Gottland
Mariusz Szczygieł
V knihe ocenenej ako Európska kniha roka autor z nezvyčajného uhla nazerá na zdanlivo známe udalosti a ľudí, ako je príbeh Baťovej firmy či Marty Kubišovej, ale predstavuje aj málo známe či úplne zabudnuté príbehy z obdobia Československa, kde sa horor strieda so smútkom a groteskou. Hoci bola pôvodne určená iba poľskému publiku, ale spôsob, akým zobrazil premeny minulého storočia, z nej spravili univerzálnu knihu. Investigatívne reportáže a eseje (alebo „halucinačné príbehy plné úzkosti,“ ako napísal Liberation) sú vyrozprávané veľmi pútavým spôsobom, neraz pripomínajú detektívny žáner. S ním majú spoločné aj množstvo obetí a prekvapivé zápletky. Autor nepracuje s veľkými číslami, ale s osudmi známych aj menej známych osobností.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2012 , PremediaOriginální název:
Gottland, 2006
více info...
Přidat komentář
Pro mě opravdu zajímavá kniha. Opět jsem si potvrdila, že jsem ráda, že žiji dnes a ne za komárů. Na druhou stranu, jestli je pravda jen půlka těch věcí, co napsal o Baťovi, tak to zřejmě nebyl jen ten geniální a s dělníky solidární superpodnikatel, kterému (narozdíl od těch dnešních) opravdu záleželo na lidech...
Tak tahle kniha pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Vzhledem k tomu, že za svým věkem ještě stále uvádím ono "náct", sotva jsem si dokázala představit, jak to v naší zemi opravdu fungovalo v minulém století... pan Szczygiel to prezentoval velmi poutavě a jen těžko bych hledala v paměti, kdy jsem se naposledy dozvěděla tolik zajímavých historických informací - a hlavně perliček, pikantností, paradoxů, protože i ty (a ty hlavně) tvoří a ukazují nám dějiny hodně interně a opravdově. Obzvlášť mě zaujala část o Tomáši Baťovi - až donedávna to pro mě byl jen "podnikatel s obuví"; po přečtení Gottlandu už je to i člověk se všemi svými klady a zápory. Rozhodně velmi dobrá kniha, která si zaslouží více čtenářů!
patos alert ---- A není to trochu smutný, když se dozvídám pravdu o své rodné zemi od polského autora? Jak říká jeden z komentářů na zadní straně knihy, to by totiž ani Čech napsat nemohl. Ani nevím proč jsem čekala, že to bude víceméně román inspirovaný naší historií, napsaný Polákem, který má k Čechům a Čechám hodně blízko. Knihu jsem zhltla za večer. Literatuře faktu se víceméně záměrně vyhýbám, ale tohle mě teda rozložilo na kousíčky.. Třeba o paní Moserové jsem věděla jen to, že kandidovala na prezidentský post... a nic víc. A co teprve strhující historie Baťovy dynastie. Šokoval mě. Na popisovaných událostech zcela jinou formou, než jakou si pod pojmem reportáž představíte, není nic pozitivního. Je mi z toho, jako to jen říct - ouzko, divně. Jaké to máme my mladý v dnešní době super, že jsme nezažili žádnou z perzekucí... A stejně si stěžujeme. Opět, jako vždy po zjištění dalších hnusných skutečností je mi blbě z toho, že jsou bolševici pořád mezi lidma tak populární.
Střípky toho nejlepšího a nejhoršího, co jsme tady, na našem rybníčku, zvládli za posledních pár let vyčarovat. Kronika absurdních situací a malých detailů, které bychom jinde lovili jen těžko.
Je dobře, že je na trhu kniha, která nám čtivou a pro čtenáře zajímavou formou předkládá fakta o životě známých i méně známých osobností z dob minulých a poukazuje na absurditu režimu před rokem 1989. Doporučuji hlavně mladé generaci, která tu dobu nezažila. Děkuji polskému autorovi za připomenutí jedné etapy historie našich národních dějin. Neměli bychom zapomínat.
Poprvé jsem se s tímto autorem setkal ještě jako dítě (a nemohl jsem rozlouskat jeho jméno), kdy měl tu a tam nějaký článek v novinách... Ale nějak mi utkvěl v hlavě. Před poměrně nedávnou dobou s ním byl moc fajn rozhovor na DVTV a došlo mi, že si od "toho sympaťáka mluvícího česky, přestože je Polák" musím přečíst...
Po přečtení prvních příběhů Bati či Lídy Baarové jsem žasl. Neuvěřitelně čtivá a zajímavá záležitost - pohled zvenčí. Jízda pokračovala přes pražský památník až ke Kafkovi. Bohužel, v polovině knihy došlo ke zvratu, příběhy mi mnohdy nepřišly ani tolik čtivé ani tolik zajímavé (absurdita systému či utrpení lidí, kteří chtěli něco dokázat, ale nemohli... to ano). Částečně je to určitě dáno i tím, že jsem si tuto dobu nezažil a ani mi není zvlášť sympatická... 3,5* a těším se na Udělej si ráj...
Tato kniha je naprostá bomba! Jsem ráda, že jsou takové knihy co alespoň trochu osvětlí toto období.
Je to výtečná kniha! I když můžeme být notně vzděláni co do moderních českých dějin , onen jiný pohled, ty nové, nečekané souvislosti, o ty šlo...nikoliv o dějepis!
Kniha to není špatná (líbí se mi autorova lehká ironie), ale opravdu nerozumím tomu, proč je tady tolik oslavovaná. Chápu, proč může být oblíbená v Polsku, či v jiné zemi. Nabízí totiž rychlokurz našeho 20. století, aniž by příliš přehlcovala „dějepisem“. Ovšem někomu, kdo zná historii své země, nemůže přinést nic moc nového. Nějakého zvláštního pohledu na naše dějiny zvenčí jsem si taky nevšimla, na to je to celé moc letem světem, místy navíc zmatené. A chybí tu určitá kritika, která v naučné literatuře být musí, minimálně je tedy vhodná. Především v kapitole o porevolučním bulváru pak taková absence působí, jakoby autor zapomněl dokončit myšlenku.
Knihu mi půjčil kamarád s tím, že se jedná o zajímavý pohled polského reportéra na českou historii. Po přečtení některých recenzí zde jsem skutečně uvažovala o tom, že ji nechám ladem a že jí číst nebudu. Dnes ráno jsem na ni hodila oko a zkusila se začíst. Bohužel, možná bohudíky, kniha začíná kapitolou "Ani krok bez Bati", která je tak výborně napsaná, že jsem u čtení zůstala několik hodin a knihu přečetla celou. Vůbec není špatná. Naopak. Je to pohled do minulosti očima někoho odjinud. Celá kniha mi připomíná dokumentární seriál. Velmi čtivě se vrací do těch šílených rudých a udavačských dob. Snad až na jednu nebo dvě kapitoly, které mě zvlášť nezaujaly, vše ostatní jsem přečetla jedním dechem. Velmi oceňuji přístup autora, který nikoho neodsuzuje a neposuzuje. Neztrácí čas moralizovaním. Jen předkládá příběhy několika jedinců, kteří měli to (ne)štěstí, že v té době žili. U příběhu Marty Kubišové jsem se téměř rozplakala. I když její příběh je veřejně známý, je zde představen takovým způsobem, že se mě osobně velmi dotkl.
---------------------------------------
Novinářka Eda Kriseová se ocitla na černé listině spisovatelů, ale dík protekci se stala knihovnicí. Pracovala sama, aby nikdo nebyl nucen s ní mluvit. A tak si odpoledne chodila povídat s pacienty na psychiatrické klinice.
"Dvě sestry obsluhovaly sedmdesát pacientů a nemohly to zvládnout. Nikdo s těmi lidmi nemluvil, a tak mě napadlo, že jsou ještě zoufalejší než já a že jim pomůžu. Jenže oni pomohli mně. Otevřeli přede mnou svět příběhů. Napsala jsem pak díky nim dva svazky povídek. Uvědomila jsem si, že psychiatrická klinika je v Československu jediné normální místo, protože tam všichni můžou beztrestně říkat, co si doopravdy myslí."
Není nad to si jednou za čas připomenout jak to za těch komárú bylo zlý, sám jsem to zažil, byť je faktem, že jsem politickým otázkám nevěnoval tolik pozornosti, jelikož jsem se v prvních dvou letech života zaobíral dúležitějšími věcmi, jako je spaní, žraní a sraní, ostatně stejně jako všechny roztomilé děti toho věku. Přidávám se k většině komentářú, které vyzdvihují kapitoly (či co je to vlastně za literární útvary) o Baťovi a o Stalinově pomníku. Ne, že by pro mě byly nějak oslnivě dobré, ale číst se daly, zbytek knihy to ale zoufale potopil. K čemu bych to jen přirovnal? Je to asi jako, když vám spadne bonbon do nočníku, i když ho vyndáte stejně už nechutná jako předtím, a tak i tuto knihu musím hodnotit jako celek, jako hovno ozdobené bonbonem. Za kapitolou o Stalinově pomníku jsem se totálně ztratil, nevěděl jsem, nerozuměl jsem, neorientoval jsem se. Vnímal jsem jen jakési zmatené antikomunistické cosi. Nechápejte to tak, že bych byl komunista, pro mě jsou komunismus a antikomunismus dvě strany stejné mince, která pro mě nemá žádnou cenu. Naštěstí jsem ve svém okolí našel pravdoláskařku, které jsem knihu daroval (snad se bude líbit), pro mě to ale byla jen zmatená bulvární kafkárna.
Přijde mi docela zajímavé, že tahle kniha je u nás bestseller a tolik se prodává. Vzhledem k tomu, co u mých spoluobčanů většinou bývá vystaveno v knihovnách (kuchařka Ládi Hrušky a podobně). O to víc mě těší, že tomu tak je u knihy Gottland, protože je to opravdu knížka kvalitní a kdyby víc takových knih u nás obsazovalo první příčky žebříčku prodeje, byla by naše společnost, troufám si tvrdit, trochu někde jinde. Trochu více vepředu, trochu více na západ.
Každá mince má dvě strany, a vždycky je dobré, znát je obě. My, díky polskému spisovateli, jehož jméno se neodvažuji psát, můžeme poznat tu druhou stranu, trochu temnější, ale důležitou. Týká se nás, naší země, našich předků, naší historie. Je nám blízká a to se nám líbí. Nemuselo by se nám líbit, že nějaký Polák nám tady do toho kecá, ale když to podá takhle, zajímavě, čtivě a podloží to fakty, můžeme mu jenom děkovat, že zase o trochu obohatil naši historii.
Knihu jsem spíše četla ze zvědavosti. Pár zajímavostí se v knize najde, ale mně nevyhovoval styl - takový neučesaný, neuspořádaný - mnohdy jsem byla dezorientovaná v čase a prostoru. Na mě nejvíce zapůsobil poslední příběh s názvem: Film se musí točit - příběh Jaroslavy Moserové a ubohého Zdeňka. Bohužel za chvíli jsem knihu zapomněla.
Po přečtení knihy cítí vnímavý čtenář pachuť... Ne kvůli literárním aspektům knihy (ty jsou v pořádku, nic víc, nic míň), ale pro její obsah. Češi nemají jednoduchou ani přímočarou historii, což bychom věděli i bez Gottlandu, nicméně se jedná o velmi překvapivou knihu. Pan Szczygiel podává fakta jasně, věrohodně, stručně – a neuchyluje se k jednotlivým soudům. Neporovnává Martu Kubišovou s Helenou Vondráčkovou (ačkoliv to není nic složitého), neproklíná Lídu Baarovou. Máme vůbec právo posuzovat historii? Raději si přečtěme Gottland.
Čekala jsem, že se dozvím něco o nás Češích z pohledu člověka ze sice blízkého, ale přesto jiného národa. A to se mi bohužel nesplnilo. Převážná část informací pro mne nebyla novinkou. Slušně odvedená novinářská práce. Spíš než knihu si dovedu představit jednotlivá témata jako články v nedělní příloze nebo magazínu zajímavostí ze světa, který si otevřu k nedělní kávičce.
Gottland na mě udělal hodně pozitivní dojem. Přestože je autor Čechofil a dle mého názoru některé věci poněkud přikrášluje, velmi oceňuji historické zajímavosti a pro mě neznámé souvislosti (Stalinova socha například). Dobře napsané, netradičně pojaté. Doporučuji k přečtení a zařazení do domácí knihovny.
P.S. Výborný lék první volby na případné žádosti rodiny či přátel o "něco ke čtení", kdy máte vyzkoušené, že je naprosto nemožné se jakkoli zavděčit - tak tohle je sázka na jistotu, vážení!
Nemá smysl psát posté o čem kniha je, a že jde o trochu netradiční nečeský pohled na naše dějiny. Co bych rád ale zmínil a dle toho ji i hodnotím, jak jsem se při čtení cítil. Většinou nijak dobře, ale ne chybou knihy, ale spíše o jak strašné době autor píše. Depresi z toho, jaký jsme národ a čeho jsme schopní, střidalo dojetí z toho, že to není s námi zas tak zlé a že máme ve svých řadách i plno hrdinů. Každou stránkou knihy jsem se utvrzoval v tom, že nikdy nesmíme dopustit, aby se nějaká podobná doba, totálně na hlavu postavená, vrátila. Kroutil jsem hlavou u historky o Stalinovu památníku a bránil jsem se věřit tomu, že jde o "true story". U podobných příběhů se usmívám a říkam si, že autor knihy je blázen, když ho napadají podobné nápady na příběh. Bohužel zde autor jen popisoval dějiny. Z knížky jsem měl vždy sklíčený pocit, který nakonec vystřídala radost, že v té době díky bohu nemusím žít.
Štítky knihy
Česko, Česká republika polská literatura Češi medailony osobností
Autorovy další knížky
2007 | Gottland |
2011 | Udělej si ráj |
2012 | Láska nebeská |
2019 | Není |
2011 | Libůstka |
Pro mě zajímavé čtení, některé mé neúplné informace jsem si touto knihou upřesnila.