Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369735/bmid_egyptan-sinuhet-RQj-369735.jpg
5
5221
5221
Snad žádný jiný beletrista nedokázal vzbudit o starověký Egypt a jeho historii takový zájem jako finský spisovatel Mika Waltari svým úspěšným románem Egypťan Sinuhet. V patnácti knihách ze života lékaře Sinuheta se čtenář ocitá ve 14. století př. Kr., v době, kdy Hornímu i Dolnímu Egyptu vládl proslulý faraon Tutanchamon. Pozoruhodné a barvité osudy vypravěče Sinuheta čtenáře zavedou do významných míst tehdejšího světa, do válečné vřavy, nelítostných bojů o moc, dvorských pletich a úkladů tak podrobně a věrohodně, že lze jen obdivovat, jak nestárnoucí obraz této doby i podobenství lidského života v samotném Sinuhetovi i osudech obyčejných lidí autor vytvořil. Mistrné vypravěčství, lehké pero a humor i moudrost, které tento román prostupují, zaručují tomuto dílu nesmrtelnou přitažlivost.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2018 , VyšehradOriginální název:
Sinuhet egyptiläinen, 1945
více info...
Přidat komentář
Náherný příběh. Po dočtení bych nevěřila, že kniha měla tolik stránek jak to uteklo.
Já asi nepatřím mezi čtenáře, kteří Sinuheta ocení. Sice jsem byla uchvácena vykreslením (nejen) egyptské kultury a civilizace a občas mě příběh vedl k zamyšlení, ale celé je to opravdu dlouhé. A tím nemyslím počet stran, ale spíše takovou utahanost, nekončící monology, a mozná i jisté nepochopení hlavních postav. Když si tak přeberu kolik utrpení je tu popsáno, tak zkrátka fandím Haremhebovi, který mi z toho vychazí jako rozumný a schopný vůdce, zatímco dobře míněný Sinuhetův idealismus byl řádně nebezpečný.
Ano, možná jsem to celé špatně pochopila, ale znovu už si tento příběh nepřečtu.
Patrí medzi moje obľúbené knihy. Príbeh zo starovekého Egypta, kde hlavný hrdina Sinuhe je zároveň rozprávačom. Dej, krásne myšlienky, úžasný Egypt . Toto napísal Egypťan Sinuhe, ktorý celý život bol sám. Posledná veta z knihy - aj keď žiješ medzi ľuďmi, život si odžiješ sám.
Poslední z letošních návratů. Procházka po starověkém světě, který v mnohém připomíná ten náš; přes jednotlivé postavy sledujeme, jaký je a jak se mění (přes faraony a kněží politicky, přes Kaptaha ekonomicky, přes Haremheba vojensky, přes Sinuheta v oblasti vzdělání, víry a vědy). Idealista a ten, který je a zůstává osamělý, Syn divokého osla, prošel celý svět za poznáním, odhalil tajemství svého původu, mnoho sloužil, přiměřeně miloval, několikrát chyboval, jako každý... Pamatovala jsem si z dřívějška zejména krétskou epizodu, tentokrát mne zdrtila ta "pouštní", jsem koneckonců o pár let dále...
"Egypťan Sinuhet" je jedna z mých nejoblíbenějších knih, která mě perfektně zabavila během prvního lockdownu, ještě cca březen-duben 2020. Měl jsem původně strach z tak velké a obsáhlé knihy, ale překvapilo mě, jak rychle mi stránky mizely po rukou. V žádné části jsem se nenudil, naopak jsem se spoustu naučil. Zaujalo mě, že ne pouze z historie, ale i lékařství či filozofie nebo antropologie. Nejvíce se mi na příběhu líbila atmosféra, popisy prostředí a metafory, díky kterým vám připadá, že si procházíte všemi vrcholy a pády se Sinuhetem. Nezapomenutelná knížka!
Čítával jsem v maturitním ročníku za školou v kavárně. Hezké časy se Sinuhetem, rád vzpomínám.
Tato kniha pro mě představuje skvost literatury, neboť je v ní ukryto vše ..... kouzlo starého Egypta, napínavý děj, hluboké myšlenky, intriky, filozofie. Příběh je rozdělen do 15 knih a každá popisuje určitou část života Sinuheta, od jeho mládí a učení se na lékaře až po stáří, kdy tento lékař se stane věhlasným. Nádherně popsaný svět a atmosféra starého Egypta. Když jsem četl tuto knihu, tak jsem měl dojem, že se tento příběh předemnou odehrává a ne že ho "pouze" čtu.
Není rozdílu mezi lidmi a každý člověk se narodí na svět nahý a srdce lidské je jedinou mírou mezi lidmi. A nelze měřit člověka podle barvy jeho pleti či podle jeho jazyka, a nelze měřit člověka podle jeho roucha či šperků, a nelze měřit člověka podle jeho bohatství či chudoby - nýbrž jedině podle jeho srdce. Proto dobrý člověk je lepší než zlý a spravedlnost je lepší než křivda, ale nic jiného nevím - a to je všechno mé vědění.
Téhle knize jsem nikdy nepřišla na chuť. Zatímco moje mamka byla knihou nadšena, tak já se i přes vícero pokusů nemohla do knihy začíst.
Asi jsem rozmazlený od jiných autorů /Ken Follett, Sabine Ebert atd/, ale do téhle klasiky jsem se nedokázal i přes několik pokusů začíst.
Nemám tušení, jestli dneska ještě děti mají něco jako povinnou četbu. Ale pokud ne tak Egypťana Sinuheta by si přečíst rozhodně měli. Je to úžasná nekonečná studnice moudra.
Hodně často jsem knihu musela na delší čas odložit, čtení se pro mne stalo zápasem o každou další kapitolu, někdy i stránku.
Neříkám příběh je to vlastně působivý, ale s touto knihou jsem se prostě nepotkala.
Jedna z mých nejoblíbenějších. Moc hezky vtahuje do děje a líbí se mi, že se člověk dozví hodně o starověkých národech. Nechybí jí napínavý děj, vylíčení doby mi přišlo velmi reálné. Zkrátka velmi zasloužených pět hvěd.
Už od malička mě fascinoval starověký svět, především starý Egypt (než jsem se začal více zajímat o starověký Řím). Egypťana Sinhueta jsem tak měl na wish listu hodně dlouhou řádku let, až jsem se k němu konečně dokopal nyní v rámci čtenářské výzvy. Ačkoliv má kniha cca 800 stran, četla se doslova jako pohádka (i když archaický překlad byl někdy těžší na pochopení). Normálně bych ji přelouskal za pár dní, ale tím, že jsem ke každému městu, každé navštívené říši a každé stěžejní události hledal dodatečně externí informace, zabralo mi přečtení několik týdnů. Za mě skvělý počin, díky němuž si znovu pohrávám s nápadem navštívit starověké památky Egypta. A už se těším na další Waltariho kousek, který mám na seznamu (Tajemný Etrusk).
Základní poselství Egypťana Sinuheta vidím v oblíbené sentenci jeho otroka :” Tak to vždycky bylo a vždycky bude. “
Lidé jsou pořád stejní, ti chudí se vždycky budou obtížně živit a bohatí zase rvát o moc.
Aton anebo Anon, prostému člověku je to srdečně fuk. Okolo obou se to jen hemží mazanými parazity.
Tuhle knihu jsem kdysi přečetla , moc se mi líbila, pro strhující a bohatý děj.
Během lockdaunu jsem nemohla chodit do knihovny a tak jsem bílila knihovnu souseda.
Ten má doma skoro celého Waltariho, vůbec jsem netušila, že napsal tolik vynikajících knih.
Takže po Sinuhetovi jsem si dala i další romány, jeden lepší, než druhý. ( Snad jenom jeden mi neseděl, teď už si nevzpomenu který. )
Autor byl výjimečně vzdělaný člověk, znalý nejenom staré historie, ale i té moderní, jeho Krvavá lázeň je stejně sugestivní, jako knížka popisující Waltariho návštěvu Turecka.
Během četby mě bolela ruka, vypsala jsem si hromady citátů.
Jenom omezená a fanatická víra motivuje lidi k činům, ne osvícená moudrost.
Tehdy jsem pochopil, že největší radostí lidu je, může- li společně křičet, a nedbá mnoho o to proč křičí, nýbrž každý se cítí silnějším, křičí- li s ostatními, a má pak i věc, pro kterou křičí, za jedině správnou.
Géniální, JAKO NAPSANÉ PRO DNEŠNÍ DOBU.
( A potom že všechno zlé není k něčemu dobré. Nebýt covidu, vůbec by mi nenapadlo po těchhle skvostech sáhnout. ;-) )
Kniha, kterou jsem si chtěla přečíst od základní školy. Nekoupitelná, v knihovně rozpůjčovaná, přesto jsem nechápala úplně její popularitu. Ač pro mě tenkrát bylo téma starověkého Egypta v popředí zájmu, v krátkém náhledu jsem zjistila, že je jazyk Egypťana květnatě archaický. A to mě trochu odrazovalo.
Dnes si říkám, že to tak mělo být. I z některých komentářů zde chápu, že čtenář potřebuje trochu dozrát, aby pochopil mnohé věci a narážky v knize. Aby si ji plně užil.
Nečetla jsem Sinuheta naposledy. A jako vždy, když mě něco zaujme, mám chuť ověřovat, nakolik může příběh odpovídat skutečnosti.
Nekonečné. To je první pocit, který si ze čtení odnáším. A pak onu teatrálnost – našlehané a opakující se divadelní pronášení replik, které je spojeno s někdy velmi podivně směřovanými pointami jednotlivých knih (především ta čtvrtá, to byl nějaký vtip?). Vše je navíc psané vyumělkovanou češtinou jako z minulých století, která občas vyznívá až jako svoje vlastní parodie (je takový i finský originál?). Rozumím, jde o historický román, ale co je moc...
A ony dvě hvězdičky?
1) Velmi jsem se při čtení bavil výměnami mezi Sinuhetem a jeho sluhy – nikdy jsem nečetl vážně míněnou knihu, kde se otrok s nadšením sobě vlastním chlubí pánovi, jak ho pravidelně, avšak s mírou, okrádá. Nebo pasáže o služce, která pánovi hubuje za to, že přijel do svého domu. A nejde jen o Sinuheta, ale i další postavy. Například už asi nezapomenu ten nejpodivuhodnější motivační proslov před bitvou, ve kterém se mezi odvahou a rozdělováním kořisti objevuje i škrábání v zadku. Spojení velké vážnosti, divadelních přednesů a až parodické nadsazenosti situací se line celou knihou a mě svou bizarností baví.
2) Už rozumím tomu, proč se ve školním dějepise (minimálně mých dějepisářek) opakovaně objevovala ona historie náboženské reformace Atona a protireformace Amona. K disidentům komunistické totality jsme se nedostali, ale město Achetaton si pamatuji doteď. Nemluvě o Nefertiti a Tutanchamonovi. Jasně, byla první slepice, nebo vejce? Vedl zájem lidí i historiků k napsání knihy, nebo ta dostala popisované období k širšímu publiku? Nevím, Egypťan Sinuhet ale každopádně vše dává hezky dohromady a když odhlédnu od skrytých i viditelných narážek na autorovu přítomnost i neustávající spory ideologií (druhá světová válka, konzervativismus lidu, snahy o reformy a spasitelské komplexy některých vládců – viz anglická wiki), rozumím, že jde o dobře pochopitelný příklad egyptské kultury té doby. K tomu přidává Chetity, Kréťany i další tehdejší civilizace. Jen kdyby byla kniha poněkud čtivější...
Často používám čtení do ucha jako návratu k dávno prožitým příběhům. A u Waltariho Sinuheta tomu nebylo jinak. Jak opojné to bylo čtení před čtyřiceti lety, kdy sloužilo jako únik z normalizační šedi okolního světa a zároveň bylo skvělou učebnicí historie, etiky, politiky, vojenství a v neposlední řadě i lékařství. Waltariho román totiž ukazuje jak se vlastně stále nic nemění, jen kulisy a rekvizity. Děje se opakují, příběhy se znovuprožívají. Tento hutný román patří po zásluze k nejoblíbenějším a nejčtenějším románům dvacátého století a díky skvělému podání Lukáše Hlavici jsem se na čtyřicet hodin i já opět mohl vrátit do země Kemet, ale i do Babylónu a na Krétu.
Štítky knihy
Egypt lékařské prostředí zfilmováno finská literatura Kréta faraoni starověký Egypt filozofická beletrie historické romány finské romány
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Tohle je pro mě nejlepší kniha že všech. Poprvé jsem ji četl když mi bylo asi 12 a přitáhla mě ke čtení. Od té doby jsem ji otevřel už 4x a pokaždé v ní najdu něco nového. Je to krásná kniha o síle přátelství, o lidství ve všech jeho podobách a o síle přání. Kniha je to krásné mnohovrstevnata a její jazyk je tak kosaty a bohatý. Na této knize je vše dobře a správně. Alespoň pro mě. Prostě nádherný příběh ze starověkého Egypta.