Hybatelé
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288385/bmid_hybatele-goR-288385.jpg
4
334
334
Okinawa, Tokio, Hong Kong, Mongolsko, Petrohrad, Londýn a nakonec New York. Na této cestě můžeme s členem japonského kultu Óm Šinrikjó spoluprožívat jeho pocity po plynovém útoku v tokijském metru, potkáme se s podloudným mongolským obchodníkem a petrohradským zlodějem, brutálně zneužívanou mladou Číňankou či zklamaným irským vědcem. Jednotlivé příběhy na sebe často až s téměř nepostřehnutelnou jemností navazují a vzájemně se překrývají a nabízejí tak čtenářský zážitek, jaký David Mitchell předvedl ve svém vrcholném díle - Atlasu mraků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Mladá fronta
Originální název:
Ghostwritten, 1999
více info...
Přidat komentář
Skvělé. Nejdříve jsem dal4*, protože ano, je to slabší než Atlas mraků, ale pak jsem musel uznat, že si zaslouží 5*. Ta hra se čtenářem, střídání vypravěčů, proplétání příběhů, uzavírání kruhu, to je prostě skvělé. Při čtení ve čtenáři podněcuje hravost, tvoření vlastních teorií, hledání spojek, pokládání spousty otázek. To je přesah, který velmi oceňuji. Hlavní otázkou není, kdo, nebo co hýbe s našimi osudy? My? Náhoda? Ti druzí? Všechno z toho. Otázkou je, jak se ti hybatelé podělí.
Provázané povídky z celého světa. Náročnější čtení vyžadující velkou pozornost. Více mě zaujaly příběhy z Asie a z Petrohradu
Po poněkud rozpačitém a zmateném pocitu z Atlasu mraků jsem chtěla dát Davidu Mitchellovi ještě jednu šanci a zjistila jsem, že to prostě není autor pro mě. Touto knihou jsem se doslova prokousávala hodně dlouho, přišlo mi to šíleně zdlouhavé, nezáživné, vůbec jsem se nedokázala naladit na vlnu autorova uvažování, tím pádem mi ani nešlo číst knihu svým obvyklým tempem. Bavil mě snad jen Petrohrad, jinak to bylo spíš utrpení, než požitek ze čtení. I když čím víc jsem se blížila ke konci, tím více jsem cítila ten znepokojivý pocit z toho, kam vlastně se lidstvo ubírá.
Docela závidím všem, které autorovy knihy baví a dokážou je číst s požitkem.
Jakoby se autor teprve rozepisoval na pozdější Atlasu mraků. A protože jsem Atlas četl dříve než Hybatele, nemohl autor touto prvotinou překonat své pozdější dílo. Naopak, veliká podobnost ve vypravěčském stylu (odhalování souvislostí a příčin, kterými jsou v jednotlivých příbězích vzájemně usouvstažňněny osudy zdánlivě úplně různých lidí), vč. postavy nakladatele Cavendishe vystupujícího v obou knihách, už mi nepřinesla nic nového.
Prvá polovica knihy ma bavila, počínajúc Londýnom to už je až do konca slabšie. Oceňujem autorov prehľad v kvantovej fyzike.
„Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“
První Mitchellův román se na první pohled tváří jako povídky volně propojené některými postavami (osobně nejvíc oceňuju příběh ze Svaté hory). Až na úplném konci zjistíte, že jde o jediný román – jediný příběh, ve kterém má každá maličkost svůj význam. Takže čtěte pozorně :-)
Devět příběhů, devět osudů, devět vypravěčů. Někteří mají k realitě blíž, jiní o něco dál, někteří jsou skuteční až příliš, jiné spatříte jen tehdy, když jste nadáni zvláštním zrakem, někteří vás budou bavit víc, jiní možná o něco míň, některým budete fandit, jiným nejspíš ne zas tak moc - a všichni se o sebe alespoň otřou, někteří se i pevně přitisknou, jedni se dějinami jen tak prosmýknout, jiní změní jejich chod.
Našla jsem v té knize spoustu jiných knih a říkala si, kolik z autorů (Szalay? Kaufman a Kristoff?) Hybatele asi četlo, kolik se o nápady v nich obsažené jen otřelo a kolik z nich se od nich odrazilo úmyslně?
Pro znalce dalších Mitchellových knih asi stačí říct, že Hybatelé jsou Atlasem mraků verzí 1.0.
Pro ostatní pak, že je to tu volněji, tu pevněji provázaná hra s časem a prostorem, která otestuje vaši pozornost, a která mě ke konci ale poněkud zklamala, protože jsem přesvědčená, že časově to v závěru přestává sedět a do té doby hladké a neposkvrněné zrcadlo výsledného dojmu tak popraskalo a v rozích poněkud zčernalo.
Zjišťuji, že tak nějak nenápadně mám (až na jednu výjimku, u které asi zůstane) vlastně přečteno od autora vše, co u nás vyšlo, a tudíž můžu "bilancovat"... Hybatelé jsou oprávněně srovnáváni se slavnějším Atlasem mraků - podobnost je opravdu docela výrazná, jen (z mého pohledu) Hybatelé nemají takovou jednotící nosnou myšlenku ani hloubku. Ale i s dalšími díly by se podobnosti našly, tématicky i formálně... A má to kouzlo a působivost, když se soubor různorodých, více či méně zajímavých povídek navzájem jemně propojí - pro čtenáře je to svým způsobem zábavná hra tyto spojitosti objevovat, a vytváří to dojem promyšlenosti, hlubší koncepce, ideu, že vše souvisí se vším a svět je jeden velký organismus, kde nic co se stane na jednom konci, nezůstane bez odezvy na jiném ... a navrch jsou všechny Mitchellovy knihy báječně čtivé!
(SPOILER)
Povídky spojené postavami, kometou a různě se projevující mimosmyslovostí nebo fantazijním paralelním životem, jak se to vezme. Zpočátku jsem si myslela, že prolínání postav napříč scénami z celého světa je jen vydařený umělecký ornament, ale to bych Mitchella podcenila - postupně se opravdu ukáže, že ta příslovečná motýlí křídla... že důsledky příčin na jednom kontinentu jsou příčinami úplně jiných důsledků na jiném kontinentu. Zamotává se to ale pořád srozumitelně, Mitchell je bezchybný dirigent orchestru. Každá postava má svůj jedinečný hlas, originálními nápady se nešetří, intertextové odkazy jsou jednak logicky, jednak elegantně zpracované. Hybatelé jsou kvalitní literatura, a k tomu zábavná.
Čím dál se kniha posouvá k západu a zároveň ke konci, tím divočejší zápletky se objevují. Předposlední irská zastávka se v akčnějších pasážích podobá americkému thrilleru a trochu mě u ní otravovalo, jak je fikční, umělá. Závěrečná velká kapitola je sice ještě umělejší, ale žánrem ekoapokalypsy předběhla dobu. Víc se mi určitě líbily první kapitoly, byť si uvědomuju, že o Asii nic nevím, takže jsem mohla spoustu věcí minout. Jsou ale lidštější, myšleno citovější i o reálnějších lidech. Obyčejný kluk v Tokiu, kterému se v životě zas tolik nestane; přepracovaný bankéř, který se vcelku hladce vyrovná s přirozeným i nadpřirozeným vpádem do bytu; krásná povídka o životě pod Svatou horou, kudy několikrát projdou dějiny (většinou ve vojenských botách), ale stařena čajovnice pokaždé postaví dům jako dřív: lidé, kteří se snaží přežít tam, kde se ocitli, mě zajímali a dojímali mnohem víc než teorie kontroly nad světem.
Několik provázaných povídek, které jsem si postupem času představoval jako žabky házené plochým kamenem po hladině rybníka. Když ovládáte odpovídající techniku, můžete správně hozeným oblázkem přeskákat po hladině z jednoho břehu na druhý. Ten se pokaždé pouze jemně dotkne nehybné hladiny, rozčeří vodu a vytvoří kruhy, které se šíří od jednoho místa dopadu k druhému. Někde se prolnou, jinde po chvíli zmizí a zaniknou. Kamínek udělá pár skoků a za chvíli je ten tam.
My takto v knize přeskakuje od jedné postavy ke druhé. Ač se jedná o několik samostatných povídek, jsou vždy vzájemné provázaná ve stylu "six degrees of separation". Takto se můžeme pohybovat od Japonska, přes Mongolsko, Petrohrad, Londýn, Irsko až do vysílání jednoho obskurního nočního pořadu jistého rádia.
Spousta odkazů na různé jazzové skladby spolu s japonskými reáliemi ve druhé povídce až nepříjemně kopírovaly Murakamiho styl. Možná se mělo jednat o druh pocty či inspirace, ale mně to připadalo spíše jako příliš okaté plagiátorství. Několik povídek se neslo v duchařském stylu, ke slovu se dostaly také prvky thrilleru či sci-fi říznuté populárně vědeckými fakty.
Jednalo se o zajímavé střídání stylů a žánrů, které vedly k rozmanitosti vyprávění a zároveň propojení zdánlivě nesouvisejících událostí na různých místech světa.
Na první román docela slušně vysoká laťka, nicméně autor ji pak dokonce i dokázal přeskočit. :-)
Každopádně, tuto knihu je třeba chápat jako první díl nekonečného seriálu s pracovním názvem Romány Davida Mitchella.
Knížka dokázala vtáhnout od první stránky, všechny příběhy navlečené jako korálky na jedné nitce. Za mě super.
K pochopení záhadného názvu stačí počkat. Opět geniální propracování s krásným vypravěčským stylem včetně dobových detailů. I v překladech je poznat úchvatná slovní zásoba, slovní vtipy a důmyslnost autora. Při čtení mi běhal mráz po zádech a vnímal jsem knihu jako film.
Vadily mi prázdné skoky v čase, které ale byly později vysvětleny událostmi. U Mitchella se čtenář poučí, že zápletka bývá v něčem jiném, než čekal.
Oceňuji veliké množství osobnostních typů.
Nejedná se o milion příběhů na pozadí, ale milion příběhů tvořících jeden celek. Autor donutí přemýšlet nad tím, že se vždy něco děje kolem a skrze naše obyčejné životy.
Hledáte hlavního hrdinu? Z množství filozofií a mouder možná zjistíte, že je jím život.
Příběhy se mi zdály nevyvážené, alespoň v tom, jak na mě působily. Ovšem je to velmi zajímavá knížka, pocitově i myšlenkově. Určitě si to budu muset přečíst ještě jednou, aby mi secvakla úplně všechna propojení a jejich náznaky.
Najde se tam přinejmenším několik zajímavých postav. Jisté zabroušení do fantastiky také stojí za to.
Druhé setkání s výjimečným vypravěčem Mtichellem není tak uspokojivé jako přechozí Atlas mraků. Řekl bych, že díky tomu, že autor nedokázal představit zajímavější postavy v těch devíti kapitolách, stejně jako chybí osudovější finální protnutí všech zúčastněných postav, které jsem očekával. Přesto nemůžu říct, že bych se u čtění nudil, je třeba číst pozorně a potom je možnost objevit ty jemné propletené nitky vzájemných setkání, ale v mých očích je to příliš nevyrovnané a z uvedených důvodů nemůžu tentokrát dát víc než lepší průměr - 65 %
Náročné. Některé části byly pro mě dechberoucí, u některých jsem se musela nutit do dalšího čtení. Některá provázání jsou očividná, některých se dá všimnout jenom, když čtenář udrží 100% pozornost. Spousta myšlenek, které snad ocením až při opakovaném čtení, tohle asi není kniha, kterou by člověk kompletně vstřebal napoprvé. Pro věrné čtenáře Mitchella je zábavné sledovat i propojení mezi jednotlivými knihami. Hodnocení jsem sundala o 1*, protože je to celé dost těžké na pozornost a pokud čtete večer po práci - uuf.
Trochu nevyrovnaná kvalita jednotlivých kapitol, některé jsou hodně čtivé, některé méně (Petrohrad, Hong Kong). Přesto poměrně působivá výpověď o dnešním světě, o tom, co je ryze lidské, tedy o hrůzách kterých je člověk schopen, ale i o kráse, lásce či přátelství, o tom, zda lidstvo má naději na přežití nebo si spíše zaslouží násilný odchod ze scény... Nechť si čtenář odpoví sám.
Nechápu pointu, ale mělo to atmosféru. Nejvíc se mi líbily části s Marcem, s Nealem a s Mongolskem. Bavilo mě hledat spojitosti mezi příběhy, ale štvalo mě, že jsem prostě nepřišla na to, co to má znamenat, a pokud to nic znamenat nemá, tak mě to taky docela drtí.
MYslím, že ten spisovatel je frajer, hrozně oceňuju věrohodný zachycení různých částí světa a celkově schopnost pravé, ne rádoby, pravé duchaplnosti.
Štítky knihy
prvotina Čína Londýn anglická literatura terorismus Mongolsko Tokio synchronicita Petrohrad (Rusko) povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Toto není první kniha autora, kterou jsem četl, a proto jsem věděl, že musím mít trpělivost ji dočíst do konce. Jednotlivé příběhy se mi líbily, ale nějak jsem v závěru nepochopil jejich pointu.
Je možné, že chyba není v autorovi, ale ve čtenáři . Třeba si někdy najdu čas si knihu přečíst znova a bude to lepší.
Zvláštní pochvalu bych však udělil za kvalitní pevnou záložku.