Ze světa lesních samot
Karel Klostermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/70_/70653/mid_ze-sveta-lesnich-samot-0Mf-70653.png
4
410
410
První kniha volné románové trilogie (volně navazují romány "V ráji šumavském" a "Kam spějí děti" - vyšel též pod názvem "O srdce člověka"). Děj románu se odehrává na Šumavě na samých bavorských hranicích. Jádro tvoří vylíčení tvrdého života obyvatel horských samot, dřevorubců, lesníků, podloudníků a pytláků.
Přidat komentář
Libozvučná staročeština se ze začátku poměrně obtížně čte. Postupně jsem v ní ale našel zalíbení a kapitolu za kapitolou pročítal příběhy šumavských horalů, které hodně pěkně právě pan Klostermann převedl do knižní podoby. Teď už vím, proč strakonický pivovar Dudák pojmenoval jejich polotmavé pivo právě po Klostermannovi. Určitý kult osobnosti si svými knihami na Šumavě jistě vytvořil. Snad jen dodám, že zábavnost knihy určuje kapitola po kapitole. Milostné vztahy byly nudnější, boje s pytláky nebo s Bavory ale daleko zajímavější.
Krásná kniha o tom jaká byla Šumava dříve jak divočinou, tak lidem jí obývajícím.
O nelítostném boji hajných a pytláků, drvoštěpů dřinou a počasím.
O složité lásce v nepřístupných, temných a bažinatých hvozdech, tak nádherných dřívějších lesů.
Spisovatel skvěle popsal to co si dnes skoro nedovedeme představit v přírodě tak povaze národa.
Kniha je to nádherná a jsem rád, že se mi dostala do pracek.
Klostermann opravdový pisatel do děje vtahující-užijte si též.
Nádherná knížka, ke které mě zavedla až čtenářská výzva. Ale o to víc jsem si jí užila a zavzpomínala. Možná i slzička ukápla, jak moc se mi stýská po Šumavě :)
Doporučuji přečíst na dovolené na Šumavě. Když jsem byla zhruba v jedné třetině knihy, vydali jsme se na výlet na Březník a hned to mělo jiný "náboj".
Knihu Ze života lesních samot jsem začal číst ve vlaku, když jsem v roce 2008 jel na výstavu Šumava Karla Klostermanna do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
Po dvouhodinové jízdě jsem se zablokoval někde na 20. stránce.
Výstava na mě dýchla šumavskou atmosféru minulých věků a při zpáteční cestě jsem obracel stránky, aniž by na mě rušivě působil archaický styl.
(Ne)obyčejné příběhy obyčejných lidí ze Šumavy mě okouzlily. Autor dokáže přiblížit těžký život uprostřed šumavských samot. Když tam napadl sníh, místní byli odřízlí od světa.
Proč jsem Klostermana objevil až teď? Nádherná kniha, jenom to chce podzimní/jarní smrákání, zkušenost s horami a lásku k přírodě a těm horalským drsným lidem.
Nádherný příběh, který ani léty neztrácí na opravdovosti. Krásná vzpomínka na starou Šumavu, která už se nevrátí. Když vidím, co jsme z ní dokázali udělat, je mi smutno.
Nebudu rozebírat krásy Šumavy ani charakteristiku jednotlivých postav, to už tu napsali jiní ve svých příspěvcích lépe. Chtěl bych, ale zmínit jednu zajímavou skutečnost, kterou Klostermann věcně popisuje a to je fungování šlechtického podnikání. Na Šumavě většina lesů patřila šlechtě a jestli mne něco zaujalo v reáliích 19 st. tak to, že se šlechta už v té době vždy příkladně starala o své zaměstnance, jak je vidět například na v románu popisovaném případu zchromlého hajného, o kterého bylo postaráno i když už nemohl zastávat svojí službu. V lecčems by to mohlo být stále inspirativní i pro dnešní zaměstnavatele.
Oproti tretimu dilu teto trilogie nudne. Uz vychazeje z toho nazvu "...samot". Mili nize uvedeni ctenari _ litujete ale z prevazne casti Nemce. Kdyz se jim to tady nelibilo,meli tahnout zpatky na bavorskou stranu!!! Tohle uzemi odjakziva patrilo Ceske korune!!!
Kde jinde si přečíst Klostermannovu knihu než na dovolené na Šumavě, kor když jí objevíte v místní knihovničce.
Od knihy jsem neměla žádná velká očekávání, ba naopak.....Ale kromě prvních pár stránek, kdy jsem si musela zvyknout na jazyk kterým je kniha psaná, mně příběh překvapil a okouzlil.
Bylo zajímavé dozvědět se jak moc těžký byl život v 19. století v zapomenutém koutu Šumavy nedaleko hranic s Německem.
Pomalejší rozjezd příběhu je vyvážený nádherným popisem drsného života na samotě uprostřed starých šumavských hvozdů. A nakonec i ten děj vygraduje. Tak rád bych někdy prchnul z rušného světa a nechal se na několik měsíců uvěznit sněhem mimo výdobytky a rychlé tempo současné civilizace. Krásná kniha, potěší nejen milovníky a občasné návštěvníky Šumavy, ale také čtenáře, kteří do tohoto kraje zatím nezavítali. Pro doplnění informací doporučuji tento filmový dokument: http://www.csfd.cz/film/332644-karel-klostermann/
Ve škole jsme se povinné četbě vyhýbali jako čert kříži a tak až teď, co jsem dostala rozum - snad, zjišťuji, proč je klasika klasikou.
Moc ráda se vydávám do těch časů a poetických míst (aspoň pro nás, co máme vše po ruce), užívám si ty chvíle s Klostermannem a jinými a hezky si odpočinu od dnešního shonu.
První kniha od Klostermanna, kterou jsem poznal a hned mě okouzlila. Příběh ze staré Šumavy, z posledních chvil předtím, než zemřela, zabita řáděním živlů, kůrovcovou kalamitou a lidskou hamižností. Příběh z poslední "války" hajných s pytláky.
Je zajímavé, jak v dílech spisovatelů, kteří jsou označováni za realisty občas probleskne záblesk mystična, osudovosti. Vemte si třeba starého hajného, jehož zločiny, vraždy, kterých se dopustil za zástěrkou služby, musí být splaceny tím, že se spojí jeho krev, prostřednictvím jeho dcery, s krví potomka jedné z jeho obětí. To je přece veskrze mýtické pojetí. Takové, které patří tam do těch zapomenutých hor, mezi ten drsný lid. Podobné symbolické motivy jsou i v navazující knize - V ráji šumavském, kde je nemravnost a smilstvo potrestáno takřka biblicky krutě. Je to dokonalá děsuplná scéna, kdy se bývalá bohatá a krásná paní z pily, dcera podhamerského sedláka, vrací do svého kraje - jako sešlá, předčasně zestárlá, ošklivá, shrbená, šílená žebračka, pok teré děti házejí kameny a psi okolo ní štěkají.
Anebo poslední boj démonického pytláka Igidiho s četníky na obklíčeném, holém, skalami a kameny pokrytém vrcholu Luzného, hluboko v noci. Jeho kosti tam v nějaké rokli tlejí dodnes. Tyhle scény ve mě zůstanou napořád a už jen proto se chci do těch míst podívat.
Ač zastaralé, jak jazykem, stylem i námětem, přec stále dokonalé, poutavé a jen zřídka kdy překonané :).
Karel Klostermann je prostě Karel Klostermann - je to moje srdcovka... líbí se mi snad vším - stylem psaní, příběhy z drsné Šumavy, popisem tehdejší doby bet zbytečných kudrlinek... Obzvlášť tahle kniha má spád od začátku do konce...
Ke knize jsem přistupoval s mírnými obavami, a to především proto, že se jedná o dílo napsané již před 120 lety. Čtu spíš moderní literaturu počínaje 20. stoletím, a proto jsem čekal, že po přečtení několik stránek knihu odložím. Ale opak byl pravdou. Do knihy jsem se ihned začetl. Má neuveřitelný spád a až na několik málo okamžiků je naprosto bez zbytečného sentimentu a líčí život v horských samotách bez příkras a zbytečného romantizování šumavské krajiny. Jazyk Klostermannův je sice již dost archaický, ale po několika stránkách jsem se tak začetl, že mi to vůbec nevadilo, ba naopak, postupem času, když se dostáváte hloub pod kůži jednotlivým postavám, jsem teprve docenil Klostrmannovo mistrovství v drobnokresbě a detailním vystižení nálady či situace prostřednictvím jazyka a šumavského dialektu. Vynikající četba, která je pro mě opravdovým zjevem mezi jinak mnohdy zatuchlou školní klasikou.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1955 |  Ze světa lesních samot |
| 1972 | V ráji šumavském |
| 1941 | Mlhy na Blatech |
| 1971 | Skláři |
| 2004 |  Erotomanie |
Dávná to doba. Uplynulo už téměř 130 let od doby, kdy Klostermann sepsal svůj román zasazený do "pralesů, močálů roztroušených vesnic a samot v té Šumavě, která byla tehdy ještě nepřístupná, zvláště v zimě, kdy celé vesnice zapadávaly sněhem, a s podhůřím nebylo spojení". Přes nelehké čtení o obtížných životních podmínkách na Pürstlinku (Březníku) v hlubokém lůně podmanivé, ale nesmiřitelné šumavské přírody podává Klostermann svou malebnou starobylou češtinou zpočátku ryze poetické vyprávění. Nechávám se unášet do hlubokých, zasněžených lesů a ukolébávat půvabnými popisy přírody a života jejich obyvatel zcela odříznutých od civilizace po dlouhé zimní měsíce. Život sám v té zimní samotě však není toliko idylický. Ba právě naopak. Slunce svítí a prozařuje lesní rokliny, ovšem málo a krátce. Hlouběji se nořím do Klostermannova románu, tíživější napětí prožívám. Drama často střídá téměř či úplné "bezživotí" a stále intenzivněji prožívám těžké chvíle s revírníkem Kořánem, příručím Svijanským, hajným Vavruchou a jejich ženuškami. Netušila jsem, jak nejenom drsný, ale i nebezpečný život mohl mít hajný. Drsná a nehostinná krása nebyla pro každého.