Faust
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/466100/bmid_faust-U4r-466100.jpg
4
744
744
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1997 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Faust, 1832
více info...
Přidat komentář
Faust tu nieje na to aby sa kritizoval (snaha o niečo také bez znalosti mnohých predlôh a historických súvislostí by bola fraška), ale aby sa čítal a aby sa o ňom diskutovalo. Ťažko budete hľadať dielo, ktoré ponúkne viac námetov hodných zamyslenia a diskusie a to už či už ide o obsah, alebo úchvatnú formu.
Byla jsem uchvácena...zcela pochopit tuto knihu není tak lehké a i mě se to zřejmě nepodařilo, avšak byla jsem k ní připoutána natolik, že ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na některé verše...
Můj klid je ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne...
Klobouk dolů něco takového vytvořit a také překlad dal asi zabrat. Jinak je to také těžší čtení. První část jem v celku pochopil, ale tu druhou jelikož jsem ji četl s většími prodlevami, tak nikoliv.
Povedená kniha ... mě se to četlo nádherně .... částečně se to jevilo jako hra .... ale to mi nevadilo, spíše potěšilo ...
První díl v podání překladu Otokara Fishera. Nádherná báseň či nádherné drama? Možná obojí. Německý romantismus ve své plné kráse a síle. Jako většina romantických děl užívá Goethe řadu alegorii, které jsou pro moderního čtenáře dále komplikovány faktem, že jde o dílo inspirované středověkou literaturou, která byla alegoriemi prodchnuta ještě více. Navíc fakt, že jde o dílo veršované svazuje možnosti překladatele překládat věrně. Bohužel nejsem schopen porovnat překlad s originálem, takže se pokusím vyhledat jiný překlad uvidím zda existují nebo neexistují velké změny v obsahu.
Určité pasáže mi připadaly nadbytečné a jako by se do díla ani nehodily. Mám na mysli především úvodní Předehru na divadle a Sen Valpuržiny noci. Z obsahu a komentáře chápu že se mělo jednat o komentáře událostí doby vzniku (politická situace v Německu a v revoluční Francii).
Příběh sám je perfektní, můžeme klidně říci biblický - pokušení, hřích, trest... Překlad Otokara Fishera je nádherně zbásněn.
Jedna z klasik literatury ke které se vrátím více než jednou.
„Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.“ Věta, která charakterizuje celý první díl této podivuhodné knihy. Nejenže poukazuje na problém materiálního světa, toť nekonečné pokoušení samotného člověka, jakožto individuum ze strany zla, ale také na svět nemateriální, upozorňujíc na nekonečný kosmický boj Hospodina se zlem. Mohli bychom říct, že tento problém, je začátek všech problémů – prvotní hřích lidstva. Opět poukazuje na významnější boj, který probíhá mimo náš svět a naše chápání.
Pojetí a pochopení Fausta, jako neodvratitelná část každého člověka, byla pro mě velmi obtížná.
Každý člověk, který kdy kráčel a bude kráčet na této zemi bude řešit stejné dilema jako Faust. Nechat se pohltit sliby ďábla anebo vzdorovat svou vírou. Jan Patočka ve své recenzi napsal. „Co vlastně znamená sázka nebo pakt s ďáblem o nesmrtelnou duši ve světě, který duši nemá?“ Není toto hlavní příčina problému? Pokud ve zvrácené realitě, platí tyto pravidla, nestává se z toho všednost a každodennost? Toť znamená: Každý den být pokoušen, aniž bychom to věděli. Celé lidské dějiny chtěli být lidé jako Bůh, chtěli se mu rovnat. Problém moderního člověka, je ten, že chceme být lepší než Bůh a k tomu nám bez našeho povšimnutí pomáhá právě Mefisto. Ten Mefisto, který se zmocnil Fausta, člověka, co chtěl příliš, chtěl vše. V Bibli jest psáno. „I řekl Bůh: „Bud světlo! A bylo světlo. Viděl, že je to dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ To, co bychom si měli vzít z toho úryvku je, že vše začíná pouhým slovem, slovo dokáže osvobodit i spoutat, to Faust nevěděl, a to se mu stalo osudným. „Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?“ Mylně si Faust mohl myslet, že by někdy mohl být pánem Mefista, to on se stal jeho loutkou. Faust chtěl příliš, nestačilo, co věděl, chtěl vědět vše, má starost, jen o své dílo. Dospěl k Sokratovskému „vím, že nic nevím“ a to byl důvod jeho úpadku.
Sázka Hospodina s Mefistem o jednu lidskou duši, je pouhá alegorie na nekonečný boj o všechny lidské duše. Všichni jsme pokoušeni ze strany zla.
Když okamžik mě zvábí ke slovu:
Jsi tolik krásný, prodli jen,
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen,
A tak přišlo na řadu Mefistovo snažení, poskytnout mu do cesty všechny pozemské slasti, aby se stal Faustův život úplný, to se mu nikdy nepodařilo, ale nebyla tato výhra člověka tímto způsobem, zároveň i jeho prohrou?
Co by mohl chtít starý muž, jako první? Mládí. Mefisto si možná myslel, že potom starý Faust bude mít vše po čem toužil, ona slova. „Jsi tolik krásný, …“ A tak mu to splní a omladí ho. Mefisto, ale nepočítá s lidskou rozmanitostí a věčným „chtěním“ po všem. Pod vlivem Mefista se z něj stává sobec, příliš mu nezáleží na ostatních lidech, kterými opovrhuje pro jejich nevědomost, smrtelnost, pomíjivost. Stále hledá to pravé poznání, v němž by našel uspokojení, touží po poznání smyslu své existence, vlastně hledá Boha – prostřednictvím ďábla. Jistý paradox, člověk potřebuje ďábla, aby našel cestu k Bohu.
Jednoho dne se Faust zamiloval do Markétky (božská Helena), Mefisto, je za začátku proti, protože tuší, že doopravdovou lásku mu nemůže obstarat, po Faustovo naléháním Mefisto ustoupí. Mefisto si je vědom toho, že jestli chce vyhrát musí dát Faustovi vše po čem touží, ale co je vše? Možná je překvapen, že není tak snadné uspokojit Fausta, který dychtí po vědění.
Mefisto podstrkává za Fausta Markétce dárečky, ta jako pravý opak Mefista odolává. Bohužel pro ni, podlehne, ne Faustovo lásce, ale Mefistovo manipulaci. Svým způsobem, když přijala Fausta, přijala i ďábla do svého počestného života. Stala se otrokem ďáblovým intrikám, skutečná oběť lásky k Faustovi.
Láska, která by měla být ryze božská, se stala zkažeností a podlostí.
Faust (Jindra) se stává egoistou a vede již hříšný život, dokonce zabije i Markétčina bratra Valentina, samozřejmě je veden Mefistovou rukou, faust je již zatracen v nekonečném bloudění a dychtivosti.
Markétka, která se z lásky k Faustovi odvrátila od Boha zabila svoji matku a své a Faustovo dítě, jako důkaz jejího hříchu, už pro ni není cesty zpět.
Markétko!
Kde ti hlava stojí?
Co to v srdci máš-
jaký zločin?
Modlíš se za matčinu duši,
za tu, kterous uspala k dlouhému, předlouhému soužení?
Je Valpuržina noc a Faust zatím obcuje s čarodějnicemi a Lilitou. Toto má představovat Faustovo konečné odvrácení od boha. Právě Goethova zmínka o Lilith mě nejvíc zasáhla. Lilith, jakožto první choť Adamova.
Když se Faust dozví o osudu Markétky, je už příliš pozdě. Faust přemlouvá Mefista, aby jí pomohl, ten po dlouhém naléhání podlehne a souhlasí. Markétka, ale již nesouhlasí, nechce jít s Faustem, protože si je vědoma, že by šla s ďáblem a radši si vybere boží cestu, což znamená: trest za svoje hříchy. První díl končí slovy Mefista. „Je odsouzena.“ Zatím co hlas shůry říká. „Je zachráněna!“ Markétka dosáhla odpuštění, díky přijatému trestu a tím je očištěna.
Celé chápání této knihy, je spjato s chápáním naší existence a naší individuality. Ďábel se snaží o každou duši, nesnaží se o svět jako celek, ale o svět jako: Individuální chápání podstaty světa. Právě tato individualita, je důležitá k našemu přežití. Nemůžete napravit celý svět najednou, musíte prvně napravit jednoho člověka.
Tato kniha pro mě byla velkým překvapením, ovšem bohužel ne zcela pozitivním. Z prvního dílu jsem byl nadšený a hodnotím ho zcela kladně, ale druhý předchozí dobrý dojem tak zničil, že jsem ho jen s velkou námahou dočítal. První díl představuje poutavý příběh o zaprodání se zlu bez ohledu na důsledky pro dosažení svých profesních i osobních snů. Dialogy Fausta a Mefistofela byly strhující... a to i ve druhém díle, kde se však omezily na nutné minimum, které bylo obklopeno nudnou a zmatenou smíchanicí, která se podobala spíše pochybné frašce s mnoha nerozpracovanými dějovými odbočkami a míhajícími se zástupy různých více či méně bezvýznamných postav. A ten závěr... čekal jsem alespoň v něm něco velkolepého, nějakou intelektuální disputaci mezi Faustem a Mefistofelem, pravý romantický boj o Faustovu duši. Doufám, že jsem v té změti nic nepřehlédl, ale tento závěr mi připadal až příliš náhlý, plochý a jednoduchý. Ale částečně to mohlo být způsobeno i překladem, který byl jen obtížně čitelný a navíc z něj podle mě moc nevyzařovala doba, ve které dílo vzniklo... tedy mého oblíbeného romantismu (ale nevím, jaký je originál a na koho si mám tedy postěžovat :-) ). Ale abych Goetheho jen nekritizoval, když si s tím dal takovou práci... líbila se mi zvolená forma. I když jde o drama, nepředpokládám, že by autor počítal s tím, že se bude celá hra hrát v divadle, už kvůli délce, množství postav a potřebě všech těch speciálních efektů... spíše mi připadá, že chtěl vyjádřit život jako drama odehrávající se na jevišti života pro pobavení ostatních lidí a bohů. Zkrátka slovy Shakespeara: "Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci."
První díl byl krásný, srozumitelný, jednoduchý, místy i vtipný. Naopak druhý díl byl velice složitý a dlouhý, často se tam přesouvali časem a proto bylo těžké se v knize zorientovat. Celkově je toto dílo velice rozmanité a určitě k zamyšlení...
Složité přesto velkolepé dílo. Faust, Mefistofeles a Markétka, je tu trochu podoba s Dantovou Božskou komedií, ale jen trochu. Bohužel, zde takový konec není.
Je to hodně těžké literární sousto, musela jsem to číst po menších kouskách, po chvíli mi ty verše lezou na palici. Každopádně toto dílo v sobě skrývá tolik pravdivých věcí a tolik krásných veršů. Určitě se k tomu ještě budu vracet, protože 1 přečtení nestačí. :-)
2018/10
Místy byl jazyk tak složitý, že jsem vůbec nechápala děj. Nejvíc se mi líbil úplný začátek, kdy Hospodin a Mefistofeles uzavírají sázku a první část knihy – ta byla dobrá.
Když Faust potkal Markétu, začal být děj ještě méně přehledný a část s čarodějnickým sletem jsem vůbec nepochopila; doteď netuším, o čem byla. Kdyby autor vynechal scény o cestování (kvůli epizodním postavám), popřípadě vše, co následovalo straně 154, příběh by se mi líbil víc.
Pro mě velice těžké a obtįžne čtení, i když je dílo veršované. První díl se jakž takž dál přečíst a porozumět mu. Ale druhý díl byl opravdu těžký boj. Veliká hromada postav ve které se člověk ztrácel. Nesouvislý děj. Spousta pro mě zbytečných a prázdných veršů. Bohužel Faust u mě nezabodoval.
No, tak je to za mnou, hurá! První část ještě budiž, ale ta druhá... Celé mi to nějak unikalo. Za líbivost veršů můžu asi poděkovat panu Fischerovi, tomu klobouk dolů. Ale nejvíc za to, že to dopřekládal až do konce. Já to měla jen číst a trápila jsem se s tím dobře měsíc. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí, kteří to tady chválí, to opravdu tak sebralo, a kolik to píše jen proto, aby nebyli za burany :)
Jedna část mě ale hodně pobavila, asi v souvislosti s tím, že jsem nedávno četla Robota na konci tunelu (Šichtařová, Pikora). Těch pár veršů naprosto vystihuje, jak funguje dnešní ekonomika (zkráceno, vyzobáno):
KANCLÉŘ:
Nechť každému ta poukázka dí:
Stát za ni tisíc korun vyplatí.
Je spolehlivou kryta zárukou:
poklady všemi, pod zemí jež jsou.
CÍSAŘ:
Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!
Kdo císařův že podpis padělal?
A neztrestáno je to? Nepomstěno?
SPRÁVCE POKLADU:
Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.
Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,
kancléř tě s námi takto oslovil:
"K oslavě dne a k obecnému blahu
rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!"
Tys podepsal; a v noci podpis ten
na lístků tisících byl rozmnožen.
Pak, aby všichni, co jim patří, brali,
my celé stohy orazítkovali:
to platí deset - padesát - to sto.
A nadšení, jež vyvolalo to!
CÍSAŘ:
To že je zlato mým poddaným?
Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?
Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!
MEFISTOFELES:
Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;
tak pohodlný je, neb víš, co máš;
netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,
lze láskou, vínem dosyta se zpíti.
Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;
a nemá-li, jen kopej krátký čas,
pak řetěz, pohár do dražby je dán,
a papír, ihned amortizován,
těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.
Tak to svět chce a tak to zvykem je.
Zajímavá kniha, plná úžasných myšlenek. Rozhodně je nutné si ji přečíst vícekrát.
Tak tohle teda otestovalo mou čtenářskou gramotnost. Na první přečtení se snad ani nedají zachytit všechny myšlenky, které tam Johann vložil. K tomu mi taky dopomáhal fakt, že se moc neorientuji v řecké mytologii (hanba mi - má přítelkyně je z Řecka) takže mi asi i unikly některé souvislosti z 2. dílu.
Podtrženo sečteno, opravdu skvělé dílo, po zásluze nazývané klasikou. Až načerpám potřebné znalosti, tak si to musím přečíst znovu.
Štítky knihy
klasicismus německá literatura dvojjazyčná vydání legendy o Faustovi dramata
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Jsi koneckonců tím - čím jsi. Z tisíce kudrn paruku si stáčej či po koturnech zvíce lokte kráčej, vždy přec jen zůstaneš, čím jsi...
A tím je vlastně řečeno vše. Svou podstatu nezměníme, i když se o to snažíme. Tam uvnitř to zůstává, ale jen málokdo najde odvahu pohlédnout vlastní duši do tváře...
Goethe psal Fausta téměř třicet let a dokončil jej těsně před svou smrtí. Abych to pochopila, četla jsem nejdřív zjednodušenou verzi Faust a Markétka. A stejně, tak úplně všechno jsem nejspíš nepobrala. Ale i tak mě Faust bavil, alespoň tedy první část. Ta druhá už méně, ale uff, dala jsem to :)
Za štěstí se platí velké daně, za lásku pak ty nejvyšší. Ale i když tohle víme, přece po ní nepřestáváme toužit, nepřestáváme ji hledat, nepřestáváme o ní snít. A když přijde, obětujeme cokoli - třeba i duši ;)
Svou líci, ach, bolestící, milostiplná, k mé bídě skloň! V svých prsou křeče, v svém srdci hrot meče... Kdo tuší, jak buší v mých spáncích muka zlá! Co mi bědné srdce svírá, po čem touží, co je týrá... Ať už kráčím kudykoli, vše bolí, bolí, bolí a v prsou úzko mám. A sotvaže jsem sama, srdce se ve mně lámá, já lkám a lkám a lkám...