Hlava XXII
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115065/bmid_hlava-xxii-KOV-115065.jpg
4
2486
2486
Hlava XXII není jenom jeden z nejlepších protiválečných románů, který kdy byl napsán, ale už dlouho rovněž okřídlený pojem, který vstoupil do řady jazyků světa jako termín označující jakýkoli nesmyslně samoúčelný a bezobsažný akt úřední zvůle. Válka a legrace nedjou v literatuře příliš dohromady, ale když se je autorovi ve vzácných případech, jako je toto dílo, podaří absurdně zasnoubit, vzniká humor krajně vážný či (chcete-li) tragika neobyčejně komická – provokativní noční můra, která chvílemi vyvolává slzy smíchu a chvílemi hororové mrazení v zádech. Tato kniha úspěšně prošla zkouškou času a nepochybně se už teď zařadila k dílům, která naše století předá budoucím generacím čtenářů jako svůj klasický literární odkaz. V tomto překladu vydání třetí... celý text
Přidat komentář
Za mě chvílema nezábavné a naopak chvílema velmi zábavné. Někdy člověku až mrazilo z paradoxu druhé světové války.
Prvními 150 stranami jsem se musela prokousat, ale pak! Naprosto dokonalé dílo. Pro mne ani ne tak o válce jako o lidské společnosti vůbec. Jak zbytečně vynakládáme úsilí, energii a kapitál, aby to někdo jiný, zcela bez uzardění, mařil - kvůli vlastnímu zisku, povýšení, uspokojení nebo hlouposti... Mistrný popis toho, jak se věci vyvíjí jinak, než by se dalo logicky očekávat. Jaký klíč k pochopení mj. politických počinů v naší zemi a třeba i k poměrům v práci. Chtěla jsem uzavřít smajlíkem, ale nemohu.
Yossarian není americkou obdobou Švejka, přesto mají obě knihy cosi společného - onen odpor proti válce prostřednictvím ironie, poukazující na její nekonečnou absurditu.
Několikrát jsem to málem vzdal ale nakonec jsem knihu dočetl. Místy zábavná, místy neskutečně nudná kniha. Většina absurdních situací mi žel po čase přišla podle jedné šablony, hlavně když postavy jedna přes druhou plácájí nesmysly.
Vůbec mě tato kniha nezaujala, i když jsem čekala, že mě nadchne a bude čtivá. Bohužel nebyla a musela jsem přestat číst. Velké zklamání.
Humor je vlastně věc, která je tak absurdní, až je vtipná (ponechme stranou dvojsmysly). Hellerův humor je jakoby humor na druhou. Nekončí to u něj jednoduchou pointou, ani vlastně nejde o vtipně rozehrané situace (klasický humor často staví třeba na omylu). Hellerův humor jde do hloubky jazyka, prolíná jak vyprávění, tak promluvy postav, teče knihou, často přes několik stránek v jediném motivu, jako bláznova samomluva. Slova která používá jako by pozbyla smyslu. Výsledek je udivující, úžasný a naprosto jedinečný. Ten humor je smutný. Možná spíš melancholický. Říká se, že to první kniha, která si po válce dovolila "dělat si z toho srandu". Hlava XXII má ale svou hodnotu v tom, že humor není cíl (jako třeba v karikaturistické "Jak jsem vyhrál válku"), ale prostředek. Válka je hrozné absurdní šílenství, kde se může stát cokoli, protože si nikdy nemůžete být jistí, jestli se to náhodou neděje ve vaší pomatené hlavě.
Já jsem s tou Hlavou nejdřív hodně bojovala. Neorientovala jsem se v postavách, hodnostech, ději... Nebavilo mě to. A když už jsem měla nutkání to odložit, probral mě nějaký dobrý vtip a zase mě to vtáhlo. Takhle se to houpalo, až se něco zlomilo a nemohla jsem se odtrhnout. Nakonec ve mě zůstal pocit, že to bylo dílo, které má přesah, a ne jen satirická ukázka války plná směšných a bizarních situací.
Hlavu 22 jsem objevil jako dospívající hoch jednoho překrásného léta na chatě. Pamatuji si, jak jsem téměř 500 stran knihy doslova zhltnul během 3 dnů. A jak jsem z počátku neustále smál na celé kolo, protože Yossarianovy vtípky a absurdní humor celé té podivné mašinérie mě zasáhl silou kobercového náletu pětisetlibrovkami. Hodně mi to připomínalo seriál M.A.S.H. A Hellerovy zjevné narážky na Haška prostřednictvím jeho "dobrého vojáka Schweika" jsou zkrátka k nezaplacení.
Samozřejmě časem ten úsměv začal mrznout a celý barel ledové vody vás například zcela jistě zastihne naprosto nepřipravené na jedné slunné pláži.
Po letech jsem si chtěl knihu přečíst znovu. Čekal jsem, jak se budu opět královsky bavit. Ale něco se pokazilo. Už to nebylo stejné. Vtipy, ze kterých jsem dříve brečel smíchy, najednou nefungovaly. Bylo to hluché, černobílé... Jako se několik let po válce podívat na snímek vaší staré roty. Také vám hlavou proletí vzpomínky na všechny kamarády, přátele i nepřátele. Pousmějete se při vzpomínce na všechny ty žerty, které jste spolu zažili... Ale zároveň vás tak nějak podivně bodne u srdce a sevře vám ho smutek. Smutek nad vší tou zbytečnou smrtí, způsobenou nezměrnou lidskou hloupostí, tupostí a ignoranstvím.
Neměla jsem nejmenší očekávání a to bylo správné. Užívala jsem si knižní komedii, která se pomalu přelévala až v nesmyslně zamotanou frašku. Ale každou další stránkou jenom zjišťujete, jaké vlastně šílenství zažívají a jak se vše pomalu vyjasňuje. Po poslední stránce jsem ničeho nelitovala. Líp se šílenství války zachytit nedá a už vůbec ne s takovou lehkostí.
Jedna z nejlepších knih, jakou jsem dosud četla. Ta ironie (a černý humor) ještě víc podtrhovala absurditu války. Skvěle napsaná kniha, jednoznačně.
Ze začátku mi kniha přišla zvláštní, nepřehledná, postavy nesympatické. Tohle se měnilo s tím jak se příběh rozvíjel a teď můžu říct, že je to jedna z nejlepších knih jaké jsem kdy přečetl.
Jedna z nejlepších a nejoriginálnějších knih, co jsem četla. Teda aspoň dle mého "blondýnovského" názoru :).
Jako obrovský klad beru, že si v tom každý najde svoje a s každou postavou se dle vašeho charakteru dá nádherně ztotožnit. Bohužel mi vadil občas dost nepřehledný děj a v závěru hlodala myšlenka "co tím chtěl spisovatel říct". Hlava XXII není určitě pro každého.
Po prečítaní tejto knihy u mňa nastala Hellero-mánia. Najlepší autor americkej medzivojnovej literatúry! A jeho najlepšie dielo.
Hellerových knih jsem přečetla více, tato je bezesporu nejznámější a podle mě i nejpovedenější. O paradoxu Hlavy XXII. se mluví poměrně často i v běžném životě-kolik podobných výmyslů kolem sebe máme. Tragičnost a nesmyslnost války jako takové tomu však dává jiný rozměr. Z pekla nelze snadno uniknout.
Když jsem začal Hlavu XXII číst, říkal jsem si, že to bude přehlídka situačních vtipů a satiry. Po první kapitole jsem byl nadšený. U dalších kapitol moje pobavení a nadšení z knihy postupně klesalo, až mě začínala vyloženě nudit. Někde před polovinou ale přišel zvrat (a asi ani ne tak v ději, jako spíš ve mně) a najednou mě kniha začala opět velmi bavit, Yossariana jsem chápal a fandil mu, stejně jako všem ostatním chlapcům z eskadry, asi jsem se s nimi sžil a přijal je za vlastní.
Jakási mozaika příhod, která má širší rámec, ale která je zároveň vyprávěná na přeskáčku, na konci utvořila ucelený přehled charakterů a motivací. Velmi sympatický mi byl Orr, Nately se svou mladickou zapáleností, cynický Dunbar a major Major. Postavě kaplana jsem chvílemi fandil, chvílemi mě ale vyloženě štvala.
Román si plně zaslouží přízvisko antimilitaristický. Je mnoho knih, které ukazují zbytečnost a nesmyslnost války, ale málokteré ji ukazují na zcela absurdních momentech a s takovou ironií, jako Hlava XXII. Některé z postav představují takové archetypy, jaké má okolo sebe snad každý. Hloupého, úlisného kariéristu Cathcarta, řízeného svým podřízeným a zároveň ochotného obětovat své muže jen pro stupidní frčky bych nejraději odpravil hned od první chvíle, kdy se na scéně objevil, stejně jako plukovníka Scheisskopfa. Milo jako zcela nemorální kapitalista ad absurdum, dosazený do volených funkcí snad v každém druhém městě (a právě někdo takový sedí v Bílém domě či ve Strakově akademii). U Hlavy XXII se mi opět potvrdilo, že být nucen vykonat povinnou vojenskou službu, byla by to nejhorší doba mého života, protože sociální skupina, které velí ne ten, kdo pro to má nejlepší předpoklady, ale ten, kdo sedí na své židli nejdéle, je ze své podstaty patologická. O to víc to platí ve válce, kde jde opravdu o život.
Zcela sdílím Yossarianovo přesvědčení o tom, že dát se zabít ve válce (která je navíc již vyhraná) je naprostý nesmysl. V jeho snaze nezemřít zbytečně jsem mu fandil a musím říct, že jsem byl potěšen tím, jak kniha skončila. I když se závěrečné hodnocení v průběhu čtení měnilo, příběh gradoval a nakonec jsem se s Yossarianem a jeho eskadrou jen nerad loučil. Hlava XXII si zaslouží plný počet.
„Když se podívám vzhůru, vidím chamtivce, kteří se snaží urvat, co se dá. Není tam ani nebe, ani svatí, ani andělé. Vidím jenom lidi, kteří zneužívají nejušlechtilejších myšlenek a snaží se vytlouct co nejvíc i z nejstrašnějších tragédií.“
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál americké rományAutorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Super tragikomická kniha. Sarkasmus a cynismus tu jen překypuje. Klasika.