Než vystydne káva
Tošikazu Kawaguči
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403542/bmid_nez-vystydne-kava-APv-403542.png
4
940
940
Funiculi funicula série
1. díl >
Co byste řekli tomu, kdybyste se mohli vrátit zpět do minulosti, ale pouze na chvilku, než vám vystydne káva? V jedné malé kavárně nazvané Funiculi Funicula, mají místo, které vám to umožní. Ale jen za těchto zvláštních podmínek: Můžete se setkat pouze s lidmi, kteří kavárnu již někdy v minulosti navštívili. Ať uděláte cokoli, přítomnost tím nezměníte. Při pobytu v minulosti se z místa nesmíte vzdálit. Váš čas v minulosti začíná nalitím kávy a končí, když káva vystydne. A tím výčet podivných pravidel nekončí. Přesto se najdou lidé, kteří, když se o této možnosti doslechnou, se rozhodnou ji využít. A co vy? Stáli byste o návrat do minulosti i za takových podmínek? Kniha nabízí čtyři příběhy osob, které se o cestu v čase pokusily, a jejich dojemná rozuzlení. Příběh první: Milenci – příběh ženy, která se rozešla s mužem, za něhož se chtěla vdát Příběh druhý: Manželé – příběh muže ztrácejícího paměť a jeho ošetřovatelky Příběh třetí: Sestry – příběh dívky, která utekla z domu, a její mladší sestry, která milovala jídlo Příběh čtvrtý: Matka a dcera – příběh těhotné ženy, která v této kavárně pracuje... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2019 , Kniha ZlínOriginální název:
コーヒーが冷めないうちに (Kóhí ga samenai uči ni), 2015
více info...
Přidat komentář
Krásná emoční kniha četla se s lehkostí, uklidňující a ještě zahřeje moji duši ♥️
Jak se zastavit v dnešní nelehké době - i když nezměníme minulost, můžeme se z ní ponaučit a změnit sebe a vlastní postoj ( pozitivní myšlenky). Tajemnost příběhů, atmosféra, krásné citaty to všechno v knize najdete, určitě doporučuji 5*
Není to tak úplně můj šálek kávy,ale jako odpolední odreagování od detektivek dobrý.Knihu jsem si půjčila na doporučení v knihovně ,uvařila si kávu a pustila se do čtení
Velmi milé čtení v této nemilé době. Ačkoliv téma cestování v čase nevyhledávám, tady mi nijak nevadilo, naopak. Děkuji Databázi, že mě přivedla k této knížce.
Přáli byste si někdy vrátit se do minulosti a udělat něco, co jste neudělali? I kdybyste tím nemohli změnit přítomnost? I kdybyste se přitom nemohli hnout z místa a v minulosti byste mohli strávit jen velice omezený čas v řádu minut? V tokijské kavárně Funiculi funicula to prý možné je! Aspoň o tom vypráví Tošikazu Kawaguči v Než vystydne káva.
Útlý román, který je autorovou prvotinou, vznikl podle stejnojmenné divadelní hry a při čtení je vliv divadla velice znát. Chvilku mi trvalo, než jsem si na formu vyprávění zvykla. Nakonec se ukázalo, že nejlépe se mi příběh čte, když si jej přehrávám právě jako divadelní hru, a tak jsem se pohodlně usadila do hlediště a pozorovala, jak se čtyři odvážlivci vydávají na cestu časem. Každý z nich má pro své rozhodnutí jinou motivaci, ale vždy jde o téma silného citového pouta, ztráty a vyrovnávání se s ní. Osobně se mě nejvíce dotkl poslední příběh matky a ještě nenarozeného dítěte, ale své jsem si našla i v ostatních třech.
Rychlé a milé čtení, které vede člověka k úvahám o tom, zda by sám využil možnosti návštěvy kavárny a podnikl cestu s nejistým výsledkem. Možná jen to, že by člověk mohl ještě jednou spatřit někoho, kdo už není mezi živými, je dostatečným důvodem. Vyplatí se tedy počkat, až stálá návštěvnice kavárny zavře knihu a na malou chvilku uvolní místo, z něhož se lze vydat do jiné doby. Jen nezapomeňte, že máte jen krátký čas – než vystydne káva…
V jedné kavárně se za určitých podmínek můžete podívat zpátky do minulosti. Má to svá pravidla a nemůžete stejně změnit budoucnost. Příběh několika postav, které se s tímto cílem do kavárny vydají. Všechny jsou zajímavé a nějakým způsobem provázané. Člověk se zamyslí, do jakého okamžiku života by se rád vrátil. Osobně jsem měla trochu zmatek v postavách, jména mi přišla podobná a postavy povrchně vylíčené.
Kdyby šlo o standardní, evropskou knížku, od které očekávám určité tempo a spád, možná bych ji odložila. Japonské reálie, vykreslené tady spíš v detailech, mě ale zajímají, a tak jsem autorovi počáteční rozvláčnost (a místy až kalkul) odpouštěla. Vyprávění ale sílí v druhé polovině, kdy se stává tradiční výpovědí o nutnosti akceptovat, že některé věci nemůžeme změnit, ale máme možnost usilovat o obrat k lepšímu a pochopení souvislostí. A na rozdíl od Dalajlámovy kočky, které se z mého pohledu „Káva“ žánrově blíží, má příběh i překvapivé momenty. Třeba záblesk až skoro cimrmanovského humoru: „Během dne, kdy teplota přesáhne třicítku, je i v kavárně, která je v suterénu, za normálních okolností pořádné vedro. V této kavárně je alespoň stropní ventilátor, takový ten s velkými lopatkami, který funguje na elektřinu, takže byl zřejmě nainstalován až později. Ventilátor, jako je tento, však nevytváří nijak zvlášť silný proud vzduchu, spíš jen napomáhá jeho cirkulaci. Nejvyšší teplota, jaká kdy byla v Japonsku zaznamenána, byla 41 stupňů Celsia a neměřili ji 12. srpna 2013 ve městě Ekawasaki v prefektuře Kóči. V takovém vedru by byl tento stropní větrák úplně k k ničemu“.
Vybraná pasáž je v celkové výpovědi minoritní, ale pro mě dokládá, že i na malém prostoru se dá využít řada stylů – a ještě stihnout i repetice, pro našince sice občas příliš doslovná až obtěžující, ale v celkovém kontextu docela pochopitelná.
Krásná a citlivě napsaná kniha, která mě moc bavila a pohladila po duši. Svět kávy je mi velmi blízký, takže jsem si příběh z prostředí nezvyklé japonské kavárny víc než užila. :) Námět, který pracuje s možností cestovat v čase, je opravdu zajímavý a v knize nabídl řadu silných momentů - spjatých zejména s dodržováním velmi přísných pravidel a tím, že přítomnost se prostě nedá změnit. Záleží ale na tom, jestli se dokážeme změnit my sami a na situace, které nás v životě potkají, se naučíme pohlížet novýma očima... Nedokážu vybrat kapitolu, která se mi líbila nejvíce, protože každá měla něco do sebe, a hlavně spolu všechny byly propojeny tak, aby vytvořily kompletní a zajímavý obraz. Knihu určitě doporučuji a sama se těším, až se vrhnu na její pokračování. :)
Na japonských povídkách se mi líbí, že bývají vzájemně propojené. Nevím, zda to patří k přístupu v literatuře v Japonsku :-) , ale jsem tím nadšená. Jinak povídky mají pro mě hloubku v tom, že i když nejde přítomnost změnit, tak důležité je, jak na ni nahlížíme, jak se situací pracujeme. A to je tady krásně ukázané. To téma, návrat v čase, souvislost s kávou (pro kafaře lahoda).... Moc pěkně napsané.
Tady by to bylo přesně na dvě a půl hvězdy; kladně hodnotím nápad, ten je skvělý, a propracování pravidel cestování v čase. Naopak negativně hodnotím záplavu jmen hned v prvních stránkách, podle mě zbytečně detailní popisy oblečení, a pak podivnou chladnost, kterou jsem ale cítila i z jiných knih přeložených z japonštiny, a tak se trochu obávám, že to možná bude velkou odlišností stavby čeština a japonštiny. Taky mě štval přístup některých postav, kterým dává autor najevo své sympatie, jako manželka pána s Alzheimerem. Například co je to za jednání manžela k manželce s tím dárkem, na který se zeptala? Taky jsem očekávala nějaké vysvětlení k přítomnosti ducha v kavárně, a pak mě vysloveně rozesmála akce na přesun ducha z "té" židle. Nedosti na tom, že duch chodí jednou denně na záchod, teď ho tam ještě vyexpedujete pomocí opakovaného dolívání kávy?
Asi tady pracuje kulturní bariéra, nevím, je to divný počin.
Popravdě když jsem knihu četla, říkala jsem si, co na ní všichni tak strašně chválí, líbilo se mi to, ale nepřišlo mi to nijak zásadně výjimečné. Ale poslední příběh to hodil o level výš a jsem spokojená. Asi za to mohla moje přehnaná očekávání, protože tuhle knihu mi opravdu doporučovalo hodně lidí.
Kniha je to oddechová, příjemná na čtení a má v sobě i nějaké to zamyšlení. Mě se moc líbilo, jak to s těmi návraty do minulost měl autor dobře vymyšlené, obzvlášť se mi líbí pravidlo, že nemůžete změnit přítomnost. Zkrátka pokud hledáte něco odpočinkového a milého, směle do toho.
„Pokladna v této kavárně bude nejspíš nejstarší dosud používanou pokladnou. .. Vypadala tak trochu jako psací stroj, a snad proto, aby ji nebylo jednoduché ukrást, vážila jen sama o sobě čtyřicet kilogramů. Při zadávání částky doprovázelo každé zmáčknutí tlačítka hlasité cinknutí. … Káva … a toust … a kari rýže … míchaný parfait … cink cink cink cink …“
Kavárna je pro mě synonymum pro příjemný prostor, mám kávu a pohodové prostředí kavárny ráda … „Káva, kterou v této kavárně podávají, se obvykle označuje jako moka. K její přípravě se používají výrazně aromatická zrna … má mírně nakyslou chuť a je trochu specifická … a tak ji nevyhledává každý.“
Takže je jasné, že mě titul téhle knížky ihned zaujal, navíc anotace hovořila o zvláštním a zajímavém cestování časem
… „přítomnost se nezměnila … změnily se jen ony … díky návratu do minulosti změnily svůj způsob myšlení“.
Jen na chvilku – než vystydne káva – měly 4 návštěvnice této zvláštní kavárny, šanci … pochopit, a dát prostor pro vyjádření svých skutečných! pocitů. Leccos /co byste možná ani nečekali/ se pak totiž v životě vyjasní.
Zajímavý námět, k tomu ještě japonské reálie, a poměrně pozitivní komentáře, to vše dohromady slibovalo dobré čtení. Po několika stránkách a prvním ze čtyř příběhů ovšem přišlo mírné zklamání. Cožpak o to, čtení to dobré bylo, ovšem, jak všichni ze školy víme, dobré, to je za 3, a u 3* i zůstalo – knížku hodnotím jako spíš odpočinkové čtivo, u kterého máte ovšem šanci se zamyslet, má osobitou myšlenku, kterou rozvíjí a která je určitě zajímavá, emoce a pocity jsou totiž velké téma – v této knížce se jich autor ale dotýká jen mírně a zlehka, ale co vlastně, tohle můžu prominout … do kavárny se to přeci hodí! :-)
Škoda jen, že jsem od prvopočátku měla neodbytný pocit, že „čtu“ romantický film – předpřipravený scénář pro film (jako film z prostředí kavárny – určitě to bude skvělé), a teď už vím proč, teprve po dočtení jsem zjistila, že autor je původně scénárista a divadelní režisér a knížka vznikla až následně, z původní divadelní hry – a to je na textu opravdu znát!
Tahle knížka nebyla špatná, ale nečetla si mi úplně lehce, hodně se mi pletly postavy. Zbytečně se opakující popisy. Zajímavý námět, ale lehce tísnivá atmosféra z toho všeho, i když to poselství nakonec je hezké a vlastně i dojemné. Do druhého dílu ale asi nepůjdu
Neustálé opakování předem řečeného. Nejen pravidel cestování v čase, které jsou v úvodu a pro jistotu ještě v každém příběhu zvlášť, ale i stejné popisy místnosti a postav.
Nemyslím si, že by měl autor čtenáře za blbce, spíš měl strach, aby pochopil podstatu a souvislosti příběhu, v případě, že si přečte jen jednu povídku souboru. Ale byla to otrava. Jména, s těma jsem měla problém. Například v jedné povídce jsou 4 ženské od K, některé taky jmenuje jen příjmením a pak zas jménem, takže zmatek. Proč taky do puntíku popisovat, co má která postava na sobě včetně obutí? Koho zajímá, jestli rukávy byly polodlouhé a blůza měla zrovna limetkovou barvu? Mě teda fakt ne. Nevím, ale působí to rušivě. Autor hraje čtenáři na city, snaží se z něj vymáčknout slzu, nejvíc to bylo znát v poslední povídce. Přijde mi, že japonští umělci si v tomhle obzvlášť libují. Přesto má tahle kniha pozitivní poselství: změň úhel pohledu a změníš cokoli.
Děkuji svým oblíbeným za tip na tuhle útlou knížku. Čtyři kapitoly a čtyři příběhy, navzájem se prolínající. Kratičká možnost setkání se v minulosti s někým, na kom záleží - s milencem, manželem, sestrou, dcerou. Přitom se nedá nic z toho, co se už stalo, změnit ani napravit. A přesto to stojí za to - vyslovit něco, co nebylo vysloveno včas, přečíst si dopis, na který nikdy nedošlo...
Příběhy, nad kterými jsem se musela zamyslet. Doporučuji.
Zajímavý a originální nápad, který jistě stojí za přečtení. Jednotlivé kapitoly byly samy o sobě něčím výjimečné - nejvíc se mi však líbil poslední příběh o Matce a dceři. Kniha je napsaná jednoduše, nečekejte zde nějaká květnatá souvětí. Přečteno jedním dechem, ale za mě slabí průměr.
Má smysl využít možnost a vrátit se do minulosti, i když se dle pravidla v přítomnosti nic nezmění? V životě většiny z nás určitě došlo k momentu, kterého jsme s odstupem času litovali a chtěli vrátit čas a udělat to znovu a jinak. Tady se o to několik osob pokusilo v kouzelné kavárně za dodržení řady pravidel a s limitem než jim vystydla káva. Po návratu se nezměnilo nic až na jednu zásadní věc u cestovatele v čase a to změny myšlení a pohledu na celou věc. Tohle hlavní poselství knihy mi připomnělo psychologickou metodu, za jejíž pomocí se lze zpětně vyrovnat s dřívějším zážitkem, který máme problém mnohdy i po letech přijmout a strávit. Minulost nezměníte ale změnou svého přístupu vás to přestane trápit. Z této strany je kniha výborná. Styl psaní a často se opakující pasáže můj dojem snižují.
A bohužel jsem nepochopila, kdo byla ona tajemná dívka v bílých šatech. Doufala jsem, že se to na konci knihy dozvím. Nebo mi něco uniklo?
Štítky knihy
Japonsko zfilmováno cestování časem japonská literatura divadelní hry kavárny magický realismus
Autorovy další knížky
| 2019 |  Než vystydne káva |
| 2020 |  Než pravda vyjde najevo |
| 2022 | Než vzpomínky vyblednou |
| 2023 | Než se stihnu rozloučit |
To bylo hezký! Úplně jsem cítila tu vůni kávy, viděla to osazenstvo. Někdy jsou ty pomalu plynoucí příběhy prostě to nejlepší.