Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. digitální ořízka Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka“, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální“, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době“. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě. Myškin je vnitřně krásný, ctnostný, ušlechtilý, vyrovnaný, ryzí člověk, zcela bezelstný, nevinný, téměř „andělský“. Na rozdíl od mnoha jiných známých autorových postav je zcela prost všech temných vášní, konfliktnosti, žádostivosti a zlých „běsů“. Strádají-li ostatní Dostojevského hrdinové přebytkem smyslnosti, pak Myškin naopak strádá jejím naprostým nedostatkem. Je laskavý, bezmezně soucitný, bytostně dobrý, a jako takový se společnosti, v níž vládne duch cynismu a egoismu, přinejmenším zpočátku nutně jeví jako „nenormální“ jedinec, zkrátka jako idiot. Myškin, jenž svým „idiotstvím“ okolní svět okouzluje a současně destabilizuje, je ovšem nadán intuitivní jasnozřivostí, vidí to, co jiní nevidí. Dohlédne až do nejhlubšího nitra lidí, především žen, zvláště pak svých dvou žen: Nastasji Filippovny a Aglaji… Ani Myškin ale není zbaven osudových paradoxů a bezvýchodné tragičnosti. Slovy Nikolaje Berďajeva: „Myškin není posedlý démony, iracionálními běsy, jeho duše je andělská. Onen ,andělský element v něm sice nevyvolává běsnění, ale nemůže nikoho z běsnění vyléčit, byť právě to je jeho nejvroucnějším přáním. Není až do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná.“ A tak vše nemůže skončit jinak než pohromou. Myškin přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec i sám sebe. Slovy Dostojevského: „Nejpodivnější na celém románu je to, jak neuvěřitelně absurdně se Myškin chová k oběma ženám, které miluje. Svým jednáním přivodí vraždu a závěrečnou katastrofu... Upřímně řečeno, je třeba říct, že tento ,dobrý člověk nic dobrého kolem sebe nedělá…“ Na pozadí příběhu „ideálně krásného člověka“ Dostojevskij promýšlí nejdůležitější filozofické, psychologické a společenské otázky, které si lidé kladou odnepaměti. Petrohradský malíř, grafik, ilustrátor, exlibrista a autor asambláží Michail Gavričkov (* 1963) je absolvent Leningradského institutu malířství, sochařství a architektury Ilji Repina (oddělení grafiky). V letech 1996 až 2000 vyučoval na Gercenově státní pedagogické univerzitě kresbu, kompozici, lept a linoryt. Po dlouhou dobu se věnoval především složité technice leptu. Koncem osmdesátých let se obrátil ke knižní ilustraci. Od té doby ilustroval více než třicet knih, například díla E. T. A. Hoffmanna, R. Kiplinga, E. A. Poea, A. C. Doylea, H. Ch. Andersena či F. M. Dostojevského. Gavričkovovy práce byly představeny na sto dvaceti výstavách v Rusku i v zahraničí. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Ermitáže, Ruské národní knihovny, Univerzitní knihovny v Cambridge (Boston, USA), Muzea erotiky (Švýcarsko) a v soukromých sbírkách v Rusku, Anglii, Německu, Nizozemsku, Itálii a USA... celý text
Literatura světová Romány
Přidat komentář
Myškin,hlavní postava-laskavý človĕk s mnoha ctnostmi na tu dobu ve ktere žije neobvyklými,je mylnĕ považován za idiota.Postav s podivným chováním je tam ale více,jelikož čtete Dostojevského-mistra psychologickych románů.
Idiot je hodně brutální a temná kniha. Příběh sleduje knížete Myškina, zdánlivě nemocného člověka, který se vrací do rodné ruské země, po rehabilitaci ze Švýcarska. A z čeho že se to rehabitoval? To se moc podrobně nedovíme, jsou zde náznaky epilepsie a, jak všichni komentují, idiocie. Tahle idiocie se projevuje hodně zvláštně, kníže Myškin je důvěřivý a čestný a ruská “vysoká” společnost se z toho může zbláznit. Na tomhle pozadí vykresluje Dostojevskij hromadu příběhů z tehdejší ruské společnosti. Jsou tu příběhy o posedlosti, popravách, alkoholicích, šílenství, pomalému umírání, neopětované lásce a úplně obyčejné nenávisti. No a jak se taková čistá duše jako je Myškovinova vyrovná s touhle realitou? No, neskončí to s ním nejlíp.
Je to hodně dobře napsaný román. V půlce se to začalo trochu táhnout, ale poslední část, mi to všechno vynahradila. Vše spěje k tragickému konci a nikdo s tím nemůže nic udělat. Jedině co bych tak trochu mohl vytknout je teatrálnost ruského lidu a hysterie všech hlavních hrdinek. Ale bez toho by to nebyl Dostojeskij.
Nedávno som čítala zaujímavý článok o Dostojevského spôsobe písania, ktorý ruský kritik Bachtin nazval ako polyfónne, viachlasné. Dostojevského postavy sú autentické v tom, že prezentujú svoje vlastné myšlienky, akoby nezávislé na myšlienkach autora. "Zatiaľ čo iní spisovatelia, ako napríklad jeho súčasník Lev Tolstoj, používali postavy ako slabo zahalené hlásne trúby na diskusiu o svojich vlastných myšlienkach, Dostojevskij zaobchádzal so svojimi fiktívnymi výtvormi, akoby boli od neho úplne nezávislé, poháňané myšlienkami a pocitmi, ktoré boli úplne ich vlastné. " Pri opätovnom čítaní tohto románu som si uvedomila, že presne v tomto tkvie sila Dostojevského. Každá jedna postava je svojráznou jedinečnou osobnosťou so svojimi názormi a povahou, a preto pri Dostojevskom nerozmýšľate nad príbehom, ale nad ľuďmi, ktorí v ňom vystupujú. Konkrétne zmysel postavy Myškina som nepochopila ani na druhý raz. Niekedy je to na zbláznenie, ako to v človeku hlodá, a radšej začne rýchlo čítať niečo nenáročné, ako ja teraz. Však k Myškinovi ešte snáď bude čas sa vrátiť.
Komentář k této skvostné klasice z pera znalce lidských duší F.M.Dostojevského jsem vložila o kousek níže. Nyní jsem poslouchala jako zajímavě nastudovanou dramatizaci v rámci měsíce s Dostojevským na radiu VLTAVA, jenž vysílá několik jeho děl, ať už jako četbu nebo drama, k 200. výročí narození tohoto literárního mistra psychologických románů a novel.
Božee, to bylo tak smutné aaa... prostě dokonalé. Chudák Kníže, mě ho bylo (a je) tak líííto. Už od začátku jsem se do něj úplně zamilovala a mrzí mě jak dopadl. Skvělá knížka, u které jsem se zároveň hodně bavila, ale i řádně zamyslela.
A téměř všech postav mi bylo svým způsobem líto (pozor avšak ne všech) a líbilo se mi především jejich vykreslení, to bylo prostě božské... klobouk dolů!
Zkrátka jsem z díla neuvěřitelně nadšená a zároveň pociťuji jistý smutek.
Cítím, že si budu muset přečíst další Dostojevského dílo, ale nevím jestli Tohle něco ještě překoná :) -- Můj Milovaný Idiot!
Z knihy mám takové rozporuplné pocity. Rozhodně má krásný jazyk a je vidět, že Dostojevskij je spisovatel s velkým S.
Přesto v knize byly věci, které mi bohužel úplně nesedly.
Dostojevskij je znám pro jeho dokonalou psychologii postav. Musím uznat, že charakteristika postav byla opravdu velmi podrobná a po literární stránce se mi líbila. Po psychologické stránce mě však dílo nepřesvědčilo, což je škoda, protože u Zločinu a trestu se to autorovi povedlo. Jednání postav mi často přišlo velmi přehnané, nelogické a rozporuplné. Možná už jsem příliš vzdálená mentalitě 19. století?
Rovněž se mi místy nelíbily zbytečné tlachy (omlouvám se za ten výraz, ale opravdu mě výstižnější pojmenování nenapadá).
Abych však nebyla jen kritická, tak mezi pasáže, které se mi líbily, patří Ippolitův dopis (aneb myšlenky člověka, kterého čeká smrt), anebo závěr, který mi naopak přišel velmi vyvedený.
K samotnému Myškinovi asi netřeba nic dodávat, po dočtení se mi vybavil citát od Johna Steinbecka:
"Věci, které na lidech obdivujeme - laskavost, štědrost, otevřenost, poctivost, pochopení a cit, jsou v našem řádu prohlašovány za doprovodné zjevy neúspěchu. A rysy, které se nám protiví - vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví, jsou rysy úspěchu. Lidé obdivují ty první vlastnosti, ale milují to, co pochází z těch druhých."
Navzdory své délce si Idiot udržuje tempo a je místy zcela strhující, jak tomu u Dostojevského, který dokáže psát silné, katastrofické scény, obvyklé. Je škoda, že má Dostojevskij mezi čtenáři pověst těžkého, nezáživného autora. Jistě, jeho knihy je významově a filosoficky obtížné interpretovat, to ale neznamená, že to nemusí být nesmírně uchvacující čtení. Naopak čtenář může na dobře napsaném románu probádat své schopnosti - Dostojevského lze ne číst, nýbrž studovat.
Román Idiot má morálně podnětný námět: je možno, aby takřka dokonalý člověk, tak mravný a bezelstný jako kníže Myškin, mohl existovat v moderní společnosti? Myslím, že Idiot je jedna z autorových nejkritičtějších a nejpesimističtějších knih. Je nasnadě, že Myškina ztotožňuje s křesťanstvím a s Kristem. Co to potom o naší společnosti vypovídá, když takového člověka nejen zlikviduje, ale nakonec, a to je klíčové, sám Myškin nedokáže vykonat jediný dobrý skutek, či spíše všechny jeho přednosti se obrací proti němu a sám kolem sebe šíří jen utrpení? Znamená to snad, že pro Krista už v nihilistické, ateistické společnosti, jakou předestírá autor ve svém románu, už není místo? Podobné otázky po smyslu a účelu náboženství se v Dostojevskéjo tvorbě projevují soustavně, a jejich symbolika provází i zde především napjatý vztah dvou protipólů, Myškina a Rogožina (jméno odvozené od ruského slova rogy jistě ne bezúčelně). Rogožin, blízký přítel knížete z doby, kdy se plně projevovala jeho nemoc, ho doprovází ve vlaku do Petrohradu vstříc novému životu, bojuje s ním o přízeň jediné ženy, kterou kníže miloval láskou dávající a sebedestruktivní, Rogožin svými činy přímo zapříčiňuje Myškinův opětovný pád do nemoci a je spolupříčinou s svědkem zániku jeho duše.
Mohlo by se psát dál, zatím jsem se zaměřil dosto jenostranně na jednu složku románu, ale podnětných prvků, které mě zaujaly, je tu nepřeberně. Například se tu objevuje u Dostojevského charakteristický fenomén dětí, jež jsou vykresleny jakožto pravdivě dobré a mravné bytostí, i když postavením slabé. Zde jsou děti jediní věrní učedníci Idiotovi, mezi dospělími má blízko také k Lizavetě Prokofjevně, která sama má "dětskou dušu", ovšem v dospělosti se tato vlastnost proměnila v pouhou nesnesitelnou dětinskost. Celý tento postoj k vlastnostem dětské duše mi připadá krajně problematický, především proto, že s ním zkrátka nesouhlasím. S tím vším se pojí zásadní složka autorovy tvorby, která předtavuje klíč ke všem interpretačním postupům, ať už se zabývají Dostojevským ze stránky filosofické, náboženské, etické či estetické, a tou je psychologie. Nejen že je v ní Dostojevskij mistr, on ji doslova pomáhal utvářet, vždyť tvořil uprostřed 19. století. Psychologie jeho postav je zevrubně a realisticky vykreslena i se všemy rozpory, tomnostmi a pohřbenými pudy. K jejich probádání lze uplatnit moderní psychiatrické metody, poněvadž nejen že jsou natolik plastické, ale některé skutečně trpí diagnostikovatelnými psychickými poruchami.
Další nesmrtelná klasika z pera mistra psychologického románu F.M.Dostojevského. Autor má neuvěřitelné nadání pro velmi podrobný detailní popis postav, jejich povah, nastalých situací, ale i přírody a míst, kde se děj odehrává. Příběh mladého knížete Miškyna, který je až tak čistý, bezelstný a dobrý člověk, že to jeho okolí vůbec nemůže pochopit, nás opět přivádí do časů tehdejší ruské společnosti a nechá nás nahlédnout do mysli a příběhů několika postav, které pro ně nepochopitelné chování a jednání mladého knížete uvádí do rozpaků, trapných situací a nakonec až do neštěstí.
je to jedna z najkrajších kníh ktoré som v živote čítala.Videla som aj divadlo (knieža Myškin - nezabudnuteľný Ivan Mistrík..)ale kniha je lepšia.Čarovná,k uzúfaniu smutná,krásna ...vrelo doporučujem
Rozsáhlý příběh o knížeti Myškinovi, který je kvůli své dobrotě považován za naivního člověka, idiota. Mistrný popis lidských charakterů, složité postavy a vztahy mezi lidmi.
Objevuje se zde také téma náboženství, emancipace. Mnohovrstevnatá kniha, která ani jedno téma jímž se zabývá, neodbyde.
Někdo vám narve do ruky obrovskou bichli z dob dávno minulých od ruského autora jehož jméno vzbuzuje respekt a úctu, ale čas s ním trávit asi nechcete. A pak s překvapením zjistíte, že jste tu bichli přečetli stejnou rychlostí a stejně lehce jako novýho Nesba a zážitek z toho budete mít navždy. Zatímco u Nesba příběhy v jednotlivých knihách po měsíci už dohromady nedám. A v tom je ta klasická literatura velká a právem slavná :-)
Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %
G-E-N-I-Á-L-N-Í !!!!!!! Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Kniha o sebezničující, a nakonec možná nejen SEBE-zničující, lásce. A o tom, že mezi láskou a nenávistí je hodně tenká hranice... A taky o tom, že pokud se někdo chová upřímně a naivně, je Idiot. Čte se snadno, snad jen těch postav je tam “jak na orloji”, což by ani tak nevadilo, kdyby každá z nich neměla v Rusku několik jmen. No, a když použijete pokaždé jiné, hned tam máte postav 3x víc ???? Ale i když jsem tuhle knihu četla už podruhé, přečetla jsem ji jedním dechem, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Dokonalá kniha dokonalého autora! Smekám!
Tých otázok, myšlienok, rôznych tém, ktoré Dostojevsky do Idiota zakomponoval je veľa a snažiť sa to zhrnúť v niekoľkých vetách je takmer nemožné, pretože žiadne jednoznačné stanovisko nezastáva ani sám autor.
Ak však niečo z príbehu vystupuje jasne, tak je to fakt, že niečo ako "čistá duša", to jest človek absolútne nezištný, dobrosrdečný, láskyplný, zrejme neexistuje. Pretože ak by existoval, nevyhnutne by skončil ako hrdina tohto príbehu. Alebo inak, ak človek človeku v oku nezbadá aspoň stopu po bočných úmysloch, odlesk klamstva, iskru povýšenia, považuje ho za menejcenného, hlúpeho, prostého, skrátka za idiota. Aj keď ten čistý pohľad môže znamenať iba úprimnosť a dobrosrdečnosť.
Protikladom tohto považovaného idiota, prostáčika, je celý svet, plný ľudí, ktorí kôli túžbe po "originalite", čím Dostojevsky opisuje túžbu ľudí byť niečím jedinečný (umelecká tvorba, móda, sčítanosť, svetonázor, prázdne tituly, alebo púha spoločnosť významných ľudí), upadajú do života plného pretvárok, pokrytectva a povýšenectva, dokonca sami sebe prisudzujú kôli svojej výnimočnosti genialitu.
Táto čistá duša, "idiot", v spoločnosti "originálnych géniov", vytvára podivuhodné situácie, interakcie, na ktorých je postavený celý román.
Ešte by som podotkol, že Dostojevsky sa dosť vyhýba vytváraniu archetypov a ikeď tu nájdeme notorického klamára generála, donášača Lebedeva, či Filipovnu, ktorou doslovne odkazuje na Bovaryovú, takmer každá význačná postava, napriek jasnému kritickému zobrazeniu celej spoločnosti, má svoje svetlé strany, či inak, isté ospravedlnenie autora, ktorý naznačuje, že sú samé do istej miery obeťami. Ako napísal autor: "..se má spisovatel snažiť, najíti zaujímavé a poučné odstíny, dokonce i ve všednosti".
Nakoniec som sa rozpísal viac ako som chcel. Ale aj to je dôkaz o tom, že námetov na zamyslenie je tu neúrekom.
Dostojevskij mě neustále učí ohledně psychologii člověka. Pokud jste třeba manažerem a vedete lidi, tak vám to nepřímo pomůže i rozeznat a popsat lidské rysy a jejich chování.
To, jak zevrubně popisuje člověka, ať už z estetické stránky nebo po duševní stránce, je opravdu masterpiece!
Za mě je to vynikající psychologický román na svou dobu, ale myslím, že má co říct i dnes. Výborně jsou popsány reakce a
myšlenky hlavního hrdiny
Myšlenka Idiota se mi vážně líbila. Obsahově mi přijde kniha i dobře vystavěná, je čtivá a otevírá spoustu zajímavých témat v jednotlivých situacích. Ale všechny klady, které o knize můžu rozebírat, jsou utlačovány jedním velkým mínusem ( aspoň pro mě) a to, jak jsou některé pasáže strašně zdlouhavé, upovídané a pro mě ve výsledku nedůležité..
V dobách, kdy mi a lidem okolo mě učitelka tloukla do hlavy, že jsme banda ignorantů a nikdy nebudeme schopni pochopit hloubku některých děl, neboť jsou na naše mozky příliš složitá, jsem se s tímto "potupným" faktem smířil a raději jsem ležel u televize na gauči usínající s ovladačem v ruce u nějaké telenovely na Nově.
Když jsem dospěl k tomu, že tohle taky není můj vysněný život a chci intelektuálně vyzrát, začal jsem si lámat hlavu tím, jak to dokáži. Můžu alespoň pomyslně v hlavě po letech vmést do tváře těmto výsměchům, jak moc byly mylné.
Nebyly. Opět jsem se přistihl, že usínám u telenovely sice ne v televizi a opravdu absolutně nechápu co se to děje.
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Skvost literární.