Hodiny
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499986/bmid_hodiny-CJO-499986.jpg
4
89
89
V době, kdy svět stále ještě počítá náklady druhé světové války a železná opona se spustila, život jedenáctiletého Rolanda Bainese se obrátí vzhůru nohama. Dva tisíce kilometrů od matčiny ochranitelské náruče, uvězněný v internátní škole, přitahuje svou zranitelností učitelku klavíru slečnu Miriam Cornellovou a zanechává v ní jizvy i vzpomínku na lásku, která nikdy nezmizí. Hodiny jsou intimní i univerzální příběh o lásce, lítosti a neklidném hledání odpovědí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
už chápu, proč mělo české vydání Hodin takové zpoždění oproti ohlášenému datu: na McEwana nečekaně objemná kniha - a stejně jako komentující čtenáři níže mám dojem, že je to spíše na škodu, nepopírám autorovu charakteristickou čtivost a potěšení z dobře napsaného románu, ovšem drže v rukách Hodiny už v polovině jsem nabyl dojmu, jako by to byly tak tři knihy v jedné
téma zneužívání malého chlapce dospělou ženou mě překvapilo (záměrně jsem nečetl dopředu anotaci) a očekával jsem, že ho bude dále autor rozvíjet, třeba jaké dopady mělo takové trauma na jednotlivé dekády dalšího protagonistova života, ale pak vše nějak pomalu vyšumělo v Ronaldově celkové pasivitě a absenci vůle k činu či rozhodnutí (podobně i v epizodě, kdy Ronald učitelku klavíru po letech navštíví v jejím bytě a při konfrontaci se dožaduje vysvětlení, zpovědi či omluvy, chce ji udat policii a tak se pomstít... ???), no a pak přes obrazy z "velkých evropských dějin" jsem byl najednou na konci a bohužel zklamán ze závěrečného klišé = (SPOILER) sentimentální obraz starce hýčkajícího v teple obývacího pokoje vnučku, zatímco zbytek šťastné rodiny připravuje společný oběd, tedy dost kýčově podané, že "smysl lidského života je v pokračování rodu"
(SPOILER)
Moc hezký, jen by knize sloužilo dřívější zakončení. Za mě ta část s nemocí Daphne a covidem už byla nadbytečná, zbytečně zdlouhavé. Každopádně první tři čtvrtiny naprosto excelentní. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Mnoho zajímavých myšlenek.
"Na své dítě myslíte jako na osobu, která je na vás závislá. Když se pak začne vzdalovat, zjistíte, že jste závislí i vy. Vždycky to bolí na obou stranách."
Moje první setkání s autorem a bohužel velké zklamání
Tahle knížka pro mě měla velký potenciál - dle anotace to vypadalo na takovou Lolitu, avšak zneužitým je zde mladý chlapec, se kterým má poměr jeho učitelka klavíru. A tahle linka mě v knize bavila nejvíc. Bohužel je ale tento román natolik mnohovrstevnatý, že linka s učitelkou klavíru je pouze zlomkem v tomto 600 stránkovém díle.
Jedná se spíše o kroniku rodiny, která je vyprávěna na postavě hlavního hrdiny. Sledujeme zde více než 50 let života jednoho člověka, který je poznamenán z dětství toxickým vztahem s učitelkou, nicméně ani jeho další život není úplně procházka růžovým sadem. Jeho žena jej opustila po dvou letech vztahu, aby se mohla věnovat své spisovatelské kariéře, a jemu zůstal na starost sedmiměsíční syn. Celý jeho život je ovlivněn oním toxickým vztahem a Roland si tak není schopen udržet žádný vztah. Do toho je v knize dosti popisována soudobá politická a společenská situace (to by mi ani tak nevadilo, pasáže o berlínské zdi či Černobylu byly zajímavé), ale někdy ta politika šla velmi do hloubky a to už opravdu nebylo nic pro mě.
Hodnotím 3/5, byly tam velmi zajímavé pasáže, které jsem hltala, za mě však kniha mohla být o polovinu kratší a rozhodně ne tak rozvrstvená - vždyť já ani nedokážu říct, co mělo být finální sdělení - onen toxický vztah? Rodinná kronika? Politická situace v průběhu dějin? Komplikované rodinné vztahy?
Nicméně obecně má kniha hodnocení dobrá, možná jsem tedy jen zbytečný hejtr, nebo jsem ji nepochopila :)
Excelentní, já jsem je knize neměla výhrady už ani loni když jsem ji pevně četla v polském překladu a chvíli se zdálo že se ke knize nebudu mít důvod jen tak vracet, pak se ale objevila u nás v knihovně a já neodolala a jsem unešená, tedy v tom slova smyslu jakým autor unést dokáže, po knize Stroje jako já ( která pro mě osobně byla maličko zklamáním) je to znovu vstup na tu pevnou - nepevnou- půdu, která v jeho podání tak báječně plyne a dlouho doznívá, nakonec mi kniha přistane i na poličce a upřímně nechápu že tam neskončila automaticky s vydáním...
(SPOILER)
Hodiny od McEwana jsou pro mě trochu oříšek. Byl to můj první McEwan, i když Pokání s Keirou Knightley jsem viděl hned v roce 2007 a byl to dobrý film.
První polovina byla trochu vykostěný Houellebecq - život hledající svůj smysl v nekonečném sexu. To Mc Ewan zdaleka tak neumí. Trošku houellebecqovská byla i smrt Dafné - už už se štěstí blíží, i když až v šedesáti letech, dokonce se vyskytuje i slovo láska, a buch, rakovina udělá svoje a všechny marné naděje pohřbí rozlézajícími se metastázemi. OK, to by šlo.
Pak je tu i ta politika a trochu autobiografie - poslední takovou věc jsem dočetl před nedávnem, byla to Annie Ernaux. Jako McEwan neumí sex tak skvěle jako Houellebecq, tak se mi zdá, že politiku na půdorysu autobigrafie Ernaux zvládla také o mnoho lépe. Dokonce má McEwan i ty fotečky, jazyk tak nádherný jako Annie nemá.
Ale s pamětí, zapomínáním, odpuštěním, stářím má bezpochyby své zkušenosti. Podává to dobře. Občas vás dojme, občas vám vědomí konce a konečnosti bude velmi blízké. Všechny vaše vzpomínky s vámi odejdou - McEwan si jich plno napsal do knížky. Ta knížka se dobře čte, jen pozor, až budete své dítě posílat do houslí nebo na klavír ...
Britského spisovatele Iana McEwana (*1948), autora Betonové zahrady či Pokání, není třeba blíže představovat, jeho dílo tu vyšlo téměř kompletně. Do jisté doby jsem od něj četl vše, až poslední tři prózy Skořápka, Šváb a Stroje jako já jsem vynechal a už jsem příliš nečekal, že se k němu ještě někdy vrátím. Ale pak McEwan vydal nový, sedmnáctý román Hodiny (Lessons, 2022), a ten sklízel vesměs dobré ohlasy a dle anotace jsem se na něj těšil. Také jsem byl zvědavý, jak si autor dosud spíše kratších knih poradil s rozsahem téměř 600 stran. A nezklamal mě. Je to širokodeché, suverénní vyprávění s tématy a postavami, jaké mám rád.
Autor sleduje svého hrdinu Rolanda Bainese v dlouhém období od 50. let až po dnešek, přičemž při ohlédnutí do minulosti rodičů Rolanda a jeho manželky se dostane až do období druhé světové války a po ní. Ve složitém, nechronologickém vyprávění líčí "Rolandův roztěkaný, nevýznamný život s omezeným vzděláním a sériovou monogamií" a Rolandovy tři nejdůležitější vztahy: s pětadvacetiletou učitelkou hry na klavír Miriam Cornellovou, která ho svedla jako čtrnáctiletého; s manželkou Alissou, která ho opustila krátce po narození syna Lawrence, aby se věnovala úspěšné spisovatelské dráze, přičemž o syna se Roland musel postarat sám; a s celoživotní přítelkyní Daphne.
Trauma ze vztahů s panovačnou sexuální predátorkou Miriam a s Alissou, která má složitý vztah s matkou, provází Rolanda celým životem a musí se s nimi nějak poprat a vyrovnat, stejně jako s výchovou syna a s mnoha zaměstnáními, jimiž projde, přičemž sám přílišné ambice nemá. Pracuje manuálně, pak jako tenisový trenér, píše básně a pak různé komerční veršovánky a hraje na piano v hotelových barech a tak nějak se protlouká životem. V dětství musel zvládnout odloučení od rodičů a internátní školu, ve stáří zase četná úmrtí svých blízkých.
Vracíme se do jeho minulosti, dozvíme se o tajemstvích jeho rodiny, podíváme se s ním do Libye i do Německa, zažijeme obavy z černobylské katastrofy, pád Berlínské zdi i epidemii covidu. McEwan ve zkratce vystihuje společenské i politické proměny doby, nebojí se být trochu melodramatický až sentimentální, já se na řadě míst i dojal a jeho obyčejný hrdina Roland mi byl sympatický. A fascinující jsou postavy Miriam i Alissy, Rolandových i Alissiných rodičů, zatímco Daphne vedle nich poněkud bledne. Není to román dokonalý, je až příliš dlouhý, zvláště na konci, ale nenudí a já jsem si ho opravdu užil. A těch témat, kterých se McEwan dotýká, je tam spousta.
(Mnohem lepší by byl ale český název Lekce ve smyslu životních lekcí, protože zdaleka nejde jen o hodiny klavíru; o fádní obálce ani nemluvě, viz ta originální, kterou převzala i různá zahraniční vydání.)
Dala bych tak 3,5 hvězdičky, ale ne 4.
Líbí se mi autoři, kteří mají každou knihu úplně jinou. Ráda pak sáhnu po další jejich knize i s tím rizikem, že narazím v té pestré bonboniéře na nějaký méně oblíbený bonbon.
U Iana McEwana jsem zvědavá na každou další knihu. A i když tato nebude patřit k mým oblíbeným, byly tu části, které se mi hodně líbily.
Bohužel se to začalo nějak nekontrolovatelně rozrůstat do šířky a s rostoucím počtem stránek se jaksi rozjela hlavní myšlenka. Nakonec to skončilo tak, že to na mě celkově působí jako rodinná sága o jednom členu rodiny.
Četla jsem od autora už prostě lepší. Asi se budu u něj dále soustředit spíš na kratší díla.
Inu, kniha je sice bravurně napsaná (ostatně nic jiného bychom od spisovatele McEwanova formátu ani nečekali), ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že si tentokrát ukrojil příliš velké sousto. McEwanova literární brilantnost spočívá v pestrém prokreslení komorních příběhů (Betovoná zahrada, Na Chesilsé pláži, Černí psi, Amsterdam,), ale na takto generačně rozsáhlé drama má Velka Britanie jiné machry (Hollinghurst, Ishiguro, případně Ir Maher). Mezi me McEwan nepatří. Až neuvěřitelně užvaněný závěr se postaral o několik dalších bodů dolů.
Připomeňte si historické události posledních padesáti let na životě jednoho člověka. Jak ho ovlivnily a co by mohlo být jinak?
Rolanda Bainese, hlavního hrdinu knihy, poznáváme v jeho jedenácti letech. Právě se vypravil do dva tisíce vzdálené internátní školy a nebude tak pod ochranou své matky. Svou zranitelností přitahuje učitelku klavíru Miriam, která v něm zanechá jizvy i vzpomínky na lásku. Později Rolanda opustí jeho žena a zanechá ho samotného s jejich synem. Je tak donucen čelit realitě své neklidné existence.
Knihy Iana McEwana jsou velice oblíbené, mám jich doma spoustu, zatím jsem četla pouze tři z nich a vždy jsem byla nadšená. Jeho Hodiny jsou obsáhlým dílem, které rozhodně zaujme a donutí nás zamyslet se i nad naším životem a vztahem k našim blízkým.
Autorův styl se nezapře. Nádherný jazyk, věty, nádherná přirovnání. Už jenom číst ten text je zážitkem, když se k tomu přidá zajímavý příběh a emoce, které na vás přenesou smutek, který se vám dostane nejen do hlavy, ale i do každé buňky vašeho těla, tak máte v ruce literární skvost.
Ač se zdá, že se v příběhu skáče od jednoho k druhému, hlavní hrdina se v myšlenkách vrací, nechává nás po kouskách nahlédnout do své minulosti a čtenář si tak postupně skládá jeho příběh, tak má všechno svůj význam. Je to skvěle promyšlené a propracované, autor si s námi hraje, mlží, tají a vždy v pravou chvíli odhalí kousek dalšího tajemství, aby si udržel naši pozornost.
V příběhu najdete úžasné myšlenky, všechny ze života, některé k zamyšlení, jiné k pousmání. Díky tomu, že nás celým příběhem provází skutečné historické momenty, měla jsem kolikrát pocit, že i život Rolanda Bainese je skutečný, a přišlo mi, že tak čtu i skutečný životopis.
Nečekejte žádnou velkou akci, ale pomalé vyprávění, vzpomínání a rozjímání. I přesto je toho v příběhu TOLIK. Chce to čas, abyste to všechno vůbec vstřebali.
Najdete zde všechno, co očekáváte od dobré „odeonky“. Já vám přeji jediné – vychutnejte si Hodiny od prvního do posledního písmenka.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Život každého člověka ovlivňuje doba i místo, ve kterém žije. McEwan znovu prokazuje, že umí psát v souvislostech. V Hodinách zmiňuje snad všechny důležité události sociálně-politického dění v Evropě a také to, jak souviselo toto dění s konkrétním životem hlavního protagonisty Rolanda. Bylo zajímavé sledovat, jak časem některé události Roland přehodnocuje a vidí v jiném světle. Celkově ale román hodnotím pouze průměrně, neobyčejně obyčejný Rolandův život mi připadal takový nesourodý. Četla jsem jiné McEwanove knihy, které mě zaujaly více.