Hrabě de Monte Cristo - Díl I (šestisvazkové vydání)

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když mi v knihovně na vyžádání přinesli první díl a já jsem zjistil, že mají špatně vazbu a jedná se o díl druhý, byl jsem nakrklý. Když mi na druhý den připravili kompletní vydání, byl jsem při pohledu na kopičku knih o bezmála tisíci sedmi stech stranách trochu vyděšený a říkal jsem si, že si přečtu jeden dva díly a knihy vrátím. O jeden zánět ledvin a čtrnáct dní později mám dočteno...

Už první kapitoly knihy mě naprosto pohltily a zase po nějaké době jsem se těšil, až nalistuji rozečtenou knihu a odhalím další příběhy hrdinů v ní ukrytých. Kniha pro mě sice ve druhém díle dost ztrácela dech a vcelku jsem se děsil dalších čtyř dílů, které se odehrávají všehovšudy jen v prostředí pařížské smetánky, ale mé obavy byly liché, protože nakonec i druhý díl, kdy se fokalizace přesouvá z Dantése na nižšího francouzského šlechtice Franze, má v příběhu své místo.

Mnohé by mohl odradit archaický jazyk překladu Emy Horké, což by byla škoda. Když opominu iritující dvojici slovních spojení staršího pravopisu "k vůli něčemu/někomu" a "ztrávit něco", čehož je kniha plná, tak jsem si jazyk překladu neskutečně užil. Pokud vás neláká zjistit, jak se chová postava jednající perfidně a impertinentně, tak bych volil asi novější překlad. :D

Zajímavým motivem ke sledování, který se vytratí v průběhu druhého dílu, či spíše ustoupí do pozadí, aby ke konci předposledního dílu a v posledním díle plně a ostentativně vstoupil do popředí, je náboženský aspekt božské pomsty. Samotný Dantés se staví do pozice prodloužené božské Prozřetelnosti, která jako starozákonní Bůh uvaluje svůj hněv na nehodné. Dantésova neochvějná víra ve vlastní dobrotu a spravedlivost jeho činů je otřesena až k úplnému konci; zde je okolnostmi zničena rodina jedné z Dantésových obětí, k Dantésově smůle jde o jeho "lásku" Mercedes a jejího syna Alberta. Podruhé zakolísá, když vlivem jeho pletich (aspoň on je o tom přesvědčen) zemře nevinné dítě (rozuměj Joffrey Baratheon). Jako správný boží mstitel a náboženský fanatik však mávne rukou a spokojeně pokračuje dál v ruinování lidských životů, aby se ke konci pateticky kál a doufal ve spásu vlastní duše.

Zde narážíme asi na mou největší výtku ke knize. Závěrečná kapitola už smrděla kýčem na sto honů daleko. Dantésovy pohnutky, které ho vedly k prapodivným dějovým obloukům mezi mladou Villefortovou dcerou Valetínou (ano, v mém překladu s měkkým i) a Morellem mladším, mi zůstávají záhadou. Skoro to vypadá, jako by si Dumas připravoval skvělé epické finále, které se mu zvrhlo v sádrového trpaslíka hrajícího v západu slunce sladkobolnou polyfonní melodii. Brrr.

Ale zpět k náboženské stránce knihy. Nehledě na zcela očividnou paralelu s Danteho Božskou komedií (Dantés je Dante, tři pronásledující/pronásledované bestie Danglars, Fernand a Caderousse, sestup do pekla, průvodce...), na kterou vypravěč několikrát přímo odkazuje, je kniha plna menších odkazů. Dantés opustí vězení ve věku třiatřiceti let, jeho číslo vězně je 34 – Žalm 34: „[...] Mnohá trápení zažívá spravedlivý, Hospodin jej ale ze všech vyprostí. [...] Ničema zahyne kvůli své zlosti, nepřátelé spravedlivého budou ztrestáni. [...]" Zajímalo by mě, kolik takovýchto pomrknutí mi uniklo (budu rád za DM).

Pokud máte nutkání dozvědět se, co dělala pařížská šlechta, když Mácha kráčel do Itálie, zajímá vás princip předelektrického telegrafu, trpíte fetišem na vykání v rodině, anebo si jen chcete přečíst kánon, který adoruje užívání hašiše, neváhejte.