Hlava XXII
Joseph Heller
Válka, prožívaná příslušníky leteckého pluku na Pianose, sem doléhá jen zdálky, lidé tu vlastně neumírají, jenom se nevracejí z letů. Autor mistrovsky kreslí charakteristické typy důstojníků americké armády a s pomocí situační komiky, ironie a černého humoru podrobuje kritice i americký ideál vlastenectví. Hrdina, aktivní letec Yossarian, který již nechce riskovat při náletech, dělá všechno možné, aby se aktivní službě mohl vyhnout. Mistrovsky napsaná kniha mimo jiné satiricky vypráví o deziluzi z americké koncepce 2. světové války a právem náleží k nejlepším válečným románům 20. století.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2000 , BB artOriginální název:
Catch-22, 1961
více info...
Přidat komentář
Usmyslela jsem si, že si přečtu Hlavu XXII, a když jsem zjistila, kolik že to má stránek, zesinala jsem.
Jenomže těch stránek ta kniha může mít víc a víc a víc a nekonečně mnoho, protože je skvělá. Naprosto skvělá.
Vojna a jej utrpenie cez slzy smiechu. Jedna z najlepších kníh, aké som v živote prečítala. Nezmyselnosť vojny sa hádam výstižnejšie nedala vykresliť.
Skvělá kniha se silným obsahem. Z počátku jsem se smál a přišlo mi to vtipné a jak jsem knihou procházel, začal jsem si uvědomovat, že to je spíš smutné a k zlosti (Milo). Kolik hlouposti a blbosti je v lidech....
Jediná kniha, kterou jsem si vypůjčila a uz nikdy nevrátila. Často premyslim, zda bych ji vrátila, kdyby bylo komu (bohužel uz neni)....a jsou dny, kdy si říkám, ze urcite ANO. Vrátila bych tento usmoulany, poniceny a stokrat cteny paperback a okamzite si pořídila pevnou vazbu, novoučkou a voňavou knížku, nikdy nectenou, nikdy neprolistovanou, bez otisku prstu a bez stop DNA (slzy a atakdal) Ale pak si uvědomím, ze vlastně NE. NE!
Začátkem jsem se musela prokousat... Začala jsem, odložila, znovu začala a tak asi po dobu dvou let. Ale pak jsem dočetla a rozhodně ji teď můžu zařadit mezi svých pět nejoblíbenějších knih!
Smysl tato kniha dá především člověku co sloužil dovolím si říci v jakékoliv armádě světa,člověk brečí až to bolí..
Nevím, možná jsem nepochopila humor, v jehož duchu je román napsán, možná mi není blízké vojenské prostředí, ve kterém se děj odehrává, možná jsem tuto knihu měla číst jinak, možná jsem ji měla přečíst jindy...Zkrátka k srdci mi nepřirostla.
Dlouho jsem váhal jestli si tuhle klasiku přečíst nebo ne, nakonec se do toho pustil a rozhodně nelituji. Styl vyprávění je ze začátku zvláštní, ale po začtení se střídá smích s překvapením či hrůzou. Bohužel, vše co se ve válce dělo je představitelné a reálné. A vlastně tyto absurdity a stupidity vidí člověk kolem sebe skoro všude i teď :-)
Smrt jednoho je tragédie. smrt milionů je statistika. Román Josepha Hellera se snaží na válku nahlížet trochu jinak.
Dne 6. června 1944 se spojenecká armáda vylodila na březích Normandie. Největší vojenská akce všech dob si vyžádala tisíce obětí na obou stranách. Ani po několika dnech nebylo jasné zda boj o svobodu byl úspěšný. Tato kniha ovšem vypráví úplně jiný příběh 2. světové války.
Hlava XXII je o jedné americké letecké jednotce kdesi v Itálii. Sledujeme zde Yossariana a další letce v jejich každodením boji o svůj život. Nejenže musí přežít proti Němcům, ale musí si poradit i s ještě nebezpečnějšími veliteli a jejich nařízeními.
Yossarian je v podstatě Benjamin Franklin Pierce ze seriálu M*A*S*H, akorát místo sešívání lidí dohromady, na ně shazuje z nebe bomby. Svůj úděl nesnáší zrovna nejlépe, a přemýšlí jak se co nejrychleji dostat zpátky do USA. Bohužel je tu Hlava XXII – nařízení, že každý kdo je blázen má nárok na návrat domů, ale sám osobně musí předložit, že je blázen a že chce odejít z války. Jenže každý kdo nechce válčit, je považován za naprosto normálního, protože má pud sebezáchovy a tudíž se domů nikdo nikdy nedostane.
V době vydání byla kniha určitě revoluční, jako jedna z prvních dala pohled na válku jako na něco zbytečného a vojáky nevykreslovala jako hrdiny ochotné umírat za Sryčka Sama. Ovšem z dnešního pohledu se nejedná o nic výjimčného a kniha za ty léta od vydání ztratila podstatnou část svého kouzla.
Příběh zde takřka neexistuje a více méně se jedná o nahodilé anekdoty z vojenského prostředí. Některé histoky a situace jsou opravdu vtipné a dokazují autorův smysl pro humor. Jiné jsou, ale zbytečně dlouhé, a humor postrádají. Naštěstí těch prvních je více. Vtipné přběhy občas střídají vážnější situaci, které jakoby nám chtěli připomenout, že válka je zlá, ale hned v další kapitole se většinou přesuneme do vyjetých kolejí.
První polovina knihy, kdy všechny absurudní situace jsou pro nás nové, je velmi podařená. Bohužel postupem času si zvykneme na autorův styl psaní a začneme očekávat jak se postavy zachovají (pokuď možno co nejvíce debilně) a víceméně víme co bude následovat.
A to jsem se ještě ani nezmínil o množství postav. V knize vystupuje zhruba polovina spojenecké armády, nebo alespoň mi to tak přišlo, protože v těch mnoha a mnoha podobných jmen vojáků jsem dokonale ztratil a našel jsem se až ke konci.
Joseph Heller – Hlava XXII 65%
Další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz
Od první chvíle mě knížkou provázel Čtvrtníček v roli Yossariana. Vzhledem Asyřana sice nepřipomíná ani trochu, ale některé scény jako by byly napsány přímo pro něj (např. scéna, kdy si Yossarian v rouše Adamově dojde pro vojenskou medaili)
Než jsem si knížku přečetl, někde jsem zaslechl, že to je "něco na způsob MASHe". No, s MASHem to má určitě společnou protiválečnou náladu, ale Hlava XXII je daleko odvážnější a upřímnější; Hawkeye často lituje jak americké vojáky tak obyčejné Korejce, trochu hraje na city. Útočí na válku jako takovou, ale i přesto si sem tam střihne nějakou tu patriotickou poznámku.
Yossarian naproti tomu střílí do vlastních řad - do generálů, plukovníků a různých kariéristů, kteří si na válce chtějí namastit kapsy. Yossarianovi je ve výsledku úplně fuk, proti komu to vlastně bojuje, kdo je ten dobrý a kdo špatný, hlavní je, vyváznout z toho blázince naživu.
Hlava XXII je skvělou protiváhou takových těch válečných dokumentů a hollywoodských trháků, ze kterých má člověk pocit, že každý voják Spojenců byl štěstím bez sebe, když se měl postavit Geršákům, protože přece bojoval za dobrou věc. Skutečnost je taková, že ve chvíli, kdy vám šrapnel roztrhá kamaráda přímo před vašima očima, tak se vám ty ideály hodně rychle rozplynou a uvědomíte si, že jste jenom jedna prťavá nevýznamná součástka obřího kolosu.
Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala v autorově způsobu vyprávění a zezačátku jsem si říkala, jestli knihu přes ten propletenec postav a příběhů vůbec dočtu. Nakonec jsem ji přelouskala ani nevím jak. Po celou dobu čtení se ve mně mísily dva pocity - chvílemi jsem se opravdu bavila nad absurditou popisovaných situací, chvílemi jsem kvůli té absurditě a bezmoci, která z některých stránek přímo kříčí, měla chuť knize a jejím postavám namlátit. To jenom svědčí o tom, jak dobře je napsaná :-) Knihu mám půjčenou z knihovny, ale určitě si seženu vlastní. Je to kousek, který stojí za to mít doma. Určitě doporučuju si ji přečíst.
Krásně a úsměvně popsaná absurdita války.
Pravda, někdy na začátku jsem knihu odložil, zkrátka jsem se nemohl přinutit pokračovat (a asi i proto,že začínalo zkouškové) a až po nějaké době jsem se k ní vratil. A ikdyž jsem si spoustu postav a děje nepamatoval, vůbec to nevadilo. Yossarian, svým způsobem tragická postava člověka, která nechce nic jiného než přežít a dostat se pryč z té propadené války, mě naprosto fascinoval. Občas byl doslova jedinej ,,rozumnej" v táboře bláznů. Yossarian má prostě neuvěřitelnou touho přežít, nechce padnout za vlast ani za generála Dreedla. Taky co by z toho pak měl? Pěkně popsány osobní zájmy důstojníků a jejich odstup od posádky. Heller si s lehkostí dobírá americké stereotypy a nacionalismus, kterým je protkáno spousta poválečných děl, a který je v americké společnosti cítit dodnes. Bavily mě i překvapivě hluboké a zajímavé psyhologické profily osob (Kaplan aj.)
V dnešní době dost mrazivá a aktuální knížka.
Příběh se mi vůbec nelíbil. Je to taková kombinace MASH a Zlatého telete, jen je to až příliš surové... Místo aby bavila, tak mi přišla studená. K dočtení jsem se musela přemlouvat. Tento styl asi není pro mě. Jediné, co mě opravdu pobavilo, byla část o doktorové manželce. Ta má ode mě palec nahoru.
Už teď vím, že ji přečtu znova. Zaklapla jsem ji a hned se mi začalo stýskat po Yossarianovi, kaplanovi, majoru Majorovi, Natelym.. prostě ji musím přečíst ještě jednou! U některých pasáží jsem se musela nahlas smát i v kupé ve vlaku. Je to veselé i smutné, absurdní i pravdivé.
U některých pasáží jsem se zasmála, přesto je můj celkový dojem rozpačitý. Četla jsem "násilím", pořád jsem čekala na nějakou (metaforicky řečeno) bombu.:-)
„Mládenci! Jste američtí důstojníci. Důstojníci žádné jiné armády na světě nemohou tohle o sobě říci. Dobře se nad tím zamyslete.“ Tahle hláška mě asi nikdy neomrzí:-)
Další legenda dočtena a nakonec jsem spíše zklamán. Humor tam je, i když ho mohlo být víc. Absurdity tam je na rozdávání a mrazivé a depresivní je to také. Ale nakonec mi to prostě celé nějak nesedlo. Myslím, že kdyby to bylo kratší, tak by celé sdělení knihy vyznělo lépe a bylo údernější.
Zpočátku mi vyhovoval i zvláštní styl kapitol, kdy se každá věnuje nějaké té vojenské postavičce a událostem okolo a celé je to nechronologické, takže události kterým nerozumíte se vysvětlí až někdy později u příběhu jiné postavy atd. Ke konci mi to naopak začalo připomínat spíš Franze Kafku a bylo těžké rozeznat jestli se děje to co se děje a nebo se Yossarian prostě zbláznil. Nejspíš to byl účel ale jako celek mne kniha zkrátka moc nevzala. Dám čtyři, i když víc by se asi hodily tři hvězdy. Ale za těch pár geniálních hlášek a myšlenek je ta jedna navíc.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Četla jsem ji tak 10x a určitě si ji zas přečtu. Líbí se mi ten humor a ironie.
Musím teda přiznat, že když jsem ji šetla poprvé (někdy během střední školy - cca 18 let) tak jsem tak do půlky knihy strašně trpěla, vůbec jsem to nechápala, kapitoly jako samostatné povídky se daly, ale celkový příběh veškerý žádný, vůbec jsem se neorientovala... ale potom! Když části příběhu (skládačky) začaly zapadat do sebe jako dokonalé puzzle... úúú perfektní.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál americké romány
Autorovy další knížky
2005 | Hlava XXII |
2005 | Bůh ví |
1998 | Něco se stalo |
1995 | Zavíráme! |
2000 | Portrét starého umělce |
Do četby Hlavy XXII jsem se pouštěla s velkým očekáváním, protože jí očividně velmi kladná doporučení ze všech stran nechybí. Musím říct, že (možná právě proto) mě kniha poněkud zklamala.
Jednotlivé nápady a momenty knihy se mi ovšem velice zamlouvaly a samotná koncepce satiry, která se drsně strefuje sarkastickým kulometem do amerického armádního kocourkova, mě zpočátku uchvátila. Ba co víc, skutečně jsem se u dílčích epizod smála (cenzura dopisů Washingtonem Irvingem, nahý Yossarian příjimající vyznamenání, strastiplný život Majora Majora Majora). Také hlavní postava Yossariana mi přišla dobře napsaná a svou logicky odůvodněnou zbabělostí podivně sympatická.
Bohužel se mi zdá, že kniha nedrží pohromadě jako celek, ač jednotlivé části jsou dobré.
Nejsem si jistá, jakým pravidlem se řídí časová souslednost jednotlivých příběhů. Místy se zdá, že sledujeme chronologické vyprávění, to zejména ke konci knihy, kde je to nutné pro pochopení rozuzlení příběhu. Na druhou stranu v první polovině příběhu skáče autor v čase dopředu a dozadu a člověk je někde překvapen, že ještě žije postava, kterou jsme už pokládali za mrtvou. Mě to aspoň během četby mátlo. To svobodné nakládání s časem někdy může být čtivé a přehledné (teď mě napadají Zápisky z mrtvého domu od Dostojevského), ale občasné ignorování pravidla, které si autor sám určil, mi přijde matoucí.
Podobně bohužel skáče i s náladou v průběhu knihy. Od velmi vtipných míst, kde se člověk zasměje nad směšnou absurditou armádního aparátu, se ihned přesouváme k vážným, až patriotismem zavánějícím místům (což u této knihy je dost na pováženou), kde strašným způsobem umírají Yossarianovi kamarádi (Snowden) a člověk má pomalu výčitky svědomí, že se o pár stránek předtím smál.
Samotný konec je pak definicí anglického slova anticlimactic. Ne, skutečně jsem nečekala nějakou vznosnou finální kapitolu ve stylu „ a teď si shrňme, co jsme se dnes naučili, třído “, ale řešení finále mi jednoduše přišlo až moc laciné a čtenářský ekvivalent zakončení detektivky slovy „ a pak jsem se probudil a zjistil jsem, že je to všechno jen sen“. Toto je jen přirovnání, ovšem v knize je podobný únik od nějakého chytrého vykoumání problému Hlavy XXII, který bych od Yossariana tedy nečekala.
Kdyby to byla první kniha tohoto druhu (válečná satira), kterou bych četla, určitě bych na ni pohlížela méně kriticky. Bohužel každý Čech má za sebou četbu Švejka, který má nejen stejně šťavnatý humor, ale na rozdíl od této knihy si zachovává konzistenci a drží pohromadě od začátku až dokonce. Takže bohužel...