Hlava XXII
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115065/bmid_hlava-xxii-KOV-115065.jpg
4
2485
2485
Hlava XXII není jenom jeden z nejlepších protiválečných románů, který kdy byl napsán, ale už dlouho rovněž okřídlený pojem, který vstoupil do řady jazyků světa jako termín označující jakýkoli nesmyslně samoúčelný a bezobsažný akt úřední zvůle. Válka a legrace nedjou v literatuře příliš dohromady, ale když se je autorovi ve vzácných případech, jako je toto dílo, podaří absurdně zasnoubit, vzniká humor krajně vážný či (chcete-li) tragika neobyčejně komická – provokativní noční můra, která chvílemi vyvolává slzy smíchu a chvílemi hororové mrazení v zádech. Tato kniha úspěšně prošla zkouškou času a nepochybně se už teď zařadila k dílům, která naše století předá budoucím generacím čtenářů jako svůj klasický literární odkaz. V tomto překladu vydání třetí... celý text
Přidat komentář
Absurdita války, stejně jako ve Švejkovi. Oproti Švejkovi je rozhodně čtivější, jednoduchý styl psaní, ale i tak kniha ke které se vracet nebudu, jednou stačilo. Některé pasáže byly pro mě nepochopitelné, např. když Natelyho děvka byla na Pianose z Říma dřív, než letadlo s vojáky a pak pokaždé věděla, kde Yossariana najít. Takových nonsensů je v knize na mě až přespříliš. Nicméně vystižení toho, že zbytečně umírají lidé ve válce, kterou vedou generálové a důstojníci, kteří se v klidu zavírají ve svých kancelářích, se autorovi velmi povedlo.
Přiznám se, že na gymnáziu jsem tuto knihu obešla, protože se mi zkrátka do válečné tématiky vůbec nechtělo. Nyní si s odstupem času k takovýmto knihám sem tam nacházím cestu a většinou toho nelituji, i když téma je vážné a smutné, tak historie teprve nedávná přináší intenzivnější dojmy. Toto autobiografické dílo Josepha Hellera je kritikou válek jako takových a je doslova prošpikované absurditou, která je v knize okořeněna značnou dávkou humoru, který má ovšem velmi trpkou příchuť . Hlavním tématem totiž zůstává ztráta iluzí, strach o vlastní kůži a zmar lidských životů ve jménu "čeho, že vůbec ?". Poslouchala jsem na Českém rozhlasu ve skvělém podání Vasila Fridricha.
Klasika, která mi bohužel moc nesedla. Kdyby byla o půlku kratší, bavila by mě asi více. Konec mě ale překvapil.
Když jsem četl k maturitě, skončil jsem po padesáti stránkách. Najednou v audiu na ČRo naprostá pecka, u kterého jsem se nad onou bizarností nedokázal zastavit smát. Jasně, nějaké pasáže úmorné a zbytečné. Mnohdy ale klenot k popukání.
Dobrá myšlenka díla podpořená dostatečnou absurditou se mi zamlouvá. Ocenila bych větší konzistenci díla podpořenou dějovým posunem. Občas na mě kniha působila spíše jako změť jednotlivých absurdních scének propojených hlavním hrdinou, ale to je spíše moje osobní preference, kdy mám raději ucelené příběhy.
Doporučuji i audioknihu vydanou Českým rozhlasem.
Pěkné dílo.
Absurdita války. Bezohlední zabednění velitelé rozhodující o osudech vojáků, kteří jsou nuceni plnit jejich bizarní a nesmyslné rozkazy.
Co nahání větší hrůzu než strašák v podobě mladého vojáka umírajícího v zadní části bombardéru nebo v podobě malé osamělé dívenky potulující se ulicemi Říma, kde brutální násilí je na dením pořádku?
Zoufalství tak velké, že už se tomu v záchvatu šílenství musejí členové letky smát. Nebo prchat do nemocnice předstírajíc bolest jater. Ale i kdyby jste byli ten největší cvok v celé armádě, doktor vás domů nepošle...
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování na ČRo, i když mám tuto knihu i v papírově podobě, a to už několik let. Nebyla jsem schopná se k jejímu přečtení dokopat, takže jsem formu audioknihy moc uvítala. Vasil Fridrich jako interpret textu byl zvolen velmi dobře, byl to bod, který přispěl k tomu, že jsem text poslechla až do konce. Nebyl to úplně můj šálek čaje, byť uznávám, že poselství této knihy je docela čitelné a shrnula bych to jednou větou: Válka je vůl!
Po rokoch som si dala repete, tentokrát audio v češtine. A stojím si za tými 5 * :) Ten pohľad na vojnu cez čierny humor je excelentný. Niektoré pasáže som si pamätala aj po rokoch.
Jestli je na světě něco, za co by stálo umřít, je určitě lepší zůstat kvůli tomu naživu.
Musím se přiznat, že jsem knihu nedočetla. Došla jsem na stránku 100, a dál už to prostě nešlo. Ještě jsem přeskákala jen tak pár kapitol a když jsem zjistila, že celá kniha je psána stylem povídka sem povídka tam, odložila ji. Místy jsem se zasmála, ale většinou jsem si jen říkala, proč je tato kniha tak chválená.
Absurdistické vyobrazení druhé světové
Místy jsem se zasmál, ale většinu knihy jsem jen protáčel oči a říkal si s čím dalším autor příjde, chápu poselství, ale bohužel mě tato klasika míjí..
Páči sa mi Hellerov prístup. Netrápi čitateľka nudnými a siahodlhými agitáciami za svoj názor, ba naopak, vyjadruje sa humorom. Bolo to vtipné, hlavne ak máte zmysel pre humor ladený na Pratchettovskú nôtu a nie ste príliš dospelý, ako by povedal Malý princ. A keď som sa smiala, zrazu prešiel príbeh bez varovania do niečo tak vážneho a smutného, že mi stislo srdce. Krásna kniha, jedna z mála, ktorú by som si nedbala prečítať znovu.
Najlepšie (najhoršie?) na tom je aj tak nekončiaca podoba s dianím okolo nás.
Chtěla jsem si přečíst tuto kultovní knihu, ale vydržela jsem jen 150 stran. Ta absurdita mě nebavila. Odloženo.
Toto by malo byť v školách povinné, dá to mnoho každému mladému človeku. Ja som to prvýkrát čítala zhruba vo veku 15 rokov, už v tej dobe som dokázala porozumieť absurdnosti vojny a uniformity, absurdný humor Josepha Hellera v románe Hlava XXII to iba podčiarkoval - tú absurdnosť vojny.
Kniha popisující absurdnost válečné vřavy i jednotlivých příkazů k ní. Absurdnost postavené hierarchie v armádě a zároveň potlačení individuality člověka ve jménu uniformity a jednotvárnosti. Kniha nám přináší velké množství komických situací, které jsou okamžitě nahrazeny pozvednutým obočím nebo znepokojivým pocitem. To je ale válka, že...Člověk se s ohledem na všudypřítomnou smrt nemůže ubránit pocitu lehkosti, která jej pomalu připravuje o příčetnost. Zároveň ale základní pud sebezáchovy jež mu logicky radí "bát se". Kniha nám tedy nabízí stručnou ochutnávku základních prožitků absurdity války a kluků, kteří jdou na smrt - ale nemají žádná práva, žádný hlas ani nemohou mít vlastní osobnost. Ale jdou tam aby padli za civilizovaný svět.
Ani po dočtení se nemůžu rozhodnout, zda kniha byla spíš smutná nebo vtipná. A právě v tom je její síla...
Joseph Heller je genius. Hlava XXII je geniální. Neuvědomuju si, kdy naposledy jsem u nějaké knihy prožívala tolik emocí. U pasáže se Snowdenem jsem se rozbrečela v mhdčku. Nešlo to jinak. Strach, že Yossorian zemře mě nutil číst takřka bez přestání.
Ač jsou situace neuvěřitelně bizarní dokonale odráží skutečnost. Skutečnost, že válka je na píču a nejvíce trpí obyčejní lidé. Největší nepřítel je válečný systém sám, kterému člověk nemůže utéct, ač se snaží sebevíc.
"Já tomu nemohu uvěřit," volal Clevinger na Yossariana hlasem, který přeskakoval odporem a údivem. "Totální návrat k primitivním pověrám. Pletou si příčinu a následek. Je to stejně pošetilé jako klepat na dřevo nebo držet někomu palec. Ti lidé opravdu věří tomu, že kdyby se někdo v noci přikradl k té mapě a posunul linii fronty za Boloňu, tak by na ten nálet nemuseli. Umíš si to představit? My dva jsme tu asi poslední, kteří si zachovali zdravý rozum."
Uprostřed noci to Yossorian předem zaklepal na dřevo, podržel sám sobě palec, po špičkách se přikradl k mapě a posunul na ní linii fronty za Boloňu.
Rozhodně tuto knihu doporučuji a jednou se k ní opět sama vrátím.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál americké rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Hlava XXII je Hellerova zřejmě vůbec nejlepší knížka, která ve velké zkratce pojednává o absurditě celé válečné mašinérie. Román je částečně autobiografický, Heller zde čerpal také z vlastních zkušenosti. Takže příběh poručíka Yossariana určitě mohu doporučit k přečtení.