Hanýžka a Martínek
Jindřich Šimon Baar
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162212/bmid_hanyzka-a-martinek-odh-162212.jpg
4
191
191
Život na chodské vesnici roku 1845 a dobrodružství dvou malých dětí. Výbor z Barovy Chodské trilogie.
Přidat komentář
Kdybych měl vybrat nejotravnější knížku z povinné četby, tato by asi zvítězila. Ale jelikož dnes už už myslím jinak a o starovenkovské prostředí, ve kterém se odehrává, se zajímám stále více, rozhodně se k ní vrátím. Takže zatím bez hodnocení.
Staročeština, krásné popisy, vzpomínka na tehdejší dobu, kterou si dnešní mládež už ani nedokáže představit. Těžká lopota na polích, ženské hospodařící na statcích, školní docházka mizivá....
Co mi ale opravdu, ale opravdu vadilo, bylo pojmenování matky Hanýžky. V jedné větě to byla hospodyňka, hned zase Marjánka (což vzhledem ke jménu druhé dcery nebyla nejlepší volba), pak zase selka apod... Ještě jsem nezažila knihu, kde by pro jednu osobu bylo tolik různých označení.
Knihu jsem četla v létě dětem, leželi jsme na dece pod třešní a v houpací síti. Byli jsme v ovocném sadu, na vesnici. A dozvěděli jsme se tím nejpoetičtějším a nejroztomilejším způsobem, jak si v 19.století na vesnici žila tehdejší mládež. Ráda na chvíle s touto kouzelnou knihou vzpomínám.
krásný pohled na život dětí i dospělých na chodské vesnici před 200 lety. V knize ožívají i různé zvyky, pověry a tradice, které dnes často známe snad už jen ze skanzenů. Říkám si, pouhých 200 let a jak moc se ta doba změnila. Kniha, která má co nabídnout dětem i dospělým.
Hezká kniha, jako dítě jsem ji úplně nedocenil. Přečteno nyní znovu po 25 letech a moc se mi líbila.
Citát z knihy:
Jako vzdalující se bouře utichají na dřevěných schodech kroky posledních žáčků a školou rozkládá se dusné, nevlídné ticho. "Každý mi krasopisně napíše desetkrát na tabulku, " poroučí náhle pan učitel, bere křídu do ruky a už píše na tabuli svým krásným písmem Komenského moudrost: Chceš-li míti synka vola, hleď ať jemu smrdí škola, " a doma to dáte i s tabulkou přečíst a podepsat otci," dodává ještě pan učitel a už sám také usedá si k nějakému psaní za stoleček.
Jak já na tohle mohla zapomenou? A po letech ji naštěstí vyhrabat na světlo boží - jedna z mých prvních knih i s věnováním, nad kterým se mi srdíčko svírá steskem - ... moji milované vnučce za krásné vysvědčení věnuje babička... Jakmile jsem ji vyhrabala, vzpomínky jako by ožily a já zas byla ta malá holka, co po první třídě čte na zápraží u babičky svoji velkou knížku, z kuchyně se line vůně houbové polévky a já úplně cítím chuť těch malinkých hrušek, co začátkem prázdnin v Dlouhé Třebové dozrávali ( po letech se mi u téhle knihy i název těch hruštiček vybavil- říkali těm maličkým hruštičkám šindelky, když jsem po nich po letech pátrala, nikdo nevěděl, o čem mluvím) a já sama sebe slyším, jak říkám babičce, která si po obědě chtěla ode mě alespoň trochu oddechnout a na starém otomaně odpočívala....babi, poslouchej, nebudu to číst dvakrát...( že by odposlouchaná slova mé maminky, její dcery? ). Nicméně, knihu jsem ještě na půdě, na zaprášené zemi otevřela a moje slzičky štěstí, že ji po letech zas držím byly to první, se kterým se tahle kniha po ( panebože po skoro 50 -ti letech) setkala. Ale teď už ji z ruky nepustím.
Četla jsem dětem, a zároveň to byla moje první knížka od J. Š Baara. Moc se nám líbila.
Chci si od autora ještě něco přečíst.
jedna z mých nejmilejších dětských knížek;
díky ní jsem pak objevila další Baarovy knihy a Baar je tím pádem také můj favorit v oblíbených autorech;
Milovaná knížka mého dětství. Nedávno jsem ji četla znovu, když se mi podařilo sehnat přesně stejné vydání, které jsem měla jako malá.
Za mého dětství povinná četba a proto neoblíbená. Ale ta knížka je moc pěkná, milá a krásně psaná. Nevím, co by dnešní děti nepochopily, jen by se musely trochu zamyslet nad životem tenkrát a dnes. Doporučila bych jí ke čtení nejen dětem.
Myslím že by neškodilo zařadit tuto knihu do povinné četby. Sice tím u některých jedinců získá punc otravného čtiva, ale je v ní obsaženo mnoho faktů z venkovského života, tak jak se odehrával v minulosti a pokud tomu děti nebudou rozumět, nevím o tom, že by se v první třídě řezaly jazyky, aby se nemohly na nepochopené zeptat. O tom snad četba a vzdělání (doufám) je.
Kniha se mi moc líbila a navzdory komentářům některých uživatelů jsem knihu docela dobře pochopila, i když jsem moderní dítě.
Tuhle knížku jsem jako malá milovala, četla jsem ji snad dvacetkrát, je myslím ještě po mamce nebo dokonce babičce, teď už je schovaná někde ve sklepě mezi mými dětskými knihami, ale stále na ni ráda vzpomínám. Trochu jiný kalibr než zbytek mé dětské literatury, ale možná právě proto jsem ji měla tak ráda - vždycky se mi líbily knížky z minulých dob.
Nemyslím si, že bych to jakožto "moderní dítě" tehdy nepochopila, sama jsem se ztotožnila s těmi dětmi a říkala jsem si, jak to muselo být hezké, běhat pořád venku, hrát si s ostatními dětmi, bydlet na vesnici,...
Takže podle mě by to i dnešní děti bavilo, problém je, že se takové knížky vyskutují stále méně a méně, už jenom jako historické kousky, takže děti spíš nemají možnost se k nim dostat.
Prvně jsem ji po několika stranách odložila,protože mě to nechytlo...skoro o 10 let jsem se k ní vrátila a jsem za to ráda. Jen je škoda, že dnešní mládež nebude takovéto knihy vyhledávat
Štítky knihy
19. století vesnice Chodsko dětská dobrodružství Domažlicko český venkov příběhy o dětechAutorovy další knížky
| 2008 |  Jan Cimbura |
| 1972 | Hanýžka a Martínek |
| 1965 | Paní komisarka |
| 1969 | Holoubek |
| 1975 | Osmačtyřicátníci |
Kdykoli je mi úzko ze současného světa, sáhnu po některé knížce z dětství. Hanýžka a Martínek mě vždycky pobaví. Umím s nimi běhat bosá po kopcích, pást krávy, loudat se do školy či zpívat na kůru. Báječná kniha.