Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/347658/bmid_evzen-onegin-Jhm-347658.jpg
4
791
791
Puškin ve svém slavném veršovaném románu popisuje ruskou společnost 1. poloviny 19. století ve městě i na venkově. s lehkostí a ironickým nadhledem líčí všednodenní náplň znuděného petrohradského dandyho Oněgina a jeho nešťastný milostný příběh s naivní a snivou Táňou. Román se stal nesmrtelnou klasikou světové literatury.
Literatura světová Romány Poezie
Přidat komentář
"Já píši Vám - co mohu více?
Co mohu ještě dodati?"
Evžen Oněgin mě nezklamal, krásně verše, a to nejen Taťánin dopis Oněginovi, ale velmi mě zaujal i její proslov na konci knihy.
Nejvíce bych vyzdvihla postavu Taťány, která není charakterizována jako typická krasavice, ale především jako šarmantní, sečtělá a zásadová dívka, což mi přišlo příjemně osvěžující.
Jediným drobným negativem se pro mě staly autorovy vsuvky, či promluvy ke čtenářům. Ty mě trochu rušily od samotného příběhu.
Krásný, smutný a romantický příběh o lásce, cti, nepochopení a vzájemném míjení. Verše se čtou skvěle a lze v nich najít spoustu zcela nadčasových momentů a úvah. Román ukazuje každodenní život a zejména mentalitu určitých společenských vrstev v Rusku v 19. století. I když už je to déle, co jsem knihu četla, vzpomínám si zcela živě, jak jsem silně prožívala souboj Oněgina s Lenským a stále doufala, že to nemyslí vážně. Nemohla jsem se odtrhnout a když jsem knihu v melancholickém rozpoložení dočetla, rozčilovala jsem se,že kdyby si to bývali vysvětlili, všechno mohlo být jinak. Ale tahle jistá fatálnost a tragičnost se v ruských klasických dílech objevuje docela často a zkrátka to k nim patří. Hluboce jsem litovala smrti Lenského, skutečného romantického hrdiny, který byl tak čistý a nevinný zabít Oněginem, sobeckým a znuděným povalečem, který celou situaci svou lehkomyslností způsobil a ublížil tak hned několika lidem. Závěr byl fenomenální a některé verše z překrásných dopisů si pamatuji dodnes. Puškin napsal úžasný román, který se právem řadí mezi největší díla světové literatury.
Vlastně se nedá dodat nic víc k popisku této knihy - Puškinovo mistrovské dílo...
Knihu jsem dostala v roce 1971 (bylo mi teprve 13 let), až nyní jsem se dostala k tomu abych si jí přečetla a myslím, že to bylo načasované správně. Poezii miluji a tak jen krátce, vše už bylo napsáno. Mistrovské dílo, verše nádherné, pravdivé a nadčasové. Určitě se k ní nyní budu častěji vracet.
Moje nejoblíbenější kniha. Upřímně nevím, jestli je to překlad Olgy Maškové nebo původní dílo, do které jsem se zamiloval. Rusky neumím a pokud se v tomto ohledu nezdokonalím, budu odkázán na český překlad a ten, který se mi dostal do ruky, je prostě famózní.
Není to ani tak o příběhu, jako spíš o občasných veršovaných úvahách Puškina nad životem, rodinnými vazbami, o občasném rýpnutí si do ruského způsobu života, povahy ruských lidí, o lenosti, o mravech, o morálce, o (ne)vzdělanosti... tahle kniha má pro mě úplně všechno. A ty verše... ty jsou prostě dokonalé. Po knize sahám v dobách, kdy ne vše jde podle představ a ať ji otevřu kdekoli, funguje skvěle.
Mé nejoblíbenější čtrnáctiverší:
Je šťasten, kdo byl v mládí mladý,
a v pravou chvíli dospělý,
kdo pochopil, co hlavu zchladí,
že zato nervy zocelí.
Kdo věděl kde sny mají meze
a kam se s nóbl lůzou sveze,
v dvaceti měl dost obleků,
v třiceti vhodnou manželku,
dokázal v pětačtyřiceti
dluhy vyrovnat na nulu
a příděl slávy, titulů
i peněz vysluhoval s léty
ten, komu fáma troubí tuš
X. Y. je skvělý muž.
Asi není třeba moc co dodávat, vše tady již bylo napsáno. Snad jen takový můj osobní postřeh: Rusko v 19. století musela být zajímavá země. Petrohrad, to byla v podstatě taková ledová Paříž. Tolik skvělých osobností... Pak přišli komunisté a Rusko se proměnilo navždycky, stejně jako jeho literatura.
Pozn.: Carský režim si rozhodně neidealizuji, žilo se bídně za obou režimů, ale ruská kultura za dob carů na tom byla alespoň o něco lépe s postojem vůči umělcům, kteří dostávali o něco více svobody a byl tak umožněn nástup zlaté generace ruských spisovatelů.
Na začátku knihy mi dělalo veršované slovo problém. Po pár stránkách se člověk rozečte a jde to samo. Krásný román. Určitě se ke knize někdy zase vrátím.
Veršovaný Puškinův román. Postavu Evžena Oněgina může v každém našem životě každý v někom spatřit. Evžen Oněgin je román, ke kterému se musí každý jednou vrátit.
Kniha byla skvělá, ale bez vysvětlivek by mi mnohé pojmy unikly, protože autor často odkazoval na básníky a spisovatele dané doby. Verše se četli příjemně, knížku jsem zvládla za 2 dny. Je to krásný, milostný příběh.
Doporučuji audio-poslech na youtube. Barvité hlasy jednotlivých postav s doprovodnou hudbou nechají příběh ožít před očima :)
Nádherný příběh, citlivé verše a úžasný překlad pana Josefa Hory. Těším se, až se v budoucnu k Oněginovi vrátím.
Ani nevím proč, ale na střední škole jsem se Evženu Oněginovi vyhýbala jak čert kříži. Ač jinak jsem velká milovnice ruských autorů přelomu 19. a 20. století. Dostal se mi do rukou až nyní a mrzí mě, že jsem to nedala na té střední škole. Je to ideální četba pro ten věk. Drama a láska. Možná tenkrát bych v Oněginovi našla zalíbení, možná bych mu tolerovala, že je to floutek, když pak vlastně dojde cestou k poznání. Teď už mám mnohem kritičtější oči a tak mě to nutí se ptát. SPOILER Miloval by Oněgin Taťánu, kdyby nebyla zadaná a nedostupná? Nebyla to právě ta její nedostupnost, která ho vábila? Bylo by toto dílo tak slavné a opěvované, kdyby skončilo happy endem? Všechny tyto otázky však nemění nic na tom, že až budou
dcery na střední škole, Oněgina jim doporučím. Protože vážně stojí za to ho znát.
PS: Se vší úctou musím konstatovat, že řeč, ve které Oněgin Taťáně vysvětlil, že on není nic pro ní, je vážně dokonalá. Líbí se mi dokonce i víc, než onen slavný milostný dopis Taťáně.
Číst tuto knihu po narkóze není úplně nejlepší nápad. U mé osoby vyžadovala velkou pozornost, která byla stejně občas nedostačující. Ztrácela jsem se mezi popisem Eugena a vzpomínkami autora.
Poézia, ktorá má dej a to veľmi pútavý a tragický. Má všetky kvality poézie: pestrosť prírodných opisov, citov aj myšlienok, ale je aj veľmi úderný v kritike starého Ruska.
Knihu jsem neotevírala s velkým očekáváním, a proto mě mile překvapilo, že byla napínavá a zaujala mě. Vlastně v ní bylo i pár mouder ohledně života. Ale ze začátku jsem byla trochu ztracená v postavách a o kom je zrovna řeč, také některé popisující verše nebyly moc zábavné. Myslím, že tato kniha mi něco předala..
"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout..."
"Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?..."
A co se od první poloviny 19. století změnilo v lidském charakteru? Skvělý odraz ruské společnosti. Nadčasový scénář. Puškin byl a (pro mne) bude zcela jistě osobností, která by neměla být zapomenuta, tak jako tento román.
Evžen Oněgin je pro mě srdeční záležitostí. I když ho budu číst po desáté, jsem si jista, že objevím něco nového (krásného, pravdivého, naturalistického, nebo jen něco zrcadlícího mou osobnost)..
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
Výborný román ve verších, který mohl být trochu ucelenější. Je to takový zvláštní styl plný silných momentů i ironických poznámek autora vůči společnosti, čtenářům i sobě samému. Jakmile ho člověk přijme za svůj, u knihy se dobře pobaví. První část knihy představuje jednotlivé postavy, jejich životy a vztahy způsobem, který by člověk od knihy tohoto období tak moc nečekal. Také kvůli tomuto úvodu se opět dostáváme ke klasickému sporu romantismus vs. romantika. Zkrátka ani v případě této knihy si nemyslím, že by bylo tak podstatné to, co obsahují například zamilované dopisy, které jsou jen zlomkem celé knihy, ale spíše reakce na ně. Teprve tehdy přichází stěžejní hmota celé knihy, ten pravý romantismus plný vášní, nešťastné lásky a zklamání, které vedou až k vraždě uzavírající de facto životy všech postav. Zkrátka slovy klasika:
"Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatě
v tom nevidím; však čert to vem!)" :-)