Hlava XXII
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73714/bmid_hlava-xxii-gLC-73714.jpg
4
2454
2454
Klasický protiválečný román. Autor v knize popsal osud hlavního hrdiny Yossariana a jeho letky bombardérů útočících na Itálii. Autor vychází ze svých vlastních zkušeností a svou prózou předznamenal to, co v americké kultuře naplno otevřela vietnamská válka o pětadvacet let později. 28-161-64
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1964 , Naše vojskoOriginální název:
Catch-22, 1961
více info...
Přidat komentář
Dobrá kniha o absurditách během války. Divná mi přišla postava Natelyho děvky, která pořád chtěla Yossariana zabít, to jsem moc nepochopil.
O Hlavě XXII asi každý minimálně slyšel. Není to knížka úplně pro každého a je občas trochu nepřehledná v ději a postavách. Ale to nic nemění na tom, že je to velice dobré čtivo. V žádném případě sranda k popukání, ale ani suchopárnost. Ironie, satira, vážnost i lehkovážnost.
Konečně dočteno. Plno absurdit, které se mohly stát. Někdy mi z toho nebylo dobře. Nesmyslnosti válek. Kdy se člověk nemohl bránit. Hodně na zamyšlení a hlavně si více vážit života v míru.
Válečné tématiky už jsem měla plné zuby, a proto jsem si vybrala Hlavu XXII. Cha. Hellerův humor mi sedl, a přes všechnu nadsázku ve mně dílo zanechalo hluboký dojem. Hlavně poslední třetina, kdy se přitemní a jde se (někdy doslova) až na dřeň. Díky doslovu v mém vydání jsem si uvědomila, že autor sice nedává přímo najevo proud vědomí, ale skutečně jsem se dívala očima Yossariana a za spirálovitě se vracejícím/opakujícím se dějem stálo právě jeho (s)vědomí, které se s válkou, s tupostí, zkažeností a chamtivostí snažilo vyrovnat.
Hlava XXII je na první pohled kniha plná různých humorných a tragikomických příběhů. Některé jsou vtipné více jiné méně. Na pozadí toho všeho "bordelu", se však děje cosi znepokojivého - zuří světová válka. A v ní jednotlivci denodenně čelí existencionálnímu ohrožení monstrózních rozměrů. Výsledkem jsou absurdní situace, které jsou smutné a vtipné zároveň. A právě tento aspekt činní tuto knihu jedinečnou a zároveň velmi uvěřitlenou, protože takto velkému ohrožení nelze čelit jinak než humorem a svérazností, kterou si každý z nás v sobě neseme.
Za určité negativum knihy považuji její nepřehlednost a množství postav, ve kterých jsem se občas trochu ztrácel. Z tohoto důvodu dávám čtyři hvězdy.
Boží. Místy trochu utahané a člověk se hrozně ztrácí ve jménech, ale místy tak boží, že to je tím vynahrazeno. Miluju scény, kdy někdo brečí, scénu, jak jsou nazí na stromě a scénu v tom podivném bordelu s babkou a dědkem.
Na tomhle místě bych se s vámi moc rád podělil o novinu, že je dvaadvacet Hlav kloudně vystavěnou pyramidou anekdot velebících lidská jatka. Poněvač mě ale někde v půlce Hellerova, až na hrst čestných vyjímek, marného tažení za povytažení koutků úst přepadla nezvladatelná touha co chvíli kontrolovat, jestli už jsem aspoň za půlkou, tak nemohu.
Pod čarou dvě, maximálně tři do nikam zívající **
Dej , mal zaujímavý nelineárny konštrukt , ktorý skôr pripomínal fraktál, tým ako stále podrobnejšie popisoval jednotlivé udalosti, ale vždy keď sa na scéne zjavil Milo či Kaplán, mal som nutkanie odložiť knihu. Tí dvaja ma neskutočne vytáčali, aj keď teda každý z opačnej strany bytia .... Je to kniha ktorá stojí za prečítanie, ale som rád že už ju mám za sebou.
Už po prvním přečtení před pár lety jsem to tušil, ale teď po druhém potvrzuji: Hlava XXII je jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Absurdní styl humoru mi naprosto sedí, hlasité vyprsknutí smíchy nastává v této knize nespočetkrát... A ačkoli se královsky bavíte, malý hlásek vzadu v hlavě přesně udává na správnou míru, že to pro kluky na Pianose žádná sranda není a naopak se akorát snaží přežít, jak nejlépe mohou.
Snad z každé stránky přímo čiší absurdita války, byrokracie, nacionalismu, prospěchářství nebo čiré honby za ziskem. Zpřeházená kontinuita děje mi napoprvé vadila výrazně víc než podruhé (a to i přes to, že před druhým čtením už jsem si téměř nic nepamatoval).
Chtěl jsem na konci vyzvednout, která z postav je nejlépe napsaná, ale když jsem začal vybírat mezi Yossarianem, Orrem, Dunbarem, plukovníkem Cathcartem, Natelym, majorem Majorem Majorem, Milem, doktorem Daneekou, generálem Dreedlem, kaplanem, náčelníkem Bílým Polozubem, poručíkem Sheisskopfem a dalšími, zjistil jsem, že to prostě nejde.
Jo, a nejvíc jsem se asi chlámal u scény s Clevingerem před kárnou komisí.
No ja neviem. Všetkým sa tak páči, všetci ju milujú. A ja? Mne sa nepáčila. Ba čo je horšie, nebola som schopná ju dočítat. Pre mňa to bola nuda. Možno časom na ňu dozriem, teraz však nie. Mám veľmi rada sarkastický humor, ale tu to nešlo ani s ním. Dej pre mňa nemal ani hlavu, ani pätu. Tak možno o 10 - 20 rokov, keď budem “velkáč” tak potom ju prečítam jedným dychom. A možno ju niekomu darujem. Aktuálne je tu však tak veľa iných kníh, že sa trápiť s touto nebudem.
Kniha kde som až po dočítaní pochopil že Yossarian nie je až tak nutne hlavná postava knihy a že jednotlivé časti venované rozličným postavám predsa len sú spolu zviazané (aj keď len priesvitnou, skoro neviditeľnou a zároveň občasne prerušovanou) niťou príbehu. Knihá plná skvelého humoru ktoré strieda depresívny opis reality (pri spomienke na opis prechádzky nočným Rímom mi tuhne krv ešte teraz).
Výborná a vtipně napsaná knížka ukazující absurditu války a myšlení některých jejích účastníků.
Skvělý humor, komické situace. Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. Ale jinak? Dráždila mě absence očividnější dějové linky, stejně tak svévolné přeskakování v čase od popisu jedné události k popisu jiné. Vlastně jsem se trochu těšil, až už knihu budu mít za sebou. Krátce před Hlavou XXII jsem přečetl Petra a Lucii, taktéž z tematického okruhu "protiválečná literatura", proto se zde nemohu ubránit malému srovnání. Zatímco u Petra a Lucie jsem ani na okamžik nezapochyboval o opravdovosti a uvěřitelnosti popisovaných hrůz, které ve mně vyvolávaly spravedlivé rozhořčení a odpor k válce, k tomu, když stát či společnost nutí člověka zabíjet ostatní, a ještě přitom proti vlastní vůli nasazovat svůj život, u Hlavy zřejmě nebylo záměrem vyvolat ve čtenáři spravedlivé rozhořčení. Autor si z vojáků utahuje a z armádní byrokracie střílí (jak často jsem vzpomínal na Zámek!), a právě nadsázkou ad absurdum vyšroubované situace, jež jsem si ovšem do sytosti vychutnával, mi jaksi bránily plně se do nich vcítit jako do teoreticky možných. Je na místě otázka, do jaké míry autorem stvořené charaktery a předkládané situace reprezentovaly tehdejší armádu Spojených států (či jakoukoliv jinou), a s jakou mírou oprávněnosti lze tudíž knihu používat ke kritice jakékoliv armády na světě, jejíž obrázek bychom si mohli zčásti i podle Hlavy utvořit.
V doslovu od překladatele jsem se dočetl, že Yossarian je sympaťák či že bývá za sympaťáka považován. No. Pro mě osobně byl sympaťák zcela určitě proto, že se zdráhal se jen tak bez hlesu poddávat úřední zvůli a bláznivým vrtochům svých nadřízených. V jistém ohledu byl ale stejný vychcánek jako oni. Pyšný na to, že při stavbě důstojnického klubu neohnul ani stéblo. Bez zastavení procházející ulicemi Říma jasně vida, že se okolo něj dějou špatnosti (fackování kluka, mlácení psa, voják se záchvatem), ale radši se od nich rychle vzdalující, snad aby se jimi nemusel zabývat a nemusel se připravovat o klid. No, byl to člověk. Vážně by mě zajímalo, zda autor sám zamýšlel Yossariana vykreslit i jako postavu nevalných morálních zásad a zda Yossarianova snaha zachránit si vlastní krk stůj co stůj měla být rovněž chápána coby předmět kritiky, opovržení, výsměchu... zkrátka stejným způsobem jako třeba úplně zřejmé prospěchářství plukovníka Cathcarta. Mně přijde, že by to tak mohlo být. Kdyby každý přemýšlel jako Yossarian (tím spíš by bylo bláznovství jako on nepřemýšlet!), Hitlera by z Evropy nevyštípal nikdo. Ale možná jen hledám moc hluboké významy, kde žádné plánované nejsou.
Jedna z mála knih, kterou jsem nedočetl. Styl humoru mi vůbec nesedl. Děj je značně nudný a chaotický.
Začala jsem číst, ale brzy jsem skončila. Tento styl humoru mi nějak nepřipadá vtipný (nemám moc ráda ani Švejka) a vojenské téma bez humoru mi připadá jako spíše čtení pro muže, kteří byli na vojně. Vzhledem k tomu, že jsem přečetla jen malou část knihy, raději ani nehodnotím.
Nejlepší způsob, jak poukázat na absurditu věcí, je humorem. Můj oblíbenec byl Milo Minderbinder. Totální vy*cánek a prospěchář, ale kromě toho, že bylo zajímavé sledovat jeho chování, byl též perfektním ztělesněním záporných lidských vlastností. Pasážím s jeho podobiznou na vlajkách ve městě nebo střílením po vlastní základně, se řežu ještě tři roky po tom, co jsem to četl.
Jen tak mimochodem... Kdyby někoho napadlo z toho udělat seriál, Yossariana musí hrát jedině Ben Affleck a Mila Owen Wilson! :D
Jednou za čas se vám podaří narazit na knihu, u které si přejete, aby nikdy neskončila. Hlava XXII je jednou z nich. Nesmírně opravdová, plná humoru a cynicky laskavá k hlavním postavám. Jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Moja najobľúbenejšia kniha, žiadna ju netromfla. Čítala som ju už niekoľkokrát po slovensky a aj v angličtine a vždy sa pri nej zasmejem. Je to taký smiechoplač, lebo je až kruto verná realite dnešnej byrokracie a Kocúrkova, v ktorom žijeme. Kniha, ktorú by mal raz za život každý prečítať.