Na dvore z tŕňov a ruží

22.08.2022

Kniha se mi moc líbila. I když je dějem určená spíše dívkám pubertálního věku, pro mne na mateřské dovolené byla příjemným únikem do jiného světa s nádechem erotiky. Kniha je velmi čtivá a kromě hlavních postav si najdete zalíbení i ve vedlejších charakterech. Určitě se chystám přečíst další knihy ze série.

20.08.2022

Na návrat do světa Dvorů jsem se dlouho těšila, jen na to nějak nebyl čas. Pořád jsem to odkládala, abych si mohla přečíst celou sérii naráz.
Hodnocení od prvního přečtení neměním – naopak. Co jsem kdysi vnímala jako poměrně obšírně rozpracovanou pohádku o krásce a netvorovi, dnes vnímám jako velmi promyšlený a dobře propracovaný úvod k dalšímu ději. Dvory jsou sérií, ke které se asi budu pravidelně vracet – vypadá to, že se neomrzí :-).

14.08.2022

Skvělá fantasy. Knížka se četla dobře, děj plynule ubíhal, já jsem hltala stránku po stránce a nedokázala se zastavit ani odtrhnout. Knihu, která by mě tak moc pohltila, už jsem nečetla dlouho. Rozhodně doporučuji a těším se co přinesou další díly.

13.08.2022

Jelikož jsem nikdy fantasy nečetla, obávala jsem se, že mě kniha nebude bavit, ovšem ... to jsem se pěkně spletla! Začátek byl pozvolný, ale jakmile se vlak rozjel, nebylo cesty zpět! Hlavní postavy super, svět skvělý a Lucian? Mé number one!

Jediná věc, která mi vadila byla, že v závěrečné části knihy měla Feyre (hlavní hrdinka) opravdu z prdele kliku a na základě toho mi bylo jasné, jak celý první díl skončí.

V paměti mi utkvěla jedna věta, o kterou se chci podělit.
"Nikdy si nevyčítej, že děláš něco, co ti přináší radost."

03.08.2022

Tak nevim nevim. Knihu jsem na ctecim seznamu mela doslova nekolik let, ale porad jsem se k ni nemela. Ted to tedy nastalo. Pribeh zacina presne tak, jak ja absolutne nesnasim, takze jsem vahala, jestli neprestat cist...ale tak jsem teda pokracovala a nez se Feyre dostala do palace, byla to celkem nuda, pak me to zacalo bavit, ale pak uz to zase spadlo do nudy... Rozhodne by kniha mohla byt o tretinu kratsi, aby to melo lepsi spad. Kazdopadne az na ty krvave detailiky, jsem porad cekala ty sceny, pred kterymi autorka varuje (a pekne s nima spoiluje)...hmmm a on jako jeden sex...tak nic...Celkove bych to zhodnotila na takovy lepsi prumer a do dalsich dilu se asi pustim, pokud si to nerozmyslim :D

01.08.2022

Z knížky mám rozporuplné pocity, možná jsem Rodem země a krve nastavila laťku moc vysoko, proto mě tato kniha zas tak moc nezaujala. Děj se docela vlekl, hodně se to točilo okolo pocitů hlavní hrdinky, která mně nijak zvlášť nesedla. Nejsympatičtější postavy bohužel byly ty vedlejší - Lucien a Rhysand, který až na konec knihy vystupoval jako pěkný hajz*ík, ale k jeho postavě to prostě sedělo. Určitě dám šanci i druhému dílu.

Bylo to trochu divné. Nevím jestli si přečtu druhý díl.

27.07.2022

dlouhá dlouhá cesta to byla. knihu jsem si koupila někdy v roce 2018 tuším a ta cesta s ní byla dost trnitá. asi 10x jsem ji znovu a znovu rozečítala, nebavila mě ani maličko a vždycky jsem přestala číst zhruba před 100 stranou. k takovým knihám bych se už nevrátila, jen tady u této mi něco říkalo ať ji neprodávám a zkouším to dál a dál, že se mi určitě jednou bude muset zalíbit. pak jsem začala číst ToG a styl psaní Maas mě teda dost pohltil a nakonec jsem si jeden den řekla, tak pojď ještě zkusit ty Dvory a ejhle. když jsem to rozečítala posledně, tak jsem skončila nečekaně na nějaké 157 straně a tak jsem pokračovala. stačily mi tak 3/4 kapitoly a já si to začala dost oblibovat. nakonec jsem ji do dvou dnů přečetla a dokonce jsem ji brečela ( i když já taky brečím u všeho) nevím jestli jsem ji vždycky rozečetla v nesprávný čas nebo proč jsem k tomu měla takový odpor. myslím, že o mém vztahu s Dvory by Zapata měla novou knihu. velmi slowburn a silný hate to love vztah. Trůn asi zůstane moji topkou, ale Maas u mě povýšila ještě výš.

Bolest. Utrpení. Genocida mozkových buněk. Tato slova se mi vybaví, když si vzpomenu na Dvůr trnů a růží. Historicky první kniha, ze které jsem doslova slzela zoufalstvím. Přemýšlela jsem, jestli bych ji vnímala jinak, kdybych si ji přečetla o něco starší a dospěla jsem k názoru, že ne. Problémy, které se Dvorem mám, nijak nesouvisí s explicitními scénami, které jsou tam asi dvě, možná tři, ani s násilím, které je oproti jiným knihám ještě slabým odvarem. Jedná se o věci, se kterými budu mít nejspíš problém vždycky. Zkusím ale začít aspoň trochu pozitivně a pokud možno bez větších spoilerů, protože bych byla ráda, aby i ti, kteří Dvůr ještě nečetli, měli možnost podívat se na něj z trochu jiného pohledu, než jaký tu prezentuje většina recenzí. Aspoň se budete moct psychicky připravit.

Styl psaní mi neuvěřitelně sedl. Po přečtení první kapitoly jsem si řekla: „Jo, tohle by mohlo být dobrý.“ Na rozdíl od prvního dílu Skleněného trůnu, který se hrozně táhl, se Dvůr četl skoro sám. Byla jsem s ním hotová za dva dny, a jestli si někdy ještě přečtu něco od Maasové, tuhle chybu už nikdy neudělám, protože zkonzumovat za tak krátkou dobu takové množství toxicity prostě nemůže být zdravé. Ale dobře, styl psaní za mě skvělý.

Dost lidí tu píše, že je Jarní dvůr nudil, a že je příběh začal bavit až v momentě, kdy se objevil Rhysand. Možná je se mnou něco špatně, ale mám to přesně naopak. Pokud bych knihu odložila někde v polovině, před Rhysandovým příchodem, dala bych jí jednu až dvě hvězdičky. Jasně, tolik se tam toho nedělo, Feyre se seznamovala s Tamlinem, Lucienem a Jarním dvorem, plánovala útěk, malovala atd., ale jakmile se tam objevil právě Rhys, všechno to šlo do těch nejtoxičtějších hlubin pekla, jaké si dokážu představit. A když už o něm mluvím, pojďme si rozebrat postavy. Předem říkám, že žádná z nich mi nepřišla nijak extra do hloubky promyšlená, většinou to byli samí sexy machři s tragickou minulostí, ale sem tam se našlo i nějaké menší pozitivum.

Feyre. Postava, která na začátku působí jako hrozná chudinka. A upřímně, když jsem viděla, jak debilně se ve druhé kapitole chová její rodina, tak mi jí chvilku líto i bylo a myslela jsem si, že ona jediná je z nich docela schopná. Jenže veškerá lítost mě přešla v okamžiku, kdy Feyre přijela na Jarní dvůr. Ona je totiž hrozně hloupá a protivná. V momentě, kdy jí ani její rodině nehrozí žádné nebezpečí, je o ně všechny dobře postaráno a mají se líp než kdy dřív, plánuje útěk a dělá všechno proto, by se odtamtud dostala, a naopak když jí nebezpečí hrozit začne, se jí nechce odjet, protože je zamilovaná. Tamlin si ji nastěhuje do luxusního pětihvězdičkového paláce, je tam jak na dovolené all inklusive, jídlo má, oblečení má, sakra, služebné jí doslova vytrhávají chloupky, Tamlin se k ní snaží chovat mile a ona na něj štěká, uráží víly, jak jsou kruté, ale při sebemenší poznámce o lidech se sama okamžitě urazí a odejde. (Jo a jsem ráda, že se nakonec vysvětlilo, proč ji Tamlin za to, co provedla, poslal do wellness hotelu a nezabil ji, nad tím jsem se rozčilovala půlku knížky.) Půl hodiny před západem slunce si vyjde do lesa, kde nikdy nebyla, lovit tvora, kterého nikdy neviděla, přestože kolem se potlouká další kopa příšer, co ji mohou zabít. Mimochodem, menší spoiler, ale nejde o nic zásadního: Feyre chce teda vzít roha. V zahradě na ni začne mluvit Tamlin, snaží se k ní být milý, navrhne, že ji provede po pozemcích atd. Feyre má skvělou příležitost se s ním sblížit, aby se ho mohla později pokusit přemluvit, jestli by ji třeba za dobré chování nepustil domů. A co udělá? Protivným tónem ho pošle pryč, čímž ho podráždí. A proč že ho poslala pryč? Aby mohla najít jeho vyslance a nejlepšího přítele Luciena, kterého si chce naklonit, aby se za ni přimluvil u Tamlina, jestli by ji nepustil domů. Ach jo.

Dál nejen že neumí poslechnout jediný příkaz, ale hlavně ani dobře míněnou radu, která slouží k jejímu bezpečí. „Dneska v noci nechoď ven, Feyre, mohlo by se ti něco stát.“ Samozřejmě že jde ven. „Dobře, když už jsi šla ven a viděla, proč jsi to neměla dělat, běž zpátky do pokoje a do rána nevycházej, je to nebezpečné.“ Spolehněte se, že Feyre vyleze z pokoje. „Hele, nepij o slunovratu to víno, není to dobrý ná--“ Feyre už ho do sebe leje jak vodu. To, že asi tři měsíce není schopná uhodnout primitivní hádanku, kterou vyluštíte po třetím řádku, radši nekomentuju, ale vrátím se k tomu u Amaranthy.
Tamlin. Milosrdný, milý, obětavý krásný hrdina s tragickou minulostí, který nese svá těžká břímě sám, než aby se někomu něco stalo. Namakané má nejspíš i svaly kolem uší a vůbec je prostě dokonalý. Ale jedno mu musím přiznat, přinejmenším se nechoval tak toxicky jako Rhysand (ano, řeknu to o něm ještě hodněkrát) a bylo vidět, že mu na jeho lidech záleží.

Lucien. Ten jeden světlý bod, aspoň v porovnání s ostatními. Opět, opravdu se nejedná o kdovíjak propracovanou postavu, ale je jediný, koho jsem si dokázala jakž takž oblíbit. Napřed jsem si myslela, že to bude srab, co stáhne ocas, jakmile jde do tuhého, soudě dle toho, jak se zachoval jednou v lese a podruhé, když je poctil návštěvou Rhysand, ale na konci knihy byl ochotný riskovat pro své přátele a pro svobodu dvora vlastní život, čímž mě vyvedl z omylu. Jediná postava, která nebyla úplně dokonalá, ale ani neměla nesnesitelnou osobnost.

Amarantha. Dámy a pánové, přivítejte toho nejsměšnějšího záporáka, s jakým jsem se kdy setkala. Krutá, tisíce let stará královna, která miluje mučení, div nepožírá k snídani štěňátka, je zlá a zlá a… taky ještě zlá. A to je tak jediná její vlastnost. I když, abych jí nekřivdila, musím přiznat, že je ještě k tomu hloupá. Mocná dlouhověká vládkyně dá Feyre tak primitivní hádanku, to snad nemyslela vážně. Ještě kdyby šlo jenom o to, CO to bylo za hádanku, ale já mám problém i s tím, že jí tu možnost okamžitého osvobození vůbec dala. Mohla se prostě pobavit při plnění Feyřiných úkolů (tři úkoly jsou teda jedno z nejméně originálních řešení situace, ale tak dobře), užívat si, jak trpí a nakonec se vytasit s tím jejím triumfem, že Feyre špatně pochopila jejich dohodu (nechci to moc spoilerovat, ale snad to jde aspoň trochu pochopit). Ne, ona jí dá tuhle hloupou možnost záchrany, přestože ji to může životně ohrozit. Můžete mi říct, že se naše zlá královna prostě nudila a chtěla si to okořenit trochou adrenalinu a nejistoty, ale z mého pohledu šlo prostě o nelogickou kličku, kterou autorka mohla dosáhnout výsledného konce.

Ještě k té její povaze: jak jsem řekla, Amarantha je zlá, hloupá a tím to končí. A mě to hrozně štve, protože… Jasně, můžete mi říct, že je to retelling pohádky a v pohádkách přece bývají zlé prohnilé královny. Jenže pak zjistíte, co v té knize ještě je a dojde vám, že to tak úplně pohádka nebude a že je to spíš pro starší čtenáře (nebudu tu rozvádět YA vs NA dilema, ale víte, jak to myslím, klasická pohádka pro děti to není). A když je to teda pro starší čtenáře, kteří, předpokládám, mají už něco načteno, tak by nebylo na škodu na tom trošku zapracovat, protože takhle plochá záporačka jim prostě stačit nebude.

Rhysand. Tak. A teď si jdu zalézt do nějakého krytu, protože pokud doteď ještě žádná fanynka nezačala plánovat moji vraždu, teď se to určitě zvrtne. Podle mě je totiž Rhys jednou z nejhorších, nejnechutnějších a nejtoxičtějších postav, o jaké jsem kdy četla. Kdyby to byl záporák, byl by možná lepší než Amarantha, i když je fakt, že laťka je tu dost nízko. Můžete mi někdo prosím vysvětlit, kdy se sadističtí psychopati stali sexy? Já jsem u něj chvilku měla naději, když hned v jeho první scéně pomohl Feyre a nic za to nechtěl. Jenže pak to šlo do kytek. Následující část obsahuje spoilery, ale upřímně si myslím, že by si ji měli přečíst i ti, co se na Dvůr teprve chystají, aby zhruba měli přehled, co je Rhysand v prvním dílu zač.

Poníží Tamlina a Luciena, donutí je uklonit se mu až k zemi výměnou za to, že možná neprozradí, že u sebe mají lidskou holku. Čte před nimi nahlas Feyřiny osobní myšlenky, které se týkají Tamlina. Když je Feyre v Amaranthině cele a má otevřenou zlomeninu, Rhysand se nabídne, že ji vyléčí, ovšem pod jednou podmínkou. Každé dva týdny v měsíci, do konce jejího života, s ním stráví na jeho dvoře. Feyre odmítne, protože doufá, že jí přijde na pomoc Lucien. Rhysand nabídku zopakuje. Feyre ho důrazně pošle pryč a co udělá náš milý Rhysand, kterého všichni tak milují? Chytne ji za tu vyčnívající kost a několikrát s ní zakroutí, až Feyre řve bolestí. A do toho se na ni usmívá a šklebí, protože si užívá, že ji to bolí a že má nad ní takovou moc. Hnus. Dál ji opíjí vínem a nutí ji tancovat mu mezi nohama až do vyčerpání, a když se vyřízená Feyre pozvrací, on ji zvedne ze země, nalije jí další pohár a nutí ji to dělat znova. Taky jí olizuje obličej, když brečí, nazývá ji jeho majetkem a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

A co mě na tomhle štve úplně nejvíc? Že to není prezentováno jako něco špatného. On Rhysand potom přijde za Feyre do cely, aby si postěžoval, že je unavený a osamělý, že vlastně všechno dělá jen naoko, aby naštval Tamlina, protože potřebuje, aby proti Amarantě využil veškerý vztek, a že je to vlastně hodný chudák, co jí pomáhá. Asi aby nám ho bylo líto. Až na to, že vůbec. On se k ní totiž chová jako k majetku, i když nemusí, viz to kroucení kostí. Jenže třeba hned potom, co jí začne olizovat obličej, si Feyre řekne, že jí vlastně pomohl se nezhroutit, a když uzavřou tu dohodu ohledně času, který Feyre stráví na jeho dvoře, tak ji napadne, že je na ni vlastně milý, že byl ochotný s ní usmlouvat jeden týden místo třeba celého roku. Chápete? On není zlý, že ji využívá pro svoji zábavu, ponižuje ji a opíjí. On je vlastně hodný, že s ní o tom smlouvá. Tohle je odpornost nejvyššího kalibru a vyčítám především autorce, že takového zmetka glorifikuje. Nerozumím tomu, proč na něj tady vidím tolik pozitivních názorů. Nechápu, jak někdo psychicky zdravý může říct, že Rhysand je super. Copak vy byste byli schopni se do někoho takového zamilovat? Copak vám přijde v pořádku, jak se chová? Kde je v tom ten „skvělý humor a přitažlivá arogance“? Tohle by nemělo připadat v pohodě nikomu, ať už je vám 15 nebo 25. Nepobírám to. Rhysand má k romantice a oblíbitelnosti asi stejně blízko jako Thomas Honor ke cti, a pokud nevíte, o kom mluvím, buďte rádi a v zájmu vašeho psychického zdraví to jméno co nejrychleji zapomeňte.

(SPOILER) Tady raději opustím sektor postav. Přicházejí na řadu nelogičnosti a především řada protiřečení si, které mě konstantně vytrhávaly ze čtení. Některé z nich jsou spíš drobnosti, jiné mě vytočily víc.
1. Nejsem si jistá, jestli by šíp mohl zajet vlkovi do oka skoro až po letku. Ledaže by prorazil skoro celou lebku, i kdyby byl ten vlk velký.
2. Feyre na jedné straně tvrdí, že se spolu s obchodníky tajně modlí k zapomenutým bohům, na další zase říká, že už nemají nikoho, ke komu by se modlili.
3. Je řečeno, že obyvatelé Jarního dvora mají masky na horní polovině tváře, a vzápětí Feyre dodá, že Lucienova jizva končí pod obočím. Těžko ji může vidět, leda že by měl Lucien průhlednou masku, což nemá.
4. Feyre tvrdí, že aby její rodina přežila, klidně pro ně bude škemrat, jenže když předtím zvíře přišlo do jejich chalupy, ona ho ještě provokovala, přestože tím riskovala, že ho rozzuří a ono je všechny, včetně její rodiny, zabije.
5. Tohle není nelogičnost, ale obraty jako „mužná krása čelisti“ nebo věta „Dokonce i to, jak dýchal, v sobě mělo odvěké, nadpozemské kouzlo,“ mě odrovnaly:D.
6. Opravdu nikdo předem nevysvětlil Feyre, proč nemá chodit na Obřad? Jasně, řekli jí, že je to nebezpečné, což by měl být dostatečný důvod, aby se držela zpátky, jenže ona je nikdy neposlouchá, tak jí třeba mohli vysvětlit, co by se jí mohlo stát, aby tam pak ze zvědavosti nešla. Opravdu jí to musí vysvětlovat Lucien až potom, co ten zákaz poruší?
7. Feyre v pohodě láme kosti přes koleno. Nevím, co přesně to bylo za kosti, ale myslím, že tak snadné by to fakt nebylo.
8. Naši hrdinku přijdou do cely navštívit dvě stínové víly. Feyre je jasné, že je musel poslat Rhysand, a o stránku dál je překvapená, že ho vidí a říká, že jí mělo dojít, že za tím stojí on. Ale tys to přece věděla!
9. Feyre přežije několik dnů s neustále krvácející otevřenou zlomeninou. Jak, to je mi záhadou.
10. Hlavní postava nedokáže tři měsíce přijít na primitivní hádanku, ale v momentě, kdy má zlámané skoro všechny kosti v těle, svíjí se v agónii a neměla by být schopná pořádně přemýšlet, se jí najednou rozsvítí a uhodne to. Nemám slov.

No a ten konec. Čekali byste nějaký pořádný epický souboj s arcizáporačkou, co? Jděte o dům dál. A pozor, opět přichází větší spoilery. Dočkáme se jen toho, že královna v záchvatu vzteku zkope a zabije Feyre, Rhys a Tamlin se s ní poperou a to vše před plnou síní víl, které v tichu stojí a čumí. Nakonec jsme tu mohli mít ještě docela milý kýčovitý happy end s „a žili šťastně až navěky“, ale to by nesměl přijít ten náznak, že Feyre má nejspíš pouto s tou nejtoxičtější postavou, co tam je. Aby mohly být další díly plné dramatu. Asi.

Upřímně, jsem vážně ráda, že jsem si Dvůr půjčila v knihovně a nekoupila si ho, protože těch 350 korun by teď klidně mohlo jít na nějakou terapii, kterou po tomhle nejspíš budu potřebovat. Prosím, neříkejte mi, že druhý díl bude lepší. Neříkejte mi, ať si počkám, že ono se vlastně ukáže, že Rhysand je fajn a Tamlin blbec. Už jsem o tom slyšela. Ale pokud je první díl tak zlý, že mě dokonale znechutí a sebere mi veškerou motivaci pokračovat dál, tak je prostě něco špatně. Promiňte mi tolik komentářů. Já jen cítím potřebu tady vyjádřit své pocity a názor, protože opravdu nechápu, proč má Dvůr trnů a růží tak vysoké hodnocení.

24.07.2022

Vůbec jsem nevěděla, co od téhle knihy očekávat. Začátek byl takový pozvolný, chvílemi mi to připomínalo začátek Hunger Games, avšak dál se to rozjelo a z rozjetého vlaku už nešlo vystoupit. Děj je strhující, zamotaný... Chvílemi jsem něco očekávala a bylo to jiné... Za mě super knížka, jdu pokračovat dalším dílem.

PS: hádanku jsem rozluštila hned :)

20.07.2022

Pro upřesnění, hodnotím 4,5*.

Dobře,dobře. Definitivně odpískávám a odvolávám všechny předsudky, které jsem k fantasy knihám měla. Jako třeba to,že jsou to vymyšlené a naprosto nereálné blbosti, které nemá smysl číst a že rozhodně nejsou a nebudou mým šálkem čaje. Očividně jsem žila ve lži. Z téhle knížky jsem měla mírné obavy,pronásledovala mě totiž všude na internetu a sklízela hodně pozitivní ohlasy. A já se po celou dobu čtení bála,aby mě nezklamala, hlavně ať se to nepokazí (moje vnitřní říkanka). Nestalo se. Někteří mi dokonce říkali,že to má hodně pomalý rozjezd a do 250.stránky to pro ně byla nuda. Já to cítím úplně naopak, pro mě byl pomalý začátek nějakých prvních padesát stran,pak už to jelo. Autorka mě stylem psaní neskutečně dostala, četlo se to vážně skvěle a samo,ač jsem to četla déle, než je u mě zvykem,na každou stránku jsem se těšila a užívala si ji. Ich forma byla boží. A svět víl? Ten mě naprosto uhranul,jak já si zamilovala dvory,nadpřirozené bytosti a kruté víly,které v Prythianu žijí. Vážně skvěle vymyšleno, kdybych to nevěděla,ani bych neřekla,že jde o retelling na Krásku a zvíře. O postavách jsem taky leccos slyšela. A musím říct,že Feyre a Tamlin mi přišly jako postavy fajn, ale zatím je nijak nezbožňuju. Za to Lucien a Rhysand to je úplně jiná písnička, to byla láska na první pohled, tak uvidíme,jak se to vyvine v dalších dílech. Líbily se mi temná minulost postav a legendy. Zkrátka a dobře se asi stávám oddaným otrokem/stoupencem S. J. Maas. Já jí totiž propadla, ale komu to vadí?

16.07.2022

(SPOILER) Tuto sérii jsem dostala jako dárek od kamarádky, která řekla, že mě vyškrtne ze seznamu přátel, pokud se mi nebude Dvůr trnů a růží líbit :D
Tak naštěstí můžu po prvním díle říct, že mě tato série moc baví. Příběh, postavy a svět, který Maas vytvořila jsou propracované a udrží Vás u čtení až hluboko do noci. Zamilovala jsem si postavu Luciena a doufám, že i on bude mít v budoucích knihách nějakou romantickou linku. Co se týče Freye a Tamlina, tak jim moc fandím, ale obávám se, že po šokujícím traumatickém konci je tam riziko, že to jejich láska nepřekoná. A taky jsem zvědavá jak tam s tím se vším zamíchá Rhysand.
No pouštím se hned do druhého dílu :)

(SPOILER) První díl mé nejoblíbenější série, série díky které jsem začala číst trochu vyspělejší literární tvorbu. Tahle série tvoří takový zlom nejen v druhu literatury, který čtu, ale i v životě. Když jsem sérii četla poprvé, bylo mi 12 a tvoří pro mě určitý věkový i mentální přechod. Období, které je pro mnoho lidí složité (já nejsem výjimkou) a v tu dobu jsem se potřebovala někam schovat. A přesně toto tolik potřebné útočiště mi poskytl svět vytvořený Sarah J. Maas. Že by její tvorba nebo styl psaní byl nějak světoborný se úplně říci nedá, proto ji mnoho čtenářů nemusí, ale pro mě je díky tomuto důvodu důležitá. Přesto považuji tento díl za nejhorší celé ságy. Ani dodatečná novela, která je poloviční a skoro nic se tam neděje je lepší. Ale to taky vidím až s odstupem. Když jsem ji četla poprvé, připadalo mi to jako jedna z nejlepších věcí na světě.
Bytostně nesnáším Tamlina, přestože je v této knize oproti následujícím úplně jiným člověkem. A možná proto mi v tomto díle ještě tolik nevadí. Protože se chová jinak. Ještě není zlomený. Není to ještě ten Tamlin z druhého dílu, který Feyre utlačoval. Neoblíbila jsem si ho, jako napoprvé, kdy jsem ty dva neskutečně shipovala a Tamlin mi připadal jako princ z pohádky, což je naprosto předpokládatelné a rozhodně jsem tomu při hodnocení nepřikládala váhu. Na druhou stranu jsem neměla chuť hodit knihu proti zdi, jako jsem si myslela. Takže žádné výrazné sympatie ani antipatie tu nejsou, je mi zatím dost ukradený.
Řekla bych, že v tomto díle mi ještě nevadí, jak se k Feyre chovají, jako k porcelánové panence. Protože ona to v tuto chvíli potřebuje. V druhém díle už jde spíš o potlačování její svobody, ale tady je to trochu jiná situace. Feyre se celý život snaží o jedno, a to přežít. Musí se starat o všechno a neví, co se stane zítra. Ale když se dostane na Tamlinovo území, konečně si může na chvilku odpočinout. Hledat chvilku sama sebe. A to je přesně to, co ona v tu chvíli potřebuje. Aby se o ni chvíli někdo staral, aby nebyla na všechno sama. Kdyby to Tamlin v druhém díle nevyhrotil do takového extrému, že vlastně ji zamykal v domě, mohlo jim to klidně i vyjít.
Konec je neuvěřitelně napínavý, to se autorce podařilo již v první knize, což se velmi cení. A taky se tu objevuje můj oblíbený Rhys, láska mého života a oficiálně můj první knižní husband vůbec, zakladatel tohoto pojmu v mém slovníku. Otázka, jak moc Tamlin Feyre lhal, je sporná. Nejsem si jistá, nakolik ho ovlivňovala kletba a nakolik šlo o jeho vlastní vůli. Ale faktem zůstává, že pod odchod zpod Hory už to nebyl on a ona nebyla ona. Změnili se. Trauma jim naprosto změnilo pudy a osobnosti. Najednou se k sobě nehodili. Podle mě to Feyre už tehdy tušila, ale jenom si to bála přiznat, takže jí chvíli trvalo, než jí to došlo. Tamlinovi to pro jistotu došlo až o další dvě knihy a o více než 1000 stran později.

09.07.2022

Dvěma slovy “palec nahoru”

I přes určitou naivitu příběhu nemám co bych vytkla. Odpustím vše ! Začátek je lehce zdlouhavý a opředen určitým tajemstvím které však v průběhu knihy postupně mizí a vše se vysvětluje.

Maas je oprávněnou královnou tohoto žánru. Sérii Dvory proste miluju ! I Tamlina :)

07.07.2022

A mě se to líbilo! Četlo se dobře, jsem zvědavá na další díly. Ale je fakt, ze zatím Skleněný trůn vede :)

03.07.2022

Ja som zmetena, doslova som zmetena a netusim co si mam o knihe mysliet. Pre mna to bolo cele domotane, nemohla som sa do toho dostat, a stale sa pytam samej seba, ze co to vlastne bolo?! Podla toho co som o autorke citala som si myslela, ze to bude super ale ostalo vo mne len sklamanie a zmetenost. Skusim este jednu cast a uvidim ci jej vobec dam sancu, pretoze toto ma pravdupovediac odradilo

25.06.2022

Bývala jsem knihomolka. Na výšce a pak následně vlivem studia a práce jsem na knihy dosti zanevřela, jelikož jsem neměla sílu po hodinách soustředění vypustit právě nad textem. Když jsem se však ke knihám opět dostala, můj čtenářský seznam přání byl poněkud... zastaralý. Už jsem tou ztřeštěnou puberťačkou prostě nebyla. :)

Tahle kniha pro mě znamenala skvělý nový odpich do světa knih. Spojila můj oblíbený svět fantasy s lehce zamilovatelnými postavami, které ale neřešily jak v jiných knihách hlavně první polibky. Je pro všechny fantasy ženy, které už tak trochu jaksi vyrostly z young adult románů, ale přesto se od nich nechtějí odpojit, jelikož by se chtěly napojit na vlnu nostalgie a pocitu domova.

Děkuju, užila jsem si to!