Enderova hra
Orson Scott Card
Enderova sága série
1. díl >
Lidstvo čelí hrozbě třetího útoku vojsk mimozemské civilizace, jejichž předchozím invazím se jen tak tak ubránilo díky zásahům geniálního velitele Mazera Rackhama. Armáda vnímá nutnost vychovat jeho nástupce, který by snad mohl odvrátit zkázu. Vhodným adeptem se zdá být chlapec Ender oplývající nadprůměrnou inteligencí a schopnostmi analytického myšlení. Už v šesti letech je odebrán rodině a nastupuje do Bitevní školy pro vojenské důstojníky, kde vystavován nejen musí dostát nejen náročným studijním nárokům a fyzickým zkouškám, ale také mnohým psychickým tlakům. Nezbývá však už mnoho času, než nepřítel znovu udeří Román Enderova hra byl roku 2013 zfilmován s Asou Butterfieldem, Harrisonem Fordem a Benem Kingsleym v hlavních rolích. Orson Scott Card (*1951) Literárně debutoval roku 1978 sci-fi romány Hot Sleep a Capitol, po nichž následovala kniha Songmaster v žánru fantasy. Skutečně proslulým se však stal díky sérii nazvané Enderova sága. První díl Enderova hra získal ceny Hugo a Nebula. Jeho pokračování Mluvčí za mrtvé tato ocenění získalo o rok později a Card se tak stal jediným spisovatelem, který získal obě „trofeje“ ve dvou po sobě následujících letech. Série dále pokračuje dalšími pěti knihami a navazuje na ni i tzv. stínová řada. Filip Kaňkovský (* 1985) Vystudoval hru na klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka, poté absolvoval obor herectví na DAMU v Praze. Je členem souboru Činohry pražského Národního divadla, hostuje v ústeckém Činoherním studiu, v Divadle Komedie i v Divadle Minor. Je také součástí divadelního uskupení Tygr v tísni. Zahrál si rovněž ve filmech jako ...a bude hůř, Klub osamělých srdcí, Jarmareční bouda, Lidice, Příběh kmotra či v seriálech Čtvrtá hvězda, Modré stíny, Bohéma. Je frontmanem kapely Green Småtroll, v níž zpívá a hraje na klávesy (kapela získala žánrovou cenu Anděl 2009 v kategorii Ska & Reggae za album Rude Jazz). Pavel Rímský(* 1949) Po studiích na JAMU získal angažmá v divadle v Hradci Králové, později vystupoval v divadle Dílna 24, které bylo trnem v oku tehdejšímu režimu. Účinkoval v mnoha oblastních i pražských divadlech, například v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Městských divadlech pražských, Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo) i v Divadle v Dlouhé. Od roku 1997 je členem souboru Divadla na Vinohradech. Filmoví diváci jej znají z rolí ve filmech Colette, Zemský ráj to napohled, Hanele či Učitel tance ale i z televizních filmů a seriálů jako Četnické humoresky, Dobrodružství kriminalistiky nebo Ulice. Díky svému charakteristickému hlasu se uplatnil také v dabingu (např. major Sidney Theodore Freedman v seriálu M*A*S*H).... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2017 , OneHotBookOriginální název:
Ender's Game, 1985
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Nějak se jednoduše nedokážu sžít se základní premisou a to že šestiletý kluk (byť naprostý strategický genius) ovládá planetární armádu místo hraní si s... s čím si to dnešní šestiletá smráťata vůbec hrajou?
Na druhou stranu je to napsáno velmi poutavě, takže jsem se celkem těšil na to, jak bude vypadat boj proti nepřátelům. Snad jen to, že z knížky zbývá stále méně a hlavní bitva (nebo spíš vůbec žádná) "reálná" bitva neprobíhá mi mohlo napovědět jak se věci mají.
Navíc mi nějak není jasné, proč oni piloti obětovaní v poli neseděli taky v nějaký sesli a neřídili své letouny na dálku jako Ender Wiggin?
Vysoká inteligence a mentální vyspělost Endera Wiggina mi trochu dělají problém představovat si hlavního hrdinu jako dítě. Nekonečná manipulace a snaha vycvičit špičkového vojáka zapříčinila, že jsem Endera musela ze začátku litovat. Ovšem postupem knihy na mě místy působil jako namyšlený spratek.
Řekla bych, že druhá polovina knihy je zajímavější. Nečteme jen o tom, co se děje v Bitevní škole, ale posuneme se i někam jinam.
Co se týče závěru, očekávala jsem něco jiného. V poslední kapitole cítím lehké náznaky toho, že veškeré dosavadní snahy byly vlastně zbytečné.
(SPOILER)
Líbilo se mi to, co víc je třeba říct :-).
!!! SPOILERY !!!
Jestliže závěr měl být šokující, tak nebyl. Vlastně to bylo tak nějak logické. Akorát nechápu, proč i ti piloti nemohli řídit lodě na dálku. Je přce jedno, jestli sedím v kraksně v jiné planetární soustavě, nebo doma v obýváku na zadku, zvlášť, když ovládání nemá žádný lag.
A malé bezvýznamné plus za Eros, v krátké době je to druhá kniha, ve které se této planetce stane něco divného (druhá viz Leviatan se probouzí).
EDIT: Opět jsem udělal chybu a podíval se na film. A zcela nepřekvapivě - je to odpad. Chápu, že kniha je složitá a film krátký, ale to, co s tím provedli, je děs a běs.
Knihu jsem četla několikrát, ale úplně poprvé s tím, že jsem vůbec nevěděla ten podstatný příběhový zvrat - jak kdybyste koukali na Matrix a nevěděli, v jaké realitě se příběh doopravdy odehrává. Prostě a jednoduše děcko v bitevní škole se připravuje na boj ... a po jedné ze zkoušek se dozví pravdu. Na knize mě bavilo vždy všechno - technické popisy, psychologie postav, nápad - ale chtěla bych zase zažít ten prvotní šok z poznání pravdy. Také jsem byla velmi příjemně překvapená z filmového zpracování, opravdu krásně vizuálně provedené.
Ako fanusik sci-fi military, toto je jedna z najlepsich knich co som kedy cital. Skutocne by ma zaujimalo, ci v reale exzistuju deti z takymto myslenim. Mne trvalo skoro 50 rokov, kym som sa mysleniu Endera KUSOK priblizil. Alebo uz to je sci-fi, ako to male decko mysli??? Pre mna 110%
Opravdu mě to nebavilo, celou knihu sledujeme malého chlapce, jak hraje hry na počítači, vymýšlí různé strategie při boji bez tíže a nakonec se sesype, když zjistí, co udělal. Hvězdičku navíc dávám za konec, i když jsem si pobrečela.
Prosím čtenáře, kteří po Enderově hře zlomili hůl nad celou ságou, aby svůj názor přehodnotili. Enderova hra je vlastně jen prologem k dalším dílům, které jsou, alespoň podle mého soudu, pestřejší a zajímavější.
Tato sci-fi klasika na mě určitě zapůsobila a budu si ji pamatovat, i když výsledný dojem zůstává úplně jiný, než jsem si původně představoval. I když příběh vypadá jako jedno velké sci-fi klišé o invazi mimozemšťanů a bitevní škole, skrývá se za ním v podstatě hrdinská legenda o vyvoleném spasiteli plná úvah o fyzickém a hlavně psychickém násilí. Začal jsem si to uvědomovat už na začátku, kdy jsem měl potíže knížce "uvěřit". Malé děti spolu opravdu takhle nemluví, ani se tak nechovají, i motivy dospělých často postrádaly logiku. Myšlenka, že ty nejnáročnější úkoly musí vykonat vyvolené dítě, patří také spíše do náboženských textů, než do reality. Vše začalo dávat smysl, až když jsem se na příběh podíval jako na hrdinský mýtus. Bohužel, nakonec mě stejně nejvíc bavily pasáže, kde se tolik nefilozofovalo a byly opravdu hlavně sci-fi.
Toho, že jsem si přečetl Enderovu hru určitě nelituji, bylo to rozhodně obohacující, dalšími díly této ságy už ale pokračovat nebudu.
(SPOILER)
SPOILER
Kniha se odehrává v době boje lidstva s mimozemskými termiťany. Dvě vlny útoku lidstvo odrazilo, takže se připravuje na třetí, rozhodující. V knize je popsán výcvik a vývoj osobnosti bojovníka, který je poslední nadějí lidstva na přežití. Chystá se na útok mimozemšťanů. K boji nakonec dojde, Ender v něm zvítězí, jenže pak se ukáže, že je všechno jinak.
Hlavní hrdina, Andrew "Ender" Wiggin, je na začátku malý šestiletý kluk, který je hodný, ohromně nadaný, ale terorizovaný okolím. Během výcviku se ukáže, že právě on je ten nejlepší válečník ze všech, ale i přesto je dál šikanovaný, aby se zatvrdil a jednal nelítostně. Po závěrečné bitvě, to už mu je patnáct, Ender pochopí, že byl využit jako nástroj mocných a snaží zmírnit následky toho, co udělal, a proto opouští Zemi.
Kniha se mi líbila, rozhodně ji můžu doporučit. Byla napínavá. Enderovi jsem celou dobu fandil. Bylo zajímavé sledovat, jak se Ender mění.
Už je to dávno co jsem tuhle knihu četl. Dnes jsem začal hledat nějakou pořádnou knihu do které bych se pustil a našel Enderovu hru. Po všechno těch letech si přesně pamatuji děj a atmosféru knihy (a to je co říct). Dodatečně hodnotím p plným počtem hvězd a těm co nečetli doporučuji.
Bravurní... A jednoduše nemám co jiného k tomuto krásnému příběhu říct. Čtu všechny ty výstižné komentáře ke knihám zde na Databázi (a děkuji za ní jako za nekonečnou inspiraci) a nějak se mi nedostává těch správných slov. Snad jen jak zbytečně jsem se některým klasikům svého oblíbeného žánru vyhýbala. Orson pohnul mými city a dal mi vzpomenout na to, s jakou obřadností jsem dřív zavírala dočtené knihy. Kvalitní knihy silného příběhu, ve kterých se jeden rád na chvíli ztratí, ponoří, nechá se dojmout, inspirovat a učarovat :-). Já se Enderem nechala, obzvlášť v novém vydání s překrásnou obálkou, ilustracemi a opravdu vynikající autorovou předmluvou, kterému s pokorou děkuji za nový svět :-)
Vzhledem k očekávání pro mě spíš zklamání.
Řadím se k těm, kterým přijdou děti - vojáci po psychologické stránce nevěrohodné. Děti bojující jako poslušné stroje nakonec možná ano, i dnes jsou takové, ale celá ta organizace s veliteli, podřízeností a nadřízeností, rozhovory, které mi u osmi až desetiletých dětí, bez ohledu na jejich vysokou inteligenci, přijdou nemožné, to vše mi prostě nesedělo. Ale uznávám, že prostě tahle četba o přípravě na válčení, o vojenské organizaci a plánování bitev není pro mě, nekonečné bitky ve stavu beztíže mi přišly opravdu nekonečné.
Trochu byl na vadě i překlad – pojem „hoši“ mi přijde poněkud zastaralý, nevím, kdo ho dnes používá (vzpomínám na Foglarovy hochy, tam ale vzhledem k tomu pamětnickému šmrncu prostě patří), když se dokonce děti v přímé řeči označují za hochy, hodně mě to tahá za uši, stejně tak když dítě mluví o „ohanbí“.
Kniha podle mě taky trochu zestárla, před 30 lety bych ji možná vnímala jinak. Varšavská smlouva už dávno není aktuální a při informaci, že děti budoucnosti studují strategii Bismarcka, jsem nevěřícně kroutila hlavou. Stejně tak studium Hitlera – Hitler přece nebyl geniální vojenský stratég, ale úspěšný manipulátor s masami, byť možná též geniální, tohle ale asi budoucí vojáci – bojovníci s mimozemšťany moc potřebovat nebudou…
Geniální dvanáctileté děti, které se rozhodnou přes veřejné sítě ovládnout svět a bez jakýchkoliv zádrhelů se jim to daří, mi přišly taky přitažené za vlasy, i když ano, budoucí síla internetu je v knize celkem výstižně předvídána…
Konec to trochu napravil, pointa, byť malinko očekávaná, přece jen příjemně překvapila a příběhu dodala hloubku, manipulace dětmi dospělými v závěru byla taky působivá, asi nejvíc se mi líbila civilizace termiťanů a jejich komunikace, velká škoda, že jí zde bylo věnováno tak málo času.
Během četby za dvě, vzhledem k závěrečné části nakonec s váháním zvyšuji na tři.
Na první pohled klasická military scifi z prostředí vojenské školy, připravující vojáky na budoucí konflikt s mimozemskou rasou. Už to samo funguje výborně. Kolektivní psychologie, šikana i cvičné souboje jsou vykresleny bravurně... Ovšem hned na druhý pohled zjistíte, že vojenská tématika není to jediné, co může Card v tomto románu nabídnout. Ona vlastně hned na začátku je patrná mírná inspirace kyberpunkem a taky to hlavní - psychologický rozměr knihy.
Studenti vojenské školy jsou malé děti (Enderovi samému je zpočátku příběhu šest let), čímž se ke slovu dostává téma ovlivnitelnosti a výchovy. Což mě přivádí hned ke druhému (a možná ze všech nejdůležitějšímu) tématu, a tím je násilí. Ovšem násilí v psychologické rovině, tedy otázka, kde se bere a jak se probouzí. To je snad nejlépe vidět na zdánlivě vedlejší zápletce Enderových sourozenců, kteří v armádě nejsou. S nimi se také pojí (stále aktuálnější) téma pravdy v médiích a ovládání mas a jejich názoru prostřednictvím virtuálního světa (nejen médií, ale i jinými schopnými rétory, zde dětmi, Enderovou sestrou a bratrem). Dalším důležitým tématem je politika, ve světě Enderovy hry znatelně ovlivněná Studenou válkou, což je poplatné době vzniku... Nechci zacházet do podrobností, všechna tato (i další) témata jsou v sobě samých plná kontrastů, které fungují a odhalují svět v celém jeho spektru. Nejen fikční, ale skrze něj i náš skutečný. Stále stejně kontrastní a stále stejně komplikovaný při hledání pravdy, ač kniha je už pár desítek let stará. V tom je naprosto nadčasová.
Četla jsem před 20 lety na doporučení kamaráda. Vím, že příběh byl tak strhující, že jsem nedokázala jít spát. Jedno z mých prvních setkání ze Sci-fi, které stále chápu jako žánr, kterým si zpestřuji jinou četbu, poslední roky častěji a častěji (částečně také proto, že žiji s milovníkem sci-fi, takže je potřeba vědět aspoň základy:-))
Na Enderově hře se mi líbila především pěkně vykreslená vnitřní psychologie dětských hrdinů, dobře popsané jejich myšlenkové pochody a pohnutky. Zejména v zaměření na Enderův vztah se sourozenci. To považuji za největší klad knihy. Dílo má spád, dobře se čte a myslím, že může oslovit čtenáře každého věku, který ve svém životě bojuje s pocitem, že tak úplně "nezapadá".
Nakonec bych vyzdvihl pěkné grafické zpracování knihy (vydání Argo / Triton 2018), mínusem by mohla být skutečnost, že čísla stránek v obsahu na konci knihy neodpovídají skutečnosti a pár drobných překlepů.
Dorazil jsem do někam do dvou třetin a nemůžu si pomoct, už se do toho nutim, takže odkládám na neurčito. Čte se to sice dobře a jsou fajn lekce podobné Umění války. Pointu znám už někdy od 15ti, kdy mi to kamarád vykládal, což by ale moc nevadilo. Jenže mi to celý přijde hrozně repetitivní - Ender se dostane do nových podmínek a před těžký úkol, nakonec s tím nějak totálně vyjebe a prakticky jakoukoli situaci obrátí ve svůj prospěch, což mi přijde zkrátka hrozně plochý a celkově bez "opozice" a náboje.
Já jsem tu knihu milovala!
Pokaždé, když jsem jen zavřela oči, ocitla jsem se někde uprostřed vesmíru, celé dny jsem přemýšlela a uvažovala nad Cardovým zcela nově vytvořeným světem a způsobem myšlení, a kdykoliv jsem měla jen chvilku času, četla jsem. Četla jsem řádky tak prosté a srozumitelné, ale zároveň tak naplněné myšlenkami a představivostí, že jsem nevěřila vlastním očím. Je tohle vůbec možné?
Příběh se stal něčím, co provázelo mé všední dny, a já si zamilovala ten pocit, kdy se na chvíli odpoutáte od Země, ocitnete se ve stavu bez tíže a můžete začít hrát.
A poté přišla silná rána pod pás, vytrhnutí ze snu, poslední kapitola. Nikdy jsem nebyla tak zklamaná z ukončení knihy jako v tomto případě. Kouzelná atmosféra se rázem vytratila, vše, co jsem milovala, bylo pryč. Ještě teď jsem na autora naštvaná, protože mi ukradl sen, který sám stvořil.
Tahle kniha je dokonalá. Jak pro dospělé, tak pro kohokoliv od 10 let výš. Moje top kniha.
Obvykle se snažím s hodnocením knížek počkat a hodnotit trochu s odstupem, ale Enderova hra mě vážně nadchla. To je přesně ten typ knihy, kterou dočtete a říkáte si, že chcete ještě pokračování a nejraději byste se hned rozběhli do knihkupectví.
Card má pro mě hrozně příjemný styl vyprávění - jednoduchý, nenabubřelý, věcný a zároveň strašně poutavý. A to i přes to, že je to je poměrně těžké a dost pochmurné téma. Píše o věcech, nad kterými člověk musí přemýšlet a zároveň z díla nedělá jen nějakou pseudofilozofickou onanii.
Ale co hlavně oceňuji jsou postavy, našlo se hned několik postav, který si člověk dokázal zamilovat a byl zvědavý, jak se jejich linka bude dál vyvíjet. Navíc kvituje, že se ve vší té válečné mašinerii neztrácela lidskost.
Ederova hra je skvělá a hlavně chytrá kniha, která není nijak složitá a opravdu dokáže okouzlit snad každého, rozhodně to není dílo jen pro sci-fi fajnšmekry. Oplývá nejen zajímavou myšlenkou a příběhem, ale i skvělými charaktery (a to i těmi zápornými).
„Remember, the enemy's gate is down.“
Štítky knihy
space opera zfilmováno mimozemské civilizace Hugo (literární cena) Nebula (literární cena) válečné sci-fi sci-fiAutorovy další knížky
1994 | Enderova hra |
2002 | Mluvčí za mrtvé |
2001 | Enderův stín |
2002 | Xenocida |
2010 | Ender ve vyhnanství |
Ender mi dal pořádně zabrat. Čekala jsem jedinečnou sci-fi lahůdku, kterou smlsnu jako malinu, místo toho mám ale na patře podivnou pachuť. Ale začněme od začátku - na začátku jsou děti. I na konci jsou děti, jen trochu starší a o dost "vycvičenější". Děti ve všeobecně chápaném smyslu ale nečekejte - smířila bych se ještě s tím, pokud by autor svoje bojůvky s laserem v beztížném stavu provozoval s teenagery, nebo alespoň pravidelně nepřipomínal ten naprosto nevěrohodný věk (když už se vám skoro podaří vytlačit věk šest let z hlavy, autor vám mistrně předhodí dialog důstojníka s Enderem, ve kterém se dozvíte věk na den přesně). Mezitím nekonečný bojový výcvik, ze kterého by muselo hrábnout úplně každému. A psychohrátky, ze kterých už hrabe hlavně důstojníkům... A konec dobrý? No ne až tak úplně...
Sice neznám původní povídku, kterou autor rozpracoval, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by pro mne byla o dost stravitelnější. Nu což, i ty nejvíc vychvalované delikatesy nemusí chutnat každému...