Já Maja

28.12.2024

85% - "Co člověk potřebuje k životu? Jak kdo. Mohu mluvit jen za sebe.
Nechci být otrokyní. Nechci, aby o mém osudu rozhodovali neznámí lidé.
Nechci obojek kolem krku. Odmítám klec - třeba i platinovou.
Když mě někdo pozve hostovat, chci tam, zajímá mě to, chci odjet, chci odletět.
Chci žít mezi sobě rovnými. Když jede mé divadlo na turné, chci u toho být taky.
Nechci se cítit odmrštěná, prašivá, ocejchovaná."

Nesporně zajímavá autobiografie, a to nejen pro milovníky baletu. Koneckonců kdo z nás strávil dětství na Špicberkách? Otec zastřelen na základě politického procesu ve 30. letech. Matka s novorozeným Majiným bratrem v gulagu. Několik rodin sdílejících jeden moskevský byt. A malá talentovaná dívenka, která se učí tančit. Baletní škola. Angažmá ve Velkém divadle, které prakticky po celý život nadokázala opustit. I když jí házeli klacky pod nohy - a později jí jiní lidé vyčítali, že v SSSR zůstala a nikdy neemigrovala - ne, že by ze začátku mohla, když ji KGB sledovala na každém kroku a znemožňovali jí vycestovat, přestože její talent byl za hranicemi znám a celý nejen západní svět ji zval na turné.
Kolik takových talentů je takto každý den promrháváno, protože nedostanou šanci? Protože žijí v nějaké diktatuře? I Plisecká toho určitě mohla dokázat mnohem víc. Koneckonců která balerína tančí ještě v takřka 70 letech věku? Ta videa jsou na internetu dohledatelná, a přestože baletu nerozumím, i já v nich spatřuji nesporné kouzlo.
Její biografie často přeskakuje mezi léty a mezi laikovi ne úplně známými jmény - kdo není znalý alespoň historicko-politických reálií, nemusí se moc chytat. Teror za Stalina, Chruščov, Brežněv, Gorbačov, KGB, politika má vliv na všechny a na všechno - jaká představení se budou hrát, kdo v nich bude vystupovat. Ale přesto je věhlas Plisecké takový, že ji nemohou zadržet v SSSR, a tak se v knize postupně začínají objevovat další jména - Aragon, Chagall, Dalí, Coco Chanel, španělská královská rodina, bratři Kennedyové, nechybí fotky s Gagarinem, Michaelem Douglasem, Gregorym Peckem. Vzpomínky na jednotlivé role a tančení vlastních i cizích choreografií (velmi často na hudbu milovaného manžela Ščedrina) jsou však neustále kaleny politickými represemi. Těžko se vcítit, jak to musí být pro umělce na vrcholu sil frustrující. Ale díky téhle knížce o tom člověk získá alespoň dost slušnou představu.