Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375955/bmid_hana-PsV-375955.jpg
5
14035
14035
Třetí román úspěšné české autorky. Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…... celý text
Přidat komentář
Knih s tématem druhé světové války už jsem četla několik, ale tahle rozhodně vyčnívá. Válka a koncentrační tábory zde nejsou tím hlavním, ale tvoří celou atmosféru příběhu. Autorka nastiňuje, co tyto události udělaly s lidmi a jak se chovali k sobě navzájem. Vyprávění je zúženo především na jednu rodinu v různých časových rovinách, a to neuvěřitelně poutavě. Velkým tématem je zde také vina a co vše může člověk způsobit pouhou maličkostí a nechtěně. Na to jak je to tragická a smutná kniha, musím říct, že byla nádherná. Nemohla jsem přestat číst. Klidně bych si to někdy přečetla znovu. Opravdu jsem byla nadšená.
První knížka, kterou jsem četla od A. Mornštajnové. Zase jsem se k ní musela vrátit
Pokud jsou knihy Aleny Mornštajnové literární mainstream, pak za něj buďme sakra vděční. Současná masivní - a snad už i zvrácená - obliba uhlazených románů s tematikou holocaustu by neměla na Hanu vrhat negativní stín, protože příběh i způsob vyprávění Aleny Mornštajnové jsou z jiného těsta. V centru její pozornosti je především vnitřní svět hrdinek a hrdinů, tragičnost dějinných událostí nebo brutalitu prostředí koncentráku nezjemňuje nemístnou romantikou ale ani se v nich nevyžívá. Ostatně, událost nebo spíš shoda okolností, která rozehrává celé vyprávění, je naopak skoro banální, i když má fatální důsledky. Knih na toto téma bylo - a ještě bude - napsáno na stohy, ale pokud by se z nich dělal nějaký reprezentativní vzorek, Hanu bych určitě nominoval.
Kniha mě vtáhla a nutila mě číst dál a dál. Táma války se mě vždy velmi dotkne a nutí mě přemýšlet o tom, jak je někdo schopen takové krutosti. Navíc když to není jednotlivec, ale masa lidí.
Román je zajímavě psaný - každá část je psaná z jiného úhlu pohledu a v jiné době. Určitě doporučuji přečíst.
(audiokniha) Kniha se zajímavým rozdělením do tří přeházených časových rovin a odlišných pohledů různých postav.
V jednom internetovém rozhovoru s paní Mornštajnovou mě zaujala tato poznámka ke knize: "Záměrně jsem nechtěla, aby holocaust byl těžištěm mé knihy. Chtěla jsem spíš ukázat, jak se lidé chovali k těm, kteří ho přežili..."
V knize autorka krásně vystihla, jak je pro lidi obtížné se vcítit do druhých. Pochopit, proč jejich chování, jednání a vzhled je takový jaký je.
Je smutné, jak snadno sklouzneme k unáhleným soudům a domněnkám, aniž bychom znali jejich životní osudy.
"Musela jsem snášet kradmé pohledy a poslouchat řeči o tom, že lidé ve městě to neměli za války lehké. Jídla bylo málo, říkali, ale uhýbali pohledem. Člověk nikdy nevěděl, kdy si pro něj přijdou, a to hrozné bombardování na konci války – ale je třeba nepoddávat se těžkostem. Vždyť vy si ani neuvědomujete, jaké jste vlastně měla štěstí. Vy v táboře jste byli v bezpečí před spojeneckým bombardováním, tu hrůzu, kdy jsme se báli o své děti, si neumíte ani představit. Musíte se přece vzpamatovat, opakovali mi, sebrat se, přestat se litovat a žít dál. Bla bla bla "
Přestože je kniha velmi působivá, tak to pro mne bohužel nebyl jeden z těch poslechů, od kterého bych se nemohl odtrhnout.
Také v množství jmen a příjmení jsem se občas ztrácel. Ale poté, co jsem si asi v polovině knihy udělal mapu postav, už jsem se celkem orientoval.
Jsem ale zvědav, co konkrétně mi z této knihy po letech utkví v paměti, protože v zapomnění určitě nezůstane.
Román zachytávajúci obdobie druhej svetovej vojny a rokov následne po nej na území bývalého Československa, kde nás autorka vtiahla do času, kedy prebiehal holokaust. V knihe sa objavuje mnoho emočne náročných tém, ako je strata blízkých, rozpady rodín, epidémia týfusu a koncentračné tábory.
Príbeh je taktiež o krutosti osudu, kde aj malé rozhodnutia dokážu zmeniť tak veľa a ovplyvniť životy celých rodín. Koľko toho človek dokáže na svojich pleciach uniesť a akých zverstiev sme schopní? Veľmi silné a bolestné čítanie, ktoré núti otvoriť oči pred historickými faktami a prostredníctvom románovej podoby to dokážeme precítiť. Bola to malá ochutnávka milónov nešťastí a ich foriem z daného obdobia.
Občas som sa strácala v menách a rodinných väzbách, kedže retrospektívne sledujeme tri generácie žien, ktoré si prešli rôznymi formami pekla. Napriek tomu príbeh sa odvíjal hladko a tým, že sa odohrával na našom území ma zasiahol ešte viac. Zanechal vo mne mnoho pocitov a potrebu dozvedieť sa o tomto masakre viac.
Hana je děsivý román. Je v něm totiž zachycen proces opakovaného lidského selhávání přinášejícího do života druhých mnohá utrpení. Mornštajnová skvěle vykresluje jednotlivá historická období – první a druhá republika, protektorát, poválečné období a padesátá léta. Vtahuje svým literárním umem čtenáře do sociologicky bravurně vykreslených kulis jednotlivých údobí dějin a pozici Člověk kontra Dějiny, v níž člověk rozhodně není bezmocný, vykresluje nesmírně poutavým stylem. Osobně věřím, že se knihy Aleny Mornštajnové, podobně jako třeba ty Hrabalovy, dostanou časem do školních osnov a pomohou nastupující generaci přenášet poučení z historických zkušeností do dnešních dní.
Těžko říct, čím mě kniha vtáhla. Možná tím, že jsem se nepídila po tom, o čem příběh je, ze začátku mi chvíli trvalo, než mi to došlo, a na konci už jsem nestačila žasnout nad tou neuvěřitelnou smůlou, která hlavní hrdiny doprovázela. Stačilo málo a vše mohlo být jinak. Líbilo se mi, jak se osudy postav ve třech částech knihy prolínaly, a na konci do sebe vše zapadlo.
„Žijeme ve dvacátém století,“ odpovídala matka. „Doba pogromů je pryč. I kdyby byla válka, ženám a dětem nikdo neublíží.“
Jestli je nějaká kniha strašně přeceňovaná, je to právě Hana, ostatní autorčiny knihy mám ráda, ale tohle mi nesedlo. Celý děj jsem se nudila, postavy mi byly strašně nesympatické, nedokázala jsem pro ně najít pochopení, nic. Tak, jak mě postava Hany na začátku rozčilovala, ke konci se to už skoro nedalo vydržet. Nejsem asi cílová skupina, pro mě to byl prostě jen další příběh podobný stovkám ostatních.
Krásná kniha se smutnými osudy. Na začátku jsem byla otrávená postavou Hany, ke konci knihy jsem ale kvůli jejímu osudu prolila hektolitry slz.
Hanu jsem přečetla jedním dechem. Ano, je to smutný, ale strhující příběh.
Dlouho jsem se odhodlávala, protože se mi několik jiných knih od Mornštajnové (Listopád, Tiché roky) až tak nelíbilo, ale Hanu jsem od první do poslední strany téměř neodložila. Popravdě si nejsem jistá, jak to Mornštajnová vlastně udělala - nebyla jsem nijak extra překvapená ani jazykem, ani stylem, člověk vlastně celou dobu ví, jak to dopadne, kdo přežije, kdo nepřežije, ale NĚCO v tom bylo, že jsem se nemohla odtrhnout. Možná to bylo těmi komplexními, uvěřitelnými a lidskými postavami. Velmi dobrá kniha.
Velice zajímavě a poutavě napsaná kniha, která postupně rozplétá osudy hlavních postav. Čte se dobře i přes smutnější tón, ale že by byla zase tak skvělá, jak recenze slibují, to zase ne.
Nebylo to špatné, ale podle recenzí, které knížku vychvalují až do nebes, jsem čekala trochu víc. Ve finále mi to přišlo průměrné a srovnatelné s podobnými knížkami, které se tomuto tématu věnují.
Náhodou se mi dostala kniha do ruky. Začala jsem ji číst rovnou a nepátrala předem po ději. Kdybych dopředu věděla, že téma bude tak silné zbaběle bych utekla k lehčí četbě, aby mi nebylo smutno. Lzičky ukáply a velmi jsem si uvědomila tíhu doby, o které nás učili již ve škole, děkuji. Velmi poutavě napsaný příběh, který by si jistě nikdo nechtěl prožít.
Smutné.. moc smutné...
Silný a přitom jednoduchý příběh, který se vůbec nemusel stát, kdyby k sobě lidé dokázali ve vztazích být upřímní.. Osud celé jedné rodiny mohl být úplně jiný..
Co se přihodilo Haně, nelze ani komentovat.. ovšem moment, kdy jsem zjistila, kdo koupil osudné věnečky a že to byl první dar po xx letech, ten spustil stavidla mnoha slz...
.... " Moje maminka vždycky říkala pravdu, i když ta pravda byla někdy nepříjemná. Ale tehdy v Terezíně lhala. A věděly jsme to obě.
Od té chvíle jsem byla na všechno sama. "...
.... " Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako čísla na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala. ".....
Za mě skvělá kniha, kterou určitě doporučuji si přečíst. Rozsahem byla přesně tak akorát, příběh byl vyprávěn velmi poutavě a přesto se nesnažil hrát na city...prostě to bylo tak a tak a konec zvonec... Jsem ráda, že jsem se nakonec ke knize odhodlala a těším se na další od autorky.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české romány
Po přečtení jsem si musel nechat týden odstup než jsem mohl napsat tyto řádky. Krásné čtení o lidských osudech na pozadí hrůzných časů holokaustu, o neštěstí. Kniha vás postupně připravuje na stěžejní část. Nejdříve doba 'po', poté doba 'před' a pak vlastní osudy Hany, mladé slečny, která svým ojedinělým (jindy bezvýznamným) činem zapříčiní následné domino všem nám známých hrůz.
Je to dívka čistá, dobře vychovaná, nepošpiněná neduhy dospělých, na prahu dospělosti, zamilovaná a tím i naivní.
Autorka pak ale Haně naložila do následných let na záda tak těžký kříž a dostala do tak zoufalých situací, že jiný by už dávno klesl. Hanu nechala toto vše prožít a přežít (i proti její vůli), aby na konci knihy toto vše dávalo nějaký smysl. Doufejme jen, že bude neteři v jejím dospívání oporou (z velké rodiny zbyly jen ony) a Smrtihlav, který ji celou dobu seděl na rameni, s poslední stránkou už odlétl.
Každý čtenář si z knihy odnese to své. Že nejsme pány svého osudu? Že máme v dospívání posluchat rodiče, protože oni už ví? Že zamilovanost není nejlepším rádcem do následných kroků směr realita? Že toto už je dávno za námi a už se to nemůže stát? ("Žijeme ve 20. století...I kdyby byla válka, ženám a dětem nikdo neublíží").
Nebo že toto je stále nutno si připomínat, protože lidé... jsou jen lidé? To jsem si odnesl já.
Hezké čtení přeji a nebojte se tématu ani doby. Autorka příběh píše velmi citlivě, zaměřuje se na hloubku postav a temná doba na pozadí jen vše dokresluje.
Dobré knihy pro dobré dny. SB