Ostrov
Roy Jacobsen
Ingrid Barrøy série
1. díl >
Román o neobyčejné hrdince Ingrid, jenž okamžitě zaujme čtenáře archetypální silou vyprávění o zápase lidí s drsnou přírodou. Opírá se o skutečný příběh lidí, které autor poznal ve svém dětství a je situován do první poloviny 20. století na malý ostrov Barroy na severozápadním pobřeží Norska.
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2014 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
De usynlige, 2013
více info...
Přidat komentář
Mne autorov strohý, odosobnený štýl prerozprávania proste sadol.
Jeho opisy ostrova Barroy majú v sebe čistú krásu. Akési splynutie s prírodou.
A v tom príbehu je všetko.
Drsný život na ostrove, plynutie ročných období, ťažká drina, rodinná súdržnosť, smrť...
Napriek zdanlivej autorovej úsečnosti je v knižke niečo poetického a tiež živočíšneho, atavistického, čo vnimavého čitateľa zasiahne až na kosť.
"Nikdo nedokáže ostrov opustit, ostrov je vesmír v kostce, kde hvězdy spí v trávě pod sněhem. Ale stane se, že se o to někdo pokusí. Bývá to v den, kdy vane pomalý východní vítr."
"Ingrid neslyší. Nikdo neslyší. Křičí na ni, aby se snažila cítit po těle, že ostrov se ani nehne, i když se otřásá, a nebe i oceán si vyměnily místo, ostrov se nikdy nepotopí, i když se chvěje, je nezničitelný a věčný, přirostlý k zeměkouli. Ano, je to téměř náboženské poznání, chce se o ně podělit v tomto okamžiku s dcerou, jelikož nemá syna a každým dalším dnem si je čím dál jistější, že ho ani nikdy mít nebude, že se musí spokojit s dcerou a naučit ji chápat základní životní princip, že ostrov se nikdy nepotopí, nikdy."
"Zmizí-li zrak, ostatní smysly se zbystří, pronikavé vůně kopřivy a vřesoviště, chaluh a mokré vlny, mlhy tak slané jako moře, z něhož povstala, jako studené pohlazení někoho cizího, a přestože kajky roztáhnou křídla a rozloží je na zem a hmyz a zvířata ztichnou jako lidé, mlhou se nese podivný zvuk, cosi jako šum moře v lastuře nebo svist mrtvé myši tažené po suchém sněhu."
Tato kniha byla neobyčejně silným zážitkem. Námětem je skutečný příběh lidí, které autor poznal v dětství, vypráví o životě na malinkatém (500 m x necelý kilometr) ostrůvku Barroy, který se nachází na severozápadním pobřeží Norska. Během čtení jsem si uvědomila, že každodenní život na tomto ostrůvku je balancováním mezi životem a smrtí. Byla jsem zaskočena, kolik zvířat a lidí uživí takový malinký ostrůvek, překvapena naprosto úspornou komunikací mezi rodinou i přáteli. V knize jsem se setkala také s popisem běžných činností, jako je třeba natření domu a následně jeho tak poetickým ztvárněním, že jsem odstavec četla několikrát. Nahlédla jsem do života ostrovanů, kteří měli minimální školní vzdělání, přesto byli moudrými a soucitnými lidmi v nekonečném spojení s přírodou i ve spojení se sebou samými.
Chladně věčné a přitom tolik vřelé. Jakoby obyčejný popis každodenního obyčejného života. Běžné starosti v neběžném prostředí, ale hodně lákavé svým pokojem. A vtahující. Nic moc se neděje a zároveň se děje všechno.
Je to oslava široké rodiny a pokojné vzájemnosti. Kterak rodinné společenství na ostrově dokáže v drsných podmínkách žít sounáležitost a zcela samozřejmě přimout dvě opuštěné děti.
Připomíná to trochu Jóna Kalmana Stefánssona, ale jen severskostí, Jacobsen není tolik vyhrocený.
"Zmizí-li zrak, ostatní smysly se zbystří, pronikavá vůně kopřivy a vřesoviště, chaluh a mokré vlny, mlhy tak slané jako moře, z něhož povstala, jako studené pohlazení někoho cizího, a přestože kajky roztáhnou křídla a rozloží je na zem a hmyz a zvířata ztichnou jako lidé, mlhou se nese podivný zvuk, cosi jako šum moře v lastuře nebo svist mrtvé myši tažené po suchém sněhu.
Neuplyne však ani hodina či dvě a slunce tomu učiní přítrž, nejdřív se ukáže jako vařené tresčí oko v oparu o pár stupňů severněji, pomalu žloutne a zlátne, až rozředí a rozpustí poslední závoj a opět uvolní výhled do všech stran, jako když po vypustí divocí koně. To pak všichni mají pocit, jako by se jim pracovní den rozdělil na dvě poloviny anebo jako by do starého dne dostali darem den úplně nový, a můžou se znovu chopit kosy."
Nečekaně příjemné překvapení.
5/6
Jakobsenův vypravěčský styl a jeho chladně věcné líčení tvrdých životních podmínek rodinného klanu rybářů a pastevců na civilizaci odloučeném norském ostrůvku mě pohltil od prvních stránek tak, že jsem se hned vydal shánět celou tetralogii
doporučuju, zvláště pokud vám hoví vypravěč, který ponechává emoce výhradně na čtenáři
Moc hezká kniha, jednalo se o docela obyčejný příběh rodiny z ostrova v Norsku, o dennodenních nástrahách, se kterými se obyvatele museli vypořádat, aby “přežili” nebo si svůj život ulehčili.
Hezká sonda do ryzího života bez pozlátka s krutou a nelítostnou přírodou a podnebím.
Hlubší myšlenku jsem našla a kniha mě noc bavila.
Plný počet hvězd si nechávám pro knihy, které jsou ještě o fous lepší.
Bohužel jsem knize nepřišla na chuť a asi po 30 stranách jsem jí odložila. Nebylo tam nic, co by mě vtáhlo do děje a mám na seznamu tolik knih co bych ráda přečetla, že jsem se prostě rozhodla ji nedočist, protože mi nic nepřinášela.
Trvalo mi se začíst, ale nakonec jsem si na styl této knihy naladila a ocenila jsem ji.
Čím déle jsem tuto útlou knížečku četla, tím více jsem musela myslet na to, jak zhýčkaná je naše současná středoevropská společnost, žijící v pohodlí snesitelného přírodního prostředí uprostřed Evropy. Bez každodenního boje s nevypočitatelným počasím a mořem, bez nutnosti podřídit se okamžité situaci a vydržet za každou cenu, protože jde doslova o život a udržení si jediného domova, který existuje. A když je tím domovem malý ostrov, na němž žije jediná rodina, která přijde o všechny svéprávné dospělé, pak si ve jménu přežití musí v hrozných podmínkách samy poradit i docela malé děti. Nepředstavitelné...
Ostrov je poměrně strohé vyprávění, které se obejde bez přímé řeči. Drsnost života na jednom ze severských norských ostrůvků je nepopsatelná a osudy Ingrid Barroy a jejích blízkých se zapíší do srdce. Alespoň mně se to právě stalo.
Doporučuji.
Nádherná knížka. 200 stran a přitom spousta čtení. Líbil se mi i styl psaní.
Drama střídá klid. Vřele doporučuji.
Mám ráda ságy ze severu, kde lidé šetří slovy a neprojevují emoce. Ale to neznamená, že je nemají. Jejich city se spíš projevují v činech. V drsných podmínkách na maličkém ostrově, kde bydlí jen jediná rodina, se musí jeden na druhého stoprocentně spolehnout, protože by jinak nepřežili. Taky musí od nejútlejšího věku tvrdě pracovat. A to ještě neznamená, že jim přírodní živly všechno těžce vydřené nezničí.
Závěr knihy se mi líbil o trochu méně, některé věci zůstaly viset ve vzduchu, nedořečené. Ale přesto to byl pro mne nečekaný čtenářský zážitek, který si zaslouží 5*.
Jacobsen maluje nádherný portrét rodiny žijící na opuštěném ostrově. Poetický popis přežití v těžkých životních podmínkách a propojení rodiny ve vztahu k sobě navzájem a k ostrovu na kterém žijí. Hlavní síla knihy je ve stylu jakým je psaná, ten je na první pohled poměrně strohý a i při popisu přírody se drží poměrně "při zemi" , mezi řádky se ale odehrává plno emocí, které i díky své nevyřčenosti mají o to větší sílu zasáhnout (nikdy jsem nic podobného nečetl) . Styl je stejně jemný jako brutální, obnažený, čistý a prosáklý kontemplativními pasážemi. Děj je v tomto případě naprosto podružný, celá kniha je především o emocích. Ideální pro čtenáře, kteří také žijí na svých osobních ostrovech , podobně jako postavy v knize :)
Je to obrovský zážitek číst. Kniha je vyprávěna tónem, který vás jen tak nepatrně a opatrně provází jako hosta vzdálenými místy, odtrženými od světa, ale všechny oči všech postav jsou otevřené..popisy přírody a letmé opisy vnitřních úvah se vám navždy vyryjí pod kůži, stejně tak zážitky, není to kniha na první pohled dějová, je v ní hodně atmosféra, ale děj a skutečnosti jsou v ní nezastupitelné. 5/5
Čteno již po druhé v polském překladu...
Myslím, že mé pocity z knihy naprosto přesně popsala vandalka o kousek níže. Není k tomu co dodat.
Zpracování příběhu, nebo spíše výseku příběhu, je strohé, telegrafické až matematicky důsledné. Přesto si uchovává jistou poetiku a můžeme v něm tak cítit slanost mořského vzduchu, poryvy větru, šimrání konečků trávy nebo slyšet chechtot racků a šum všudypřítomných vln. A postupně se i seznamovat s ostrovními obyvateli. Seznamování trochu trvá. Styl není úplně vstřícný, je potřeba mu přijít na "chuť".
Po dočtení mám ale pocit, že vlastně spolu vše ladí, že ten strohý styl, kde velkou roli hraje i to, co je nevyřčeno nebo vyřčeno jen v náznaku, který není snadný a při všeprostupující opuštěnosti se víc než na líčení společenského života soustředí na popis syrových přírodních podmínek, proměňujícího se okolí a každodenních pracovních úkonů je vlastně velmi autentický. Že vytváří silný dojem, že s lidmi na ostrově člověk skutečně něco prožil.
Asi to není kniha pro každého, ale ti které Norsko okouzlilo, myslím, naopak knihu velmi ocení.
Tahle kniha klame tělem. Je taková pozvolná, minimalistická, působí dojmem, jako by se v ní vlastně nic zásadního ani nedělo, ale na konci s překvapením zjistíte, že se stalo snad úplně všechno. Za jeho protagonisty více než slova hovoří jejich činy, mlčky se protloukají životem na pro jednoho příliš malém, pro druhého příliš velikém ostrově Barrøy. Pro Ingrid je zpočátku celým světem, pro Ingrid holčičku, která se koupe v hrncích mezi kameny a pak nám před očima nenápadně dospívá a proměňuje se. Mládí sílí, stáří slábne, ale ostrov je neměnný. Až na jeho proměnlivost: suchá léta, mokrá léta, bouře, bezvětří, mráz, úmorné vedro, idyla, souznění, osamělost, stýskání. Hospodářství, lov a sběr, výlov z moře, ryb i věcí, škola, zahrada, fara, dům, život i smrt.
Nemám ráda na svých dortech třešně, tak si musím pomoci jinak. Ostrov byl právě tou lžičkou medu, kterou jsem do hrnku s hořkým čajem 2020 potřebovala. Pro mě letos nečekaně největší radost.
Pro mne to bylo utrpení. Nesedl mi žánr a postavy, přestože mám ráda příběhy z končin. Těšila jsem se na základě hodnocení na příběh, který mě vtáhne do děje. Zato mi to přišlo neosobní a vůbec jsem se nedokázala začíst. Ač krátké, tak pro mě děsně dlouhé:o(
Drsná príroda,drsný život rodiny na ostrove...ok, ale je to celé také utahané a za mna nudné.
Jar,leto,jesen,zima...rybačka,starost o dobytok,nákupy na pevnine...nuda,zima,sem tam nejaká smrt. A to rok za rokom dookola. Snad bude Bíly oceán zaujímavejší.
Štítky knihy
Norsko ostrovy norská literatura 30. léta 20. století psychologické romány člověk a příroda ságy podle skutečných událostí Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2014 |  Ostrov |
| 2010 | Dřevaři |
| 2016 | Bílý oceán |
| 2011 | Zázračné dítě |
| 2018 |  Oči nemlčí |
Všem, kdo milují sever a vše s ním spojené, určitě doporučuji knihu přečíst...Nádherný příběh!