Ílias

09.06.2015

Pro mě to byla asi nejtěžší četba, ale mělo to děj ... nebylo to úplně k zahození ... proto dávám 4 hvězdičky

28.03.2015

Byl jsem celkem v šoku jak moderně text působil. Místy mi bez nadsázky přišlo, že je Homér nick nějakého Hollywoodského scénáristy výpravných, akčních blockbusterů. Vážně. Přečtěte si a uvidíte sami.

02.03.2015

Proti Homerovi (či Homérům) nemám vůbec nic. Iliada je sáhodlouhé vyprávění o Trojské Válce. Bylo ovšem nutné ji překládat staročeštinou? Staročeština není starořečtina! Opravdu se tato kniha nedala přeložit jazykem normálních lidí?

25.03.2014

Hlavním negativním faktorem celé této velkolepé poezie je ta délka. Měl jsem opravdu problém to dočíst a prokousával jsem se tím 14 dnů. Obecně vzato ale velkolepé dílo, na kterém povstala Řecká poezie, které mne ale tak moc nenedachlo, jak jsem sám čekal.

29.11.2013

Velkolepé i když drobet roztahané dílo.

22.09.2013

Kdo jsem já, abych komentoval takového Titána. Nádherná poetika, svěží verš, květnaté popisy, jedním slovem krása. Jen se obávám, některé výrazy opisující půvaby tehdejších krasavic, by současné krasavice pohoršily, ne-li urazily. To na odlehčení.

30.06.2013

Homér mě překvapuje neobyčejně svěží a originální poetikou. Půvabná přirovnání. Uprostřed vraždění, probodávání mozků a vyhřezávání střev působí obzvláště překvapivě náhlé výlevy něžnosti, spjaté většinou s dětmi - Hektór s úsměvem sundává přilbu, které se děsí jeho synáček, Foiníx vypráví, kolikrát ho malý Achileus poblinkal, přirovnání s děvčátkem, které chce vzít do náruče, nebo s chlapcem bořícím pískové hrady.
Zajímavá i psychologie hrdinů: Je Achileus váhavý mstitel, obávající se věštby? Když popírá, že by o nějaké věděl, zřejmě lže. Často zde postavy říkají něco jiného, než si myslí. Achileus vzteky nad urážkou pláče. Héra křivě přísahá při styžských proudech. To vše zaráží. A aby mozaika byla ještě pestřejší, je tu Aiás padající hubou do kravského trusu. To už docela zavání satirou...

07.04.2013

O Íliadě, z knihy Alberta Manguela Knihovna v noci – Některé z nových podob knihoven se bez nových technologií obejdou (anebo si je nemůžou dovolit). V roce 1990 založil kolumbijský ministr kultury organizaci pojízdných knihoven, které by dopravovaly knihy do nejvzdálenějších koutů země. V oblastech kolem Bogoty byly knihovní autobusy v provozu už od roku 1982 a vláda považovala za důležité, aby se knihy dostaly i k obyvatelům vzdálenějších venkovských oblastí. Za tímto účelem byly vyrobeny velké zelené tašky s objemnými kapsami, které šlo snadno složit do praktických balíčků, a v nich se měly knihy přepravovat na oslech (http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#IMG__1.jpg) do džungle a horských oblastí. Tam knihy po několik týdnů zůstávají pod dohledem učitele nebo venkovského stařešiny, který se tím de facto stává pověřeným knihovníkem. Tašky se rozloží a pověsí na sloup či strom a místní obyvatelé si je můžou prohlížet a vybírat si z nich. Někdy knihovník předčítá nahlas těm, kdo sami číst neumějí; příležitostně čte ten člen rodiny, který chodil do školy, svým příbuzným. „Tímto způsobem," vysvětlil jeden z venkovanů v rozhovoru, „se můžeme dozvědět, co jsme nevěděli, a předat to dalším." Když uplyne stanovená doba, přijde do vesnice nová várka, aby nahradila předchozí. Většina knih jsou technické nebo zemědělské příručky nebo návody k filtrování vody, soubory střihů a vzorů na šití či veterinární rádci, jsou tam však přibaleny i nějaké romány a jiná literární díla. Podle jedné knihovnice se knihy vždy v pořádku vracejí. „Vím pouze o jednom případě, kdy někdo knihu nevrátil," řekla mi. „K obvyklým praktickým titulům jsme přidali španělský překlad Íliady. Když přišel čas na výměnu, venkované ji odmítli vrátit. Rozhodli jsme se, že jim knihu věnujeme, ale ptali jsme se jich, proč si chtějí nechat zrovna tento titul. Vysvětlili nám, že Homérův příběh přesně odráží jejich vlastní: vypráví o válkou rozdělené zemi, v níž blázniví bohové úmyslně rozhodují o osudu lidí, kteří nikdy přesně nevědí, proč vlastně bojují a kdy přijdou o život."

Jak tihle vzdálení kolumbijští čtenáři vědí, naše existence plyne, podobná neskutečné řece, ve dvou směrech: od nekonečné hromady jmen, míst, výtvorů, hvězd, knih, rituálů, vzpomínek, obrazů a kamenů, které nazýváme svět, k tváři, jež na nás každé ráno hledí ze zrcadla; a od této tváře, od tohoto těla, obklopujícího střed, který nemůžeme zahlédnout, od toho, co nás pojmenovává, když říkáme „já", ke všemu, co je Jiné, mimo nás, na druhé straně. Zakoušení toho, kým jsme jako jednotlivci, spojené s pocitem, že jsme všichni občany nepochopitelného vesmíru, dává našemu životu cosi jako smysl — smysl, který odívají do slov knihy v našich knihovnách. (Knihovna jako ostrov)

27.01.2013

Musím se ale přiznat, že kapitolu Výčet vojsk jsem přeskočila.