Hybatelé
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288385/bmid_hybatele-goR-288385.jpg
4
333
333
Okinawa, Tokio, Hong Kong, Mongolsko, Petrohrad, Londýn a nakonec New York. Na této cestě můžeme s členem japonského kultu Óm Šinrikjó spoluprožívat jeho pocity po plynovém útoku v tokijském metru, potkáme se s podloudným mongolským obchodníkem a petrohradským zlodějem, brutálně zneužívanou mladou Číňankou či zklamaným irským vědcem. Jednotlivé příběhy na sebe často až s téměř nepostřehnutelnou jemností navazují a vzájemně se překrývají a nabízejí tak čtenářský zážitek, jaký David Mitchell předvedl ve svém vrcholném díle - Atlasu mraků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Mladá fronta
Originální název:
Ghostwritten, 1999
více info...
Přidat komentář
Tak a je to. Právě jsem dočetl a opět, jako u Atlasu mraků jsem zcela rozebrán..A tak jako u Atlasu se ke knize určitě vrátím. Pro mne je Mitchell prostě Pan spisovatel i když to asi není četba pro každého.
Solidní průměr. Některé povídky byly za plný počet hvězd, jiné mě nudily. Když se to všechno vyváží je to u mne za tři. Od pana Mitchella u mne vede Tisíce podzimu Jacoba de Zoeta. Hybatele si každopádně za nějaký čas přečtu znovu, jsem si jistá, vzhledem k tomu, jak se jednotlivé příběhy ovlivňují, že si v knize opět něco naleznu.
Tak tuhle knihu si budu muset za čas přečíst ještě jednou. I když je skvělá, tak si stejně myslím, že mi pravděpodobně část toho všeho musela nedocvaknout. Taky se brzy pustím do další knihy od Mitchella, jestli je tohle prvotina, tak mě jistě čeká další geniální čtení.
Tohle že je prvotina? Nechce se mi tomu věřit. Mitchell je geniální. Kniha není jednoduchá pro zachycení všeho, co může nabízet. Chce to pomalé a hloubavé čtení pro pochycení všech narážek a posuvných sil.
Četl jsem tuhle Mitchellovu prvotinu už někdy před pár lety, myslím hned po Atlasu mraků, ze kterého jsem byl zrovna celý pryč. Tenkrát jsem si říkal, no, docela fajn, ale Atlas je Atlas... ony jsou si ty knihy totiž stylem docela podobné.
Napodruhé mě Hybatelé chytili daleko víc, a nemůžu jinak než přidat hvězdičky na maximum. Těžko by se mi vybíralo, co bylo "nej" a už vůbec nemůžu ani o jedné povídce říct, že by byla horší než ostatní. Maličko by se možná dal vypíchnout příběh hongkongské čajovny nebo Petrohrad, ale to neznamená, že ty další se mi nelíbily. Jsou prostě každá jiná a každá jinak dobrá - a dohromady dávají celek, který je "víc než souhrn jeho částí" :-)
Bohužel tato kniha mě neoslovila, tak jako třeba Atlas mraků. Je tu podobná spojitost postav, které se prolínají. Zatímco v Atlasu mraků je životní příběh jedné duše, tady jsou postavy různé. Ale to neubírá na kouzelnosti pocitu, který z knihy máte. Jen ten konec to úplně "zabije".
SPOILER: Překvapily mě tady postavy: Luisy Reyové , Timothyho Cavendishe a jeho bratra Denholme, které se objevují v románu, Atlas mraků, jež je napsán o pět let později.
Jen si dovolím nesouhlasit s hlavní myšlenkou knihy: „"Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že my jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jim hýbou síly kolem nás."
Můj názor je takový, že každý je svého štěstí a to i života strůjcem. Samozřejmě některé věci ovlivnit nemůžeme (např. smrt), ale to neznamená, že nemůžeme ovlivnit všechny.
V jednotlivých příbězích jsem se občas (hlavně ze začátku) celkem ztrácela, ale poté, co jsem s vypravěčem chytila krok, mě to pohltilo a donutilo číst až do konce. Zajímavé bylo potkávat jednotlivé postavy v dalších příbězích, kde měly menší či větší roli.
Jednotlivé příběhy super, některé mě hodně bavily, ale nějak mi utekl celkový smysl. Propojení postav v jednotlivých příbězích je "jen se tam mihnou"..ale vždy mě donutilo zastavit a .....jó to byla ta postava o dva příběhy zpět.....nebo...." to jsem teď někde četl, co mit to připomíná?"........celkové spojení mi asi nějak uniklo, ale nevadí.
Zase pecka. Bál jsem se složité retrospektivy a zmateně se prolínajících příběhů a byly to v podstatě samostatné povídky jen lehce spojené mávnutím motýlího křídla. Povídky o neobyčejných lidech a jejich realistických interních světech. Mitchell práská slovem jako bičem. O co je věta kratší o to je její dopad údernější. Je trefný, vtipný a drsný. Servíruje nám své cynické vidění světa, zejména toho duševního.
Na druhé přečtení mi to už tak super nepřipadalo, zejména proto, že jsem mezitím přečetl i další kousky od Mitchella a tohle je přece jen prvotina. Nicméně v obecném rámci světové literatury si to pořád těch 5* zaslouží.
Popravdě mě Hybatelé docela zklamali. Bezesporu oceňuji slovní zásobu a hru s jazykem, protože mnohokrát jsem narazila na přirovnání a slovní spojení, která ani trochu nebyla klišé. Jenže... čekala jsem větší propojení mezi jednotlivými příběhy a postavami. Významnější posunutí a ovlivnění osudu zdánlivou maličkostí. Dostávala jsem jen do detailu propracované příběhy jednotlivých aktérů v různých koutech světa. A když načínáte čtvrtou kapitolu, tak už vás to prostě začne nudit. Je to pořád dokola.
Velmi dobrá kniha, příběhy originální, jemně a nenásilně propojené (narozdíl od Atlasu mraků, kde mi to někdy přišlo trošku "tvrdé"). Velmi se mi líbil u každého příběhu jiný způsob osobní výpovědi hlavního hrdiny, který k němu hezky seděl, dělalo to knihu pestrou. Navíc vyprávění jednotlivých osob v první osobě nutí čtenáře přemýšlet o některých jen naznačených souvislostech. Určitě stojí za přečtení.
Moje třetí setkání s Davidem Mitchellem. (Po Atlasu mraků a Domě za zdí). Dočetla jsem to včera a ještě teď je můj dojem WOW! S pusou dokořán. Je to cyničtější a brutálnější než Atlas mraků, který je spíš poetičtější. Některé souvislosti a propojení je tak lehké a jemné (Londýn a Clear Island, nebo Tokio a Hongkong), že to vskutku připomíná ono pověstné mávnutí motýlích křídel. David Mitchell se definitivně zařadil k mým nejmilejším spisovatelům.
Příběhy byly čtivé, zajímavé, lehce napínavé a jemně propojené. Přiznám se ale, že, stejně jako u Atlasu mraků, tak nějak "nechápu celek"; unikla mi nějaká ta závěrečná pointa :-o Takhle zpětně u některých příběhů nechápu, jak do celkového obrazu vlastně nakonec zapadly... Celkově mě asi víc bavily ty jednotlivé příběhy samy o sobě, než všechny dohromady coby jeden román. Asi neumím číst Davida Mitchella :-( Zkusím to někdy znovu...
PS - nemůžu nezmínit Bábovky od Radky Třeštíkové - ty jsem četla před Hybateli a tak se mi to autorčino proplétání příběhů zdálo takové originální a neotřelé. Teď už vidím, že to zdaleka tak originální nebylo ;)
Nejprve jsem viděl Atlas mraků; na ČT2, takže bez reklam, díky čemuž dílo neztratilo nic ze svého strhujícího vyprávění. A tak jsem objevil Davida Mitchella.
Přišlo mi zbytečné pustit se knižně opět do Atlasu a tak jsem si vyhledal Mitchellovu prvotinu - už jsem někde uvedl, že prvotiny mám tuze rád:)
Hybatelé mě nezklamali - obsahují všechno to, co jsem očekával. Mistrně napsané příběhy, které se v jemných nuancích proplétají, jsou tak fantasticky vystavěné, že máte nejen pocit, že čtete vícero knih najednou, ale já měl v některých pasážích pocit, že už jsem je někdy četl. To samozřejmě zavání mitchellovskou mystikou, ale já mám spíš pocit, že jsou to zápletky natolik archetypální, že je jistě použili i jiní autoři. A také jsem někde četl, že Mitchell některé postavy s Hybatelů právě rozvíjí v Atlasu mraků, tak je možné, že se mi to všechno motá dohromady.
Za vůbec nejlepší části z hlediska sletu vyprávění a jeho stylu považuji Petrohrad a Londýn.
A, aby to přece jen bylo trochu bláznivé, přerušil jsem Hybateli své hesseovské období a tak mě ani nepřekvapilo, že Mitchell Hermanna Hesseho letmo zmínil. A tak mi to do sebe všechno zapadá a s klidem v duši se vracím k německému rodákovi:)
Veľmi pozoruhodná knižka, ku ktorej sa celkom iste vrátim. Urobila som totiž jednu zásadnú chybu... Hoci som si neustále hovorila: brzdi sa, toto treba čítať pomalšie - neposlúchla som, nedalo sa. Tento Mitchell je proste kúzelník. Fantasticky píše...
Krásně napsaná knížka podobna Cloud Atlasu. Potkáváme dokonce postavy ze slavného atlasu mraků. Některé kapitoly byly kouzelné, jiné zvláštní, napínavé nebo vypisovaly zážitky utíkajícího vraha hnusného kultu. Užil jsem si a potěšil se z autorova talentu. Potěší fandy atlasu mraků
Když mi knihovnice knihu předávala, přidala spřízněný pohled. Tuhle mám také ráda, řekla s úsměvem. Navázali jsme krátký kontakt. Naše osudy se letmo dotkly prostřednictvím knihy. Já si budu pamatovat její úsměv. Ona – až bude znova knihu půjčovat – si třeba vzpomene na mě. A v jejím úsměvu, který věnuje novému čtenáři našeho oblíbeného titulu, bude obsažen i úsměv můj. Tím, že o ní píšu ve svém čtenářském deníčku, se stává navěky nepatrnou součástí mého příběhu. Hybatelka a hybatel…
Možná jde z mé strany o fatální nepochopení, ale propojení mezi jednotlivými kapitolami (příběhy) mi nepřišlo nijak důležité a zdá se mi, že tam ani nemuselo být. Z tohoto důvodu hodnotím knihu víceméně jako sbírku povídek. Některé byly trochu slabší (bohužel hned ta první, což ve mně zpočátku zaselo pochyby, zda jsem s koupí této knihy na základě anotace a zkušenosti s autorem nešlápl vedle), ale jiné tak skvělé, že nemůžu než Hybatele dál doporučovat. Každá povídka je jiná, postavy jsou různé, chovají se různě, uvažují různě (Mitchell si s tímto dokonale vyhrál) a číst některé části bylo ryzí potěšení (třeba Mongolsko, Petrohrad...).
Štítky knihy
prvotina Čína Londýn anglická literatura terorismus Mongolsko Tokio synchronicita Petrohrad (Rusko) povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Bylo to hodně zvláštní. Devět částí, přičemž každá znich je samostatným příběhem. V každé části je trochu skrytý odkaz na část jinou, ale mnohdy se jedná o náznak, kterého je těžké si všimnout. Celkově je to pak dost nelichotivý obraz společnosti. Závěr je depresivní a naklání misku vah na stranu, kde je lidstvo bez šance...
Těžko se mi to hodnotí jako celek, některé části jsou velmi dobré, no a pár jich bylo slabších. Výsledek je pak 3/5.