Ze světa lesních samot
Karel Klostermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249831/bmid_ze-sveta-lesnich-samot-249831.jpg
4
411
411
Děj románu se odehrává na Šumavě na samých bavorských hranicích. Jádro tvoří vylíčení tvrdého života obyvatel horských samot, dřevorubců, lesníků, podloudníků a pytláků
Přidat komentář
Moje rodinka si minulý týden užívala na Šumavě, zatímco já jsem „vychutnávala“ pracovní dny… no, uvozovky jsou přebytečné, sice nenávidím vstávání za ranního kurvopění, ovšem práce samotná mi většinu doby vyhovuje. Zvláště proto, že při ní můžu „číst“. Tentokrát jsou uvozovky na místě, vždyť s výjimkou poledních přestávek mohu romány absorbovat jedině ušima. Tak jsem si řekla, proč by na Šumavě měli být jen cácora s mou chlupatější polovičkou? Vždyť já tam můžu nakouknout taky a přitom se vyhnout zdlouhavému cestování. K přenosu jsem s trochou obav použila slova pana Klostermana (formou postarší rozhlasové dramatizace). Já myslela, že mě taková 100 let stará vykopávka nemůže bavit – věk a moudrost holt ne vždy kráčejí ruku v ruce. Vůkol červen a třicítky na krku? Kdepak, tuhá horská zima, se kterou se těžce potýkají místní a k nepřežití je pro zhýčkané náplavy. Dřina, povinnosti, izolace, věčný boj s pytláky i s vlastním srdcem.
Bylo to sugestivní, mile starosvětské a nijak mě netrápil poněkud archaický jazyk, případně idealizované charaktery (především pan revírník byl příliš dobrý, než aby byl skutečný).
Příjemný výlet prostorem i časem. Děkuji mým oblíbeným za komentáře, bez nich bych se tímto směrem nevydala. 80-85%
Opět úžasná kniha z tvorby K. Klostermanna. Ten klid a atmosféra knihy je balzám pro duši....
Karel Klostermann patří k autorům, které má moc ráda moje babička. A tak mě kvůli ní, ale také kvůli zmínce v jiné knize Miloslava Nevrlého (v Nejkrásnější sbírce píše, že pro něj tato kniha byla zásadní), napadlo, že se do románu také pustím. A musím říct, že mě kniha nezklamala - pohraničí miluju, záhadné končiny s těžkou historií na "koncích" republiky ve mně vyvolávají tajemné a přitažlivé chvění. Obtížnost a až syrová tvrdost tehdejšího žití mě až překvapila, i když se něco podobného dalo čekat. Zarazila mě nesnášenlivost vůči "Bavorákům" (myslela jsem, že tato averze vznikla až po válkách), ale i "shovívavost" vůči zabíjení pytláků... V hlavě mi také utkvěl jeden z románových výroků, jakési stýskání, že Šumava už nebude nikdy jako dříve... A tak si říkám, že je asi údělem každé generace postesknout si, že něco nebude jako dřív... co by asi řekli Šumaváci Karla Klostermanna na dnešní Šumavu? A co my bychom řekli o té, co bude za několik desítek let?
Po letech jsem se vrátila k vyprávění o těžkém životě obyvatel Šumavy v sedmdesátých letech 19. století, o lesnících a jejich mnohdy krvavých potyčkách s pytláky a pašeráky krav na bavorskou stranu hor, o chudých dřevařích a jejich namáhavém lopocení při ručním porážení stromů a jejich dopravě . Nejvíce si cením nádherných popisů šumavské přírody ve všech ročních obdobích, někdy až s hororovým nádechem. Autor též zmiňuje kůrovcovou kalamitu, která změnila tvář Šumavy na dlouhé roky. Krásné vyprávění, ráda si připomenu i další díly trilogie.
Audiokniha. Šumavu mám rád. Tohle staré dílo jsem si vybral do letošní čtenářské výzvy. Bál jsem se že se budu nudit, nebo že budou různé popisy míst sáhodlouhé, ale mýlil jsem se. Poslech mohu přirovnat k filmu pro pamětníky. Pohladilo po duši, romantika a zašlé časy. Velice příjemná změna.
posloucháno jako audiokniha...tak poklidné, plynoucí jako řeka, volně šumící, jako les ve větru...životy malých lidiček nedaleko bavorských hranic. Hajný, jeho žena, příručí...pytláci. Láska, nenávist, takový ten obyčejný život v lese, práce - péče o stromy prostřídaná akcí, střety s pytláky...řeší se i vztahy manželů, milenců (Svijanský a Katy -láska si nevybírá podle vzdělanosti či stavovské příslušnosti...)
Nádherný jazyk, kus historie a zároveň velmi příjemné a oddechové čtení...takové pohlazení po duši....a co mě nejvíc překvapilo, zaujalo i 10letou dceru, která poslouchala se mnou a těšila se na pokračování :)
Chvíli mi trvalo, než jsem do knihy začetla, ale je to příjemné čtení popisující divokou šumavskou krajinu, její obyvatele i nekonečný boj s pašeráky. Ze stránek jsem přímo cítila pach rašeliny i smůly tekoucí z podťatých stromů. Z postav jsem si velmi oblíbila revírníka Kořána, navenek drsného chlapa s citlivým srdcem, i jeho mladou ženu, pro níž byla tato pustina tak cizí.
Moc hezké, přečteno na jeden zátah.
Úryvek ze života lidí na šumavských samotách z konce 19. století, každodenní dramata, přátelství, láska, žárlivost a stesk v drsné přírodě, kde kromě živlů řádí pytláci.
Napínavé i poučné. Celkový dojem nenarušil ani archaický jazyk, autor se vyjadřuje velice hezky.
,,Modré bylo nebe. Různobarevným duhovým okrajem vroubily sluneční paprsky zrosené smrkové větvičky a bukové listí velebně. Ticho vůkol."
Poeticky vzletný styl páně Klostermannově vás bezpečně odnese sto let tomu nazad.
Hluboké šumavské lesy, slatiny, těžké životní podmínky obyvatel, naivita, laskavost.
Lesní samota Pürstlink, Modrava, Kvilda, Roklanské jezero. Bavorské pomezí, kde člověk česky myslí a německy mluví, a možná naopak.
Podmanil si mě příběh revírníka a jeho ženy Zdeničky, mladého příručího Karla i myslivecké dcery Katy, té bludičky z blat, té královny šumavských hvozdů...
Příběh, gradující sporem s pytláky, aby vše nakonec smetla vichřice...
Poslouchána dramatizace rozhlasové hry z r. 1983. Krásně povznášející, naivně čisté, úctyhodné.
P.S : Ale já bych zde určitě chcípla ...
Přečteno vydání z 2017, uhlazené, vyčištěné a přiblížené do současné podoby. Čte se trochu snáze (předtím jsem dočetl "nevyčištěnou" Zmizelou osadu), zároveň ale něco z poetiky nebo atmosféry tehdejší doby ztrácí. I tak, ale strhující, se skvěle vystavěným příběhem, pochopitelně a uvěřitelně jednajícími postavami, vše gradující ve velkém finále.
A myslím, že nejen pro znalce Šumavy, ale prostě i pro všechny milovníky poctivé romantiky a toulání po lesích a horách.
Ač Skorošumavák, mám u Karla Klostermanna velikánské resty, až se stydím – budu muset začít splácet dluh i s úrokama.
Poslouchal jsem jako dramatizovanou četbu na pokračování, natočenou někdy v osmdesátkách (Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda a další) – a byl to možná můj největší zážitek právě skončených Vánoc. Fakt jsem si to užil. Možná měl režisér tlačit interprety k poněkud civilnějšímu projevu (někdy tam toho patosu bylo přes míru) a chtělo to i ubrat na dramatičnosti hudebních podkresů, ale ve spojení s Klostermannovým textem to nakonec nepůsobilo nijak rušivě – všechno přebila síla příběhu. Skvěle vykreslená atmosféra života v neprostupných šumavských hvozdech, krutá i krásná příroda, kraj od podzimu do jara zasypaný sněhem – tohle byl Klostermannův svět, který uměl popsat jako nikdo. A třešničkou na dortu jako vždy autorův nádherný jazyk, že člověk až žasne, jak takovéhle věty dokázal někdo vymyslet…
(P.S.: Zajímavé a až úsměvné bylo porovnávat tehdejší mnohdy fatální existenční starosti horalů a jejich rodin s dnešním fňukáním nad aktuálním rouškovým nepohodlím.)
Knihy Karla Klostermanna jsem začala číst koncem loňského roku. A hle - moc se mi zalíbily. Tato je třetí, opět z prostředí Šumavy, opět krásná, popisuje krásně přírodu, ale i řádění živlů a hlavně životy a příběhy lidí v té době na Šumavě žijících - životy drsné, ale i romantické a láskyplné.
Vrhnul jsem se nejprve na rozhlasovou četbu na pokračování z roku 1983, ale protože jsem si zároveň stáhl e-knihu, nedalo mi to, a začal jsem srovnávat. Dramatizovaná adaptace nebyla špatná, ale text je mírně krácený, stylisticky upravený, není tak bohatý a občas prostě komunistický cenzor si asi nemohl pomoct a musel dělat škrty i v textu z 19. století: to co moudře v 19. století stvořil Pán Bůh, tak za normalizace musela být příroda.
Román jsem nejprve bral jako jakousi přípravu na dovolenou na Šumavě, kam bychom se rádi vypravili, a stále více a více mě to vtahovalo a stále více a více jsem byl okouzlen a nakonec i pohlcen dějem. Mapa se mi stala u četby a poslechu důležitou pomůckou, vše bylo najednou plastičtější. I když je to Šumava před nějakými 130 a více lety, začala mě přitahovat vskutku mocně. Lokalita Březník - Pürstling je nyní mým povinným cílem.
Jediné, co mě zaráželo, že pytláky byli pouze Bavoráci, plémě zlořečené, z Čechů žádný. Přitom v šumavské trilogii s Tomášem Holým už i Češi ovládají toto umění ... tak se to asi naučili od Němců, to oni nám zřejmě tu naši holubičí povahu zkazili...
K.K. popisuje příběh z dob svého života; jaká bývala Šumava a jaké panovaly poměry. Jak byla ta doba pomíjivá. Je v tom láska, city, pocity a pohlazení, ale i tvrdá realita, respekt i obdiv. Moc bych se chtěla podívat do těch lesů, které popisuje, kde nechodili žádní lidé.
Text je jazykově přizpůsobený tehdejší době, ale přesto se čte velmi plynule a dotváří obraz celého příběhu a prostředí.
Klostermann dokázal svým románem navodit u čtenáře dojem, jako by se ocitl na místě příběhu a byl přímým pozorovatelem děje, který ani na chvíli nenudí. Nutno vyzdvihnout i působivé popisy krajiny, přestože je jinak nemám nijak zvlášť v oblibě. Krásný květnatý jazyk povyšuje dílo na pravý poklad české literatury.
Život na Březníku je plný nudy a osamění. Nikdo tam dlouho nevydrží a lidské tragédie se ani samotě nevyhýbají. Krásná kniha a velký obdiv lidem, co v takových drsných podmínkách dokázali žít.
Kolem knihy jsem chodil s tak velikou úctou, že jsem se bál začít, bál jsem se nudy starobylého textu. Ale od téhle úžasné četby na pokračování jsem se nemohl odtrhnout, pecku v uchu jsem nesundal celý den. Šumava je můj nejoblíbenější cíl cest po Čechách, každý rok se tam toulám alespoň týden, s blízkými poblíž a s foťákem u pasu, ale v tomhle koutě jsem ještě nikdy nebyl, přitom okolí Kvildy a Modravy (Maderu) mám prošmejděné ikskrát. Mám se na co těšit – Březník (Pürsling), Luzný (Lusen), Spitzbergy, Mokrůvka (Moorberg), Moorkopf, Modrý sloup (Blaue Säulen).
Autor příjemným jazykem popisuje nekonečná střetnutí s nudou studených samot, bavorskými pytláky a s vlastním svědomím, a současně přiléhavými popisy vykresluje nepřístupnou, nezkrocenou, krásnou přírodní krajinu. Kniha z roku 1892 mě navíc příjemně překvapila spoustou drobných i velkých dramat, které kvalitní výkony interpretů skvěle akcentují.
100 % (aktuálně 222 hodnocení, průměr 89 %).
P.S.
Při natáčení se tenkrát v roce 1983 sešli Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda, Václav Kaňkovský, Jiří Hromada, Ludmila Roubíková a Pavel Soukup.
Klostermanovská klasika, která pro mě romanticko-drsným způsobem popisuje realitu všedních dnů na mnou milované Šumavě. Chcete-li se vrátit do horalské atmosféry 19. století, tak tohle je Váš stroj času, který Vás tam dostane.
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 1971 | Skláři |
| 2004 |  Erotomanie |
Na stará kolena se moje preference přiklání ke knihám, nad nimiž jsem před 20 let „ohrnoval nos“ – či spíše ve skrytu duše spoléhal na to, že k nim čtenář musí dozrát.
A teď hopsá hejsá do Brandejsa – začal jsem krásným příběhem „Ze světa lesních samot“. Když je v zimě sníh, zajedu si na mnou obdivovanou Šumavu a projdu se na běžkách z Madru na Pürstling (z Modravy na Březník), kde jsem snad ještě nikdy nezažil bezvětří, pohlédnu na bývalou myslivnu a říkám si, jaký tam musel být život. A ejhle, právě sem a do poloviny 19. století Klostermann situoval děj své knihy. Knihy vyprávějící o drsné a krásné Šumavě a drsné a krásné duši jejích obyvatel, kteří v zimě týdny a měsíce nemohli vlézt z domu, protože bylo nad jejich síly odházet si ty přívaly sněhu kolem stavení.
Klostermann to napsal moc hezky – květnatým jazykem s hlubokým vcítěním do srdcí lidí a s porozuměním přírodě. Člověk to čte s jistou nostalgií a stýská se mu přitom po časech, které sám nezažil, ale má přitom pocit, že někdy možná snad část jeho duše tudy procházela, když se z Kašperek do Pasova skrze Modravu a Březník táhli soumaři se zbožím.
Byl to můj první Klostrmann, ale dozajista ne poslední.
A dá-li matka příroda a já tuto zimu vyrazím na běžky do míst, která mám tak rád, budu to projíždět s novými pocity.