Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien , Christopher Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532642/bmid_hurinovy-deti-65d5ed1c71052.png
4
1410
1410
Pán prstenů série
>
Tragická pověst o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě. Velkolepý příběh o statečném válečníku Túrinu Turambarovi, tragickém hrdinovi, který byl za skutky svého otce proklet Temným pánem Morgothem. Nejsmutnější a nejtemnější z Tolkienových příběhů rozepsal autor už ve svých pětadvaceti letech, tedy dávno před tím, než sám tušil, že do stejného světa, byť o 6500 let staršího, jednou zasadí hobity a Pána Prstenů. Román nikdy nedokončil. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho třetí a nejmladší syn Christopher. Hrdinu Túrina celý život pronásleduje kletba, před kterou se snaží skrýt, která ho však pokaždé znovu dostihne... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2022
,
Tympanum
Originální název:
The Children of Húrin, 2007
Interpreti: Tomáš Juřička
více info...
Přidat komentář
Příběh Túrina Turambara a Niȅnor není ze Ardy mému srdci nejbližší. Beren a Lúthien, ti mi jsou nejbližší a jejich tragédie, tragédie jejich osudu je větší. Je metafyzičtější, abych tak řekl. Přesto je příběh dětí Húrinových patrně největší žitou tragédií, jakou Tolkien napsal. Smíchejte to nejhorší z Oidipa krále a Romea a Julie a vyjde vám děsivý příběh Túrina a Niȅnor.
Celý Silmarillion se svíjí v bolestech. Je obrazem vzestupu a pádu. Nejhorší bolest se však točí kolem tohoto příběhu. Tolkien vytvořil esenci utrpení a bolesti. Arda je zemí předurčení. Věšteb a sudby. A kroky sudby pronásledují její obyvatele všude kam jdou, nehledě na jméno. Je-li to Túrin, nebo Turambar, Niȅnor, nebo Níniel. Krev přenáší sudbu a sudba kráčí neúprosně. A dříve nebo později dožene každého. Tak poznaly děti Fȅanorovy a zde i děti Húrinovy. Nelze snad popsat zvrácenost jejich osudu v tomto nejdelším zachovaném příběhu Prvního věku.
Je podivuhodné, jak krutě se autor Hobita dokázal ke svým dětem chovat, řekl by si jeden. Ale je pravdou, že Tolkien příběhy nepsal, on je popisoval, popisoval reálné dění. Sen byl jeho realitou a sen dovede strašlivé věci. Ostatně, je dobré si uvědomit, že utrpení krve Húrinovy zde neskončilo. Přivodilo ještě pád Doriathu a Túrinova adoptivního otce.
Sudba se jako velký Glaurung prohání světem Středozemě. A já jsem rád, že jsem se po letech znovu prošel s ní.
Bylo příjemné se znovu vrátit do Středozemě a číst o dalších postavách. Ale, teda. Dostat se do příběhu a pochopit situace, vztahy a zapamatovat si postavy, bylo něco. Rozhodně to není pohádka před spaním. A to je také jeden z bodů, který mě od děje a knihy malinko odrazoval. Rozhodně to ocení někdo, kdo má mnohem lepší znalosti Tolkienova světa, než mám já.
Snad při druhém čtení budu i já schopná knihu víc docenit.
Jako u většiny knih od Tolkiena musím ocenit promyšlenost a propracovanost celé knihy a samotného příběhu. Jedná se o další část zapadající do příběhu o Středozemi. V tomto případě se jedná spíše o takový popis dějin Středozemě ve stylu Silmarilionu, než o výpravný příběh jako je tomu například u Pána prstenů. To ale neubírá celému příběhu na jeho velkoleposti. V některých částech jsem měla trochu problém se začíst, protože popisy byli velmi rozsáhlé, ale zároveň se toho moc nedělo. Přesto jsem si čtení užila a jsem ráda za doplnění dalších střípků do mých znalostí Středozemě.
Asi si nezvyknu a Tolkienův styl psaní. Filmy podle jeho předloh jsou úžasné, ale prokousat se jeho příběhy, není nic pro mě.
Mé první literární seznámení s autorem. Překvapilo mě, že lze v žánru fantasy psát balady. Balada je to hezká, ale bylo poznat, že jí autor psal na etapy. Některé části jsou propracovanější, jiné mi přišly nedodělané. Zaskočil mě sáhodlouhý úvod, který jsem si nebyla schopna zapamatovat a tak mi přišel v podstatě zbytečný. Příběh je to poučný a z velké části dobře napsaný. Túrin se snaží uniknout před prokletím. Neustále si mění své jméno, ale nedochází mu, že jestli se má zachránit, tak musí změnit především své chování. Audiokniha je povedená a velice dobře ji načetl pan Tomáš Juřička.
Vdaka neumyslene fragmentarnej pozostalosti, a nasledne umelemu dokomponovaniu tychto casti Tolkienovho dedicstva, mate naozaj pocit ze nazerate na historicke zaznamy akehosi mystickeho paralelneho univerza. Pan prstenov, Hobit, to su ucelene, dokoncene, vyladene literarne diela sofistikovaneho vzdelaneho profesora. Zvysok jeho dedicstva su rozpracovane mytologie a pribehy, ktore snad ani nikdy nemali mat finalnu podobu. Preto toto citanie skor pripomina badanie na hlinenych tabulkach Sumeru, pripadne listovanie v "legendarnom gralovom denniku" otca Indiana Jonesa. Zabudnite ze je to napisane len nedavno, zapalte si sviecky, citajte pri krbovom ohni, nalejte si nieco dobre.
Osobne si myslim, ze to co prislo po Tolkienovi, je uz len napodobovanie, posuny a krizovanie v ramci zanrov, kombinovanie sag, humoru, heroickej literatury. Nie kazdy spisovatel po nom mal take hlboke a presne vedomosti o mytologii severu, antike, keltoch, britoch... ich jazykoch, asi nikto s dalsich spisovatelov nie je jazykovedec. Napada ma jedine Umberto, a na jeho prvych romanoch je ta akademickost tiez jasne poznat.
To co zacinalo ako experiment a hra s umelymi jazykmi, sa nakoniec samo vypytalo na svet ako mohutna historia imaginarneho sveta.
Trvalo mi déle se zorientovat v množství názvů a jmen...ale pak to začalo mít grády jak epos o Gilgamešovi. Jako by to bylo napsáno před vznikem písma.
Hurinovy děti jsou opět dílem které seskladal z otcovych poznámek a textů jeho syn christopher. Čtě se to pěkně daleko snadneji než silmarilion. Hodně to připomíná pověsti řecké. A celkově se mi to líbilo i když je asi jasné proč to nikdy jrr nedokončil. Myslím že i sám christopher to v knize zmiňuje že prostě lidé by nečetli a vydavatelé by z toho neměli prachy.
(SPOILER) Prostě Tolkien v celé své kráse. Nejdřív si člověk musí zvyknout na styl psaní, ale po několika stránkách už to jde samo. Dojem staré zaprášené báje na vás intenzivně dýchne. Iluze je dokonalá. Příběh krásně tragický.
Četlo se jedním dechem, ale aby se mi to líbilo dostatečně na to, aby dosáhl Tolkienových kvalit to nemělo. NeměLO! Teď, potom co jsem přelouskal aspoň základní fakta ze Silmarillionu, už to je zase ta stará dobrá vymazlená klasická Tolkienovka. Ale bohužel, ne úplně. Konec konců se styl vyprávění díky Christoperovi Tolkienovi trošku změnil, ale pořád to je na všech pět hvězdiček.
Já jako pravověrný tolkienovec nemohu hodnotit jinak :-) Příběhy Středozemě, které se odehrály v dobách před Pánem prstenů jsou na čtení o dost víc náročné, protože jen orientovat se kdo je kdo, a na kterém místě se co děje, stojí trochu více času, i když příběh sám o sobě je jednoduchý. Ale pro mě to má své kouzlo, vyhledávat si jména v rejstříku, nahlížet při čtení do rodokmenu a mapových podkladů, protože nutno říci, že pokud se v Tolkienově světě nějakou dobu nevyskytujete, tak nemáte šanci si zapamatovat víc než jména pár hlavních hrdinů a dějovou linii příběhu. Ale o to víc prostě pořád musím pana spisovatele obdivovat, že tento "svět" dokázal stvořit. V této knize i několika dalších, které vyšly po autorově smrti, je důležitý i doslov jeho syna, který uspořádal jeho záznamy a podklady a vysvětluje nám všechna proč. Věřím, že i jeho samotného mrzelo, že jeho otec spoustu příběhů nedokončil. A nově objevené příběhy nás asi nečekají, protože i pan Christopher Tolkien už není mezi námi - ledaže by vnuci...
Hle! Krátká balada z pera Pěvce Johna, syna Arthurova, kterážto se oproti Lordovi Prstenů a Půlčíkovi vyznačuje výraznou dějovostí s minimálními prvky krajinomalebnými. Naopak zde neabsentuje vysoká, vskutku ouřednická, mluva všech charakterů, ani zvětšená průtrž jmenných mračen, připomínající zpočátku jinochovi (vychovaném na Půlčíkovi a LP) orientaci v tmavých hvozdech doriathských s pomocí slepé mapky.
Přesto Pěvec John, syn Mabelin, sepsal příběh dychtivému čtenáři přístupný, starobyle temný, a v konci vpravdě ďábelský. (Jaký to rozdíl oproti jiným pěvcům, pějícím své plytké příběhy pro groš, či dva.)
Nepochybnou zásluhu na pětihvězdném hodnocení herrpilotském má i Kronikář Christopher, syn Johnův, který fascikl vytvaroval do této figury, jakož i Kreslíř Alan, syn Múzin, který jej doprovodil velice pěknými freskami.
Co na to říct, Tolkien byl prostě úžasný spisovatel, který měl výbornou představivost a dokázal napsat tak poutavé a úžasné příběhy, zde je to avšak mnohem více temnější. V tomto příběhu je znatelná inspirace různými tragédiemi ze starověké literatury, až je dokáže svou kreativitou lehce dát do kapsy. Toto je opravdu velmi silný příběh, hlavně se mi na něm líbí ta temná atmosféra a určitým způsobem je to i více brutální, vzhledem k okolnostem, které v příběhu nastanou. Myslím si tedy, že čtenáře nováčka Tolkiena, který zná pouze Pána prstenů tato kniha značně překvapí, právě tou větší syrovostí, kde čtenář nenalezne ani jeden vtípek, je to zde pojato opravdu velmi vážně, toť ta inspirace tragédiemi. Opravdu velmi poutavý, baladický příběh o síle osudu, v tomto případě lépe řečeno sudby.
Krásný baladický příběh vystavěný po vzoru antické tragédie. Základním hybným momentem je tu neodvratitelné naplňování sudby podobně jako např. v mýtu o Oidipovi, i když v této verzi je několik výraznějších možností jejího odvrácení. Oproti jednodušší a mnohem kratší verzi v Silmarillionu je příběh daleko více rozpracovaný, významově hlubší a nadčasový, obohacený o výborně napsané, mnohovrstevnaté dialogy, ve kterých hrdinové lépe odkrývají své nitro, rozhodnutí a motivace, a také o detailnější popisy krajiny, putování a klíčových situací. Zasazení příběhu do kontextu širších dějin Středozemě tu lépe vynikne. Všechny tři klíčové příběhy Silmarillionu (o Túrinovi a Nienor, o Berenovi a Lútien a o Tuorovi a Idril v Pádu Gondolinu) jsou pozoruhodně propojené. Zvlášť silný moment je pro mě už jen to to, že cesty bratranců Túrina a Tuora se během jejich putování letmo protnou u zamrzlých Ivrinských tůní, ale Túrin o tom neví a Tuor vůbec netuší, o koho jde, ačkoli jejich osudy spolu tak těsně souvisí. Ve všech třech příbězích je důležitým tématem hluboké pouto (milostné a přátelské) mezi člověkem a elfem a také rozdíl v povaze a údělu obou rodů. Vlastně se dá říct, že tragický příběh o Túrinovi a Nienor tvoří kontrapunkt ke šťastnému příběhu o Berenovi a Lútien, zatímco Pád Gondolinu je jejich katastrofickým a současně vítězným vyústěním. Takže si nemyslím, že by tento příběh o Húrinových dětech měl čtenáře odrazovat svojí tragičností (a pokud by přeci jen z knihy padala beznaděj, doporučuju pointu, kterou jsem vložil do Zajímavostí...). Oběť Túrina a Nienor není marná, protože jejich otec Húrin svým heroickým odpíráním zlu i za cenu rodinné tragédie oddálí Pád Gondolinu. Jen díky němu tam ještě může přijít Tuor, zplodit s Idril budoucího Morgothova přemožitele "Půlelfa" Eärendila a vyvést zbytek elfů do bezpečí. Túrina tu snad nejlépe vystihují jeho vlastní slova: "Nemůžeme-li zlo nadobro přemoci, můžeme ho aspoň zraňovat a překážet mu. Vítězství je totiž vítězství, i když je sebemenší, a jeho cena netkví jen v tom, co z něj vyplyne." Tuhle "holou odvahu a vůli" čelit silám, které nelze přemoci, ostatně Tolkien ve svém slavném eseji o Béowulfovi "Netvoři a kritikové" spatřuje jako základní prvek severské mytologické tradice. Túrin je nejen oidipovský, ale i sysifovský hrdina, který nepolevuje ve svém úsilí ani tehdy, kdy naděje není na dohled a vše se zdá marné. (Prostě ne proto, že "to dobře dopadne, ale proto, že to má smysl", jak by řekl Václav Havel). Ano, to vytrvalé odpírání zlu i za cenu těžkých obětí, ale i fatálních omylů a selhání má pro mě až politické a dějinné konotace. Knihu lze číst i jako filosofickou meditaci nad vztahem předurčenosti a svobodné vůle, pro mě je však především úžasným příběhem o povaze lidského srdce, o jeho obrovské síle, ale i slabosti a zranitelnosti.
Vtéto knize je krátký a stastiplný život sourozenců,který ovládla živelná nenávist,kterou k choval Morgoth,jako k dětem Húrina,muže,který se mu odvážil vzdorovat a vysmát se mu do obličeje.Morgoth proti nim poslal svého nejstrašlivějšího služebníka Glauburnga,mocného ducha v podobě obrovského draka bez křídel.Zde začíná pěkné ale smutné dějství dětí,které musí prto drakovi bojovat ale se protloukat kletbou osudu.Moc pěkné.
Za mě asi nejméně oblíbená kniha, kterou jsem od Tolkiena četl. V některých chvílích jsem se musel dost přemáhat, abych ji neodložil. Na rozdíl od Pána prstenů a Hobita velice temné, až depresivní čtení. A nemohl jsem se nějak podvědomě zbavit dojmu, že to není klasický Tolkien jako u výše jmenovaných děl. Možná je to dáno i tím, že se jedná o knihu, která nevznikla jako jednolité dílo, ale byla složena z různých fragmentů. Přečetl jsem si jednou a už nemám chuť se k titulu nikdy vracet. Asi jediná Tolkienova kniha, kterou nemám ve své knihovně.
Tolkien je láska, ke které se vracím kdykoliv, když potřebuju se uklidnit a najít sílu. Něco jako pro věřící posvátné knihy :)
A když už jsem si začal myslet, že fantasy přestává být pro mě, že další velkolepé vyprávění o cynických hrdinech a přemoudřelých čarodějích prostě nezvládnu, vrátil jsem se ke starému dobrému Tolkienovi a zas a znovu jsem byl fascinován. Těžko se popisuje čím. Číst Húrinovy děti je jako číst staré mýty, založené na tíživých sudbách, které nelze odvrátit, na činech bytostí, které nelze přemoct, na bláhové odvaze lidí, která často nevede nikam. Tolkienovy věty jsou klidné, přesné, zhuštěné, každé slovo je na svém místě, jazyk sám je naplněný tíhou. Abyste vše ocenili, nechce se po vás málo: postav je mnoho, vztahy mezi nimi jsou košaté. Věnujete-li však dílu patřičnou pozornost, dostane se vám zážitku, který je (bohužel) ve světě literatury dost vzácný.