Herbář vzpomínek
Erin Litteken
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534511/bmid_herbar-vzpominek-65f8207f1ce22.jpg
4
78
78
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH UTAJOVANÉ UKRAJINSKÉ TRAGÉDIE ŘÍZENÉ STALINISTICKÝM RUSKEM Ukrajina, rok 1929. Kátě je šestnáct let, žije se svou milující rodinou a je zamilovaná do chlapce od sousedů. Jenže pak do její vesnice dorazí Stalinovi příznivci a Kátin život se začíná dramaticky měnit. Sousedé, kteří odmítají kolektivizaci, mizí neznámo kam a každý nový den je nejistý. Za odpor vůči režimu se platí vysoká cena, celý ukrajinský venkov svírá nepředstavitelný hlad a přežití se zdá být pouze nedosažitelným snem. A přesto i v těch nejtemnějších časech svítá naděje – láska. Po sedmdesáti letech objeví mladá vdova Cassie deník své babičky, v němž se ukrývají dávno ztracená tajemství její rodiny a krutá historie ukrajinského hladomoru. Odkrývání rodinné minulosti pomůže mladé ženě pochopit spletité lidské osudy a vlije jí do žil novou naději... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno:
2023
,
Audioteka
, MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
The Memory Keeper of Kyiv, 2022
Interpreti: Vilma Cibulková , Klára Sedláčková Oltová
více info...
Přidat komentář
Kniha mně dostala, jelikož jsem o tomto cíleném hladomoru neměla ani pojetí. Jsem fanoušek dvou dějových linek, a milostná zápletka mně vůbec nerusila a ani mi nepřišla přehnaná. Rozhodně doporučuji k přečtení
Za mě docela zklamání,čekala jsem od knihy trochu víc.Ty dvě milostné linky jsou už moc,příběh zkouzává do červené knihovny.
O hladomoru na Ukrajině jsem věděla,už jsem o něm četla v jiných knihách.
Další z románů, kde se minulost prolíná s přítomností. Ta linka z minulosti se mi líbí víc, je silná a místy hodně krutá. Neumím si představit, žít v takové době.
Snazim se hodnotit objektivne: poslouchala jsem v audioverzi., ta byla super, ale bohuzel dej je ocekavany a chybi mi tam vice realii. Soucasna dejova linie je jak pres kopirak jinych del. Tak davam ctyri. Za audio bych dala pet.
Dějová linka "současnosti" mohla být rozvitější. Podle výpočtu bylo babičce tak přes 90..kupodivu, čím vším si prošla, byla velmi čilá. Historická linka byla velmi zajímavá, o tomto období jsem nic nevěděla a citát na začátku, uf.
(SPOILER)
Právě doposloucháno v audioverzi. Vidím dle komentářů, že v ní asi chybí doslov a předmluva.
Začnou kritikou, skončím tím pěkným.
Kniha má dvě dějové linky. Myslím, že kámen úrazu je, že autoři, kteří ocení tu druhou spíše neocení tu první, a naopak. Já jsem si knihu pujčila kvůli tomu, že mám ráda příběhy silných osob za těžkých časů, které opravdu proběhly. Toho se mi dostalo víc než dostatečně (Několikrát jsem si kladla s hlavní hrdinkou otázku, jak je možné, že toto na rozdíl od mnohých sousedů přežili? Byl to tuhý kořínek? Občasná vynalézavost ve shánění potravy, když bylo nejhůř? Touha žít kvůli dítěti? Asi od všeho kousek). Vzhledem k brutalitě tehdejší doby působí příběh ze současnosti sice kontrastně, ale tedy poměrně plidce. Do současné linky by dalo rozhodně nacpat více sofistikovanosti, citové provázanosti s minulostí a vážnosti, současná linka pro mne nebyla uvěřitelná, vadila mi tam určitá "spiritualita" co se týkalo Birdie, stejně jako příběh z červené knihovny (přiznám se, že jsem do půlky knihy čekala, jestli se tedy vyklube z Nicka podvodník, když jsme pochopila, že ne, tak to bylo ještě plidčejší). Přitom když to vezmeme z nadhledu, náhlá smrt manžela není malé téma. Autorce se však nepodařilo namíchat ten správný koktejl, aby linka z přítomnosti více zaujala.
Ale vlastně jsem za to střídání banality a brutality byla ráda, protože jsem si mohla vždy "oddechnout" od té "řady nešťastných příhod (odkaz na kultovní sérii mého dětství :-). Teď vážně. Druhá linka totiž žádný extra koktejl literárních dovedností nepotřebuje, samotné události jsou natolik drastické, že dokonale vykreslují samy sebe. Jak se říká, co život vymyslí, to sám nevymyslíš. Proto spolu s hlavní hrdinkou trnete napětím, jestli rozdělání ohně a uvaření posledního ukradeného jídla nepřiláká aktivisty, jestli vás za rohem neznásilní jen tak, protože se jim chce, jestli vaše dítě přežije další hodinu. Jestli vy přežijete další hodinu. Co dělá s lidmi hlad je vykresleno přesně, přiznám se, že jsem včera večer pod nátlakem knihy snědla i to maso, co hážu běžně kočce. Vykreslování utrpení už se pohybovalo na hranici, co já osobně snesu a chvíli jsem váhala že knihu odložím, ale nakonec ji to nepřekročilo. po trošce googlení člověk zjistí, že autorka nás dokonce ještě šetřila a klade si otázky, proč sakra o Holokaustu ví každý, ale o tomto se člověk dozví víceméně náhodou -> Za mne zvěrstvo úplně stejného kalibru. Takže za knihu jsem ráda dávám jí pěkné 4 hvězdičky, které výrazně táhne linka z Ukrajiny, a doporučím ji v současné době hlavně *voličům komunistů *Chcimírům Vystupznatům *Rusofilům
Zajímavý příběh z třicátých let dvacátého století, kdy na Ukrajině propukl hladomor způsobený povinnými odvody zemědělských komodit a celkovou kolektivizací. Lidé byli rádi, když si vypěstovali zeleninu a ovoce pro vlastní obživu a teď byli nuceni vše odevzdávat, protože všechno má patřit všem. Násilně byla lidem odváděna i zvířata. Výsledkem byl děsivý hladomor, který zabil dle odhadů, 4-10 milionů obyvatel.
Autorka nám v příběhu podává dvě dějové linky. Jednu ze současnosti a to z Ameriky, kde žijí potomci ukrajinských obyvatel a druhá linka je právě z období hladomoru, který zažila jedna osoba z příběhu a který se nám postupně odkrývá. Příběh ze současnosti mě moc nebavil, protože jsem se nedokázala vcítit ani do jedné postavy. Byly pro mě moc ploché, málo vylíčené a takové toporné.
Historická linka byla na druhou stranu děsivá. Lidé trpěli a opět veškerá příkoří odnesli zcela nevinní, kteří chtěli jen a pouze spokojeně žít. Hladomor byla pohroma pro Ukrajinu. Utrpení lidí bylo pro mě naprosto nepředstavitelné a děsivé, protože vše co je v příběhu zmíněno se stalo. Ti lidé opravdu zažili příšerná zvěrstva.
Celkově se mi příběh líbil, ale četla jsem již lepší. Víc propracované a s větším důrazem na chování a pocity postav. Konec mě však dojal a pozvedl tak moje hodnocení směrem nahoru.
Autorčin doslov v Herbáři vzpomínek byl ale velice čtivý a já zjišťuji, že doslovy jsou v některých knihách lepší, jak samotný příběh.
Dávám plný počet hvězdiček... dvě časové roviny mi vůbec nevadily, ba naopak - vytvářejí kontrast, který nevím, zda byl záměrem autorky, ale zdůrazňuje propastný rozdíl mezi dnešní "pohodlnou" dobou a "bojem o holé přežití". O temné kapitole ukrajinských dějin jsem věděla, byť pouze v hrubých obrysech... v paralele s dnešní dobou možná vede čtenáře k pochopení mnohého. Knížka se mi četla dobře a popravdě větší hloubku a ještě drsnější popis třicátých let minulého století bych asi nechtěla pročítat...
Příběh plný vzpomínek. Více mě bavila dějová linka, která se věnovala historickým událostem na Ukrajině, konkrétně hladomoru. O tomto tématu jsem až doposud neměla tušení. Linka z dnešní doby mě moc nebavila, byla taková nedotažená a neemoční, z toho důvodu snižuji jednu hvězdičku.
Čekala jsem víc. Tak silné téma by chtělo asi zkušenější a vyzrálejší autorku. Nechci jí křivdit, ale polovina knihy se odehrává v současné Americe s jejím životním stylem, a ta druhá podle mě ani zdaleka nedokáže vystihnout hloubku slovanské duše. Psychologie je tu málo. Je poznat, že se na události třicátých let minulého století dívá očima člověka, který má americké vidění světa. Jde spíš o červenou knihovnu v americké části a popis událostí za stalinské hrůzovlády bez větší hloubky v té druhé. Čte se to velice snadno, a to je další slabina knihy. Vážné téma by nemělo klouzat po povrchu, ale zarýt se pod kůži čtenáře. Inu, každý není Guzel Jachina. Kdo od ní jednou přečetl knihu Zulejka otvírá oči anebo Vlak do Samarkandu ví, jak to má vypadat. A ještě malá poznámka. Proskurník nemá žádné cibulky, které by se daly vysazovat.
Audiokniha
Knížka se četla (poslouchala) moc dobře. Popisuje dvě období - současnost v Americe a třicátá léta minulého století na Ukrajině, řízený hladomor, který tam probíhal. Obě linky se samozřejmě na konci protnout a už zhruba od půlky jsem tušila jak. Ta americká se moc hezky četla, ale trošičku byla taková kýčovitá. Ta ukrajinská byla děsivá. Nepředstavitelné, čím si lidé prošli, kolik jich tam zemřelo, jak může být někdo tak strašně krutý!? Vždycky když někdo kecá o tom, jak je to teď hrozná doba, tak si říkám, díky Bohu, že žiju právě v této době.
O ukrajinském hladomoru v 30tých letech minulého století jsem věděla, proto jsem byla na tuto knihu hodně zvědavá. Bohužel mi nepřinesla to, co jsem čekala. Odehrává se ve dvou časových obdobích a to, 30tá léta a a současná linka rodiny v USA, která odkrývá deník babičky a dostává tak odpovědi na její předešlý život. I přes hrůzostrašnou minulost babičky Káti, kdy některé scény byly jak popis koncentračního tábora, je za mně tahle kniha jen další román, který na mně nezapůsobil tak, jak bych čekala.
Je dobře, že se kromě románů o genocidě Židů začaly objevovat také knihy, které popisují genocidu nepohodlných národů žijících na území SSSR za Stalinovy diktatury. Příběh Káti a Aliny a jejich manželů je velmi smutný. Milostná linka ze současnosti, v níž se ovdovělá Kátina vnučka sbližuje se sousedem, už je tam jaksi navíc a zavání červenou knihovnou. Trochu mě mate český název Herbář vzpomínek (v originálu The Memory Keeper of Kyiv). Překvapila mě informace, že Němci posílali na práci do Říše děti - jako Ostarbeiteři byly od roku 1943 odváděny i desetileté děti z území SSSR a Polska.
Opět trošku jiné dějiny, než jsme zvyklí. Musím říct, že to bylo strašné a zároveň skvělé čtení. Nechápu, co Stalin provedl na Ukrajině za hrůzy. Jsem ráda, že kniha události líčí celkem rychle a moc se nezastavuje na pocitech marnosti, které byly rozhodně na místě.
Časová linka pojednávající o hladomoru se mi líbila,al e ta druhá ze současnosti ne,bylo to takové vyumělkované.
V posledních letech se vyrojilo plno románů, kde se prolínají dvě časové linky,často někdo objeví staré deníky
atd. atd. Je to taková divná móda. Úplně mě to vždy odradí. Preferuji napsání příběhu od začátku až do konce bez přerušování děje a přeskakování v čase.
No upřimně očekávala jsem více, na knihu jsem se moc těšila. Téma rozhodně zajímavé, strašná doba, ale v knize hodně nevyužitý potenciál. Děj předvídatelný, černobílé charaktery. Honotím maximálně průměr.
"V době vrcholícího holodomoru denně umíralo zhruba 28.000 tisíc Ukrajinců, z nichž třicet procent byly děti. Zoufalí lidé se živili kůrou stromů, listím, trávou, plevelem, zrním vyplaveným z nor drobných škůdců, červy, pulci, holátky, hnijícími zdechlinami dobytka, vránami, kočkami, psy i vřeteny kukuřičných klasů."
O holocaustu slyšel každý. Ale kdo z vás slyšel o ukrajinském hladomoru, kde zemřelo 4-10 milionů! Ukrajinů? Toto téma mě zajímá hodně, možná proto, že určitou dobu bylo tajemstvím, nesmělo se o něm mluvit, protože ve druhé světové válce byla Rudá armáda potřebná a tak jakoby svět zapomněl...
Herbář vzpomínek je příběh o dvou liniích - Káťa v roce 1929, kdy prožívala šťastné mládí a využívala společně s rodinou hojnosti ukrajinské půdy. Než přišel Stalin se skvělým nápadem kolektivizace... Druhou linii tvoří příběh Cassie v roce 2004, která se stále nemůže vzpamatovat z tragické smrti manžela a přestěhuje se k babičce, kde najde deník Káti...
Neskutečně teskný příběh. Čtení jsem si musela dávkovat, protože číst si o tom, jak soused udával souseda, jak se navzájem týrali, jen aby se zalíbili režimu, nebo jak se vyhazovalo jídlo jen proto, aby Ukrajinci neměli co jíst a tím pádem se podvolili? Něco šíleného. Vůbec mi nevadilo prolínání se válečné linky s tou současnou, naopak to působí dosti kontrastně.
Co mě vyloženě vyděsilo, že v Americe ani lidé s ukrajinskými kořeny kolikrát neví, že něco jako hladomor vůbec proběhlo a že se stále najdou lidí, kteří smrt milionů lidí popírají. Stejně jako existuje spousta Ukrajinců, kteří mají Stalina za velkého vůdce, to už nechápu vůbec...
Každopádně kniha je skvěle napsaná, s Káťou i Casssie prožíváte jejich útrapy, bolest, ale i nalézáte střípečky naděje. Hodnotím 4,5/5.
"V jedné chalupě našli na půdě oběšenou ženu. Její čtyři mrtvé děti ležely na velké posteli ve svém nejlepším oblečení. Káťa tu rodinu znala. Otce před rokem deportovali poté, co mu zchrol kůň, s kterým vláčel brány na družstevním poli, a on byl pak obviněn z poškozování majetku v socialistickém vlastnictví."
Děkuji nakladatelství MOBA za poskytnutí knihy.
Kniha je o zajímavém tématu. O hladomoru na Ukrajině jsem věděla, ale myslela jsem si, že byl až po druhé světové válce. Jenom největší emoce ve mě vyvolalo slovo autora, které bylo hned na začátku. Jinak to byl obyčejný román.
Tento příběh nás přenese na Ukrajinu do roku 1929, v té době se Stalin rozhodne pro kolektivizaci a ten, kdo odmítne, zmizí navždy. Tím odstartoval roky hladomoru, kdy umřelo miliony ukrajinských obyvatel. Kdo mohl, upínal se k nějaké naději, byť sebemenší.
V současnosti se ocitáme v Americe, kde Cassie nachází deník své babičky a díky němu odhaluje temnou a krutou minulost své rodiny, o které vůbec netušila.
Je to kniha o hrůzách, které se odehrály v minulosti, ale je to i příběh o naději a lásce.
Mám ráda knihy, ve kterých se dozvím něco ze světových dějin, o kterých jsem toho zatím moc nevěděla, a to je přesně tento případ. Hrůzy, které se na Ukrajině ve třicátých letech minulého století odehrávaly, jsou nepředstavitelné. Navíc to, že autorka čerpala ze vzpomínek své babičky je ještě silnější, osobnější, uvěřitelnější. Při čtení jsem si i pobrečela a místy jsem měla husí kůži. Je neskutečné, kolik bolesti může zvládnout jeden člověk.
Ač jsem si ze začátku myslela, že vím, jak se to celé vyvine, kam se bude příběh ubírat, tak v některé části si s námi autorka pěkně zahrála a příběh zamotala tak, že jsem jeho vývoj nejprve vůbec neodhadla. Byl tu skvěle vylíčen život na Ukrajině kolem roku 1930. Před tím, než jim vstoupil do života Stalin, tu autorka pěkně popsala život na vesnici, jaké měli zvyky, jak vypadala jejich každodenní práce, sousedské vztahy, jak žili, co pro ně bylo důležité.
Historická linka se mi líbila moc, ale s tou současnou jsem měla trochu problém. Ač i tady se odehrávala vážná témata, byla to pro mě spíše romantika se spoustou klišé a úplně se mi to nehodilo k té vážné části z Ukrajiny. Naštěstí knížka jako celek mi sedla, tak nad tím dokáži přimhouřit oko.
Kniha končí tak, že máte spoustu dalších otázek a vůbec bych se nebránila, kdyby měla další jeden až dva díly, rozhodně je ještě o čem psát.
Tak toto byla opravdu kniha s velmi silným příběhem! Dlouho jsem takovou nečetla. O holodomoru jsem věděla, ale toto je první kniha s tímto tématem, kterou jsem četla. V knize jsou dvě příběhové linky - příběh Káti, která žila na Ukrajině v době holodomoru a příběh Cassie, pravnučky Káti. Obě dějové linky mě moc bavily.
Zvěrstva, která se děla na Ukrajině se dají srovnat s koncentračními tábory. Dokázala jsem si živě představit utrpení matky, která vinou podvýživy přišla o mléko a její novorozeně umíralo hlady. Přišlo mi neskutečné z čeho všeho zvládli lidé uvařit nějaké "jídlo". I to jak je režim nakonec zlomil..
V příběhu Cassie mi nešlo do hlavy, jak nemohla vědět o holodomoru. Její původ byl na Ukrajině, to ji nezajímala historie její rodiny? Také mi přišlo, že si hraje na moc velkou chudinku.. Ano, přišla o manžela, ale podle mě to "rozdýchávala" celkem dlouho. A postava Nicka mi vůbec nesedla, nepřišel mi uvěřitelný.. To byl chlap nebo co? Také mi nejdříve Alinin duch přišlel zbytečný autorčin čin, ale ke konci příběhu mi to dávalo smysl. I to, že ho viděla Birdie.
Je to velmi zajímavá kniha, která každopádně stojí za přečtení a mrzí mě, že není víc vidět.