Elementární částice
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418103/bmid_elementarni-castice-Hrg-418103.jpg
4
514
514
Francouzský bestseller z roku 1998, který přinesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v západní Evropě, kde pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Particules élémentaires, 1998
více info...
Přidat komentář
Houellebecq mi byl doporučen jako současná hvězda francouzské literatury a nezklamal. Z knihy na mě však dýchala čírá esence smutného údělu lidské existence, proto se mi nečetla lehce.
Ptáte se na nějaký ten velký román začátku 21. století? Možná i Pokání, Laskavé bohyně, Osamělost prvočísel, něco od Eca, Murakamiho, Pamuka; rozhodně ale Elementární částice.
Elementární částice rozhodně nejsou odpočinková knihy. Je to cosi na pomezí románu, filozofického díla a bůhví čeho: chvíli se něco děje, pak najednou následuje několik odstavců výkladu biologie. Dějem se autor tolik nezaobírá, doba utíká rychle a na třech stech stranách se přeskáče 50 let. Zato právě filozofické a "vědecké" pasáže jsou (nebo se aspoň zdají být, vzhledem k tomu, co člověk očekává) dosti dlouhé a rozvláčné.
Ale přesto si myslím, že tato kniha je jedna z těch lepších. Když jsem četla epilog, uvědomila jsem si, nakolik naše vnímání "civilizovaného" a "necivilizovaného" závisí na tom, kde a kdy žijeme. Naše současná západní kultura, o níž předpokládáme, že je nejlepší ze všech možných světů, tak může být vnímána jinou civilizací jako úpadková...
Jediné, co mi na knize opravdu vadilo, byl autorův slovník.
Houellebecq není můj šálek čaje. Četla jsem od něj tři knihy (jednu jsem nedočetla) a ani tato mě nepřesvědčila, že bych si ho měla zařadit k oblíbeným autorům. Připadá mi velkohubý, snaha šokovat mi přijde prvoplánová, nehladí mě ani jazyková a slohová stránka jeho knih. Na milost beru akorát Možnost ostrova, ale myslím, že další knihy od něj už číst nebudu.
Michel Houellebecq ťal do živého. Žijeme ve společnosti, která má všechno, na kontinentu, který už přes 70 let nepoznal válku, těšíme se neobyčejnému blahobytu, bezpečí, hojnosti, bezbřehé svobodě, můžeme naprosto všechno...a přesto v téhle společnosti výrazně chybí pocit naplnění, smyslu, pocit štěstí... Dva nevlastní bratři, symptomaticky velmi vyhranění intelektuálové, a jejich nesnesitelná lehkost bytí na pozadí krize středního věku, na níž se Houellebecq pokouší nastínit příchod sexuální revoluce (personifikované jejich matkou) a její zásadní vliv na životní styl západní společnosti druhé půlky 20. století a popsat ve svých důsledcích destruktivní vliv této přespříliš liberální společnosti jak na svou základní jednotku - rodinu, tak i na nás, elementární částice složitého systému, který byl naprosto rozklížen, rozebrán na prvočinitele. Geniální analýza současného stavu společnosti postavené na extrémním individualismu a morálním relativismu. Fikce? Kdeže...
Knihu jsem dočetla, protože jsem musela. A bylo mi z ní akorát špatně. Ne já prostě nevidím krásu v popisech svraštěných přirození a ejakulací na sto způsobů. Pojetí filosofické myšlenky, že život nemá smysl a tak dále, která není nová ani nějak dechberoucí, nedostane nový šmrnc jen tím, že to autor proloží nechutnostmi. Některé části byly zajímavé, ale to se bavíme o odstavcích ne-li větách oproti hromadě věcí, které byly odpudivé a nutily mě knihu zavřít.
Velice silný čtenářský zážitek. Ke knize jsem se dostal náhodou, aniž bych měl ponětí o tom kdo je Michel Houllebecq. Teď si na něj musím dát pozor. Přestože je autor velice naturalistický a nihilistický, nejde o samoúčelné pokusy o šokování čtenáře - vše si dovede obhájit. Navzdory tomu, že mi tento styl není příliš blízký a navzdory autorově očividnému levicovému postoji si mě román Elementární částice určitým bizarním způsobem podmanil a hodnotím jej vysoko.
Láhev může být poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na vašem pohledu. O této dvojakosti pohledu na cokoliv se se ženou dohadujeme téměř celý život. Já většinou poloprázdný, ona poloplná. Já si říkám realista, ona mě nazývá pesimistou. Ona si říká romantická optimistka, já tomu říkám něžně naivní. Oba jsme již překročili čtyřicítku a oba si prožíváme své krize středního věku. A tak nějak je na tom kniha Elementární částice. Dva nevlastní bratři, dva pohledy na svět, dvě řešení rovnice s několika neznámými. Rovnice, která se jmenuje život. I když… ono těch možností a těch neznámých je ve skutečnosti nekonečně mnoho. A právě ta skutečnost přivede jednoho z bratrů k řešení, které přináší totální revoluci do genetických manipulací. Už žádná jedinečnost… Žádné nevyzpytatelné závity DNA. Dokonalý člověk – dokonalé lidstvo… Druhý bratr se mezitím utápí v životě plném nenaplněné touhy, nepoznané lásky, posedlý sexem, deptán kultem mládí a výkonnosti. Potká lásku, ztratí lásku, neustále na hraně, velkou část života na psychiatrii.
Houellebecq je plný ironie, sarkasmu, uštěpačnosti, mindráků, naděje. Na ničem a nikom nenechá nit suchou. Vyřídí si to s katolíky, islamisty, buddhisty, s ateisty i s Bohem. S lidstvem jako takovým. Naštvaný nadržený chlap ve středním věku, kterému utíká život skrze prsty. Život, který nenávidí a zároveň ho touží žít a užít. Tu a tam jsem byl naprosto zúčastněný. Podobné pocity zmaru občas prožívám. Ale také prožívám onu touhu po životě. Jsem zklamaný civilizací, civilizaci miluji. Jsem téměř padesátník a cítím, že mě ten hlavní proud dravé řeky člověčenství vyvrhl na mělčinu, kde se pomalu a za velkých bolestí – ne fyzických, ale mentálních – umírá. Zbývá naděje v elementární částici, v geneticky zmanipulovanou nesmrtelnost… A tu a tam jsem byl naprosto nezúčastněný. Jinak to totiž nejde, pokud se nechcete zbláznit… :-)
Typický Houllebecq - silné myšlenky, slabší děj složící pouze k dokreslení autorových úvah a hodně erotických scén popsaných s náruživostí erotomana. V tomto případě o to intenzivnější, že tématem knihy je sexuální revoluce a její vývoj od 2.války až po současnost. V půlce jsem měl chuť knihu odložit, nicméně nakonec jsem ji s vypětím všech sil dočetl a stálo to za to - závěr knihy se přesouvá do oblasti sci fi a celé dílo po filosofické stránce katapultuje do kategirie "musíte přečíst".
Elementární částice představují pro mě skutečný zásah pod hlavičkou "Houellebecq". V době nevědomého skoropovinného pozitivismu konečně nějaká sprcha. Houellebecq tu v celku ostře rozpouští tzv. hodnoty na kterých stojí současná západní civilizace a bez skrupulí nám tu v nahotě odhaluje hořkou schizofrenní propast mezi tím za co se "prohlašujeme" a tím "co jsme". Výborné postřehy o kultuře hippies, které bych v českém literárním prostředí těžko našel. Pak si vzpomínám na zásadní kapitolu věnovanou popisu pobytu v nějakém esoterickém táboře "Místo změny". Geniální glosy na prostředí spasitelského egobyznisu jsou tak trefné a černé, že bych si ani neuměl představit, jak by je nějaká esohvězdička skousla. Četl jsem ještě "Bitevní pole" pak jsem se pokoušel o "Podvolení" ale "Atomised" zůstávají jednoznačně nejautentičtějším a pro mě asi vrcholným Houellebecqem.
Houellebecq. Jediný autor, od kterého nakonec asi přečtu všechno, i když je to zvrhlík a tak moc mě rozčiluje. Snad právě proto ho budu číst.
"V dospívání si Michel myslel, že důstojnost člověku dává utrpení. Nyní musel připustit, že se mýlil. To, co člověku dává důstojnost, je televize."
"Poznání, to ano... Zůstala touha po poznání. Je to zvláštní věc, touha po poznání... Má ji velmi málo lidí, víte, dokonce i mezi vědci; většina se spokojí s budováním kariéry, rychle se přeorientují na administrativu; přitom je to v dějinách lidstva něco strašně důležitého. Představte si příběh, v němž by malá skupinka lidí - maximálně několik stovek na celé Zemi - setrvávala v nesmírně obtížné, abstraktní a nezasvěceným naprosto nesrozumitelné činnosti. Tito lidé zůstanou zbytku populace navždy neznámí; nepoznají ani moc, ani bohatství, ani slávu; nikdo ani nedokáže pochopit potěšení, jaké jim jejich nepatrná činnost přináší. Přesto jsou nejvýznamnější světovou mocností, a to z velmi prostého, nenápadného důvodu: vlastní klíč k racionální jistotě. Vše, co prohlásí za pravdivé, je jako takové dříve či později uznáno celou společností. Žádná ekonomická, politická, sociální ani náboženská mocnost není schopná čelit samozřejmosti racionální jistoty. Dalo by se říci, že Západ se nadevše zajímal o filozofii a politiku, že sváděl zcela pošetilé bitvy okolo filozofických nebo politických otázek; dalo by se také říct, že Západ vášnivě miloval literaturu a umění; ve skutečnosti však v jeho dějinách nic nemělo takovou váhu jako potřeba racionální jistoty."
Autor vypráví příběh dvou bratrů, kteří v životě ztroskotali a jejich prohru dává za vinu společnosti. Kniha je asi jako všechny Houellebecqovi díla především provokací - velmi důmyslným, sofistikovaným, vy-argumentovaným útokem na systém, ve kterém žijeme. Nemusíte se vším souhlasit, ale čtení je to určitě hodně zajímavé a hodnotné.
"Víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by je však nikoho nenapadlo označit za svobodné."
Oproti jiným Houellebeckovým knihám mi tato připadá depresivnější a chyběly mi zde i obvyklé humorné a satirické komentáře, celá kniha je jaksi vážnější. Vsuvky psané odborným stylem, obvykle působící jako takový zajímavý kontrast, byly v této knize místy až moc dlouhé. Nicméně konec byl zajímavý a překvapivý. Přesto trochu slabší než jeho jiné práce, alespoň podle mého názoru.
Velmi zdařilý román, kde se autorovi podařilo shrnout životní styl (nejen) francouzské společnosti druhé půlky 20. století a konfrontovat ho skrz život dvou inteligentních čtyřicátníků, bezradných v otázce, co si počít se životem v natolik liberální společnosti. Autor střídá důmyslné filozofické pasáže se silným příběhem a řada úvah je tak důmyslně provokativní, že musí rozrušit čtenáře aspoň jednou. Legendární je rozbor významu Huxleyho Konce Civilizace, kdy autor klasického díla o dystopii lidí s emocemi utlumenými léky nakonec sám podlehl hédonismu ve víru hippie hnutí a osud jedné z postav Elementárních částic vlastně poselství Huxleyho knihy sám naplňuje. Samozřejmě není možné nezmínit četné otevřené sexuální sekvence, které místo vzrušení slouží ale spíš k přenášení deprese života postav na čtenáře. Zkombinovat tolik rovin zábavy od cynického humoru, smutku, provokace a seriózních zamyšlení o světě Evropy najednou a nepokazit to? Smekám.
Ještě jsem nečetl nikdy takovou filozofickou knihu, která je tak protkaná sexualitou. Střídá se toněkdy až nečekaně a působí to i místy legračně, jak autor neustále přidává. Pokud si však odmyslíme občasnou felaci a zamyslíme se, můžeme nakonec souhlasit s autorem:
" můžeme brát věci s humorem léta, někdy dlouhou dobu, v některých případech je možné zaujímat humoristický postoj prakticky až do konce; jenže nakonec vám život zlomí srdce. Ať máme sebelepší schopnost odvahy, chladnokrevnosti a humoru, jakou jsme si během života vypěstovali, stejně nakonec skončíme se zlomeným srdcem". A ta racionální jistota, proti které nikdo nic nezmůže je jasná věc.
Přečetla jsem nespočet knih, které mne chytly vlastní psanou formou, svým příběhem, ale jen Houellebecq mne dokázal opravdu chytit za srdce. Pomocí hlavních postav představit soudobou společnost, která se naprosto vymkla kotrole. Pro mnohé velmi kontroverzní dílo, pro mne osobně velkým přínosem mezi světovou četbu, kde spisovatel vyřkl názory, které nepatří mezi prachsprosté fikce.
Stejně jako Rozšíření bitevního pole mě ani Elementární částice moc nenadchly. Snad jen vykreslení postav Bruna a Michela...
Michel Houellebecq v tomto románe opísal beznádej a zmar, ku ktorým vedie dnešná kultúra smrti a jej filozofia hedonizmu, ktorá nás ponúka užívať si, čo to len dá. Opísal a vystihol, ako človeku žijúcemu bez Boha neostáva, než si vystačiť so svojím Ja a ako deštruktívne to na jedinca pôsobí.
A že je to len (a práve takýto) „výsek reality“? Mne to vôbec nevadí, skôr naopak, pretože naša konzumná spoločnosť sa tvári, akoby žiadna jej zdegenerovaná strana nejestvovala a robí všetko pre to, aby sme takéto výseky nevnímali.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Jistě, beru že nešlo tolik o popis děje jako spíše o vnímání světa a našla jsem si tam pár zajímavých myšlenek, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě tuhle knihu nebavilo číst a že ani se nemůžu rozhodnout, který ze dvou bratrů mi přišel bizarnější a vzdálenější mému životu a světu.