Introvertka v hlučném světě
Deborah Tung
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418980/bmid_introvertka-v-hlucnem-svete-Drb-418980.png
5
592
592
Když jsou vašimi nejlepšími přáteli knihy a vaše představa o báječném víkendu obnáší čtení, spoustu hrnků čaje a malování obrázků, to vše v duchu hesla: „Lidem vstup zakázán“, každé pozvání na večírek nebo do kina představuje výzvu. Místy úsměvná, místy smutná kniha je otevřeným oknem do světa všech, kdo by svůj život nejradši strávili zalezlí pod dekou. Když ale jako Debbie zjistí, že kamarádit se s ostatními lidmi může být fajn, jejich život se rozjasní… Kniha upoutá svým obsahem, ale také jedinečným zpracováním ilustrací. Debbie Tung je ve světě komiksu známou osobou (nejen v zahraničí).... celý text
Literatura světová Komiksy Pro ženy
Vydáno: 2019 , PortálOriginální název:
Quiet Girl In A Noisy World, 2017
více info...
Přidat komentář
Jedným slovom: nádhera! Našla som sa v nej a upokojila som sa, že nie som divná. Som normálna, ako aj Debbie Tung.
Komiks je velmi dobře zpracovaný a moc se mi líbil. Věrně zachycuje pocity, jaké introvert má, když se musí setkávat s dalšími lidmi. Také zachycuje, co to vlastně znamená být introvertem. Jednotlivé stripy ale tvoří celistvý příběh, kdy hlavní hrdinka Debbie nakonec zjistí, že někteří lidé nejsou nakonec tak špatní. Kniha pak nadále zachycuje, jaké to je s introvertem žít v partnerském vztahu a to opět velmi dobře.
Hlavní hrdinka představuje toho pravého introverta, který ze začátku nemá rád žádné lidi a neustále touží být sám. Je opravdu skvěle vykreslena.
Komiks je jako vždy krásně nakreslený. Přesně tak, jak se to k příběhu hodí.
Tenhle komiks rozhodně doporučuji všem extrovertům, kteří chtějí nám introvertům porozumět.
Jako bych se vrátila v čase a občas viděla sebe samu. Ale každá hrana se časem obrousí...
Debbie přesně vystihla mé pocity a vrátila i několik let na zpět kdy jsem zase viděla tu smutnou uzavřenou holku, co má pocit, že se celý život bude muset jen schovávat, protože je to nanejvýš trapné a zavrženíhodné stvoření... to co graficky znázornuje ve své knize, je v podstatě z dost velké části i můj příběh.. tedy když vynecháme části s velmi chápajícím přítelem později manželem... ale i já měla někoho s kým jsem se mohla cítit a pořád můžu sama sebou a nemusím se před ním stydět... a tím člověkem je má sestra, která sice není extrovert, ale o to víc chápe mé pocity. My introverti si opravdu dokážeme vážit lidí, kteří nás nesoudí a snaží se nás aspon pochopit.
Jen co si vzpomenu na všechny ty odmítnuté večírky a párty.... na nespočet výmluv, které jsem byla ochotná podstoupit, abych nemusela jít někam ven s lidmi, kteří chtěli celou noc pařit nebo se mnou jít na rande... dobře si vzpomínám i na ten pocit sebemrčkařství, který sem potom vždycky měla.... a nepomáhala mi v tom ani má rodina... viz. třeba mamka, která mi říkala, proč nechodím ven, proč si nehraju s ostatními dětmi, proč vždycky odejdu z každého kroužku? Jak jsem jí jen mohla vysvětlit, že právě mezi takovými lidmi se cítím nejvíc sama... daleko víc než když jsem skutečně jen sama s dekou a televizí, knihou nebo hudbou. Jak jsem jí jen mohla říct, že důvod proč nechci chodit na společné kroužky není to, že by mě nebavila nápln toho kroužku, ale hlavně to, že se tam se mnou nikdo nebaví a já si připadám, že tam nepatřím a připadám si tam hrozně trapně... všechny ty hodiny na záchodě, které jsem probrečela, jelikož jsem slyšela jak si o mě ostatní povídají, a musela jsem prostě jít pryč. Všechny ty hodnotící pohledy, které jsem četla na tvářích ostatních a říkali pořád to samé dokola ,, Není ta holka nějaká divná? Proč se vůbec nebaví ?
Jako by mě celý můj život provázela tato věta... na kterou jsem nedokázala odpovědět. Kdybych mohla říct, že je to pro to, že mi není dobře, nebo pro to, že mám něco s hlasivkami tak to ostatní pochopí, ale já prostě nemluvila, protože jsem to tak cítila... a to se hodně špatně vysvětluje, že něco děláte nebo neděláte prostě proto, že to tak cítíte a né proto, že k tomu máte nějaký racionální důvod. Vlastně si uvědomuju, že bych klidně mohla napsat kroniku o svém introvertním životě.... o hrůzných tanečních, kde jsem si připadala jen jako laciné zboží, o kurzu průvodců kam jsem strašně chtěla, a který se pro mě stal noční můrou, jelikož jsem se první den hned nezačlenila do skupiny ostatních a pak jsem slyšela jak si o mě povídají. Vzpomínám si na všechny hodiny ve škole, kdy jsem se chtěla na něco zeptat... ale bála jsem se zvednout ruku, když tam bylo tolik lidí, všechny ty slova jako nenápadná, nudná, divná, trapná, depresivní, stydlivá...co jsem od ostatních slýchávala. Jednou mi na základce asi v šesté třídě má třídní řekla, že vypadám jako nějaký duch nebo smrtka......vzpomínám si jak mě to tenkrát vzalo... ano byla jsem nemluvné, odměřené a zádumčivé dítě, ale já se s lidmi chtěla bavit, chtěla jsem se s nimi smát a chodit každý den do školy ráda... ale tehdy to bylo opravdu těžké, možná nejhorší introvertní léta vůbec.... ve škole se se mnou skoro nikdo nebavil a já si připadala hrozně neviditelně a nechtěně... lidé ke kterým jsem se chovala hezky a bavila se s nimi nejvíc mi vždycky vrazili kudlu do zad... a učitelé místo, aby mě chápali a snažili se mi rozumět, mi zhoršovali známky, protože jsem nebyla dostatečně akční jako ostatní a pořád do mě ryli proč jsem tak zamlklá a že se musím bavit stejně jako ostatní. Výsledkem bylo jen to, že jsem to tam nesnášela.
Co tím chci říct...
Ano být introvertem a ještě typem INFJ není vůbec jednoduché. Vaše melancholická nálada si s vámi hezky zahrává a to obzvlášt během školní docházky... tedy pokud nemáte takové ,, štěstí" že nejaktivnější třetí a čtvrtý ročník střední strávíte na home office. Navíc ostatní lidé kolem vás si snadmo zaměnují dva naprosto protichůdné pojmy a to je plachost a plochost. Né, introverti určitě nejsou jednoduché bytosti, to byste nás urazili víc než čímkoli jiným. A né nejsme ani smrtky nebo duchové, i když se nesmějeme každý den jako smajlíci. A co, že naši nejlepší kamarádi jsou bud chlupatí anebo jsou to knihy? Chci tím říct, že být introvertem je ok. Prostě OK. Na střední nebo na škole vám to tak možná nepřijde, obzvlášt když vaším nejoblíbenějším místem budou záchody nebo knihovna, ale věřte, že i introverze se časem otupuje. A to hlavně zjištěním, že nemá smysl se před ní schovávat.... Já už svojí introverze už taky neberu tak skepticky jako kdysi. Už si negoogluju jestli jsem normální a jestli nemám nějakou psychickou poruchu.... a dost zásadně k tomu přispěl sám čas, nutnost bavit se s lidmi v mé profesi, ale také knihy tohohle typu.
Takže všichni introverti.......jsme sice jiní, ale co. Dokud budou na světě filmy, knihy, čaje a osamocené chaloupky nebo chalupy, dokud bude na světě aspon jeden člověk co nás chápe, tak je svět prostě fajn místo k životu. A pokud jste neměli to štěstí jako já nebo autorka, že jste v rodině nebo v okolí neměli nějakého svého chápajícího člověka, který by vás bral takového jací jste a chápal by vás. Nevěště hlavu, můžu vám dát písemně , že na světě aspon ten jediný člověk, který vás chápe existuje... a to jsem já. Vlastně dva... já a autorka této knihy.... a už v tom nejste samy.
Koupila jsem si ji v originále poté, co jsem kousky autorčiny tvorby viděla na sociálních sítích a jsem po dočtení jsem ráda, že mám tento komiks v knihovně. Je to neskutečně roztomile nakreslené a ano, také jsem se v mnoha vyobrazených situacích a pocitech tuze viděla. Určitě tuto knížku ještě otevřu.
Může se u knihy stát něco lepšího než to, že ve vás vyvolá pocit jako byste právě vy byli předlohou knihy? Myslím, že ne :) jde o krásný pocit, že takto smýšlí i další lidé a vidí svět podobně nebo dokonce stejně. Bonusem je krásná úprava a vzhled celého komiksu.
Rozbor nepříjemných pocitů z kolektivu, práce, společnosti, krásný pocit samoty, dobití baterky čajem a knihou .... Kdo z nás to také takto má?
Mám pocit, že autorka sepsala můj život do téhle knihy. :D Vážně! Do teď jsem měla pocit, že jsem originál, ale tahle kniha je důkaz, že je nás víc a rozhodně nejsem divná (jak jsem si myslela). Doporučuji každému, kdo potřebuje nabrat trochu sebevědomí, aby mohl být pyšný na to, jak skvělý je být introvert! (:
Tak tohle byla bomba. Doslova příběh o mně. I ten osobnostní typ máme stejný :D
Knížku jsem přečetla na jeden zátah.
Normálně se mi u ní i chtělo brečet, jak moc jsem se v příběhu viděla :D
Jednoduše boží!
Úžasný komiks, který vám nesmí chybět v knihovně. Příběhy jsou krátké a úsměvné, skvěle si u nic odpočinete. Vsadím se, že alespoň část situací jste zažili, pokud se řadíte mezi introverty.
Líbila se mi výtvarná stránka komiksu a některé věci byly fakt i výstižné i vtipné, jiné spíš jen výstižné. ;) Co mi trochu chybí, je to, jak se introvertka seznámila s ideálním manželem...vrtá mi to hlavou. Třeba mi poskytne odpověď další díl.
Sámo některé situace jsou klasická noční můra introverta, jako popracovní posezení - toho se taky děsím a vykrucuju se z něj, co to dá. ;) Nebo vnější zdánlivě klidné a pohodové já a vnitřní bouře, kterou svět nevidí. Co mě naopak zaráží je banda "otravujících" přátel a známost už asi před VŠ. Věřte, že to introverti nemívají. Já to musím vědět, jsem introvert půl století. ;)
Tohle dílo by se snad mělo přejmenovat po mně. Protože už dlouho jsem neměla v ruce knihu, se kterou bych se tolik ztotožňovala. Za tu výstižnost si rozhodně zaslouží pět hvězdiček.
Štítky knihy
komiksy kreslený humor introvert grafické romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Ze života knihomolky |
| 2019 | Introvertka v hlučném světě |
| 2020 | Když se introvertka vdá |
| 2023 | Introvertka chodí na terapii |
Pohlazení po mé introvertní duši.