těžké kouknout pod povrch. Já osobně často v Kunderovi vnímám grotesknost lidského života, pod níž se ovšem skrývá něco velmi znepokojivého. Ani zde jsem toho nebyla "ušetřena" a necítím se po přečtení příliš dobře. Stejně ovšem vím, že příště po něm zase sáhnu. Přeci nečteme jen proto, abychom se cítili "dobře", že?
Potěší, neurazí, neohromí, na druhou stranu psáno úplně v jiné době a kontextu, na kvality dramatu na pocty Diderota to nemá ani náhodou, ale i tak stále top na české scéně
Díky této knize jsem zjistila, že obrazec na přebalu je ryze českým vynálezem. Stay čeko❤️
Až při čtení jsem si vzpomněla, že jsem tuhle divadelní hru viděla. Asi to tak bude i s knihou. Za rok mi bude nějak povědomá, možná si ji půjčím a pak zjistím, že jsem ji četla... Všechno mi přišlo průhledné, černobílé, čitelné, nebýt závěrečné kapitoly. Takhle se asi pozná Pan Spisovatel.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Viděla jsem ji ve zpracování v hlavní roli s Ondřejem Vetchým a slyšela v hlavní roli s Milošem Kopeckým. Obě zpracování byla výborná. Kdo s čím zachází, tím taky schází. Byla jsem překvapená, jak se autorovi podařilo vykreslit absurditu doby. Velmi povedené.