Gorily v mlze
Dian Fossey
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29415/bmid_gorily-v-mlze-QIO-29415.jpg
4
97
97
Americká badatelka (1932-1985) díky svému patnactiletému výzkumu v podmínkách vysokohorské oblasti afrického deštného lesa shrnuje výsledky svého studia ohroženého druhu goril horských.
Literatura světová Literatura faktu Příroda, zvířata
Vydáno: 1988 , Mladá frontaOriginální název:
Gorillas in the Mist, 1984
více info...
Přidat komentář
Fosseyová bola tiež ako taká gorila. Zo dňa na deň sa vezme a začne študovať gorily v africkej džungli, odvtedy tam je viacmenej do smrti a celý život iba sleduje gorily a štylizuje sa do roly ich ochrancu. Toto je buď na metál alebo diagnózu.
Samotná kniha ma sklamala. Čakala som skôr niečo na štýl Máminho posledního objetí od Fransa de Waala a prepojenie informácií o gorilách so správaním ľudí a podobne. Namiesto toho som dostala suchopárny výklad o niekoľkých skupinách, kto čo kedy robil, kto kde stál, kto kde s*al... Boli toho kvantá a pôsobilo to skôr ako podklad k napísaniu štúdie, než ako pútavá populárno-náučná literatúra. Strácala som sa v menách a hlavne v časovej následnosti, ktorú Fosseyová nedodržiavala. A tak sa občas v texte len tak mimovoľne spomínal niekto/niečo, len aby sa k tomu autorka o pár ďalších kapitol vrátila a zrazu osobu/psa/udalosť normálne uviedla.
Odporúčam iba nadšencom, záber knihy bol na mňa až príliš úzky, špecifický a izolovaný. Aj keď musím uznať, že pri počúvaní audioknihy bola prechádzka Slovenským rajom predsa len o čosi dobrodružnejšia.
Na záver oceňujem komplexný pohľad na ochranu zvierat v závere knihy, ktorý nebol typickým čiernobielym nazeraním ekoteroristov. Škoda chýbajúceho doslovu od vydavateľa, celkom by ma zaujímala súčasná situácia.
Keby mozem dam aj 10 hviezdiciek. Toto pozoruhodne dielo je knizny poklad. Dian bola hrdinka, ktora urobila prve posledne pre zachranu a ochranu horskych goril. Kolko dokaze jeden clovek je nieco uzasne. O realnych hrdinoch sa vo svete moc nehovori.
Bavilo ma citat vsetko, o chovani samotnych goril, ich socialnych skupin, o celkovom pozorovani a vsetkom co sa o nich tyka. Bolo uzasne sledovat ako sa Dian snazila zo vsetkych sil nicit pytliacke pasti a nastrahy, ktore zvierata ohrozovali. Odvazna uzasna zena to bola. A tak isto su uzasne gorily, pre niekoho hrozive divoke selmy. Pre mna su to milujuce ochranarske a starostlive tvory. Staci sa ich snazit pochopit.
„Svahilské slovo rafiki znamená přítel. A protože přátelství znamená vzájemnou úctu a důvěru, pojmenovala jsem tak toho vznosného samce.“
Černé královny, semišové kabátky zeleně, se usadily do chlopní. Guru fauny. Chopí se opí glorioly, gró země. Píle, síla, vůle. Proti tlupám nenechavých tlap. Klopí klopy se zlem, až jednou stinná silueta, fantom bez regulí tiše k hrdlu přistoupí...
Postupem času jsem se ztrácela ve jménech goril. Primáti se totiž místy chovali kočovně a opouštěli své tlupy, aby se přidali k jiným, zakládali vlastní, nebo se vraceli do té původní :).
Autorka ovšem navíc popsala všechny možné překážky, které musela překonat, aby zřídila výzkumné středislo a upevnila jeho vliv.
Zajímalo by mě, jestli si uvědomovala hrozbu, kterou představovala pro pytláky a jejich způsob přežívání... Nechme stranou fakt, že ti ji třeba vůbec zabít nemuseli... Jestli tušila, že jí od určité chvíle vlastně jde o život. Možná jo a bylo jí to jedno, protože její život nebylo to, co chtěla chránit.
Za mě pozoruhodná žena, která zvládla to, na co by se mnozí sobecky vykašlali.
Kniha samotná je zajímavější obsahově, než stylisticky. Příběh někdy neudrží pozornost, protože se opírá o tak ojedinělé zážitky, k jejichž popsání autorce nestačila slova :).
Kniha je hodně popisná.
Asi jsem přece jen čekala trochu něco jiného.
Nekonečné sledování různých gorilích skupin, které se postupně rozpadaly anebo přetvářely v jiné mě moc nenadchlo. Obdivuji až fanatickou zapálenost autorky a jsem ráda, že jsem si mohla přečíst něco tak podrobného o těchto zajímavých primátech. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí o společenských zvycích a dynamice, která v těchto tlupách panuje. Občas mě zarazila nevídaná podobnost s lidmi.
po dočtení ve mně zůstala hořkost, smutek... nad tou realitou, která právě teď snad úplně nejvíc dotírá ze všech světových stran... přeji nám víc takových úžasných a zapálených lidí, kterým není lhostejný domov nás všech...
Je dobře, že tato kniha existuje, ovšem po literární stránce je to průměr. Dozvídáme se mnoho zajímavého o gorilách, občas poutavým příběhem, častěji téměř nudným líčením kdo ze které opičí skupiny kam přeběhl, kdo se komu narodil apod. I když je kniha už historický dokument, ničemu to nevadí. Bylo by zajímavé se na problematiku podívat aktuálně... 75%, 10. 9. 2022.
Byť jde o populárně naučnou publikaci o životě goril, řekla bych, že je to také kniha o trochu bláznivé tvrdohlave ženské, která měla občas víc štěstí než rozumu, ale milovala zvířata víc než cokoliv. Dočtete se o jejich těžkých začátcích v Africe, o hloupostech, které občas vyvedla, o nebezpečích, ze kterých se dostala díky neuvěřitelnému štěstí... O gorilach, gorilach a zase o gorilach a bude vás to pravděpodobně bavit pořád a pořád - stejně jako mě. Kromě toho také nahlédnete do jejích myšlenek a možná se tím i trochu vysvětli její podivné chování k lidem... Nakonec mi přijde, že v závěru a epilogu tak nějak vystihla ten problém v pomoci lidem a zvířatům v Africe od Ameriky a Evropy...
Od té doby, kdy jsem přečetla tuto knihu (myslím, že to bylo na konci 90tých let) mám velké problémy s návštěvami ZOO, kde jsou tito velcí primáti chováni. Když vidíte tato velká zvířata za mřížemi nebo sklem s jejich obezitou, chce se mě brečet. Nezapomenu na den, kdy jsem v ZOO v Ústí nad Labem položila na sklo dlaň , a samec orangutana (myslím, že to byl představitel Ámose z filmu Dva lidi v ZOO), přišel ke mně a položil svoji dlaň z druhé strany skla na tu mojí. A pak už jsem opravdu brečela.
Viděla jsem i film, ale kniha je mnohem lepší.
Dian Fossey (DF) popisuje odhodlání a boj za záchranu kousku přírody vůbec a pro budoucí generace. V Africe narazíte skoro všude na věhlas jmen jako Joy a George Adamsonovi nebo DF. Jsem ten, kdo se v ZOO nechodí dívat na opice, mám více v oblibě tygry, lvy nebo nosorožce, ale ZOO pro mne získaly smysl jednak jako možnost vidět faunu či floru, které nebývají dostupné ve svém prostředí a hlavně díky zapojení do mnoha záchranných programů. Na cestě po Keni nás průvodce vzal v Ol Pejeta (bílí nosorožci ze ZOO HrKr) také do útulku Sweetwaters pro šimpanze a ta zkušenost byla velmi silná. Jeden šimpanz si mne oblíbil a já jeho, takže „adopce“ byla jasná. Jeho příběh byl děsivý, sotva přežil a přesto mne k sobě „pustil“ a díval se na mne jako by četl moji duši a srdce…. Někdy mám ten dojem u svého psa a říkám si „nad čím přemýšlíš a co bys mi teď asi řekl, kdybys mohl“.
Získat si důvěru u lidí nám všem dává zabrat, kdo říká, že ne, pak lidi nepotřebuje…. Co teprve důvěra zvířat, která vám dovolí je nejen pozorovat, ale být součástí jejich života!! Vážně si myslíte, že je to tak jednoduché a číst o tom doma v křesle je dobrodružství? Můžete si říkat co chcete - DF byla tvrdohlavá, panovačná, neodbytná, ale co víte o reálné situaci a možnostech, které měla a co vše musela překonat, aby uspěla?? Jak byste se zachovali Vy?
A to nemluvím, že situace je na mnoha místech naší planety stejná, ne-li horší dnes, kdy se považujeme za vyspělejší…. Kritizovat umí každý, tak co děláte pro přírodu Vy, v pohodlí 21.století a evropské země? Recyklujete? Nenecháváte ani jeden odpadek na horách či u vody? Nevyhazujete jídlo? Jezdíte pomalu v době a v místech, kde se přes silnice může pohybovat lesní zvěř? Neničíte rostliny? Nebo aktivně krmíte ptáky v zimě? Chodíte sbírat odpadky do přírody?
Tato kniha nám může otevřít oči, přivést k osobnímu zamyšlení, dát hlubší pochopení divokým zvířatům a přispět k úvaze jaký stav přírody chceme a jaký opravdu máme. Díky lidem jako byla autorka knihy, těm jí podobným nebo nám samým.
Dian Fossey byla neskutečně zapálenou badatelkou, obdivovatelkou a milovnicí goril. Není divu, že jí málokdo stačil a s málokterým byla spokojená. Knížka, na kterou jsem se dlouho těšila, ale její přírodovědecké podání mě často unavovalo a v množství jmen a vzájemných gorilích pout jsem se nejednou ztrácela. Přišly ale i okamžiky, kdy svým dějem dojímala nebo naopak vyprávěla o krutosti. Smrt Prstíka byla hrozivá. Díky své horlivosti a oddanosti gorilám asi nemohla mít Dian mnoho přátel. Zato spoustu nepřátel, kteří ji nenechali při životě. Autorka používala hezky květnatá souvětí a citlivě popisovala okamžiky štěstí i smutku. Ač jsem knížku četla poměrně dlouho, hodně mi dala.
„Několik minut mi seděla Koko klidně na klíně, a pak odťapkala k dlouhé lavici pod okny, odkud byl výhled na nedaleké visocké stráně. S námahou se na lavici vydrápala a zadívala se na horu. Najednou začala vzlykat a po obličeji jí tekly skutečné slzy, což jsem u gorily nikdy předtím ani potom neviděla. Když se konečně setmělo, svinula se do hnízda z rostlin, které jsem jí udělala, a s tichým kňouráním usnula.“
***
Světelná mlha,
jež jim dává půvab,
také je skrývá.
(Richard M. Milnes)
***
Sáhla jsem po „Gorilách v mlze“ s úmyslem dozvědět se něco o tom, nakolik (a v čem) je člověk stejný jako jeho příbuzní. Čekala jsem vědeckou studii, ale dostalo se mi populárně zpracovaného vyprávění, proloženého humorem (typu „jak Dian Fosseyová pozvracela fosilii žirafy“ :D) a příběhy.
Knížka je napsaná přístupně. Přesto jsem ji četla celý týden, jelikož mně osobně něco nesedlo: nejsem si jistá, jestli styl vyprávění, nebo téma. To na druhou stranu neznamená, že by mi nic nedala, naopak.
Etologických faktů o gorilách je plná. Tak například že předstírají krmení, aby získaly možnost pozorovat ostatní gorily; že 40 % času tráví odpočinkem; že samice i samci migrují mezi tlupami (samice kvůli zlepšení sociálního postavení, samci kvůli získání harému); že jejich incestní chování zahrnuje i symbolické páření mezi nestejně starými jedinci nebo gorilami téhož pohlaví; že po smrti mláděte začne matka bezstarostně dovádět se svými vrstevníky atd.
Nejvíc ze všeho mě zaujaly informace o emocích zvířat a jejich projevech. Gorily se samy pro sebe usmívají, smějí se na celé kolo při lechtání jiným členem tlupy a ze zármutku jim mohou téci slzy (viz Koko plačící při pohledu na pohoří Virunga). Mladá zvířata mají hluboký vztah i ke svému otci a po ztrátě matky nocují v jeho hnízdě; pokud matka emigruje do jiné tlupy, mládě se může utrápit. -- Po četbě téhle knihy už mě nikdy nikdo nedostane do ZOO.
Kromě toho, že jsem se dozvěděla tahle fakta, pro mě byla četba přínosná ještě v jiných ohledech. Především metodologicky. Dian Fosseyová při výzkumu upřednostňovala práva goril před právy pozorovatelů, vnímala je jako individuality, dávala výzkumným objektům jména a přiznávala jim emoce, což v 60. a 70. letech bylo počínání nejen extravagantní, ale také odborně kompromitující. Ta žena měla zatracenou odvahu, morální i fyzickou.
Láskou ke zvířatům, uznáním jejich citů, lehkou antropomorfizací a potěšením, které jí přinášelo terénní pozorování, mi trochu připomínala Charlese Darwina.
Její přátelství s Rafikim a Digitem je důkazem, že tento vztah mohou navázat jedinci různých živočišných druhů. Zajímavé pro mě bylo uvědomění, že jevy jako odpolední siesta, lechtání dětí nebo přátelství mezi jedinci znesvářených rodů mají historii ještě předlidskou. Autorka také snadno rozeznávala pachové signály goril, jelikož jejich pot strachu je cítit stejně jako pot lidský: další ilustrace fascinujícího poměru mezi subjektem o objektem vědy. Viva la Évolution.
Gorily jsou mi každopádně ještě méně sympatické než předtím. Nietzsche řekl o opicích, že pohled na ně je nám trapný, protože nám příliš připomínají nás samé; o lidoopech to platí tím spíše.
Informace o rostlinách, které tolik čtenářů pohoršily, tvoří nutnou součást knihy, poněvadž se jimi gorily buď živí, nebo je využívají ke stavbě hnízd, a navíc žijí uprostřed ekosystému složeného i z flóry. Mně všechny ty třezalky, hagenie, smldníky, kopřivy, lobelky a vernonie, jímž je ostatně věnovaná asi jedna stránka, nevadily. Oceňuji také pozornost, již autorka dopřála ostatní fauně, lidem a samotnému pohoří Virunga, aby byl obrázek prostředí kompletní. A musím se přiznat, že nejvíc jsem se bavila u kapitol, jež neměly s gorilami nic společného a že mě víc zajímal provoz tábora: jeho podmáčená všednodennost naplněná chocholatkami, studenty, drůbeží a drzými turisty. Autorce všechnu čest.
PS. Stejnojmenný film pojednává o jiné osobě, která je na rozdíl od skutečné Dian Fosseyové hysterická, agresívní a romantická fňukna. Čtenář knižní předlohy rychle zjistí, že filmový obraz badatelky, která studuje Schallerovy knihy o gorilách až první den ve výzkumném středisku nebo která vyděsí k smrti černošské dítě, jsou drzou, hanebnou křivdou.
Knižku som si objednal na konci 80-tych, počas ZVS, skrz nejakého časopisu a prečítal som ju až po ZVS-ke, keď som mal už kľud. Pre mňa výborná!
Filolog z UK by s mým hodnocením asi nesouhlasil, nicméně příběh "Niramačabeli", její zápal a jistota, že dělá dobrou a smysluplnou věc, chápání přírody a potřeby přirozenosti, vysilující a nekonečný boj proti lidským elementům a egoismu mi pronikl do duše a už tam zůstal. A to prosím nikterak nemiluji opice, lidoopy apod.
Pro podobně zasažené:
https://www.youtube.com/watch?v=SZvmzDMEKt0
https://www.youtube.com/watch?v=EFndwaCDvF4
Zpočátku se čte opravdu obtížně, ale jakmile se do toho dostanete, tak vás společnost primátů pohltí! Musím říct, že Diane celkem závidím, že mohla strávit část života s primáty, kteří jsou v mnoha ohledech lidštější než lidé.
Pro ty, kteří viděli film (a líbil se) a očekávají, že kniha bude stejně skvěle vyprávěný příběh, bude nejspíš trochu zklamáním, zejména proto, že to opravdu není román, ale spíše vědecká studie s množstvím příbuzenských diagramů.
Diana Fosseyová byla bezesporu ošklivý chlap a každý si tak jistě svede představit její zklamání, když před ústrky společnosti prchla do Rwandy, aby v tamní politicky nestabilní, vysokohorské džungli došla poznání, že si jí při zdejší mizerné viditelnosti s akceptovatelnou partnerkou nespletou ani ty gorily (v šedesátých letech se dík King Kongovi ještě natuty vědělo, že gorily lidské samičky unášejí); Domů už se teď ale se staženou oháňkou vrátit nešlo, tak co teda? Rozhodla se je začít studovat..
..a tak se milá Diana hrabe v trusu, stopuje, likviduje pytlácké nástrahy a vůbec tam patnáct let řádí jak vietnamský veterán zchvácený těžkým případem posttraumatického syndromu; rozumně uvažující člověk by si řekl, že čím bude Fosseyová posedlejší a na hlavu padlejší, tím budou gorily sympatičtější. Čím vám ale mají být sympatičtí infanticidní, vnitroharémově agresivní, záštiplní koprofágové s hrubě incestními sklony (dědeček s vnučkou, bráška se ségrou, tetička se synovcem...to vše na denním pořádku, stejně jako srostlé prsty, či děděná šilhavost...jestli jste ale fanoušky Habsburků, tak proč ne), mi nějak zůstalo záhadou. Nevím jak vy, ale já si po dočtení ze skoby v obýváku provaz s pneumatikou sundal.
Hodnocení? Eh..na jednu stranu obdivuji, kolik trusu autorka rozhrabala, na stranu druhou se celým tím podnikem táhne silný odér klinického šílenství.
3 rozpačité ***
Úvod mě příliš nevtáhnul- ono již zmiňované popisování rostlinného zastoupení je zajímavé jen pro určité spektrum čtenářů, ale příběhy jednotlivých goril mě pohltily. Je zajímavé sledovat jejich osud, leckdy tragický, jejich chování a přesuny do jiných skupin. Obdivuji badatelku, že neměla z těchto velkých tvorů strach. Ono přece jen když se proti ní vyřítil dospělý gorilí samec a ona musela zůstat v klidu... Dojal mě příběh o zachráněných mláďatech, která nakonec skončila v zoo i o malé gorilce, kterou se alespoň na krátký čas podařilo navrátit mezi volně žijící.
Podobné lidi příroda potřebuje...
Gorily v mlze
Nelibilo se mi ze nechali mladata vsanc smrti po smrti otcu, myslim ze mohli se pokusit mladata zrekvirovat a pak mozna nabidnout jine skupine , nebo zoo, vzdy lepsi nez nechat zabit pristim vudcem stada