Hrozny hněvu
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400778/bmid_hrozny-hnevu-GsK-400778.png
5
1196
1196
Krutá sucha zničila veškerou úrodu na farmě Tomovy rodiny. Zmámeni iluzí o šťastné budoucnosti odcházejí za prací do Kalifornie. Cesta za snem se ovšem promění v boj s větrnými mlýny, ve kterém naleznou někteří členové rodiny smrt a jiní se snaží navzdory situaci zachovat si víru v lidskost a naději na lepší zítřky.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , AlpressOriginální název:
The Grapes of Wrath, 1939
více info...
Přidat komentář
Tato kniha je nejen významný sociální dokument doby (za což hovoří fakt, že Hrozny hněvu bezprostředně po vydání dokonce uspíšily přijetí pachtovního zákona, který do značné míry řešil problém na nějž upozornily), ale bezpochyby i dílo velké umělecké úrovně.
Aneb jak by řekl někdo z Joadových: "Toť to je sakramentsky prauda!"
To nejsou Hrozny hněvu, ale Hrozny zoufalství. Ten název by pro tuto čítanku socialistů každopádně seděl lépe. Příběh je v podstatě černobílý a některé postavy mě vyloženě rozčilovaly (např. postava matky Joadové). Nicméně + pro záslužnost ale ne však klasicitu.
„Bojte se doby, kdy člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem; tím je odlišný od celého vesmíru.“
Rozumím. Člověk je definovaný utrpením. Bylo ho tentokrát na mě ale opravdu moc. Stále tu vidím Steinbecka, jak ho miluji a uznávám, zobrazujícího člověka, kterého má prostě rád. Jenom je tady jeho laskavost překrytá obžalobou amerického kapitalismu té doby, nemilosrdně drtícího obyčejné lidi. Dějové kapitoly týkající se Tomovy rodiny a lidí, s nimiž se po cestě setkává, se střídají s autorovými úvahami – a obě části mi rovnoměrně přidávaly metráky tíhy. Steinbeck je můj nejoblíbenější americký spisovatel 20. století. Jsem ráda, že jsem Hrozny hněvu přečetla, oceňuji je, ale O myších a lidech nebo Na východ od ráje mám radši.
Autorovy knihy mám rád. V minulosti jsem přečetl několik knih např. O MYŠÍCH A LIDECH, PLÁŇ TORTILLA, NA PLECHÁRNĚ a jiné, které se mi líbily.
HROZNY HVĚVU pojednávají o rodině farmářů (Rodina Joadových), kteří odjíždějí z Oklahomy za obživou do Kalifornie. Sledujeme jejich strastiplnou cestu, během níž dojde k mnoha událostem. Příběh se odehrává ve 30. létech 20. století během hospodářské krize.
Steinbeck je skvělým vypravěčem. Autor pocházel z Kalifornie, takže dobře popsal prostředí a události, ke kterým docházelo na území USA. Je určitě hrozné, když rodiny farmářů musely opustit své bydliště, které si vybudovaly a obhospodařovaly na něm půdu, z níž měly plodiny k obživě. Najednou si museli zabalit věci a jet za novým výdělkem tisíce kilometrů daleko doufaje, že tam naleznou práci a usadí se. Autor dobře vykreslil celkovou situaci a postoj Kaliforňanů vůči přistěhovalcům z Oklahomy. Člověk si to vůbec nedovede představit, v jakých podmínkách se nacházeli tito lidé, za jaké mzdy museli pracovat, aby uživili rodinu, v jakém neustálém neklidu a strachu se nacházeli.
Autor používá v dialozích hovorovou řeč oklahomských vyhnanců, což se mi líbilo. Kapitoly se střídají z pohledu děje a z pohledu úvah, které zobecňují situaci. Nutno podotknout, že autor má pravdu v otázkách kapitalismu. V knize se nachází biblické motivy.
Oblíbil jsem si řadu postav např. MATKU JOADOVOU, která je starostlivá a obětavá a jejího syna TOMA, který pobýval 4 roky ve vězení za zločin, o kterém se dočtete. Zajímavá postava byla také postava bývalého kazatele CASYHO. Oblíbil jsem si i další románové postavy a s napětím jsem sledoval, jak celkově dopadne příběh. Díky autorově vypravěčskému talentu se snadno sžijete s hlavními postavami, jako byste se ocitli v jejich přítomnosti a museli řešit všechny problémy, před kterými jsou postaveni.
Někdy mě moc nebavily popisy výměny součástek v autě, pokud se nějaká pokazila, ale samozřejmě to patří k realitě, se kterou se museli vypořádat naši hrdinové při tak dlouhé jízdě autem, které nebylo nejnovější. Starost o benzín, olej a další pohonné hmoty byly na denním pořádku.
Přestože kniha pojednává o vážném tématu, občas jsem narazil i na humorné situace.
Časem bych si chtěl přečíst knihu NA VÝCHOD OD RÁJE.
Citáty:
Bude zle, až člověk nebude trpět a umírat pro myšlenku – neboť právě tato vlastnost je základem člověka a právě tato vlastnost je člověk, odlišný od všeho ostatního ve vesmíru.
Člověk může druhýmu pomoct, to jo, to je možný – ale nemá mu říkat, co má dělat.
Dyž upadneš do bídy, nebo do neštěstí, vobrať se na chudý lidi! Jenom chudý lidi ti pomůžou – nikdo jinej.
Jediná věc, na kterou musí člověk dbát, je to, že se pokaždý udělá malej krůček dopředu – možná že se sklouzne drobátko nazpátek, ale nikdy se nesklouzne nazpátek vo celou dýlku. To se dá dokázat, a to taky dělá z tý celý věci spravedlivou věc. A to znamená, že se nic na světě neztratí, i dyž se časem zdá, že jo.
… člověk nemá vlastní duši, ale jen kousek z jedný velký duše
Ženská má celej život ve svý náruči. Mužskej ho má v hlavě.
Muži se nezhroutili a nezhroutí se nikdy, dokud se strach může proměnit v hněv.
Route 66, cesta naděje pro ty, kteří za velké hospodářské krize uvěřili slibům o zemi zaslíbené. Čtení neveselé. Potkáváme se se smrtí, hladem, nemocemi, represemi, nechybí ani protipól : ochota pomoct, soudržnost, dělit se, být solidární. Krize odkryla absenci sociálního systému, nové technologie jako vždy předběhly dobu a ve svých důsledcích logicky připravily podmínky pro změny. Celý proces, který vede ke změnám od JÁ k MY, je popsán v klíčové kapitole 14, kde Steinbeck za jedinou cestu považuje změnu násilnou, jak jinak pochopit, cituji ...skutečnost, že vy jste vlastníci, vás odsuzuje k věčnému zmrazení do onoho JÁ a navěky vás odděluje od onoho MY... Domnívá se, že by půda, která byla jejich obživou a traktor, který je „vyoral“ z půdy, měla být naše a nikoliv moje. S jednou takovou variantou přechodu od JÁ k MY máme ale my osobně negativní zkušenost...
Neustále se opakující historický vzorec. Dát dostatek moci MY a neoslabit tvůrčí schopnosti JÁ a zajistit, aby se z MY nestalo JÁ (kulty osobnosti, vůdcovské strany atd, četli jsme Orwella…)
Přesto i Steinbeck vidí, že … člověk klopýtá kupředu, bolestivě a častokrát s omyly. Když pokročí kupředu, může někdy uklouznout nazpátek, ale jen o půl kroku, nikdy ne o celý... A to si máme uchovat v paměti.
Kniha vyšla v roce 1939, i přes tu vzdálenou dobu nám má stále co říct.
Uf, to bylo.. Rodina si už zvykne na špatnou situaci a ono může být vždycky hůř a taky že bude. Kam až člověk může zajít? Kniha se ze začátku táhla nebo se to aspoň zdálo mi, protože jsem se nemohla začíst, jakmile se dostali do Kalifornie, šlo to samo.
Úžasně napsaný sociální román. A nejhorší na něm je to, jak je stále aktuální. Ta představa, že takhle stále žijí migranti pracující v Californských sadech a pláních...
Silny socialni roman. V dnesnich dnech nepredstavitelne. Mame se naprosto skvele! Tohle by si meli precist vsichni neprizpusobivi, co pobiraji hromadu davek a zijou si lepe nez lide, kteri cely zivot pracuji. Drive by pochcipali hlady... Rodiny Joadu mi bylo moc lito. Pral bych ji pekny zivot, o kterem snili.
Mimořádný román, demonstrující na příběhu jedné rodiny osudy dalších tisíců drobných zemědělců, vyhnaných v době hospodářské krize z půdy. Celé rodiny se dávají do pohybu a vydávají se s vidinou lepší budoucnosti po slavné road 66 do Kalifornie, kde na ně místo vytoužené práce čeká jen bída, hladomor, ústrky a pohrdání.
Kromě univerzálního motivu sociální nespravedlnosti velmi silně a aktuálně působí i motiv uprchlické krize: ztráta kořenů, nenávist ze strany místních obyvatel, kriminalita, ke které aktéry vede chudoba a hlad.
Přes všudypřítomnou atmosféru bídy a zmaru román skýtá i řadu pozitivních momentů: obdivuhodnou houževnatost některých postav (především maminky Joadové), rodinnou soudržnost, pomoc bližnímu, který je na tom ještě hůře...
Velice silný čtenářský zážitek. Syrové a zároveň neskutečně lidské.
Skvěle napsaná kniha.Americký kapitalismus v praxi.Ponuré,místy až depresivní čtení o nuzném živobytí obyčejných amerických rodin,které chtěly jen normálně žít.První Steinbeck a jsem nadšen.DOPORUČUJI
Musím přiznat, že prvních 150 stran jsem si úplně neužila. Ale jakmile se to ukotvilo u rodiny Joadových, tak to šlo jak na másle.
Silný příběh, s kterým by se daly najít paralely i dnes - například fráze typu ,,My jsme takový, my bychom takhle žít nemohli, ale oni jsou jiní, jim to nevadí.” a mnoho dalšího.
Za přečtení dílo určitě stojí!
Čteno podruhé téměř po čtyřiceti letech a stále je to neskutečně silná ,nezapomenutelná zásadní kniha od Steinbecka. Jen já jsem už jiná a tu tíhu života bídu a utrpení už v knihách snáším hůž než před léty v mých ani ne dvaceti a proto mě při druhé četbě víc bavila Pláň Tortila,Sladký čtvrtek, plechárna nebo nebeské pastviny.Trošku se bojím jak na mě pom letech zapůsobí "Neznámému bohu", která je moje Steinbeckovka nejmilejší ovšem opět beznadějně depresivní.
První knížka od Steinbecka a určitě ne poslední. Jsem nadšená a stale na ni myslím. Hned jsem si našla i film z roku 1940 a ráda se podívám, jak se budou charaktery v mé představě podobat nebo lišit od těch filmových.
Kdykoliv jsem slyšel píseň The Ghost of Tom Joad od Bruce Springsteena, vzpomněl jsem si na jeden ze svých literárních restů, který si nyní mohu po dlouhé době konečně pomyslně odškrtnout.
Od Johna Steinbecka jsem již několik knih četl, takže jsem z autorova stylu psaní neměl strach. Děj Hroznů hněvu není nijak komplikovaný, vypráví o putování chudé farmářské rodiny Joadových za lepším životem během Velké hospodářské krize. Román je napsaný tak barvitě a poutavě, že rodině zkrátka držíte palce a bojíte se, jaká další nepříjemnost se jim na jejich cestě přihodí.
Vždycky jsem si myslel, že hlavním hrdinou románu je Tom Joad. Pro mě jím ale byla máma Joadová. Tak silnou a skvěle napsanou postavu jsem v literatuře dlouho neviděl. V mnohém mi připomínala mou vlastní mámu.
Rozhodně se dá souhlasit s výtkou, že je děj románu poněkud černobílý. Vůbec se nedivím tomu, že se kniha „soudruhům“ tolik líbila a proč u nás byla v minulosti tak často vydávána. Na druhou stranu je třeba uznat, že román měl a stále má svůj literární i společenský přínos a právem patří do zlatého fondu světové literatury. Pulitzerova cena a Nobelova cena za literaturu se nedává jen tak někomu pro nic za nic.
Jestli bylo autorovým záměrem vyvolat ve čtenářích lidskost a soucit, u mě se mu to podařilo.
„Pak Ti budu nablízku v každý tmě. Budu všude – kam se podíváš. Všude tam, kde se povede boj za to, aby chudý mohli jíst, tam budu. Kde bude policajt někoho mlátit, tam budu. Škoda, že to už Casy nebude vědět, budu tam, kde chlapi budou řvát, protože jsou rozvzteklený – budu tam, kde se budou děcka smát, když budou mít hlad a budou vědět, že večeře je na stole. A až budou naše lidi jíst to, co sami vypěstujou, a žít v domech, který stavějí – jo, tam budu.“ (Tom Joad, str. 456).
P.S.: Čteno vydání z roku 1987 v překladu Radoslava Nenadála.
Steinbeckovy postavy jsou skutečně živé, nedokonalé, naprosto lidské. Přesto se mi tato kniha nečetla úplně snadno. Narozdíl od ještě delšího Na východ od ráje jsem měla pocit, že je zbytečně natahovaná a děj se nikam neposouvá.
Nejvíce mi ale na knize vadila černobílost. Chápu snahu autora upozornit na problémy jeho doby, ale lidi se nikdy nedělí na zlé bohaté a chudé dobráky.
Steinbeck z celé situce vykřesal co největší množství emocí mohl - jeho popis jedoucích vozů, bezmoci všech těch lidí, kteří nemají nic kromě svého snu žít důstojně a pracovat za přiměřenou mzdu, bolesti otce, který ví, že nedokáže dát svým dětem nic, protože sám nic nemá, nespravedlnosti a hladu je srdceryvný a dobře napsaný, ale přesto mě to neoslovilo, tak jsem očekávala.
"Todle je má země. Já k ní patřím."
"Domky na červené zemi zůstaly prázdné, a proto byla i země prázdná."
"příčinou je hlad jednotlivcovy duše, hlad po radosti a po troše bezpečnosti, hlad miliónkrát znásobený; příčinou jsou svaly a mozek, které bolestně touží růst, pracovat, tvořit - svaly a mozky miliónkrát znásobené. Krajní a jasná a konečná funkce člověka: svaly toužící po práci, mozky toužící tvořit nad potřebu jednotlivce - to je člověk."
Steinbeck umí skvěle vyprávět a to je doménou této knihy - ze začátku člověku trvá, než se do toho dostane, ale jakmile s postavami začnete žít, tak se od toho nejde odtrhnout. Je to velice depresivní, ale zároveň lidské a je až absurdní, že taková situace skutečně relativně nedávno nastala.
Je to ještě umocněné tím, že vy tak nějak od začátku víte, že to nedopadne dobře. Že se celá rodina do Kalifornie žene za nějakou chimérou, která nemá reálných kontur a všichni nakonec skončí zklamaní a o žebrácké holi.
Líto mi bylo tak nějak všech, ale speciální zmínku si zaslouží Tommy a Casy. Tommy svým způsobem není špatný člověk, ale pouze špatně nastavená společnost ho donutí být vyhnancem. Casy je někým, kdo dělá pouze dobro a nakonec je za to "náležitě odměněn".
Kniha opravdu perfektně vystihuje depresivní pozici dost velkého procenta tehdejší americké společnosti... Rozhodně stojí za to přečíst.
Od Steinbecka jsou "Hrozny hněvu" mojí nejoblíbenější knihou. I když jsem nikdy nezažil chudobu a nikdy nemusel cestovat do jiné části země, abych nemusel živořit, stejně jsem si všechno mohl prožít s hlavními postavami a zažívat s nimi jejich těžkosti, cítit kalifornská vedra a brát si k tělu urážky ostatních lidí. John Steinbeck je perfektní vypravěč, který - dle mého - nejvíce exceluje v tom, že umí perfektně vystihnout dobu a psychologii postav. (Takový americký Dostojevský.) Píše velmi lidsky a citlivě, ale zároveň se nebojí ukázat tuto ošklivou část historie takovou, jaká byla, aby si čtenář udělal dobrý obrázek. Vím, že i když je kniha dlouhá, stejně utekla velmi rychle a moc mě bavila.
Štítky knihy
Kalifornie zfilmováno 20. století americká literatura putování Pulitzerova cena hospodářská krize hladovění sociální romány OklahomaAutorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Tato kniha byla hodně náročné čtení, asi proto jsem ji četla tak dlouho. Musela jsem ji prokládat četbou jiné knihy, jinak bych ji asi ani nedočetla. Ta bezmoc přistěhovalců, to bylo něco šíleného. Co může být horšího než přihlížet tomu, jak hladoví vlastní děti? Naštěstí je už v dnešní době o uprchlíky daleko lépe postaráno, tedy alespoň ve vyspělých státech.