Gulliverovy cesty
Jonathan Swift
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499207/bmid_gulliverovy-cesty-YIF-499207.png
4
845
845
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1955 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
Gulliver's Travels, 1726
více info...
Přidat komentář
Dokonalá satira, platná i po bezmála třechstech letech od jejího prvního vydání.
Rozporuplná kniha. Gulliver je nespokojený se sebou a svým životem a tak se vydává s malými přestávkami na šestnáctileté putování. Vždy se rád podřídí a je velmi úslužný, nicméně vždy si všimne, že jsou i lidé horší než je on sám. Vše končí tím, že se na člunu potaženém kůží dětí protolidí vrací do svého domu a ke své rodině ještě s větší nenávistí a k tomu s vírou v nadřazenost koní nad lidmi. Zbytek života se tak chystá strávit se svými koňmi, se kterými si rozumí víc než s manželkou... Kniha má pár silných momentů, ale jinak je vcelku nudná. Možná, že je to kvůlí stáří knihy, která poprvé vyšla téměř před třemi sty lety.
I když se jedná o nejznámější autorovo dílo, mě bohužel nenadchlo.. Možná jsem knihu četla moc malá na to, abych ji porozuměla, ale přišla mi nezáživná, složitá, příliš zasahující do podrobností.. Doporučuji spíše pro starší čtenáře.
Chápu, že mělo jít o společensko-kritický román, ve své době asi zásadní, ale mě to nenadchlo. Neříkám, že bych se úplně nudil, ale bůh ví proč, čekal jsem víc.
U mě dobrý a to je za tři, dámy a pánové.
Nebyl to žádný "výbuch". Hlavní hrdina mi byl nesympatický + jelikož se jedná o satiru a já dějepisnými znalostmi zrovna neoplývám, tak jsem zkrátka nedokázala ocenit autorovy údajné narážky (píši narážky, právě protože jsem je díky své neznalosti dějin v díle nemohla rozpoznat).
Dočetla jsem s velikými rozpaky a souhlasím se svými kolegy "komentátory". Nějak jsem zatím nepřišla na to, co z této knihy udělalo tak opěvovanou klasiku.
Gulliverovy cesty je podle mě takový dětský pohádkový cestopis i pro dospělé se satirou a kritikou tehdejší společnosti. Kniha byla pro mě chvílemi nezáživná , hodnotím třemi hvězdami ,které jsou tak akorát.
V našem prostředí hodně nedoceněná kniha které ublížila její popularizace a zkrácení. Zrovna tohle vydání dává vyniknout její jedinečnosti a Cyril Bouda jako ilustrátor je prostě perfektní.
Vraj klasika pre adolescentných clapcov ?!?!? Osobne som sa pri tejto knihe velmi nebavil ba miestami ma až nudila.
Ak by som si mal vybrať dobrodružný román tak radšej volím Robinsona Crusoa
Už ani nevím, jak dlouho jsem se ke čtení Gulliverových cest odhodlávala. Upřímně se mi do nich nechtělo. Po dočtení musím konstatovat, že to sice nebylo to nejlepší, co jsem v životě četla, na druhou stranu se nejednalo ani o propadák nebo čtenářské utrpení.
Bonusové body za autorovu fantazii, která v době vzniku tohoto díla musela být výjimečná. Jen mi občas nešly pod nos krkolomné názvy, jimiž je cestopis prošpikován. Podle mě jsou zapamatovatelné jen velmi obtížně a přesto, že se hlavní hrdina setkává s různými neznámými národy, všechny kultury používají „jazyk“ velmi podobný ve své jazykolamové podobě.
Suma sumárum, přestože se jedná o klasiku, pro mě jde pouze o klasiku průměrnou.
Cokoliv zavání cestopisem, do toho se zdráhám pustit. Gulliverovy cesty mě příjemně překvapily, mnohé satirické náznaky pobavily, ale celkově to není titul, který bych nutně musela otevřít znovu.
Velice nadčasová kniha. Na to, že Swift zesměšňoval současnou společnost, tak jeho přirovnání a postřehy fungují velice přesně i na dnešní společnost. Přijde mi to také na svojí dobu hodně provokativní. Přijde mi škoda, že hodně lidí tuto knihu čte v dětství a potom se k ní už nevrátí, protože pohádka to dobrá není, ale je to výtečná satira pro starší čtenáře.
Mě osobně kniha moc nebavila, ale nebyla špatná. K postavám jsem si nevytvořila žádný vztah, takže jsem to brala spíše jako povinnost ji dočíst.
Jedna z oblíbených knih mého dětsví, na které ráda vzpomínám. Hlavně mě zajímaly praktické záležitosti, jako například jak Gulivera ošatit nebo z čeho bude jíst apod.
Zde jsem z hodnocením hodně váhal. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu při zemi. První dvě části knihy mě totiž vůbec nebavily a docela mi i vadilo, že jsou zařazeny hned za sebou. Ten jejich jednoduchý protiklad hodně zkazil požitek z jejich četby. Naopak následující dvě kapitoly, v nichž autor dost nastavuje zrcadlo nejen tehdejší, ale zcela nadčasově i současné době, lidstvu a společnosti, mě i přes hodně nezvyklou formu a jazyk vyprávění docela zaujaly. Neboť nastavené zrcadlo odráží odraz zcela jasně a zřetelně a tepe a odhaluje spoustu lidského zla. Nemohu si odpustit krátkou, přesto výstižnou a úchvatnou citaci: "Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Že nejlépe zákony vysvětlují, vykládají a uplatňují ti, jimž záleží na tom, převrátit je, zamotat a obejít, a kteří to také dovedou. Pozoruji u vás slabé obrysy zřízení, které snad bylo v původní podobě snesitelné, jenže ty obrysy jsou zpola vyhlazeny a nadobro zatemněny a potřísněny rozkladem." Docela trefný komentář ke Gulliverovi napsal v závěru knihy překladatel A. Skoumal: "Někteří kritikové si poučení, které pro ně vyplývá z Gullivera, vykládají takto: Člověk sám o sobě, odkázaný jen na své sobectví, na svou dravost a špatnost, je ubohý, směšný, odporný tvor. Proti takovým Hvajninimům je horší než zvíře. Takovému názoru se říká misantropie neboli nenávist k lidstvu." A mě, jakožto misantropa přesně podobné závěry při čtení knihy napadaly. A z tohoto hlediska mě kniha i těšila. Nebýt prvních dvou nezáživných a poměrně nudných částí, z radostí byl přidal další hvězdičku.
Štítky knihy
satira zfilmováno anglická literatura fiktivní cestopisy vznášející se ostrovy
Část díla
- Cesta do Brobdingnagu
- Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska
- Cesta do Liliputu
- Cesta do země Hvajninimů
Autorovy další knížky
| 1975 |  Gulliverovy cesty |
| 1930 |  Skromný návrh |
| 2006 | Gulliverovy cesty 1 - Gulliver na Liliputu |
| 2010 | Eseje o věcech veřejných |
| 1911 | Pohádka o kádi |
Četla jsem jako malá, co, četla, hlavně si opakovaně prohlížela úžasné ilustrace Cyrila Boudy (vydání z roku 1965). Jako dítě jsem knihu asi chápala jinak, než bylo autorovým záměrem, a přiznávám, bez těch neuvěřitelně živých a vtipných ilustrací bych se knihou asi neprokousala. Takže za mě aspoň dvě hvězdy Cyrilu Boudovi...