Hrad smrti
Jakub Deml
Snová báseň v próze je meditativním textem originálního českého katolického básníka, který pod vlivem nemoci a pozvolného umírání své sestry rozjímá o otázkách života a smrti.
Přidat komentář
Měl jsem dlouho na seznamu "K přečtení", a po dočtení už si nepamatuju proč vlastně. Nicméně neoslovilo mě to. Na to jak je text složitý, je ještě příliš lyrický. Nepadlo to na mě tou vahou, ale vzhledem k tomu, že jde o klasiku, dám velkopansky 3 ***
Jakub Deml mě vždycky rozčiloval. Ne proto, že je katolický autor (takový Jan Čep je skutečný mystik), ani ne proto, že byl asi za života nesnesitelný, ale proto, že jako autor nedává nikomu prostor. Na nic. Ani na to, aby s ním člověk snil, a ani nesouhlasil. A jak já s ním nesouhlasím! On to vycítí a ještě to zesílí a přimáčkne Vás naléhavostí svých obrazů. S ním není možná jakákoliv diskuse. V Hradu smrti je krásná věta, která ho usvědčuje: "Co pravím? Jaká tajemnost? Vše jest mi tak krutě jasno!" Ano, to je to, co mě rozčiluje nejvíc. Jemu je všechno jasno. A co my, co si myslíme, že právě není zdaleka jasno zhola nic? Chápu, že musel i své současníky strašně hníst.
A Hrad smrti je mistrné, předsurrealistické dílko, které má v sobě i něco kafkovského, ale zároveň je to černá temnota, která má v sobě mnoho světla, které probleskuje, ale základní pozice zůstává ve tmě. A s tou já právě nesouhlasím.
- "Znáte píseň štěstí? Ihned obracíte zraky k nebesům na trilkující ptáče, na bílý obláček, v modru trůnící, a nevím nač. Já sestupuji temnem do sklepa..." (s. 24). Ano ano, ze sklepa, ale s pozice vyvoleného vypráví o světě. "Jednoho rána totiž, kolem deváté hodiny, zarazilo mne veliké ticho, jemuž nikdy nebylo konce. Stál jsem u okna poschodí, pohlídnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšit, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to rázem všemi ostatními smysly a veškerou bytostí nezvratně poznal!" (s. 34). Ano, ano, jen dál, neomylný Jakube Demle! "Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby." (s. 35). "Oblaka trčí mezi nebem a zemí jako veliké, shnilé ryby, "ovládající" krajinu morem. ...Voda v řečišti jest v nejvyšším stupni rozkladu, do městské kašny stéká hnis, pronikající všechny budovy, zvláště zdivo klášterní... (s. 36)... A tak dále.
Cesta hlavního hrdiny snovým hradem smrti, která směřuje k setkání NÍ, je plná takto pronikavých obrazů. Není možné zůstat lhostejným, není možné knihu odvrhnout, má svoji působivost. Znovu mě Deml vtáhl, povláčel a nechal mě být svědkem setkání hrdiny se Smrtí, která je snad možná i Životem. Ale já odmítám přistoupit na jeho hledisko. A muselo být pro něj strašně těžké žít, já si takový přístup ke světu nedokážu představit. Ještě že můžu žít něco jiného.
Má druhá próza od Jakuba Demla, a opět jsem s ní musel zápasit. Demlův lyrizující jazyk a mnohdy složitý styl však spíše je ku prospěchu a kráse díla, jež si zasluhuje vícero čtení, aby bylo lépe pochopeno (asi podobně je to s prózami Williama Faulknera, který též vyžaduje čtenáře trpělivého a ochotného se k textu ještě někdy vrátit). Demlův Hrad smrti mi však hned na začátku připomněl, co se mi kdysi stalo. Stejně jako hlavní vypravěč "předmluvy" k Hradu zažívá hrůzostrašný sen, podobně i já jsem kdysi zažil sen víceméně totožný. Člověk se probudí v jakési snové atmosféře, hýbat se nemůže a tajemná postava se k němu blíží a chce ho udusit. Dnes se tomu, myslím, říká odborně spánková paralýza. A i proto jsem byl do textu hned osobně vržen a jaké jiné téma než téma smrti je univerzálnější v lidské společnosti, ale nejenom v lidské, ale v celé živé přírodě. Je to něco, s čím se dříve či později každý osobně sejdeme a Deml to věděl, a jeho Smrt vlastně pak není ani takovou hrůzou, jakou by mohla až "poevsky" laděná zápletka na jednu stranu evokovat. Ač se jedná o tzv. "temnou" stránku Demlova díla, ve výsledku je to čtení smiřovací.
Ocenit musím také Váchalovy kresby, které dílo pozvedávají, a to i na úkor Váchalových obav, které jsou zaznamenány v dopisech Demlovi na konci vydání z roku 1992. Barva černá a žlutá velmi dobře evokuje tematiku smrti. Váchalův vztah ke katolictví byl zvláštní a jsou o tom různé studie, zde bych jenom podotkl, že Hrad smrti bez Váchala byl nebyl Hradem smrti, který jsem měl možnost si přečíst. Je to ukázka toho, jak se někdy dvě média mohou spojit a v symbióze předávat to, čemu se říká skutečné umění.
Demlovi jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Už od gymnaziálních studií byl pro mne takovým autorem v mlze. Po přečtení této knihy mi ovšem začíná být čímsi blízký. V souvislosti s výtvarnou stránkou knihy, o kterou se postaral Josef Váchal, nemohu dát jinak než 5*
Dílko je kompletní pouze s Váchalovými ilustracemi... Tihle dva se (oproti Váchalovu očekávání, jak je možné dočíst se v jeho publikovaných dopisech Demlovi) mimořádně skvěle sešli ve svých náladách, viděních, vizích. Deml uměl být temný a posmutnělý velmi zvláštním způsobem.
V podstatě ta práce vyznívá optimisticky. Samozřejmě Demlovým způsobem - i Smrt usazenou ve vší své morbidní důstojnosti na alegorickém hradním trůně je možno milovat pro její chápání smrtelné duše. Proč se potom bát někoho, koho lze milovat?
Jsou stylizovány jako náhodně nalezený rukopis, který básník kriticky komentuje, vykládá domněnky i fakta o jejich původu. Jejich torzovitost, neukončenost je typická pro Demlovo úsilí odhalit či alespoň upozornit na skrytá tajemství lidských osudů.
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Zkoušel jsem to dvakrát, poprvé jsem neměl šanci, podruhé jsem se mechanicky prokousal. Ani vlastně nevím proč. Vím ale, že problém je na mé straně. Nicméně, Jakube Demle, proč přesně si nerozumíme a nerozumíme? To jste tak chytrý? Škoda, že mi to nepovíte... Jednoho dne to zkusím potřetí.